Work Text:
Kelo si zrovna vařil kávu když mu začal zvonit mobil. Byl to Ment.
„Ment? Čo len môže chcieť?“
Bylo to obzvlášť neobvyklé, s Mentem spolu mluvili jen párkrát.
„Áno?“
„Ahoj Kelo...“ Ment zněl dost vážně. A vyděšeně.
„Stalo sa niečo?“
„Možná... By sis měl sednout pokud nesedíš...“
Kelovi se sevřel žaludek.
„Takže... Věc se má tak... Uhm... Sakra, nevím jak to mám říct...“ Ment se zhluboka nadechne. „Gejmr měl autonehodu.“
„Čo?“ vydechne Kelo a sesune se na židli vedle něj.
„Já... Volali mi z nemocnice... A...“
„A čo? Čo sa mu stalo? Je v poriadku?!“ Kelův hlas se třásl.
„Já nevím... Jen- jen mi řekli že ho právě dovezli a že je v bezvědomí- já... Nevím jak na tom je...“
Kelo jen nevěřícně zíral do prázdna. Zmocňovala se ho panika.
„Ja... Hneď sadnem na prvý vlak do Prahy a prídem!“ řekl Kelo a típl hovor. Vystřelil z kuchyně a běžel si sbalit věci.
Vzal první batoh co mu přišel pod ruku a naházel do něj jen ty nejzákladnější věci. Ještě napsal zprávu své sestře aby se postarala o Jacka a Rexxara a vyrazil směr nádraží.
Celou cestu do Prahy myslel na Gejmra. Několikrát se málem rozplakal ale naštěstí to udržel. Lidi by na něj asi dost koukali...
Do mysli se mu kradli jen ty nejhorší představy... Co když už Gejmra nikdy neuvidí? Už s ním nikdy nebude moct mluvit? Zahrát si hru, natočit video? Co když... Gejmr zmizí z jeho života? To Kela vyděsilo víc než všechny věci co ho kdy vyděsily dohromady. Začal si uvědomovat že Gejmr pro něj znamená víc... Víc než jen nejlepší kamarád. Mnohem víc.
S Gejmrem se vždycky nejvíc nasmál. S Gejmrem se cítil nejvíc v bezpečí a sám sebou. Když nebyli spolu nebo delší dobu nenatáčeli video tak se mu stýskalo. Prostě, být s ním bylo o moc lepší než... Nebýt s ním.
Kelo málem přejel zastávku jak byl ztracený v myšlenkách. Naštěstí se ale včas vzpamatoval a vystoupil. Vzal si taxi a jel k nemocnici.
Když dorazil do nemocnice, Ment už tam byl. Chodil sem a tam a byl očividně nervózní.
„Kelo!“ zvolal když uviděl Kela.
„Ahoj Mente. Tak ako je na tom? Kde je? Môžme za ním?“
„Ne, nechtějí mě za ním pustit, že prý nejsme rodina nebo co... Nechtějí mi ani nic říct.“ řekl Ment frustrovaně. Kelo si povzdechl.
„Čo budeme robiť?“
„Nevím... Nemám tušení co bych měl dělat.“
Kelo a Ment byli Gejmrovi nejbližší přátelé. Gejmr měl Menta dokonce uvedeného jako kontakt v případě nouze, protože bydleli relativně blízko od sebe.
Bylo už pozdě, venku byla tma. Zaměstnanci nemocnice poslali Menta a Kela pryč.
„Máš vůbec kam jít?“
„Uhh... Ani nie... Nad tým som nerozmýšľal.“
„Chceš jít ke mně?“
„Nie nie, nechcem ťa otravovať... Pôjdem do hotelu lebo niečo.“
„Určitě? U mně je místa dost. I když je pravda že tady kousek je jeden hotel.“
„Naozaj? Chcel by som byť čo najbližšie...“
„Jo, to chápu...“
A tak šel Kelo do toho hotelu a pronajal si pokoj. I cena byla vcelku přijatelná.
Druhý den šel Kelo hned ráno zpátky do nemocnice. Ale pořád mu nechtěli poskytnout žádné informace. Nicméně, Gejmr byl s největší pravděpodobností naživu, jinak by mu řekli že zemřel, ne? Tahle myšlenka ho jako jediná udržovala při zdravém rozumu.
Kelo se vrátil do hotelu, protože z nemocnice ho poslali pryč. Celý den se neuvěřitelně táhnul a zdál se nekonečný. I když se Kelo snažil rozptýlit a nemyslet na Gejmra, nedokázal se na nic soustředit. Pořád si přemítal moment kdy s Gejmrem mluvil naposledy.
Byl to den jako každý jiný, kluci natáčeli video z Minecraftu, smáli se a bavili se bez jediné starosti...
Strašně to bolelo. Kelo snad nikdy nic takového nezažil. Tak intenzivní strach a bezmoc...
K večeru šel Kelo zpátky do nemocnice. Za pokus nic nedáš, jak se říká.
Mluvil s nějakou sestřičkou a ta trvala na tom, že mu nemůže nic říct. Kelo ze zoufalství začal zase málem brečet. V tom se ale objevil nějaký doktor. Ptal se Kela na jméno a jestli jde někoho navštívit.
Nakonec řekl že za Gejmrem může.
Asi to bylo tím že toho Kelo moc nenaspal a vším tím stresem... Ale toho doktora objal zatímco nekonečně děkoval. Doktor a sestřička na něj chvíli koukali jak na blázna...
Zavedli Kela na pokoj kde Gejmr ležel. Než ho pustili dovnitř, kladli velký důraz na to, že Kelo musí být potichu a dávat pozor aby Gejmra nerušil.
Když se otevřeli dveře a Kelo vešel dovnitř, cítil se jako by na něj spadl kamion. Gejmr tam ležel, kolem něj plno přístrojů, na obličeji měl masku s přívodem kyslíku a byl celý potlučený.
Kelovi se do očí nahrnuly slzy.
„Gejmrik...“
Pomalu jde k posteli.
„Teď je stabilizovaný, ale ještě není vyhráno.“ řekne doktor.
Kelo chtěl začít křičet. Proč? Proč se tohle stalo zrovna Gejmrovi? Vždyť Gejmr nikdy nikomu neublížil. Rozdával radost statisícům lidí. Byl věrný a oddaný, miloval svou rodinu a přátele... Bylo to strašně nefér.
Kelo, aniž by si to uvědomoval, chytil opatrně Gejmra za ruku. Doktor pozvedl obočí ale pak beze slov odešel.
„Gejmrik... Prosím, neopúšťaj ma... Toto mi nesmieš urobiť.“
...
Po asi čtvrt hodině přišla sestřička a poslala Kela zase pryč.
Po cestě domů Kelo napsal Mentovi, že už ho za Gejmrem pustili.
A tak za Gejmrem chodili každý den. Někdy spolu, někdy přišel jen Kelo, protože Ment měl nějakou práci.
Po asi 4 dnech jim doktor oznámil že všechno vypadá v pořádku a že je to na dobré cestě. Kelovi spadl obrovský kámen ze srdce. Tu noc se poprvé za celou dobu pořádně vyspal.
____________________________
Kelo už je v Praze 7 dní. Jako každé ráno šel do nemocnice za Gejmrem. Po cestě si koupil kafe a koblihu k snídani.
Gejmr vypadal o moc líp. Šrámy na obličeji se krásně hojily a většina přístrojů taky zmizela. Už to nevypadalo tak hrozivě.
Kelo vzal Gejmra za ruku.
„Ahoj Gejmrik. To som zase já. Vyzeráš o mnoho lepšie, haha... Už by si sa mohol zobudiť, nemyslíš?“ zasmál se. „Moc mi chýbaš. Chýba mi tvoj hlas, tvoj smiech...“ Kelo si povzdechne. „Vieš... Rozmýšľal som... Nikdy som si neuvedomil ako moc... mi na tebe záleží. Až teraz som zistil že bez teba nedokážem žiť... Viem že to znie hlúpo. Ale je to tak. Si... Tá najdôležitejšia osoba v mojom živote... Já...“ Kelo se zarazí a odvrátí zrak.
„Kelo...?“ ozve se po chvíli slabý hlas. Kelo zvedne zrak a podívá se na Gejmra. Oči se mu doširoka otevřou a mírně mu spadne čelist.
„G... Gejmr!!“ vykřikne Kelo a Gejmra obejme.
Pak se Kelo odtáhl, se slzami v očích. Otevřel pusu jakoby chtěl něco říct, ale místo toho jen začal plakat. Gejmr se slabě zasmál.
„Taky tě rád vidím.“
„Ja... Ja som sa tak bál... Že už ťa nikdy neuvidím... Že sa s tebou už nikdy neporozprávam... Tak strašne som sa bál...“ řekne Kelo a sklopí hlavu.
„Neboj, to bych ti neudělal.“ Gejmr se zase tiše zasměje.
„Čo sa vlastne stalo?“
„No, jel jsem po dálnici. A najednou se na mě nalepila nějaká dodávka... A začala mě tlačit na svodidla. Pak jsem viděl jiskry? A... Pak už si nic nepamatuju.“
„Preboha... To je strašne.“
„No jo... Nechápu proč to udělal.“
Gejmr chytne Kela za ruku.
„Víš... vím že to je divný... ale celou dobu jsem na tebe myslel. Bylo to tak zvláštní. Jako bych byl mimo svoje tělo, ale byl jsem s tebou... A při té nehodě, mi proletěl před očima celej život. A... Tehdy mi došlo, jak moc mi na tobě záleží... Nejkrásnější vzpomínky mám s tebou... A nechci tě nikdy ztratit... já vím že to zní divně, al–“ než Gejmr může dokončit větu, Kelo ho zase obejme.
Gejmr se usměje a objeme ho zpátky.
Když ho po dlouhém objetí Kelo zase pustí, jejich oči se střetnou. Oba jsou mírně zaskočení. Pak Gejmrovi sklouzne pohled na Kelovy rty. Jen krátce. V pozadí je slyšet přístroj co monitoruje srdce. Když Kelův pohled taky spočine na Gejmrových rtech, přístroj začne pípat rychleji.
Oba vypadali jako by byli v tranzu. Dívali se na sebe, nejistě a překvapeně. Jakoby oba chtěli něco říct nebo udělat, ale neměli odvahu.
V tom do pokoje vtrhne sestřička. Vyděšeně se dívá na Gejmra a Kela.
„Co se tu děje? Neříkali jsme vám že pacient potřebuje klid? Budu vás muset požádat aby jste odešel.“ řekne a vede Kela ven.
„Ne!“ řekne Gejmr. Sestřička i Kelo se na něj otočí. „Prosím, chci aby tady zůstal.“
Sestra jen nedůvěřivě kouká, zatímco Kelo má pocit že se snad rozteče.
Nakonec sestra odejde a nechá je tam osamotě.
Ten kouzelný moment je pryč. Tak si jen povídali. Kelo taky dal všem vědět že se Gejmr probral.
Gejmra si pak ještě několik dnů nechali v nemocnici na pozorování. Až jednoho dne ho konečně propustili. Ještě měl nohu v sádře a ne všechny rány byly na 100% zahojeny.
Kelo šel na chvíli bydlet ke Gejmrovi, aby mu se vším pomáhal, přece jen byl Gejmr pořád trochu oslabený.
Druhý den po tom, co Gejmra propustili, dělal Kelo snídani zatímco Gejmr ještě spal.
Když bylo hotovo, dal Kelo na tác toasty, čaj a džus a zanesl Gejmrovi snídani do pokoje. Gejmr už byl vzhůru, ale ještě se válel v posteli.
„Prosím Gejmrik, raňajky servis!“
Oba se zasmáli.
„Oooh, děkuji pane.“
Po snídani si šli sednout do obýváku a dívali se na televizi.
„Kelo?“
„Áno?“
„Jen ti chci říct že jsem rád že tady jsi.“
„Aw, ja tiež“ usmál se Kelo. „Vieš, v tej nemocnici som ti chcel niečo povedať, ale nakoľko tam vtrhla tá sestra tak som na to zabudol... Mne na tebe tiež moc záleží a znamenáš pre mňa veľa.“
Gejmr se dojatě usměje.
„Já vím. Říkal jsi to když jsem ještě spal. Já tě slyšel. Celou dobu. Vždycky když jsi přišel, jsem věděl že tam jsi.“
„Naozaj?“
„Ano. Prostě... Jsem vnímal všechno co říkáš. A hrozně moc jsem na to chtěl reagovat, ale nešlo to. Ale když jsi pak říkal že ti chybím... Už jsem to nemohl vydržet. Chtěl jsem ti říct že ty mně taky, chtěl jsem... Tě obejmout....“
Kelo na Gejmra skočí a obejme ho.
„Ano, asi takhle“ zasměje se Gejmr a obejme Kela zpátky.
Pak se z televize ozve moderátorka zpráv a oznamuje že policie pátrá po neznámém pachateli který dodávkou najel do osobního auta a způsobil vážnou nehodu. Byl tam ukázaný záznam z palubní kamery. Na záznamu bylo Gejmrovo auto a bílá dodávka která do něj najela a vytlačila ho do svodidel.
„Oh... Nevěděl jsem že to vypadalo tak zle. V ten moment mi to tak nepřišlo.“
Kelo jen vyděšeně zíral na televizi. Ta nehoda byla vážně docela hrozivá... Znovu se zamyslel nad tím, že tu Gejmr už nemusel být a v očích se mu zatřpytily slzy.
„Kelo to nic, jsem přece tady, ne?“
Chytil Kela za ruce.
„Ale nemuselo to tak byť. Čo keby do teba narazil silnejšie?“
„Ale nevrazil. Prostě, všechno je tak jak má být. A i kdyby, já bych se nedal. Nikdy bych tě neopustil, protože tě m–“ než to stihl doříct, uvědomil si Gejmr co právě řekl. „Um... Totiž, chci říct že... Že... Uhhh...“ zatímco Gejmr panikařil a červenal se, Kelo se na něj jen překvapeně díval.
„Chtěl jsem říct že tě... Obdivuju, jo! Moc obdivuju... Haha, takže... Takže... Chápeš?“ Gejmr se nervózně usmíval.
„Ja ťa tiež "obdivujem"“ usmál se po chvíli Kelo. „A hanbím sa že sa muselo stať niečo tak hrozného aby som si to uvedomil.“
Gejmr ne úplně chápal.
„T–“ než mohl cokoliv říct, dal mu Kelo pusu.
Gejmra to naprosto šokovalo. Jen nevěřícně zíral na Kela a dotkl se prsty rtů, jakoby se chtěl přesvědčit že tohle všechno je reálné.
„Prepáč, mal som sa opýtať–“
Teď je to Gejmr kdo nenechá toho druhého dokončit větu.
Ale jen u pusy nezůstane. Přitáhne si Kela blíž a prohloubí jejich polibek. Kelo se usměje a polibky Gejmrovi oplácí.
„Líbáš dokonale...“ rozplývá se Gejmr. Kelo se usměje.
„Ty tiež. Mohol by som ťa bozkať celý deň.“
„A proč ne?“ Gejmr se zasměje a políbí Kela znovu.
Kdo ví jak dlouho tam pak seděli a líbali se, ale byl to ten nejkrásnější moment v jejich dosavadních životech.