Chapter Text
Les byl toho rána pokryt mlhou. Visela mezi stromy jako závoj pavučin, rozprostřená přes větve borovic a bříz, a nepatrné teplé sluneční paprsky dopadali na lehce nasáklou zem. Kráčel jsem sebejistě, boty se mi bořily do vlhkého mechu a listí, občas pod ním zapraskala větvička. V kapse jsem měl menší plátěný sáček, už téměř plný sušených kořenů a čerstvých bylinek. Některé jsem používal na hluboké rány, jiné na horečky a pár těch z řad nebezpečnějších, na případy kdy by bolest už nešlo utišit jinak než chladnou smrtí nebo k mazanému potření meče či otrávení kotlíku.
Natáhl jsem ruku a jemně utrhl tmavou bobuli rulíku. Držel jsem ji prstech opatrně abych neporušil její slupku a opatrně vložil do druhého sáčku který sloužil jen pro jedy.
„Stačí pár,“ zamumlal jsem si pro sebe, schovávaje bylinky do sáčku.
Les byl podezřele tichý, až přes-příliš. A já měl už několik let zvláštní cit a to sic zvláštní, ale vždy spolehlivý. A to pro chvíle, kdy ticho není pokojem, ale varováním. Jenže moje mysl však rozhodně nebyla tak klidná jako les kolem mě.
Pranýř.
Jen myšlenka na to slovo mi stáhla žaludek jako kdyby jej držel nejpevnější uzel. Nepříjemné dny, trapné vzpomínky, horko v obličeji pokaždé, když jsem si vybavil jak jsme tam stáli před lidmi, kteří se smáli, plivali a házeli shnilé ovoce. A vedle něj mě Jan Ptáček. Elegantní, šlechetný ale nafoukaný, rozmazlený a nepochybně nejotravnější člověk, jakého jsem kdy potkal. Jeho věta mi pořád bodala tělem a celou hlavou, opravdu jsem se jako koule u nohy teď cítil.
A přesto…
Hlasitě jsem si povzdechl. Poslední dny si se mnou mysl pohrávala jako kočka s myší. Pokaždé než jsem složil hlavu do polštáře vycpaného slámou a než má víčka ztěžkly, vybavil jsem si jeho úsměv pokaždé když se mu povedlo mě napálit nebo když mě jen povýšeně popichoval. Neměl bych na takové věci vůbec pomyslet, ale tyhle myšlenky se mi draly pod kůru mozku jako mor.
Natáhl jsem se pro další oranžově svítící rostlinku a pro tentokrát jím byl měsíček, když v tom se mi do uší prohnali cizí hlasy z dálky. Mírně jsem se přikrčil, a pomalu se začal prodírat křovím ke směru odkud zvuk vycházel.
,,No tak ty zmrde, co máš v tě tašvici? Mam jí z tebe snad servat?”
,,Víte kdo já jsem?!”
Srdce mi skončilo až v krku a žaludek se mi převrátil.
Jan Ptáček.
Pohlédl jsem směrem k cestě a můj nejhorší sen se mi potvrdil. Věděl jsem to, ten Ptáčkův hlas s barvou váženosti ale i trochou mladické bezohlednosti. Samozřejmě že to byl on. A samozřejmě že měl problém.
Odhrnul jsem rukou menší větev a spatřil tak scénu jasněji. Na prašné cestě stáli lapkové s Janem. Měli špinavé, neoholené tváře, čepice z levných kůži a potrhaných prošívanic. Hnojáci smradlavý.
Jeden z nich držel krátký meč a byl ve staré orezlé zbroji. Naproti němu stali další dva, ty drželi jen laciné tesáky a uprostřed stál Ptáček ohlížejíc se po lidech co jej právě přepadli. Krk měl však i přesto pozvednutý, postoj i přes situaci pevný a oči vzdorovité přesně tak jak jsem ho znal.
„Přepadli jste šlechtického,“ vyštěkl Jan, „tohle se vám nevyplatí.“
Lapkové se hluboce rozesmáli jako by to snad byla ta nejvtipnější věc kterou kdy slyšeli.
„Šlechtice? V lese? Bez družiny? Nepovídej kluku.”
Neměl jsem čas rozmýšlet, rukou kterou jsem měl už dávno přitisklou k jílci meče, jsem ten drahocený kus kovu vytáhl a rozmachem vylezl z mého úkrytu.
„Nechte ho být!”
Všichni na cestě se otočili mým směrem.
Janovi se oči rozšířily. V krátkém záblesku přechod mezi úlevou, nedůvěrou…a něčím, co vypadalo skoro jako rozpaky.
„Ty,“ pronesl tiše.
Sáhl jsem po svém meči. Zbraň se vysunula z pochvy s čistým a ostrým zvukem. Jsem rád že jsem si jej před cestou do lesa nabrousil.
Jeden z těch lapků udělal krok vpřed, posměšně.
„A kdo jsi ty? Jeho poskok?“
„Ne,“ odpověděl jsem klidně.
Oči se mu přimhouřily.
„Ten, kdo mu dnes zachrání život.“
A pak se všechno pohnulo.
Čepel se srazila s čepelí, kroky se zabořily do hlíny, větve praskaly pod tíhou našeho boje. Pohyboval jsem se s jistotou, žádná elegance a ani žádné aristokratické chvaty, byly to jen syrové zkušenosti které jsem měl šanci nedávno nasbírat. Všechno se seběhlo hrozně rychle, čepele zajiskřili a lapka naproti mně už jen hlasitě zavyl a klesl k zemi jak jsem mu prosekl hrudník.
Druhý to zkusil zezadu, ale Jan tentokrát zasáhl také. Jeho čepel se zaleskla a narazila do kůže nepřítele, ne hluboko, ale dost hluboko, aby ho zbrzdila abych ho já mohl dorazit svým mečem který skončil v hloubi jeho těla. Poslední lapka, zděšený a neschopen slov utekl mezi stromy v lese jako splašené uštvaná zvěř. Znovu nastalo ticho a byl slyšet jen můj a jeho přerývaný dech. Jan stále držel meč, ale ruce se mu třásly. Nebyl jsem si jistý jestli z adrenalinu nebo snad…zahanbení?
Nakonec promluvil, hlas tichý, ale pevný:
„Neměl jsi to dělat.“
Zvídavě jsem povytáhl obočí.
„Zachránit tě? To zní nevděčně.“
Jan se zasmál krátce a unaveně.
„Ne… myslím,” odvrátil pohled, jako by vážil každé slovo a „že není moudré, abych ti…dlužil.”
,,Zachránil jsi mě když jsi mě táhnul od rybníka. Já ti dlužím daleko víc a navíc…je mou povinností tě chránit.”
Ptáček ke mně pohlédl. Zranitelně, nikdy předtím jsem se s tímhle výrazem nesetkal. Rozhodně ne u něj.
„A možná,“ zašeptal, „jsi jediný, komu bych raději dlužil, než komukoliv jinému, Jindro.”
Zarazil jsem se. Nevěřil jsem svým uším. Je to vůbec Jan Ptáček?
Měl jsem pocit že v tuhle chvíli, jakoby se pro mě svět změnil. Nestávalo se totiž často, že bych nevěděl, co říct. Ale když tam Jan stál, uprostřed mizející mlhy a na té prašné, krví prosáklé cestě, s mečem pořád v ruce a očima sklopenýma tak, že to působilo téměř pokořeně, jakákoli slova, která mě napadla, se zdála v tuhle naši chvíli směšná a bezvýznamná.
Možná proto jsem mlčel a možná proto jsme mlčeli oba.
Několik dlouhých vteřin jsme tam jen stáli, jako bychom oba čekali, jestli svět přijde a vysvětlí, proč právě my dva jsme se znovu potkali tady. Ne před lidmi, ne před soudem, ne v trapné hádce nebo bitce, ale mezi stromy, v krvi, v tichu.
Nakonec jsem musel něco říct. Ne kvůli Ptáčkovi, ale kvůli sobě.
„Jsi zraněný.“
Jan se přísně narovnal, jako by mu to slovo vadilo.
„Jsem…v pořádku.” odpověděl, ale lehké syknutí, které následovalo, ho prozradilo dřív, než se stačil nadechnout.
Zavrtěl jsem hlavou.
„Sedni si. A dej mi ruku.“
„To není nutné.“
„Jane.“ Řekl jsem to ostřeji, než jsem chtěl.
Podíval se na mě, téměř dotčeně.
A pak, poprvé za celé tohle zvláštní setkání, mě poslechl. Zastrčil meč zpět do pochvy a pomalu si sedl ke kmeni stromu. Jeho pravé předloktí bylo raněné, víc do hloubky, než připustil. Sečná rána od tesáku. Krev stékala po dlani, kapala do jehličí kde krmila kořeny stromu. Klekl jsem si vedle něj a sáhl šnapsu který jsem měl sebou.
„Bude to štípat.“
„Štípání snesu.“ odpověděl s ledovým klidem, ale sotva jsem se dotkl rány, zatnul čelist tak silně, že mu vystouply i žíly na krku.
„Někdy je lepší říkat pravdu.” poznamenal jsem tiše.
„Kdybych to dělal,“ zamumlal Jan, „život by byl neskonale nudnější.“
Usmál se, jen trochu a koutkem rtů, a mně připadalo, že jsem nikdy neviděl výraz tak skutečný a upřímný.
„Tamhle je potok. Můžeš si v něm opláchnout ruce a taky tvář. Jsi od krve.” Vysoukal jsem ze sebe a ránu ještě trochu opláchl.
Pohled, který mi věnoval, byl krátký ale já v něm přečetl jako kdyby byl napsán na kusu pergamenu. Vděk. Pochyby. Radost.
Ale i cosi, co jsem neuměl pojmenovat.
Pokývl jsem směrem k potoku a sledoval mého pána jak k němu ledabyle jde. Šel pomalu a ne protože by byl slabý, ale jako někdo, kdo si uvědomuje každý krok, každé ticho mezi nádechem a výdechem. Jako kdyby se zem pod námi měla rozsypat. Sledoval jsem ho a možná i déle, než bylo vhodné.
Slunce se zrovna protlačilo skrz mlžný stín a dopadlo mu na tvář. Kapky vody se leskly jako stříbro. A poprvé mě napadlo, úplně nečekaně loudavou myšlenkou že to není jen rozpustilý, drzý spratek kterého takhle všichni vnímají.
Je mužem.
Možná je i víc než to.
„Pozor, ať se neutopíš.” utrousil jsem s lehkým pobavením v hlase. Částečně proto, že jsem nevěděl, co jiného říct a částečně proto, že ticho mezi námi začínalo být příliš těžké.
Jan otevřel oči.
„Neboj. Tohle by bylo příliš banální zakončení mé existence.“
Sedl jsem si k němu. Kousek dál a ne proto, že bych se chtěl držet odstupu, ale proto, že… blíž by bylo příliš. Příliš pro mou mysl.
„Co jsi dělal že ses vydal sem do Apolleny takhle brzičko ráno?“ zeptal jsem se.
Jan chvíli nic neříkal.
„Utíkal jsem před lidmi, kteří očekávají, že budu někdo, kým nejsem.“
To mě překvapilo víc, než bych přiznal.
„A kdo jsi?“ vyklouzlo mi.
Jan na mě pohlédl dlouhým zkoumavým pohledem.
„Nevím,“ přiznal tiše. „Ale možná bych to rád zjistil, dřív než mě k tomu donutí ostatní.“
Ta věta ve mně zarezonovala způsobem, který jsem neuměl vysvětlit. Jan dokázal mluvit svým mrštným jazykem v hádankách a zároveň byl vždy velmi upřímný. Možná až příliš.
Přikývl jsem, ani nevím proč. Možná proto, že jsem tomu rozuměl víc, než bych měl.
Seděli jsme tam a poslouchali vodu.
Možná minutu.
Možná hodinu.
Čas se v lese nechoval normálně.
Nakonec Jan ticho prolomil a promluvil:
„Jindřichu… proč ses vrátil?“
Nevím, jestli čekal odpověď, ale já ji řekl dřív, než jsem si ji uvědomil.
„Protože kdyby tě ti muži zabili… ještě pořád by ve mně zůstaly věci, které nechci nechat nevyřčené.“
Jan se nadechl, skoro jako by ho ta věta bodla.
A pak řekl jen jedno slovo, sotva slyšitelné:
„Aha.“
Na to se zvedl, pomalu, opatrně.
„Půjdu s tebou do vesnice,“ dodal.
„A tentokrát se pokusím nepoprat v první hospodě.“
Usmál jsem se. Možná proto, že mezi námi konečně nebylo to příkré chladné rozhádaní.
Ale něco, co se teprve rodilo.