Work Text:
Kateřina na pohovce v rohu místnosti usrkávala svůj zelený čaj a odpočívala před nadcházejícím kulatým stolem. Všechna mládež diskutovala na hradbách. Všechna až na obvyklou dvojici Mia – Daniela, která se právě v tu chvíli objevila ve dveřích.
„Jsi úplně bledá,“ řekla Mia vyčítavě. „Musíš se najíst.“
Daniela na to zareagovala sotva slyšitelnou námitkou, kterou Mia odstřelila jako panáka na střelnici.
„Sedni si, něco ti přinesu.“
Ani jedna z nich si Kateřiny zatím nevšimla a ona neměla potřebu se ohlašovat. Pozorovala, jak si Daniela, ještě před pár dny nepsaná vládkyně hradu, dnes zvláštně uťápnutá podezřelá, sedla ke stolu a dala si servírovat croissant a hrnek horkého čaje.
Kateřina se najednou zastyděla – možná to bylo tím, jak se Mia na Danielu starostlivě dívala nebo jak nepromarnila jedinou příležitost se své kolegyně věrné z nejvěrnějších letmo dotknout – a pocítila intenzivní touhu se ke svému nezamýšlenému voyerství přiznat. Odkašlala si. Dva páry očí, nepopiratelně něčím vinné, se k ní rázem otočily.
„Pojď k nám,“ vzpamatovala se rychleji Mia a přátelsky se usmála. „Venku je docela kosa, co?“
A tím to skončilo.
***
V jiný den a jinou hodinu se pro pití dovnitř přikradly Veronika s Aničkou. Přicházely v živém konspiračním hovoru.
„My jsme taky pořád spolu, to neznamená, že jsme zrádkyně.“
„To jo, ale tys to neviděla,“ trvala na svém Veronika. Na okamžik se soustředila na nalévání vína do dvou sklenic, pak podala jednu Aničce. „Vypadalo to jako by spolu…“
„Jako by spolu co?“
Veronika se rozhlédla a ztišila hlas: „Prostě jako by mezi nimi bylo… Těžko se to popisuje. Však víš.“
Anička vykulila oči: „Já jsem myslela, že se mi to zdá, ale když to říkáš i ty…“
„Já nechci drbat…“
„Jasně, já to tak neberu,“ ubezpečila ji Anička. „Ale bylo by to zajímavý.“
A to bylo všechno.
***
„Hádejte, s čím přišli hráči!“ zvolala do pracovního ticha (úroveň hluku asi menza po otvíračce) ta, které se mezi hráči říkalo paní repráčková.
Pár lidí se k ní otočilo, ostatní aspoň našpicovali uši. Markus Krug, ten nejvyšší, vlivem brzkého rána po pozdním večeru v polokómatu, ani neodložil propisku nad poznámkami.
„Myslí si, že spolu Daniela s Miou něco mají.“
Markus cítil, jako by padal do propasti, co se pod ním zničehonic otevřela. Někde za ním Majce zaskočilo kafe. Zbytek řídícího střediska propukl v nezřízené veselí, jehož jsou schopni jen lidé s akutní úrovní chronické nespavosti.
„Nekecej! Ale jako dává to smysl!“
„Ty vole! Jestli tohle je pravda…“
„A myslej to vážně nebo si dělaj prdel?“
Paní repráčková se dmula pýchou z kladného přijetí poznatku.
„Spíš to vážně neberou. Ale povídají o tom už i ve zpovědnici. Jak se k sobě chovaj a tak.“
„Ligouši, dáš to do střihu?“
Markus skoro zaúpěl. Anička, jeho pravá ruka v růžové, narušila drbací kroužek praktickou otázkou: „Je to game talk?“
Na to, díky Bohu, pomyslel si Markus, přišla záporná odpověď.
„Tak je to jedno. Až to začnou používat jako argument ve hře, tak si s tím nějak poradíme. Teď se soustředíme na misi.“
Štěbetání ustalo poslední poznámkou ke střihači („Tak aspoň do bonusových materiálů?“). Anička se otočila zpátky ke své práci, ale krátce sjela režiséra pohledem. Mlčel. Zíral do stolu. Tohle nebude jen tak.
***
Sešly se na opuštěném temném nádvoří, každá už ve svém zradcovském plášti. Na místě bez kamer a nějakým zvláštním řízením osudu úplně samy. Alespoň na chvíli.
„To bude dobrý,“ řekla Mia a povzbudivě se usmála. Byla to další z jejích lží, tahle byla ale aspoň milosrdná.
„Nebude.“
„Nebude,“ uznala Mia temně. „Ale zvládneme to. Uvidíš.“
Daniela neříkala už nic. Pak udělala váhavý krok dopředu. Pohladila Miu po tváři, přitáhla si ji blíž k sobě a pomalu jí políbila. Snad jako poděkování. Nebo jako budoucí odpuštění.
„Už pro nás jdou,“ zašeptala Mia, když se jejich rty rozdělily. Neochotně od sebe odstoupily do méně podezřelé vzdálenosti, zahalily se pod kápě a vyrazily vraždit.
V temnotě zasvítila cigareta. Vedle ní modrá dioda elektronky. Asistent režie a skriptka se na sebe podívali, ale neřekli nic. Nebylo třeba.