Work Text:
Mary a Frances jsou zase spolu a nikdo je nemůže rozdělit.
Ale je to jiné.
Maryiny ruce už Frances nemohou objímat, nemohou se probírat jejími krátkými vlasy.
Frances sama je samozřejmě také jiná. Mary ji za to nemiluje o nic méně než dřív, ale pokaždé, když si vzpomene na to, proč tak Frances skončila, projede jí vlna vzteku.
Francesin duch nyní odpočívá na Maryině hrudi, blízko jejímu srdci, drží se prstýnku, který Mary darovala, dokud ještě dýchala.
Mary si našla malý byt, i když to pro ni jako pro samotně žijící ženu bylo složité. Ona ale není sama; ne doopravdy. Když je ticho a tma, zvedne Závoj a její láska je opět volná.
Frances vyrazí z prostoru kolem prstenu s poryvem studeného větru, rozvine se a třepetá se kolem Mary, přízračný dotyk jejího ducha je chladný jako led. Mary se zachvěje, když se Francesina nestálá ruka pokusí uchopit její tvář do dlaně.
Prsty projdou její kůží a Frances zakvílí. Z toho zvuku se Mary zkroutí srdce.
„Franny, moje Franny, to nic. To… Záleží mi jen na tom, že jsme zase spolu. Nějak… nějak to vyřešíme,“ zamumlá k přízraku své lásky.
V návalu zklamání rozhodí Frances přikrývku na jejich posteli. Prošívaná látka se zvedne a zmačká, zatímco ji obě mladé ženy pozorují.
Mary se v hlavě zrodí nápad; vždycky jí to rychle myslelo.
„Drahá Franny, pomůžeš mi se šaty?“ pokyne Frances. „Dokážeš mi rozepnout knoflíčky?“
Frances se přesune za Mary a ta se zachvěje, když se Frances natáhne ke knoflíčkům na jejích zádech. Uplyne vteřina nebo dvě, než Frances vydá výkřik plný radosti, jak se jí povede rozepnout první knoflíček. Šťastně sebou zatřepe a Mary se na tváři objeví široký úsměv – za ně obě. Sundá si první vrstvu šatů a pokyne Frances, aby jí pomohla s honzíkem. Vyjde najevo, že éterickým duchům rozvazování uzlů příliš nejde. Frances frustrovaně zasyčí, jak si nedokáže poradit s pevně utaženými tkanicemi. Mary ji uklidní: „Lásko, lásko, to nic. Vedeš si skvěle.“
Sama povolí tkanice a v mysli si uloží Francesina omezení. Pokračuje v rozvazování korzetu; když jsou tkanice povolené, Frances za ně zatáhne, aby je uvolnila.
Mary má na sobě už jen spodničku a Frances se kolem ní vznáší, avšak těžko říct, jestli úzkostlivě nebo v očekávání. Její pohyby rozvlní Maryinu spodničku a Frances stydlivě odvrátí zrak, jako to dělala i v Braxtonu, když se jejich pohledy omylem setkaly, zatímco se převlékaly. Tehdy se i červenala, když ji některá z dívek poprosila o pomoc s rozvázáním korzetu nebo povolením účesu. Tehdy jí ještě v žilách tekla krev.
Mary znovu zachvátí vztek.
Vztek na Ernesta Forrestera, toho arogantního, sobeckého parchanta. Frances neudělala nic špatného, chtěla jen upřímně žít a on ji za to zabil. Zavraždil ji a rozebral, jako by byla nějakou kuriozitou a ne tou krásnou, upřímnou, tvrdohlavou, úžasnou mladou ženou. Jako by ani nebyla člověk. Jako by žádná z nich nebyla člověk.
Mary mu chce ublížit. Ublížit jim všem. Ale ředitel je mrtvý a lord Luckenbill, jehož peníze to všechno umožnily, taky a Mary neměla na jejich úmrtích skoro žádnou zásluhu, díky Silasovi.
Je zvrácené, že si přeje, aby to byla ona, kdo ty muže zabil? Že si přeje, aby se mohla řediteli dívat do obličeje, zatímco by se tříštil pod jejíma rukama? Je tohle její nemoc?
Mary popadne polštář a v návalu vzteku jím mrští o zeď. Není nemocná! Proč o sobě stále smýšlí tak, jako o ní smýšlel on?
Frances se k ní přiblíží, schoulí se u nohou postele. Natáhne jednu ze svých rukou a Mary by ji za ní chytila, kdyby mohla. Místo toho zakvílí a složí se na postel. Její hlava leží přesně na místě, kde by byla Francesina stehna. Zavře oči a ve chladném objetí její milenky se její slzy mění na malé ledové kapičky.
„Jsem volná, Franny, jsem volná, ale nemůžu… Nemůžu o sobě přestat smýšlet jako o nemocné,“ zakvílí Mary, vlasy se jí zachvějí vánkem, který vyvolá Francesin pohyb. „Proč nemůžu… Proč musí být pořád mou součástí?“ V krku se jí nahromadí žluč, když si na to znovu vzpomene. Na tíži rukou na svém těle, těch rukou, které nikdy nebudou patřit Frances. Vždy budou patřit jen těm mužům. Vždycky budou její součástí. Nikdy neodejdou. Vždycky bude cítit, jak se jí dotýkají, drápají po ní a vnucují se. Jak si chtějí zabrat její tělo pro sebe; její tělo, které nikdy její nebylo.
Kdyby to došlo tak daleko, zachovala by se stejně jako Isabella?
Měla by dost sil na to, aby se zabila?
Ne. Pak by její tělo připadlo jim. Pak by se už nemohla bránit.
Jestli svět takové muže nepotrestá, bude to muset udělat sama.
Pochopení ve Francesiných očích je zdrcující, a kdyby Mary už předtím nevzlykala, teď by se rozplakala z její pokroucené podoby – je zřejmé, co jí udělali.
„Není to spravedlivé,“ zašeptá Mary a hlas se jí zachvěje strachem a nenávistí, smutkem a nechutí. Frances pomalu zavrtí hlavou. Maryiny slzy ztvrdnou v zášť a promění se v další krunýř na jejím srdci, protože jestli svůj strach nepromění ve vztek, rozpadne se. Setře si slzy z očí a přes postel zasyčí: „Jako Silas… Proč je šťastný? Jak může… žít se svou manželkou a… a Bůh ví, že se ho nedotkl, ne tak jako –“ Hlas jí spolkne vlna citů. Ne tak jako nás. Ne tak jako Isabelly. Ne tak jako Agnes. „Není to kurva spravedlivé.“
Frances tiše zasyčí, jak se svou milenku snaží uklidnit. Mary dál vzlyká, hruď se jí zvedá vypětím. „Proč jsi to musela být ty?“ vykřikne. „Chci tě jen zpátky. To je všechno.“ Otočí hlavu a zaboří obličej do polštáře, aby se nemusela dívat na nový vzhled své zesnulé milenky.
Frances na Maryiny vzlyky odpoví bezradným zaskučením. Přetáhne to, co zbylo z její duše, přes Mary. To, co bývalo její tváří, se otře o Maryina záda. Éterický přízrak proti masu a krvi. Sdílejí jen zkušenosti a emoce. Takto plakat bolí, ale Mary už nemůže přestat. Slzy jí nepřestávají téct po obličeji zkrouceném bolestí.
Pokožku jí pokryjí pupínky husí kůže, jak nepřítomnost života ve Frances vysává teplo z jejího okolí. Frances neodchází, zůstává u Mary. Přece jenom ji miluje.
Když se Maryiny vzlyky utiší a dech se jí zpomalí, jak upadá do neklidného spánku, Frances se přes ni pokusí přehodit přikrývku. Protože na ni Mary už leží, pouze ji přeloží a jednu stranu ponechá obnaženou.
Je ticho.
Frances proklouzne do roztrženého prostoru okolo prstýnku.
Ráno se Mary opět vzbudí sama. Protře si oči a setře si zaschlé slzy z tváří. Vykročí z postele do chladného bytu. Ozonový pach Závoje pryč, stejně tak Frances.
Mary se sehne, aby sebrala polštář, který včera v noci odhodila, a hodí ho zpět na postel. Když roztáhne závěsy, jen to zdůrazní neobydlenost tohoto místa. Na chvíli pocítí na tváři paprsky jitřního slunce, než závěsy opět zatáhne. Jestli může být volná jenom v temnotě, pak ji světlo bude muset oželet.
Znovu roztáhne Závěs.
Frances je jediným světlem, které Mary v životě potřebuje.