Work Text:
Po večeru plném naříkání Emily konečně zavře očka. Silas ji před hodinou uložil do kolébky a sám si šel lehnout, aby se alespoň na hodinu prospal. Byl to boj, ale nakonec se mu ji podařilo uspat nakojením a vytrvalým kolébáním.
Dafné se o uspání Emily pokusila jako první, aby Silasovi dopřála chvíli oddechu. Trvala na tom, zatímco ho zlehka políbila na čelo s tím, že to zvládne a ať se sám pokusí usnout. Věnoval jí ospalý úsměv, zatímco se přetočil na druhý bod; věřil jí, že to zvládne.
Ale Dafné selhala.
Zkusila všechno – četla Emily své básně, zpívala jí ukolébavky, chodila s ní po domě a houpala ji v náručí, zatímco jí šeptala o tom, jak jsou na venkově nádherně vidět hvězdy. Došlo to tak daleko, že Dafné začala hrozit návštěvou tety Mary z Anglie. Emily jen začala kvílet ještě víc, netušíc, o koho jde (i když to brzy pozná, až Mary obdrží pozvánku a přijede se podívat na svou kmotřenku).
Emily dál plakala a plakala a plakala. Nepřestala, dokud se k nim nepřišoural Silas. „Dafné, myslím, že má zase hlad. Nakojím ji.“ Dafné mu Emily předala a vzadu v hrdle jako by ji něco píchlo.
Bylo to naprosto nelogické, ale po celém těle cítila bodnutí žárlivosti a žalu zapichující se jí do ramen, hrudi a břicha. Sledovala Silase, jak kojí a houpe jejich nyní už zklidněnou dceru, a připadala si mimo sebe. Cítila se víc jako divák než jako matka.
Dafné její matka zpívala. Emily Luckenbillová dokázala svou dceru utěšit bez problémů. Dafné se v její přítomnosti vždy zklidnila, nebo si to tak alespoň pamatovala. To její otec v ní probouzel nepokoj. Ale stejné tvrzení se nedá říct o Dafné a její malé Emily. Snaží se na sobě nedat znát, jak moc ji to ubližuje – myšlenka toho, že v takovém pilíři ženství selhává. Že se o svou dceru nedokáže správně postarat. Že ji nedokáže pořádně poznat.
Je hloupé si myslet, že brečící nemluvně je nějakým znakem toho, že by názory Dafnina mrtvého otce o její ženskosti – „trapné zálibě“ – byly pravdivé. Ani k Silasovi není spravedlivé vytlačovat ho z jeho mužství za to, že se stará o své dítě, že je pečující a milující a přesně takový, jaký by měl správný otec být. Dítěti by nemělo být nepříjemně u žádného z rodičů, ale přesto je teď takovým rodičem Dafné.
Ví, že nemluvňata jsou citlivé malé bytosti. Ale přesto ji to zlomilo. Ví, že by tak přemýšlet neměla, snaží se být objektivní, ale přesto si teď ve chvíli noční slabosti pláče do dlaní. Přesunula se do obývacího pokoje jejich domova, kde si v obnošené noční košili sedla před krb. Přece jenom nechtěla vzbudit Silase a jejich dceru, když oba konečně usnuli. Silas se sotva zotavil z domácího porodu, nutnosti nezbytné jen kvůli světu, ve kterém žijí.
Dafné myslí na vavřínové tetování na svých zádech, na proměnu, která inspirovala volbu jejího jména. Myšlenka na to, že ji Emily nikdy nebude vnímat jako svou matku, ji však neopouští. Dafné tak moc chce být matkou. Ona a Silas se šťastně vzali, on odpromoval na lékařské fakultě a zařídil si malou praxi na francouzském venkově, daleko od Mluvčích a jim podobných.
Ona mezitím pracovala na svém rukopise – souboru básní. Mnoho z nich bylo o proměně. O modlitbách, na které bohové odpověděli a změnili tvar či podobu… Básně pojednávaly o vavřínech, ale nebylo těžké v nich najít skutečný význam. Silas jich přečetl tucty, některé několikrát. Oči mu zářily skrytým pochopením a vždycky jí řekl, že její básně miluje. Že miluje ji.
„Na co jsi myslel, když jsi je četl?“ zeptala se Dafné.
Silas si položil dlaň na břicho a odpověděl: „Na to, že ať se mé tělo změní jakkoliv, vždycky budu muž. Vím to. Vždycky jsem to věděl a můžu o tom přemýšlet jako o odlivu a toku, ale nakonec, u kořenů… jsem já.“ Obličej se mu sevřel obavami. „Myslela jsi to tak?“
„Myslela jsem to spíš jako zvolené přetvoření sebe sama,“ řekla Dafné. „Ale skutečnost, že v tom vidíš svou vlastní proměnu – je to krásné, Silasi.“
Potom se jí zeptal, jestli je plánuje vydat. Tehdy zalhala a řekla ano, jen je musí ještě jednou projít – nebo spíš přidat ještě jednu báseň.
Upřímně, většinu práce už měla za sebou. Jenom váhala ohledně toho, jak je vypustí do světa. Byla tu možnost, že když vejde do nakladatelství, někdo ji pozná jako jediného dědice Luckenbillů, který opustil Mluvčí a v tichosti pohřbil svého otce (protože si to ten zbabělec zasloužil za to, co provedl Dafné, její matce a jejímu manželovi).
Obrátili by ty básně proti ní. Bylo by to stejné jako s odhalením Oscara Wildea – když člověk obnažil svou duši, lidé to proti němu použili. I kdyby jich pár našlo v jejích slovech spásu, většina ostatních by jen čekala na příležitost, jak ji umlčet.
Dafné se taky prostě bála. Když psala, dávala světu všanc své srdce. Když ho lidé odmítnou, odmítnou i ji. Ten samý strach přiměl Dafné představit se Silasovi svým bývalým jménem, dokud stejný strach nepoznala i v něm a nerozhodla se mu odhalit svou duši. Silas ji přijal, protože je jako ona. Ale v literárním světě by to tak snadné nebylo. Nebylo by to stejné. Nic by nebylo takové, jak si myslí.
Dafné cítí, jak jí horké slzy kloužou do dlaní.
„Dafné?“ Silasův hlas je pro ni ostrým, ale ne nevítaným šokem.
„Měl bys spát,“ zašeptá Dafné, zatímco se snaží otřít si oči. „Potřebuješ spát, Silasi.“
„Lidé vydrží až týden beze spánku,“ řekne Silas, a když se na něj Dafné na oplátku zamračí, rychle dodá: „Nebyla jsi v posteli. Bez tebe se mi tam spí těžko.“
Silas ke světu přistupuje lékařsky téměř ve všem – bystře, otevřeně a napřímo, což Dafné oceňuje. Jeho upřímnost a inteligence se spojují v někoho, kdo dokáže utěšit její abstraktní starosti, zatímco ona jeho racionální obavy uklidňuje psanými a mluvenými láskyplnými slovy.
Prostě se k sobě hodí.
„Jsi rozrušená,“ řekne Silas a posadí se vedle ní.
Dafné teď vidí, že v náručí drží spící Emily. V hrdle se jí vytvoří knedlík. „Emily mě nesnáší. Skoro nejsem její matka…“
Silas zavrtí hlavou. „Ne. Jsi její matka. Ale mozek nemluvněte není o moc větší než švestka. Rodí se s chrupavčitými čéškami, které se promění v kosti, až když jim je pět nebo šest let.“
Dafné rozumí tomu, že jí její neskutečně geniální manžel chce sdělit skutečnost, že nemluvně není racionální bytost. Že jde pouze o dětské preference. Dafné tuší, že to má co dělat s tím, že Silasovo tělo poskytuje Emily živiny, zatímco to její nemůže. Ale Silas sám to tak úplně neřekl. Možná nechce.
Emily se v Silasově náručí zavrtí a vydá drobné zakňourání. Její blonďatá obočí se stáhnou. Silas Dafné věnuje unavený úsměv. „Myslím, že Emily měla pozdní večeři, ale teď chce svou matku.“
Dafné zamrká, aby zahnala slzy. „Opravdu si to myslíš?“
Silas přikývne.
Dafné natáhne ruce a nakloní se ke své dceři. Když se Emily přitulí k její hrudi a ona na kůži ucítí drobné výdechy jejich dcery, skoro se znovu rozpláče. Vzpomene si na svou matku, jak ji jako dítě držela – v jedné ruce podpírala knihu, zatímco jí Dafné seděla na kolenou a vpíjela každé její slovo. Nejenom význam, ale také sladký tón matčina hlasu, to, jak se zvedal a klesal, když mluvila za jednotlivé postavy. Dafné tehdy nebyla nemluvně; mohly jí být tak tři nebo čtyři roky a byla dost stará na to, aby myslela a věděla a milovala. Už tou dobou na své matce milovala úplně všechno.
Emily Luckenbillová byla jejím jediným skutečným rodičem. Jednou viděla Dafné, jak si zkouší její košilku, a jediné, co udělala, bylo, že jí vyhrnula rukávy, aby jí alespoň byly vidět ruce. Jezdila s ní na koni a smála se tak divoce, až jí fialové oči zářily.
To je láska. Láska je vzpomínka, láska je jako vavřín, který se dá vydlabat, aby jeho kmen poskytoval přístřeší. Láska je, když někomu jinému dovolíte, aby se usadil v malé části vašeho já a vytesal si místo ve vašem srdci. Dafné je tím pokrouceným vavřínem; bude držet Emily mezi svými větvemi a ochraňovat ji. Ponese Silase i Emily a ukáže jim, jak moc je oba miluje – přivine si je k sobě a přijme je, jako znovu začíná přijímat samu sebe.
Udělá to, co jí jde nejlépe. Bude psát a mluvit a používat slova a obrazy, které k ní tak lehce přicházejí, aby jim ukázala, jak moc je miluje. Bude Emily houpat, i když ta bude plakat. A až Emily povyroste, Dafné si ji posadí na koleno, bude jí předčítat a vytvoří jí světy, kde je všechno možné. Budou se držet za ruce a běhat po loukách, šaty se jim budou zachytávat v dlouhé trávě. Bude Emily objímat a dovolí jí se oblékat, jak jen bude chtít, a slovy a úsměvy dá své dceři všechno, co jí dala její vlastní matka. Mateřskou lásku.
Dafné v sobě má mateřskou lásku, jež může rozdávat způsobem, který si plně uvědomuje jen ona sama.
„Miluju ji, Silasi,“ zašeptá Dafné chvějícím se hlasem. „Chci pro ni být tím, čím pro mě byla moje matka.“
„Budeš,“ odpoví Silas hlasem tak jistým, jako by se jednalo o další z jeho nezvratných lékařských faktů. „Vždycky jsem si myslel, že budeš úžasnou matku, Dafné.“
Silas se hlavou opře o Dafnino rameno a ta si podle dvou zklidněných dechů posléze uvědomí, že její manžel i dcera usnuli. Celou noc Emily drží a pozoruje, jak se jí ve spánku zvedá a klesá hrudníček, dokud Emily neotevře očka a nepodívá se na Dafné fialovýma očima Dafniny matky.
Silas pomalu rozlepí oči a setká se s Dafniným pohledem. Jeden na druhého se usmějí a Emily broukne a přitiskne se k Dafné, zatímco oknem proudí dovnitř paprsky vycházejícího slunce.
Dafnin rukopis možná ještě není tak úplně hotový. Myslí se jí mihne ještě jedna báseň: o ní, Silasovi a Emily, rodině propletené mezi větvemi vavřínu. Jednoho dne svou knihu vydá, i kdyby jen proto, aby ukázala jak miluje – jako všeobjímající větve vavřínu.