Work Text:
„Ale proč?“ zakňoural kouzelník Pokuston do telefonu.
Z druhé strany se ozval dlouhý povzdech. Následovalo ticho. Jeho účetní pravděpodobně počítala do deseti, ve snaze se uklidnit.
„Ptáš se mě na to každý rok,“ odvětila stroze. „Každý rok ti opakuji, že je to tvoje povinnost.“
„Ale...“
„Ne, žádné výmluvy. Uháním tě už dost dlouho, bude uzávěrka. Uděláme to teď.“
Pokustón se bezradně rozhlédl po své maringotce. Nebyla uklizená. Ona nebyla uklizená v podstatě nikdy, ale teď nebyla uklizená vůbec. Měl za sebou několik rušných dní a úklid bylo to poslední, na co myslel. Ne, pardon, úplně na posledním místě byla inventura.
„Máš seznam majetku, který jsem ti poslala?“
„Hm?“ Rozhlédl se bezradně po místnosti. Byl si jistý, že tam někde je. Někde mezi balíčky špaget, sklenic s domácím kečupem, obaly od čokolády a balíky krmení pro zvířata. Nebo mohl být v kapse kalhot, které se ukrývaly někde v hromadě špinavého prádla.
Další povzdech.
„Budu diktovat, ty budeš hlásit, že to máš. Chraň tě ruka páně, aby se něco z toho ztratilo,“ hrozila mu.
Pokuston ztěžka polkl. Přemýšlel, jak daleko a jak rychle by dokázal utéct a schovat se před hněvem své účetní. Už teď mu bylo jasné, že moc daleko by to nebylo. Ta ženská byla příšerně efektivní, a navíc přesně věděla, kolik má peněz. Málo. Našla by ho okamžitě, především proto, že by mu peníze došly hned ve vedlejším městě.
„A nemohli bychom to vyřešit zítra?“ zkusil to ještě. Třeba by zvládl alespoň poklidit, aby se mu jednotlivé položky hledaly rychleji.
„Nemohli.“
„Ale já mám dnes večer vystoupení,“ namítl.
„Najdi někoho, koho to zajímá,“ odsekla.
Kouzelník si unaveně promnul oči.
„Tak čti,“ vybídl ji, hlavně ať už to má za sebou.
„Pár kouzelnických bot?“
„Mám.“
„Plášť.“
„Mám.“
„Nekonečný kapesník.“
Pokuston se zahleděl na barevný smotek v rohu.
„Mám.“
„Holubice.“
„Mám.“
„Vrků,“ přisvědčil pták v kleci.
„Balíček magických karet.“
„Mám.“
„Kouzelnická hůlka.“
„Mám.“
„Cylindr.“
Pokuston se otočil k věšáku. Tam visel jeho černý kouzelnický klobouk vždy, když ho zrovna neměl na hlavě. Jenomže teď tam nebyl.
V kouzelníkovi hrklo. Rychle se rozhlížel po místnosti. Na první pohled ho neviděl.
Třeba zapadl pod stůl, napadlo ho a rychle padl na kolena. Kromě prázdné limonádové plechovky a několika drobků pod stolem nic nebylo.
„M-h,“ vydal ze sebe bezvýrazně. Určitě ho najde. Časem. Ta šílená paní na telefonu o tom nemusí vůbec vědět.
„Králíci,“ přečetla dál. „Králík jedna a králík dva,“ upřesnila.
To už se o něj pokoušely mdloby. Ti byli totiž v klobouku.
„Myslíš Boba a Bobka.“ Hrabal se teď překotně ve skříni a doufal, že tam pod nějakým pohozeným svetrem záhadně objeví ukrytý klobouk i s králíky.
„Mě nezajímá, jak jim říkáš, já to tady mám jako inventární číslo 79 a 80.“
„Proč nic neříkáš?“ ozvala se po chvíli. V jejím hlase cítil podezíravost.
„Víš...“ začal opatrně.
„Víš co?“ ozvala se zprudka.
„Víš, já je právě teď nemůžu najít. A ani ten klobouk.“ Hned jak ta slova vyřkl dal si telefon, co nejdál od ucha.
„Děláš si ze mě srandu?“ Slyšel ze vzdáleného reproduktoru.
„Ne,“ přiznal sklesle.
„Koukej je najít. Hned. A pokud je do zítra nenajdeš, tak koukej sehnat nový. Je mi jedno jak to uděláš, ale ty králíci tam budou,“ vrčela.
„Ale já si nemůžu pořídit nový. Jsou nenahraditelní.“ Navíc pořídit kouzelného králíka a pravý kouzelnický klobouk byla opravdu drahá záležitost. Pokud navíc přičteme citovou hodnotu, byla jejich cena v podstatě nepředstavitelná.
„Když jsou teda tak nenahraditelní, tak sis je měl hlídat líp!“ A s tím hovor ukončila.
Pokuston se podíval na tu spoušť. V maringotce byl ještě větší nepořádek než na začátku. Navíc ho za pár hodin čekalo vystoupení, které nyní postrádalo hlavní účinkující. A pokud do zítra nenajde ztracené králíky, musí se vypořádat s naštvanou účetní.
Rozhodl se postavit svým problémům čelem. Řešit je jeden po druhém. A jelikož začínal mít hlad, dal jako první vařit vodu na špagety.