Chapter Text
Jack stál na přídi lodi a díval se směrem na moře. Počasí se od rána zhoršilo, moře se vlnilo, foukal vítr a na Jackovu tvář dopadala vodní tříšť, spojovala se do větších kapek a stákala mu po tvářích.
Samozřejmě že to byla voda. Ne slzy. Slz už Jack mnoho let nebyl schopný.
Nebo snad byl?
V kajutě kadetů panovala tíživá atmosféra. Na stole ležely housle, na které už jejich majitel nezahraje. Všichni tiše vzpomínali na Claytona a proklínali Jacka.
Nikdo nevěděl, že je ještě jeden člověk, kdo za Claytona prolévá slzy.
Ne, byla to voda. Jen voda. Bylo to přece všechno tak dávno. Jack už se přes to dostal.
Jenže proč to tak strašně bolelo?
Jack a Clayton vstoupili do kajuty kadetů společně. Claytona sem poslali z jiné lodi, Jack tady už tři roky sloužil jako pomocná síla. A v šestnácti mu konečně přišli oznámit, že je z něj kadet. Nová etapa jeho života začínala.
Byli mezi kadety nejmladší a ti starší toho pochopitelně chtěji využít. Tak se to zkrátka mezi kadety dělalo, že ti starší dávali rozkazy.
Jack byl ale od dětství rváč a rychle jim ukázal, že i když byl mladší a zatím tak o dvě hlavy menší, posluhovat jim nebude a není radno si s ním zahrávat. A rovnou je varoval, že kdo se dotkle Claytona, vystrašeného kluka s houslemi v ruce, bude potrestán stejně, jako kdyby se dotkl jeho.
Clayton mu přišel sympatický. A jak se ukázalo, uměl pěkně hrát. Takové je škoda bít.
I Clayton očividně našel v Jackovi nějaké sympatie. Kdykoli ho uviděl, usmál se. Když měl volnou chvilku, rád ji trávil v jeho přítomnosti. A Jackovi to nevadilo.
Poprvé se políbili, když měli společnou noční hlídku. Byla příjemně teplá hluboká noc, všichni na lodi spali. Všude okolo bylo ticho a dva mladí chlapci se procházeli po palubě, aby zahnali únavu. Na vodě se odrážel měsíc a vytvářel krásné odlesky, ale oni měli oči spíš pro sebe.
V jednu chvíli se Clayton zády opřel o stěžeň a podíval se na Jacka. Zvláštním pohledem, jako by ho vybízel, jako by něco očekával.
A Jack věděl, co chce. On sám to taky chtěl.
Udělal půl kroku k němu a velmi zlehka se mu otřel o rty. Ne že by se bál, že by ho Clayton odstrčil. To ne, viděl na něm už nějakou dobu, že přesně po tomto touží. Jack byl pomalý, protože si chtěl tu situaci vychutnat. Byli sami, šance, že by někdo přišel, byla prakticky nulová. Nemuseli spěchat.
Tou nocí začalo jeho nejšťastnější období v životě. Vždycky pochyboval o to, že by se dokázal zamilovat. Ale dokázal. A strašně moc. Zbožňoval Claytona. Byl by ochotný pro něj umřít. Jack věděl, že nebyl zrovna dobrý člověk. Byl horká hlava, a když ho někdo naštval, neměl daleko k tomu to vyřešit silou. Ne vždy to bylo nejlepší řešení, ale on si zkrátka nemohl pomoct.
Ale Clayton na něj měl blahodárné účinky. Vedle něj se konečně dokázal uklidnit a aspoň částečně krotit svoji výbušnou povahu. Dělal z něj lepšího člověka.
Byl šťastný. Snad poprvé za celý svůj život byl šťastný.
Něco přes rok.
Jenže potom najednou začal být Clayton odtažitý. Jak kdysi hledal jakoukoli záminku k tomu, aby mohl být s ním, tak teď hledal cokoli, aby se mu vyhnul. A jednoho večera mu stranou od ostatních tiše oznámil, že už ho nemiluje a chce, aby to, co mezi nimi bylo, přestalo.
Jacka v tu chvíli napadlo, že mu to schválně řekl v místnosti plné lidí. Aby si pojistil, že si na něm nevybije zlost.
Ta nedůvěra ho zabolela. Ale... mohl si být jistý, že by to neudělal? Sám nevěděl, jak by se zachoval, kdyby byli sami. Protože Clayton mu právě zlomil srdce. Srdce, o kterém si tak dlouho myslel, že ho vůbec nemá.
Zůstali sloužit na stejné lodi mnoho let. Po čase bolest opadla a všechny vzpomínky na to, co mezi nimi bylo, vybledly. Ale nezmizely. Jack nikdy nezapomněl na to, že kdysi miloval. A nikdy nezapomněl, jak moc mu tehdy Clayton ublížil. Nikdy mu to neodpustil.
Choval se k němu stejně jako k ostatním a Clayton se ho stejně jako všichni ostatní bál.
Zvláštní. Bál se ho a nenáviděl ho člověk, který se mu kdysi tady na té lodi zcela odevzdal.
Bál se ho i tehdy? Jack doufal že ne. Že ta slova lásky, která si kdysi šeptali, byla upřímná.
A dneska mu ublížil znovu. Zabránil tomu smrkáči, aby přišel na duel. A místo něj tam přišel sám. Mířil na něj zbraní. Clayton, kterého tolik tolik miloval, ho teď chtěl zabít.
Bolest a zrada nad ním převzala kontrolu a vystřelil. Pozdě mu došlo, že příliš dobře mířil na cíl. Vlastní zranění ho v tu chvíli ani tolik nebolelo. Ne tolik jako vědomí, že smrtelně zranil svoji lásku.
Která ho už nemilovala. Která ho nenáviděla a přišla ho zabít.
Rvalo se to v něm. Zloba nad tím, jak to vůbec Clayton mohl udělat. Po tom, co mezi nimi bylo. A láska, kterou nikdy někde hluboko v sobě nepřestal cítit.
Jack zabil prvního a nejspíš posledního člověka na zemi, kterého dokázal milovat.
A to všechno kvůli Hornblowerovi. On si vymyslel duel. Kvůli němu Clayton přišel.
Hornblower mu za to zaplatí. Zaplatí mu stejnou bolestí, kterou teď cítil on sám.
Všiml si, jak se na sebe s Kennedym dívají. Sám se kdysi díval takovým pohledem. Chápal, co se děje.
Sebere mu Kennedyho. Stejně tak, jako on jemu sebral Claytona.