Work Text:
Vrátit se mezi podporučíky po tom, co se mu opět nepovedla zkouška, nebylo nic příjemného. Ale tam si aspoň byl schopný vynutit, aby se na to téma nikdo nebavil. Jít druhého dne za poručíkem Chaddem byl mnohem větší problém. Přesto se donutil jít vzpřímeně a jistým krokem. Nikdo nesměl vidět, že i Jack Simpson se dokáže bát.
Když klepal na dveře, ruka se mu třásla a srdce tlouklo.
Přivítal ho usměvavý muž, který dokázal tolik lidí přesvědčit, že je milý a hodný. Jack ale poznal i jeho druhou stránku.
„A, pan Simpson,“ otočil se k němu. „Tak opět s námi? Po kolikáté už?“ pronesl s úsměvem poznámku, o které věděl, že bude bolet. „Kolik že vám to vlastně je? Třicet dva, pokud se nemýlím,“ zraňoval dál s příjemným úsměvem. „To jiní už jsou ve vašem věku někde úplně jinde. No ale to nevadí. Já osobně vás tady mezi námi velmi rád vidím. A nezoufejte, za šest měsíců možná dostanete další šanci. A mezi tím,“ jeho obličej ve vteřině zvážněl, „se aspoň pobavíme. A my se umíme bavit, že? Tedy přinejmenším já se bavím výborně. Na kolena, pane Simpsone.“
Zachvěl se. Věděl, že poslechnout musí, ať chce nebo ne. Ale jeho tělo odmítalo.
„Dělejte, co vám říká nadřízený důstojník!“ sykl výhružně a tiše. Vždycky si dokázal pohlídat, aby z jeho malé kajutky nebylo nic slyšet.
Občas Jacka napadlo, že by byl rád, kdyby ho někdo slyšel, kdyby někdo přišel a všechno to viděl. Občas ho napadalo, že je lepší viset než žít životem, jaký má on.
„Víte, že se velmi nerad opakuju,“ pokračoval Chadd velmi klidně, a o to nebezpečnější to bylo. „Navíc tak škodíte sám sobě. Víte, že trpělivost není moje silná stránka.“
Jack si pomalu klekl na tvrdou zem a už nedokázal držet hlavu vztyčenou. Očima sledoval vzor na dřevu a čekal, až uslyší ty tři kroky, které Chadda od něj dělily.
Poručík nespokojeně mlask. „Pokaždé to stejné. Proč to děláte, když víte, že to vždycky skončí stejně?“ Přistoupil k němu a sklonil se. „Vždycky, rozumíte? Navždy zůstanete tam, kde jste. Na pozici podporučíka. A na kolenou přede mnou. A nezmůžete s tím nic. Tak jako nikdo nemá odvahu se postavit vám, tak vy nemáte odvahu postavit se mně. Protože víte, že by to potom mohlo být mnohem mnohem horší, než je to teď,“ šeptal mu u hlavy ledově.
Jack slyšel zvuk rozepínajících se kalhoty, a když ho Chadd vzal za vlasy, aby mu zvedl hlavu, nebránil se. Nebylo by to k ničemu.
„No vidíš, jak to jde,“ zamručel spokojeně a přitáhl si jeho hlavu blíž. Jack se sebezapřením vzal jeho penis do pusy.
„Přesně tak, odpor nemá cenu. Jediné, co můžeš, je vybíjet si zlost na těch chudácích. A kouřit mi. Nic víc. A nespěchej tolik. Chci si to dneska užít. Koneckonců jsme se dlouho neviděli.“
Kolena ho bolela, ale to nebylo nic oproti tomu, jak ho to bolelo uvnitř.
Chadd mu už roky zle šeptal, že se nikdy nic nezmění, že nikdy zkoušku neudělá. Nevěřil mu a vždy měl naději, že jednou se to povede. Ale čím starší byl, tím víc se obával toho, že má pravdu. Že se nikdy nehne z místa obyčejného řadového podporučíka. Nikdy se nezbaví člověka, jehož penisem se teď dusil.
A to byla představa, ze které se mu sevřel žaludek. Celý život stráví pod rukou lidí, kteří rozhodují o jeho těle a důstojnosti.
„A podívejme se. To je mi novinka,“ broukl překvapeně Chadd a o půl kroku odstoupil, chytil ho za bradu a přes lehký odpor ho donutil zvednou hlavu. Přejel mu palcem po mokré tváři. „Pláčeme? Pročpak?“ zeptal se jízlivě. „Protože to zase nevyšlo? Protože nejsi nic víc než moje osobní děvka?“ Skoro až něžně mu prohrábl vlasy. „Víš, Jacku, tvůj hlavní problém je, že pořád žiješ v té představě, že jednou přijde den, kdy se to změní. Kdy uděláš zkoušku, kdy se z tebe konečně stane někdo. Kdy se mi dokážeš postavit.“ Odhrnul mu z čela pramen vlasů. „Jenže zapomínáš, že ne každý to může někam dotáhnout. Někdo prostě zůstane tam, kde je potřeba, aby zůstal. Aby vyplnil místo. Aby dělal špinavou práci. Aby poslouchal rozkazy. A ty jsi přesně ten typ. Třicet dva let a stále podporučík. Jak dlouho si chceš ještě namlouvat, že se to změní?“ Sklonil se nad ním. „Někdo je zkrátka stvořený jen k tomu, aby klečel.“
Stiskl rty, a i když ho pálily oči, odmítal už byť jen jedné slze uniknout.
Chadd se ještě chvíli kochal tím, co způsobil, než ho chytil za vlasy a se slovy něco tu máš rozdělané si přitáhl jeho hlavu zpět do klína.
Když potom Jack sahal na kliku, na okamžik ho napadlo, že by se mohl otočit. Že by mohl něco říct.
Ale neudělal to. Věděl, že by to k ničemu nevedlo.
Vešel na chodbu, kde naštěstí nikdo nebyl. A to bylo dobře, protože potřeboval chvíli, aby se dal dohromady. Obklopoval ho hluk života na lodi, ale on nic z toho neslyšel. Jediné, na co se dokázal soustředil, byla odporná slanohořká chuť v puse. A stejně odporné jako ta chuť mu přišla i reakce jeho těla. Klepal se jako ten spratek Kennedy, když ho viděl.
Bylo mu zle z toho, jak si teď vlastně byli podobní. Oba se třesou, oba nemají dost síly se vzepřít. Oba jsou na kolenou před jiným.
Jen on má ještě šanci, že se z toho někdy dostane. Jack už moc ne. A to ho naplňovalo nesměrnou zlostí.
V zorném poli se mu mihl Hornblower, ten nový cucák. Nová oběť, na které si může vybít zlost.
Jack se na něj chvíli díval.
Pak vykročil jeho směrem.
Když musel trpět on, tak se postará o to, aby zbytek trpět dvakrát tolik.