Work Text:
Bucky je tichý, od chvíle, kdy se vrátil z Evropy. Tichý a trochu odtažitý, zamlklý způsobem, který Steve nedokáže pochopit, i když se o to snaží. Bucky vždycky býval trochu tichý – veselý a otevřený a dokonalý gentleman, když šel tančit s děvčaty (Když se snažil vypadat jako všichni ostatní kluci, zapadnout, nebudit zbytečnou pozornost. Držet je oba v bezpečí.), ale jemný a ohleduplný a nenasytný, když držel v náruči Steva, rty na jeho kůži, prsty v jeho vlasech, tichá slova ve tmě, když si myslel, že Steve usnul.
Bucky byl vždycky tichý, když se nepokoušel dělat ze sebe někoho jiného, když se nepokoušel dělat radost lidem okolo sebe. Když byl jen sám sebou.
Dnes je jeho ticho jiné. Ne klidné, ne vyrovnané, ne konejšivé tím, jak je známé.
Bucky nemluví a nemluví, jeho oči temné. Moc nejí. Nemůže spát a jen zírá do stropu nebo se uprostřed noci zvedne a beze slova se jde projít někam ven. Někdy. Někdy se v jejich společné posteli obrátí na bok a přitiskne se ke Stevovým zádům, paže kolem jeho těla, jeho dech horký vzadu na Stevově krku, jeho kůže studená tam, kde se dotýká Stevovy, a Steve je za ty okamžiky šťastný, protože Bucky už se ho nedotýká, ne za denního světla, ne tak, jako dříve.
Steve se nechce ptát. Bucky se na něj dívá a občas se usměje – a to možná bolí ze všeho nejvíc, to, že se před Stevem pokouší skrývat, co cítí, že se přemáhá a usmívá se, i když mu není do smíchu, i když jeho oči zůstávají vzdálené – a Bucky se k němu vrátil, vrátil se do jejich společného domova (a oh, bože, jak by kdy Steve mohl chtít ještě něco víc než to, že se mu Bucky vrátil, když tolik jiných už nikdy neuvidí svůj domov? Když tolik jiných přišlo o své syny a bratry a milence a manžely a otce?) a dívá se na něj, trochu ohromeně, jako by nemohl uvěřit tomu, co vidí. Ale nedotýká se ho.
Steve vždycky věděl, že se to jednou stane. Že Bucky jednou konečně otevře oči a uvědomí si, že je pro Steva příliš dobrý, že pro něj byl vždycky příliš dobrý, že o něj jednou ztratí zájem. Bucky si může vybírat a Steve se nechce ptát, proč je ještě s ním, když by evidentně chtěl být někde úplně jinde, protože co kdyby Bucky řekl, že má pravdu? Co kdyby mu řekl, že nad tím přemýšlel, a že už s ním nechce dál být?
Jenže pak přijdou noci, kdy se k němu Bucky nepřestává tisknout, jako by se ho bál pustit. Steve předstírá, že spí, aby ho nevyplašil, a Bucky za jeho zády, jeho dech pomalý, skoro klidný, nejspíš dělá to samé. A ano, Steve zatraceně dobře ví, že by si s ním měl promluvit, jenže taky zatraceně dobře ví, že je na to příliš velký zbabělec. Steve je trochu idiot a někdy mu chybí pud sebezáchovy, ale nikdy o sobě netvrdil, že je statečný.
Byl to Bucky, kdo ho poprvé políbil, kdysi dávno, jen pár měsíců potom, co se se Stevem nastěhovali do svého prvního společného bytu. Nemůžu na tebe přestat myslet, řekl mu tehdy a vzal ho za ruce. Jeho hlas byl pevný, ale jeho prsty opatrné, když se k němu naklonil a dotkl se jeho tváře a políbil ho, ten dotek jako otázka.
Steve nemůže přestat myslet na ten okamžik, kdy Bucky poprvé zašeptal, přímo proti jeho kůži, že ho miluje, stejně, jako nemůže dostat z hlavy to, jak se Bucky vrátil, propuštěn se všemi vojenskými poctami, a přišel rovnou za ním, ještě dříve, než šel vůbec navštívit svoje rodiče. Bez jakéhokoli vzkazu o tom, že se vrací domů.
Bucky neřekl nic ani tehdy, když se vrátil domů a zaklepal na dveře, protože Steve už zase ztratil jejich náhradní klíč, ani když mu Steve otevřel, ohromený, když ho uviděl stát na prahu (celého, ježiši, Bucky byl zpátky a byl celý, byl v pořádku, byl v pořádku). Bucky jen vklopýtal dovnitř a pak před ním klesl na kolena, paže kolem jeho boků, a přitiskl mu obličej k břichu. „Steve,“ dostal ze sebe, první slovo, které od něj Steve za celé ty měsíce slyšel, a Steve musel polknout, aby potlačil slzy, když se dotýkal jeho vlasů a jeho ramen a nebyl schopný ničeho jiného než jen pořád dokola opakovat jeho jméno.
„Přál bych si, abys se mnou zase mluvil,“ zašeptá Steve do tmy, prsty propletené s Buckyho, ale jeho nejlepší přítel se ani nepohne. Nedá nijak najevo, že ho slyšel, jako by tentokrát doopravdy spal.
Steve se trochu bezradně usměje. Buckyho dech je teplý, jeho tělo rozehřáté spánkem a tak blízko, a Steve nechce nic jiného než se utopit v jeho objetí. Nikdy ho nepustit.
A pak Bucky najednou ztuhne. Na pažích mu vyrazí husí kůže, a i když ze sebe Bucky nevydá ani hlásku, jeho dech se zrychlí, slabý a povrchní, a Steve se bezděky zachvěje. Bucky se nepohne. Neodtáhne se od něj, ani se neprobudí, ale prsty se mu sevřou v látce tílka, které si Steve oblékl na spaní, všechny jeho svaly napjaté. A Steve si najednou uvědomí, že má Bucky noční můru.
Stejně jako tu noc potom, co se Bucky vrátil, jeho oči unavené a vzdálené. Stejně jako předtím, když se vrátil z výcviku, ruce jisté, ale hlas roztřesený, když mu říkal, že je učili bojovat, učili je střílet, aby mohli jeden druhého zabíjet.
„Bucky?“ zamumlá Steve do ticha a prsty přejede po jeho předloktí. „Bucky, probuď se, něco se ti zdá.“
Bucky se zavrtí a zaboří mu obličej do vlasů.
„Bucky,“ zopakuje Steve trochu důrazněji a Bucky se tentokrát trhaně nadechne a na chvíli ho sevře skoro až příliš pevně, než znovu uvolní sevření.
„Steve?“ zamumlá Bucky zmateně, skoro až tázavě, jako by si nebyl úplně jistý, kde přesně je, jestli není zpátky někde… Kde vlastně? Zpátky v Evropě? Zpátky v zákopu? Zpátky v zajetí, ať už to bylo kdekoli, než ho osvobodili a usoudili, že by se měl vrátit zase domů?
Bucky se k němu přitiskne blíž, jen na chvilku, než ho znovu pustí. „Oh,“ vydechne. „Myslel jsem, že jsem –“ Rozhlédne se okolo sebe a zhluboka se nadechne, když to jediné, co uvidí, je jejich tolik známá ložnice. Jednoduchý nábytek. Postel, příliš úzká pro dva. Steve. „Promiň. Nechtěl jsem tě vzbudit.“
Steve se obrátí na druhý bok, aby na něj viděl. „Nespal jsem,“ přizná a Bucky se na něj zkoumavě zadívá a potom se trochu omluvně pousměje.
„Co se děje, Bucky?“ zeptá se Steve a nespouští z něj pohled. Zní slabě. Prosebně. Kousne se do rtu, ale donutí se pokračovat. „Dělám si o tebe starosti.“
Bucky dlouze vydechne. Neřekne ani slovo, jenom na něj zírá, a Steve už si začíná myslet, že mu vůbec neodpoví, když konečně otevře pusu. „Byli jsme –“ Krátce zaváhá a olízne si rty. Natáhne k němu ruku a sevře jeho prsty, skoro až příliš pevně, ale pokračuje, protože Bucky byl mezi nimi dvěma vždycky ten odvážnější. „Byli jsme v Azzanu, když nás zajali,“ řekne a jeho hlas je hrubý. „Zavřeli nás do jedné z těch svých továren, abychom pro ně pracovali. Bylo to…“ Bucky si hořce odfrkne. „Vlastně to nebylo tak hrozné. Ale každých – každých pár dní si strážní odvedli jednoho z nás pryč.“
Steve polkne a oplatí jeho sevření a palcem zlehka přejede po hřbetu jeho ruky, ale mlčí. Má trochu strach z toho, co mu Bucky řekne, teď, když Bucky konečně začal mluvit.
Bucky ze sebe vydá zvuk, který zní trochu jako přidušený vzlyk, a Steve pevně sevře víčka. „Každý z nich křičel. Všichni do jednoho. Nejdřív křik, a potom bylo ticho a stráže si odvedly někoho dalšího, aby s ním udělali kdoví co.“
„Není to tvoje vina,“ oznámí Steve pevně a Bucky se roztřeseně nadechne, ale nijak jeho slova nekomentuje.
„Byl jsem připoutaný ke stolu, když se tam objevil Kapitán Amerika,“ řekne místo toho, a Steve ví, že Bucky popisuje, tak zběžně, jak jen může, jak se dostal pryč. Kapitán Amerika. Steve o něm slyšel, samozřejmě, stejně jako všichni. Armádní maskot, jejich zázračný voják, který se rozhodl neposlouchat rozkazy a vyrazit si na vlastní pěst do Rakouska, zachránit bandu zajatých vojáků. „Nevím, co mi udělali. Byl jsem na tom jejich zatraceném stole několik dní, a nemám ani to nejmenší tušení, co mi udělali, kromě toho, že to bolelo.“
Bucky prudce oddychuje a Steva v očích pálí slzy, ale jenom se k němu beze slova přitiskne, tak blízko, jak může. Bucky mu dlaněmi přejede po zádech, dolů a zase zpátky nahoru, a nechá je tak. Jeho slzy jsou horké, kde se Stevovi vsakují do tílka. „Steve, Steve, nevím ani, co mi udělali,“ opakuje, znovu a znovu, když se mu Steve probírá vlasy a šeptá mu nesmysly, aby ho uklidnil.
Zítra, až bude zase světlo, mu Bucky ukáže, kde měl jizvy a teď po nich nezůstal ani náznak, řekne mu všechno, co si pamatuje ze svého pobytu v zajetí. Řekne mu, že ho poslali domů, protože válečné vězně vždycky posílají domů, a protože od chvíle, kdy ho osvobodili, nedokázal prospat ani jednu jedinou noc. Zítra ho Bucky vezme za ruce a pak se dotkne jeho tváře těsně předtím, než ho políbí, stejně jako to udělal poprvé, tehdy před lety.
Ale to všechno bude až zítra. Dnes v noci Bucky konečně mluví, konečně ho zase drží v náruči a tiskne ho k sobě, a Steve si říká, že to stačí.