Work Text:
Měl jsem poslouchat, říká si Dean. Klesne na kolena. Vidění se mu rozostří, všechno okolo něj najednou tak bolestně nezřetelné, zalité mlhou. Nemůže se pořádně nadechnout, každý nádech, který se mu podaří protlačit do plic, mu v hrdle hvízdá a pálí a Dean nemůže, nemůže…
Jednu dlaň si přitiskne k hrdlu, jenom aby něco cítil. Měl poslouchat, říká si. Měl dávat větší pozor, co mu říkají lidé okolo něj. Jeho život by byl o tolik jednodušší, kdyby poslouchal, co mu říkají ostatní okolo. Kdyby nebyl takový rebel (rebel bez příčiny, Deane, jak velký idiot můžeš být?) a nesnažil se vždycky najít si svoji vlastní cestu, aby ukázal, jak je strašně nezávislý. Že to zvládne sám. Že si může dělat, co chce. Že má dost otevřenou mysl na to, aby se nenechal jenom tak ovlivnit názorem nebo nesouhlasem ostatních.
Měl dávat větší pozor.
Dítě v jeho náručí se rozkřičí a Dean ho k sobě bez přemýšlení přitiskne pevněji, trochu ho pohoupá, aby ho uklidnil. Ji. Děvče. Jenom mimino, vážně, tak malé, že nejspíš ještě ani nemá jméno. Pravděpodobně nemá, a pokud ano, Dean ho nezná, neví ho, musel by se zeptat – Cas. Cas by věděl, jak se jmenuje.
Dean se trhaně nadechne. Pevně sevře víčka. Měl poslouchat ostatní, když mu říkali, že to nedopadne dobře. Táta… táta mu už jako klukovi říkal, že se nemá vázat, pokud nechce, aby mu někdo vyrval srdce. Nejspíš to ani nemyslel špatně. Nebyl možná úplně ochranitelský (nebo byl, vždycky byl, ale spíše vůči Sammymu, než pro něj, nikdy ne pro něj), ale dobře věděl, co všechno se může stát. Stačila vteřina, aby něco roztrhalo váš život na kusy, aby už nic nebylo jako dřív. Konec světa. Dříve než mrknete.
Dean ho měl líp poslouchat, když mu vysvětloval, o kolik méně bolesti zažije, když si dá pozor, aby se příliš nevázal. Dean si neměl myslet, že by mohl být nějaká výjimka. Možná někdo jiný, ale ne Dean. Dean je lovec. Vždycky byl lovec, už od chvíle, když mu byli čtyři a poprvé musel uložit Sammyho. První večer bez mámy.
Dean si nikdy neměl myslet, že ho čeká šťastný konec. Neměl doufat.
Dítě se zavrtí a Dean bez přemýšlení zabrouká, aby ji uklidnil, ale ona ze sebe nevydá ani zvuk. Nespí, ne, zírá na něj, oči velké a modré a podivně vědoucí. Řasy má pořád slepené slzami, ale aspoň už nepláče.
Dean nemá tušení, co by dělal, kdyby znovu začala plakat.
Táta by věděl. Rozhodně by to věděl líp než on. Dean si nedělá naděje, že by jeho rodiče měli bůhvíjak dobrý vztah, ale jeho táta choval. I Sama. Měl zkušenosti s dětmi. Určitě by věděl, co dělat s brečícím svištěm. Mohl by mu poradit. Pokud by na něj nebyl příliš naštvaný za to, že neposlechl jeho rady. Že se pokusil být s někým šťastný.
Nepochopitelně šťastný. Nepravděpodobně šťastný, skoro nemožně šťastný. Táta by se mu nejspíš vysmál.
Sammy ne. Sam, malý, dokonalý Sam, který utekl na Stanford a potom se stejně vrátil, a který byl na jejich straně a nekomentoval to, že se Dean najednou dal dohromady s andělem, ničím jiným než jedinou hloupou poznámkou o tom, že se měl Dean rozhoupat už dávno.
Bylo to pěkné. Lovec a anděl. Pěkné. Až příliš pěkné pro někoho, jako je on. Dean měl vědět, že to nemůže dopadnout. Měl líp poslouchat. Dávat víc pozor, když Sammy procházel všechny ty zatracené dokumenty Mužů písma, jenomže proč by to dělal, když to byla taková nuda a on měl tolik jiných zajímavějších věcí?
Měl poslouchat, kruci. Měl poslouchat.
Dean roztřeseně vydechne a beze slova děvčátko pohladí po tváři. Jenom prstem. Je tak maličká. Bezmocná. Neschopná postarat se sama o sebe. Dean nemá tušení, co s ní bude dělat, jak se o ni postarat.
Možná počká, až se vrátí Sam. Budou pro ni muset něco nakoupit, ať už je to cokoli, co teď člověk potřebuje, když má malé děcko. Spoustu věcí, nejspíš.
Budou jí muset dát nějaké jméno. Ne Mary, určitě ne Mary. Ale nějaké.
Sam mu poradí, až se vrátí domů.
Dean polkne a volnou rukou bezradně zaškrábe prsty po podlaze. Je mu zima. Nepamatuje si, že by kdy předtím byla v bunkru zima.
Oči ho pálí.
„Ššš,“ zamumlá a znovu holčičku pohoupá na rukou. Není si jistý, jak dlouho ještě může vydržet s utěšováním. Bude ji muset nakrmit, dříve nebo později. Přebalit. Dát ji spát.
Dean sklopí hlavu. Sam ho varoval, i když o tom možná sám nevěděl, celý nadšený, že mají v bunkru takový zdroj informací o všem nadpřirozeném. O vlkodlacích, o upírech, o pekelných psech. O démonech. O čarodějnicích. O andělech.
Cas vždycky říkal, že andělé nemají rádi, když se jim někdo protiví, když někdo neposlouchá rozkazy. Dean byl idiot. Dean neposlouchal.
„Andělé nemají rádi, když někdo nedodržuje jejich pravidla,“ řekl mu Cas kdysi dávno, a potom pro něj porušil všechna pravidla, co kdy existovala. Cas měl rád porušování pravidel, pokud s nimi nesouhlasil. Jeden originální anděl v celém zástupu těch, co byli jako přes kopírák. Lepší než všichni ostatní. Nerozumný, pokud chtěl zrovna Deana, ale kdo by se s ním hádal? Dean chtěl, aby Cas chtěl zrovna jeho.
„Deane, věděl jsi, že andělé můžou mít dítě?“ zeptal se ho Sam, aniž se na něj podíval, pohled upřený na nějakou další tlustou, zaprášenou knihu. Deana napadlo, jak je možné, že ten kluk pořád ještě nemá alergii na prach. Neměl by už dávno mít alergii na prach? Astma? To by bylo asi tak poslední, co by potřebovali. „Hm…“ zamumlal Sam a mírně se zamračil, pohled pořád přilepený na stránce. „Oh, tak to nezní moc dobře,“ prohlásil a zamračil se ještě víc. „Vypadá to, že můžou mít dítě, ale je to opravdu, opravdu vzácné. Vlastně je to trochu jako kouzlo. Musí milovat člověka, a tím myslím opravdu milovat, hodně milovat, jinak to nefunguje.“
„Počkej, takže to opravdu je kouzlo? A láska je jedna z přísad nebo tak něco? To zní skoro jako Harry Potter. Možná mělo Muži písma tyhle knížky prodávat jako fikci, vydělali by si.“
Sam k němu konečně zvedl hlavu. „Jo, protože se jim vedlo tak špatně,“ zafrkal, zřejmě pohoršený tím, že mu Dean nevěnuje dostatečnou pozornost. Nebo měl možná pocit, že se mu posmívá. „A ne, není to opravdové kouzlo. Nic takového. Tady –“ poklepe prstem na otevřenou knihu „– tomu říkají Dar. Zřejmě pokud anděl miluje člověka tak moc, že s ním chce zůstat navždycky – a tím myslím andělské navždy, ne lidské navždy, Deane, takže hodně, hodně dlouhou dobu – dostane od Boha darem dítě. Jednoho dokonalého malého člověka. Neptej se mě proč, je to trochu zvláštní.“
Sam pokrčil rameny.
Dean byl zmatený jako nikdy. Neříkal Sam, že to nezní moc dobře? Všechno, co zatím řekl, znělo celkem fajn. Anděl a člověk, velká láska, malé děcko. Šťastná rodinka. Žádný problém. „V čem je háček?“
„Háček?“ Sam se zatvářil skoro nevěřícně a Dean se dotčeně zašklebil. Ne všichni chodili na Stanford. „No, asi ostatní andělé. Víš, jak se tváří na to, když se některý z nich chová přátelsky k lidem. Dovedeš si představit, co by se stalo, kdyby si některý z nich doopravdy pořídil prcka s obyčejným smrtelníkem?“
Tak dávno. Tak dávno, že je to skoro zapomenutá konverzace. Dean si na ni nevzpomněl už měsíce, možná roky. Teď je to to jediné, na co dokáže myslet. Měl to očekávat. Neměl by být tak zatraceně překvapený.
Dean by měl vždycky čekat to nejhorší. Tak jeho život prostě vypadá. Vždycky jen to nejhorší. Pokaždé ta nejhorší ze všech možných variant. Dean neví, kdy ho to konečně přestane překvapovat.
Ale sakra, měli se tak dobře! Ne dlouho, možná, ale měli se dobře. On a Cas. Cas a on.
Dean sklopí hlavu a znovu zaškrábe prsty o podlahu. Studené kachlice, tmavé, jako v celé knihovně. Tam, kde má Dean prsty, jsou spálené.
Dean se roztřeseně nadechne a pomalu se podívá na holčičku, kterou si tiskne k hrudi. Je tak malinká, tak strašidelně zranitelná. Růžová a dokonalá, s trochou tmavých vlasů a očima modrýma jako Cas.
„Musel jsem se dostat sem,“ zamumlal Cas slabě, jeho hlas chraplavý a vlhký, když vklopýtal do místnosti, a Dean okamžitě zvedl hlavu. Příliš pomalu, příliš pomalu, protože Dean nečekal, že by se to mohlo tak rychle pokazit. Dean ve skutečnosti vůbec nečekal, že by se to mohlo pokazit. Ne teď. Možná už vyšel ze cviku, se vším tím domáckým životem.
To už se znovu nestane.
„Musel jsem ji vzít sem,“ dostal ze sebe Cas a s námahou se na něj podíval, když ho Dean podepřel, aby mu pomohl dál do místnosti. Aby mu pomohl posadit se. „Vezmi ji.“
Dean se zmateně zamračil, a teprve když k němu Cas postrčil něco, co držel v náruči, celou tu dobu, všiml si, co Cas doopravdy drží. Dítě. Malé, spící dítě.
Cas klesl na kolena a Dean si ho od něj vzal, než ho upustí. „Co?“ Nevěřícně se na Case podívá. Dítě je na jeho paži malé, hřejivé závaží, velké jako pecen chleba. „Casi, co –?“
Cas k němu obrátil oči, jeho obličej bílý jako stěna. „Je to naše dcera, Deane,“ zašeptal a Dean se na dítě nevěřícně podíval. Jejich dcera. „Musíš se o ni postarat.“
„Počkej, Casi, o čem to –“
Cas dlouze vydechl a jednu dlaň si přitiskl na břicho, hned pod žebra. Mezi prsty mu prosakovalo světlo.
Dean polkl a bez přemýšlení zavrtěl hlavou. „Ne,“ oznámil pevně. Tak pevně, jak dokázal. „Ne, to ne. Sammy. Sammy!“ vykřikl a bezděky se ohlédl směrem ke dveřím, protože k čemu jsou bratři, kteří po večerech studují magii, když vám nemůžou pomoct někoho zachránit? Jenže ne, Sam byl někde pryč, Sam přece říkal, že jde pryč, že se vrátí někdy –
„Deane,“ zamumlal Cas a Dean ho stihl zachytit těsně předtím, než klesl na podlahu. Pomalu mu pomohl dolů, bez šance, že by ho aspoň odnesl na pohovku, ne s malým dítětem v náručí. Dean ji nemohl jen tak položit. Cas mu ji dal do rukou. Dean měl pocit, že ji možná nikdy nepoloží.
„Deane, musíš se o ni postarat,“ řekl mu Cas. „Musíš ji ochránit.“
„Jasně,“ přikývl Dean okamžitě, jednu ruku kolem spícího dítěte. Jeho dítěte. Casova dítěte. Druhou položil Casovi na tvář. „Postarám se o ni,“ dostane ze sebe, hlas rozechvělý. V očích ho zaštípaly slzy. Naklonil se k němu a rty mu přitiskl na spánek, na tu vlhkou kůži. „Samozřejmě, že se o ni postarám, Casi. Samozřejmě.“
Cas se uvolnil.
Dean zavřel oči, rty na jeho spánku. Na jeho vlasech. Na jeho čele. A potom se narovnal, oči pevně zavřené a přitiskl si dítě pevněji k tělu. „Postarám se o tebe, holčičko. Táta se o tebe postará.“
…
Když se Sam vrátí do bunkru, o víc než dvě hodiny později, najde Deana, stále ještě klečícího na podlaze knihovny, zírajícího na Casovo tělo (obrovská černá křídla, vypálená do podlahy, tak velká, že dosáhnou od jedné stěny ke druhé) a se spícím dítětem v náruči.