Work Text:
Nebe bylo tmavší než za té nejtemnější bouře. Kvůli světelnému smogu se na něm nenacházel jediný jasný bod, ale pokud se člověk dostatečně soustředil, mohl zahlédnout o odstín světlejší, temně šedá oblaka.
Noc.
Už jich tady ve vnějším světě zažil několik, ale i tak se přistihl, že čeká, až někdo náhle odhrne tu temnou oponu a vše se vrátí do jediného správného řádu věcí. Musí to být celé nějaký trik. To slabé, nanicovaté slunce se přece nemohlo jen tak někam schovat.
„Johane.“
Tichý hlas ostře pronikl otupující mlhou, která posledních pár měsíců obklopovala jeho mysl.
Přenesl pohled na dívku, která se zastavila necelé dva kroky před ním, na úplném okraji betonového ochozu. Za ní se rozprostíral výhled na noční Londýn, nezvykle tmavý, až na malé, od sebe vzdálené ostrůvky světla, jejichž zdrojem byly povětšinou lokální požáry. V jejích černých očích se v podobě jiskřiček odráželo světlo, snad z nějakého dalšího požáru nacházejícího se někde daleko za nimi.
Usmála se. Pak k němu natáhla ruku.
„Pojď sem.“
Uvědomil si, že se taky usmívá.
Překonal tu vzdálenost mezi nimi a pak sevřel nabízenou ruku ve svojí. Teď, když stáli tak blízko sebe, bylo ještě zjevnější, o kolik je vlastně Rebecca menší než on - skoro o hlavu. Kdyby chtěla, mohla by se klidně opřít o jeho hruď. A on by jí klidně mohl schovat v náručí.
Stáli na úzkém, betonovém ochozu, patřícímu k budově, ve které si před pár dny Styxové zřídili nový hlavní štáb pro pokračující invazi na Povrchu. I když jejich dosavadní postup vypadal více než slibně, nebylo by pro Styxe typické v důsledku toho polevit v ostražitosti, a tak se sídlo hlavního štábu vždy po pár týdnech měnilo.
Kapitán Johan Franz si toho kolikrát téměř ani nevšiml. Z části to mělo na svědomí to, že mu všechna místa na Povrchu přišla podobná, a z části to, že mu kvůli silnému ozáření Černým světlem bylo dost věcí celkem jedno. Jediným opravdu zřetelným bodem v tom těžkém závoji mlhy byla styxká dívka před ním, se kterou se před chvílí vyplížil sem, pod noční oblohu.
Rebecca přejela druhou rukou po klopě jeho likvidátorského kabátu a nespokojeně mlaskla jazykem.
„Do čeho tě to zase navlékli? V té šoférské uniformě ti to slušelo mnohem víc,“ řekla káravým tónem a její prsty se zastavily na tmavých knoflících, barvou splývajících s kabátem.
„Pořád jsi přece člověk,“ zamumlala tišeji, nejspíš jenom pro sebe. Na chvíli se odmlčela, jakoby jí ta slova něco připomněla.
Někde hluboko v kapitánově podvědomí přibralo na síle tušení, že na jejich vztah je z jemu neznámému důvodu pohlíženo hůř než skrz prsty, a tudíž pomalu ale jistě smiřuje k jasné konečné. Vědomě ovšem zaznamenal pouze slabý, neurčitý pocit úzkosti a to, že Rebeccu něco zjevně rozrušilo. Stiskl tedy její ruku pevněji a svojí druhou zvedl, aby se mohl prsty jemně dotknout její tváře.
„Rebecca.“
Překvapeně vzhlédla. Vždycky to byla ona, kdo mezi nimi inicioval fyzický kontakt.
Zase ruku spustil, ale ona ho nepřestávala sledovat. Přejela pohledem po jeho obličeji a mírně nakrčila své dokonalé obočí. Tenhle výraz znal - právě jí něco napadlo.
Hluboce se nadechla, jakoby si snad potřebovala dodat odvahu.
„Hele,“ začala potichu, „ty…už ses asi někdy s někým líbal.“
Těžko říct, jestli to bylo pouhé konstatování faktu nebo otázka. Franz ale i tak raději odpověděl, německy, samozřejmě, protože měla ráda, když jí odpovídal v němčině.
„Natürlich.”
„To je dobře,“ přikývla si sama pro sebe, „Takže mě to můžeš alespoň naučit, že?“
Přestala si druhou rukou pohrávat s knoflíkem jeho kabátu a skoro nejistě jí vztáhla k jeho tváři, podobně, jako to udělal před chvílí on.
Špičky jejích prstů ho chladily na líci. To, že v Londýně nesněžilo, ještě neznamenalo, že nebyl prosinec.
Cítil, že se mu na rtech tvoří přiblblý úsměv a nemohl s tím nic dělat. A tak, když s ní opět navázal oční kontakt, zašeptal: „Das wird mir eine Freude sein.“
Téměř se usmála.
„Tak tomuhle nerozumím.“
Sklonil se k ní. Slyšel, jak zatajila dech.
„Bude mi potěšením,” zašeptal tentokrát anglicky, předtím, než jí jemně políbil na rty.
V tu chvíli si oba jen usilovně přáli, aby tenhle kratičký moment nikdy nemusel skončit.