Chapter Text
Elliott byla velmi nešťastně narozené dítě. O co méně jí však osud do vínku nadělil štěstí, o to více se zdálo, že samotný život se jí naopak tvrdohlavě odmítá pustit.
Bylo jí čerstvě dvanáct a pomalu se s tímto tvrzením, které vnímala jako pochmurný fakt, začala smiřovat. Částečně za to mohlo vzrůstající tušení, že je dost možná jediný člověk své krve, který se kdy svých dvanáctin dožil, částečně za to bylo odpovědné to, že se jí po době, která se zdála trvat několik dní, nekonečného bloudění dusnými, prašnými chodbami Hlubin, konečně podařilo nalézt zdroj vody.
Hltala vodu z naplněné skleněné lahve, studené pramínky stékající jí po bradě a krku působily stejně osvěživě, jako ty na jejích vyprahlých rtech.
Nikdy předtím netrpěla žízní ani z poloviny tak dlouho. Posledních pár hodin jí třeštila hlava, dýchání vyschlými ústy bolelo a chtělo se jí jen zhroutit se někde v záhybu chodby a plakat. Jenže malá Elliott byla vytrvalá a tvrdošíjná jako mezek. Elliottina matka ani teta nikdy nesklonily hlavu před úšklebky a sousedskými pomluvami. Elliott musela tvrdě pracovat, jako každé dítě v Kolonii. Elliott v žilách kolovala likvidátorská krev. A tak Elliott hrdě pochodovala chodbami dál, dokud prostě konečně nenarazila na pramen.
Když vypila všechnu vodu z lahve, počkala, až se jí lahev naplní znovu. Pak se usadila kousek od pramene, přitáhla si nohy k tělu a tentokrát vodu z lahve pomalu usrkávala, mezitím co se ponořila do vlastních myšlenek.
Uběhlo sotva sedmdesát dva hodin od chvíle, kdy po tom, co jí maminka dala pusu na čelo na dobrou noc a v malém domě v Západní jeskyni se rozhostilo ticho, nenápadně vyklouzla zadními dveřmi ven.
Elliott měla vše dokonale naplánované, tak, jak dokonale si jen dítě jejího věku může naplánovat takto komplikovaný způsob sebevraždy. Oblékla si svůj nepromokavý pracovní oděv, úhledně složený na židli a připravený na ranní směnu, a svázala si své dlouhé, havraní vlasy do pevného copu. Vytáhla z pod postele starou brašnu, kterou před pár dny nalezla při přehrabování se v prádelníku a tehdy usoudila, že je pro její záměry ideální. Ze stojanu ve svém pokoji vypáčila zářící kouli, protože věděla, že tam dole nejsou žádná pouliční světla. Ze spíže si vzala nějaké jídlo a do skleněné lahve s korkovou zátkou si nalila vodu, protože věděla, že tam, kam se chystá, se obojí shání těžko. V kuchyni odcizila ten nejvíc nebezpečně vyhlížející nůž, protože věděla, že v Hlubinách může být úplná samota ten přívětivější stav.
Neměla dobrý pocit z toho, že okrádá svojí rodinu. Tohle je naposledy, říkala si sama pro sebe a pevně tiskla zuby, aby potlačila rostoucí knedlík v krku. A ode dneška už budete v bezpečí.
Na stanici Důlního vlaku to bylo pěkný kus cesty, zvlášť když se prodírala vedlejšími uličkami a za každý roh nejdříve nakoukla, než se vydala dál. Kolonie ale poklidně spala a cesta se tak obešla bez větších potíží. Jen v hustě obydlené Jižní jeskyni narazila na dva Kolonisty, kteří zjevně vyřizovali jakési nutné pochůzky. Oba se ovšem v nočních ulicích Kolonie cítili být v naprostém bezpečí, tudíž nepředstavovali zrovna ztělesnění ostražitosti a Elliott se jim jednoduše vyhla.
Elliott, malá a tichá jako myška, se nakonec proplížila i do stanice Důlního vlaku. Jen hrstka Kolonistů pracujících na nádraží nebo u Bouřných bran věděla, kdy přibližně odjíždí nebo přijíždí vlak. Elliott mezi ně přirozeně nepatřila a tak se jí ulevilo, když ve stanici spatřila stát ohromnou soupravu, kolem které se ochomýtalo posledních pár lidí, zjevně dokončujících nakládání.
Připlížila se podél zídky, která ohraničovala prostor, kam se skládala ruda a uhlí přivezené z Hlubin. Zastavila se a ještě víc se skrčila, když najednou zaslechla kroky a hlasy. Vzápětí ji zamrazilo, když rozeznala vrzavou, nosovou řeč Styxů.
Pomalu se přibližovali a v jednu chvíli se dokonce zastavili. Elliott se ze všech sil snažila uklidnit divoce bušící srdce, jakoby ho snad mohli zaslechnout. Nechat se nachytat na místě, kde nemá co pohledávat, někým z vládnoucí třídy byl docela jiný typ průšvihu, než se nechat nachytat průměrným Kolonistou.
Když se dostatečně zklidnila, pokusila alespoň našpicovat uši v naději, že z jejich rozhovoru něco pochytí. I když ke svému původu chovala složitější než rozporuplné pocity, a kdyby kdokoliv z nich pojal pouhé podezření, že jejich řeči rozumí, byl by to pro ni a její rodinu konec, dala si velmi záležet, aby si zapamatovala všechno z toho mála, co jí otec stihl naučit. Jednou ti to může zachránit život, řekl jí tenkrát.
„…spíš znamená, že o tom nevíme.“
„Souhlasím.“
Oba se odmlčeli.
Pak druhý Styx tiše poznamenal něco, co Elliott zčásti neslyšela a zčásti tomu nerozuměla, a první Styx na to odpověděl přidušeným smíchem, jestli se tedy ten ošklivý zvuk dal označit jako smích.
Oba se opět dali do pohybu.
„Takže vyjíždí už zítra ráno?“
„Není důvod se zdržovat.“
„Myslel jsem, že vedení mělo nějaké plány ohledně…“
Brzy se ocitli opět mimo doslech. Elliott počkala až dozní i jejich kroky a až pak se odvážila vystrčit hlavu zpoza zídky. Viděla, jak za odstavenými vagony zrovna zmizely dva pláště - jeden černý a druhý zelený, maskovací. V dohledu zrovna nebyl žádný jiný člověk.
Elliott rychle přeskočila zídku a sprintem vyběhla ke spojnici mezi dvěma naloženými vagony. Využila spojnice a náhlého návalu adrenalinu k tomu, aby vyšplhala po vysoké, ocelové postranici a dopadla do dřepu na na druhou stranu - na dno vagónu. Na jednu nohu sice přenesla trochu více váhy a tak jí podklouzla a vzápětí se svalila na zem, ale i když pak vstávala a šklebící se si mnula rozbolavělý kotník, důležité bylo, že je uvnitř.
Skoro celý zbytek obřího vagonu byl naplněný dřevěnými bednami s neznámým obsahem. Elliott si mezi nimi urychleně našla místo, o kterém usoudila, že je zde na první pohled dokonale skrytá. Pro všechny případy.
Opřela si hlavu o vedlejší bednu a přitiskla si brašnu na hruď. Tady v těsné mezeře mezi bednami, v přeplněném vagonu Důlního vlaku panovala téměř naprostá tma, kterou prostupovalo jen nepatrné světlo unikající ze zářící koule schované v brašně.
Jak se jí pomalu klidnil tep, cítila, že na ní doléhá spánek. Dostala se tam, kam chtěla. Z celého dne byla nesmírně utahaná a už bylo dávno, dávno po večerce. Kdy byla naposledy takhle pozdě vzhůru?
Nepamatovala si, že by usnula, ale probudilo jí trhnutí rozjíždějícího se vlaku.
Byla trochu rozbolavělá a chvíli jí trvalo, než jí došlo, kde je.
Seděla právě schovaná mezi nákladem ve zrychlujícím Důlním vlaku. Pokud pochopila správně ty Styxe na nádraží, tak je nejspíš ráno. Kolonie se probouzí a brzy Elliott začnou hledat. Jenže ji nenajdou. Míří do hlubin Země, daleko od Kolonie. Daleko od domova. Nejbližší zastávka je první Bouřná brána.
Hruď jí náhle sevřela neskutečná úzkost a zabořila hlavu do brašny, kterou k sobě pořád tiskla. Když přišly slzy tentokrát, nebránila se jim.
Bála se. Tak moc se bála.
Věděla, že udělala co musela, ale dosud tak nějak ve skrytu duše doufala, že se plán ještě nějak zhatí. Že se něco pokazí a ona se bude muset vrátit domů. Jenže jak vlak zrychloval, bylo zřejmé, že plán proběhl naprosto dokonale.
Elliott brečela dlouho. Ne, že by tu snad byl někdo nebo se stalo něco, co by jí mohlo vyrušit.
O mnoho hodin později se opravdu ocitla v Hlubinách.
Věděla, že musí vyskočit před tím, než vlak dojede do stanice. Taky věděla, že se musí vyhýbat Velké pláni, kde je údajně něco špatně s kameny a že musí být opravdu hodně opatrná. Co ovšem má dělat nevěděla, protože účelem téhle cesty bylo zejména dostat sebe z domu. Nad tím co se sebou na tom místě už zas tolik nehloubala.
A tak se stalo, že po mnoha dalších hodinách putování a téměř smrti žízní, seděla vedle pramene, srkala vodu z lahve a opět přemýšlela co dál.
Bylo znát, že pramen upravili lidé nebo možná Koprolité, mohla by tu tedy teoreticky chvíli počkat, jestli se někdo neobjeví. Nějaké jídlo ještě měla a vzdalovat od vody se jí moc nechtělo. Uvědomovala si svoje štěstí, že vůbec na nějaký zdroj tady dole narazila.
Jenže, namítala si sama sobě, oni lidé mohli být docela dobře třeba Styxové. Na hlídku Likvidátorů by opravdu narazit nechtěla, zvlášť právě tady v Hlubinách, kde těžko platili nějaké zákony. Taky tu byli psanci - lidé z různých důvodů vyhnaní z Kolonie. Takový trest se nedával jen tak na potkání a z toho, co se šuškalo, se velké části z nich bylo radno vyhnout velkým obloukem. Byli skoro tak špatní jako Površáci. Někteří z nich byli dokonce Površáci a psanci zároveň.
Elliott byla jako správná Kolonistka proti Površákům vyhrazená. Byla ještě moc mladá na to, aby je opravdu z hloubi duše nenáviděla a shazovala na ně všechny své životní problémy a navíc, když se nad tím několikrát opravdu zamyslela, řekla si, že nemůžou být tak hrozní - tak hrozní, jako ona - protože oni se přece jen přirozeně rodí a přirozeně jsou Površáky.
Na ní nebylo přirozeného nic.
Čistotu nelze porušit.
Krátce řečeno: sebe nesnášela víc, než průměrného Površáka. Pravda ale byla, že to slovo se v jejím slovníku pořád nacházelo někde mezi pojmy „fuj“ a „hnus“.
Elliott se rozhodla.
Zvedla se ze země a naposledy si naplnila lahev s vodou. Pak si namokřila i vlasy a obličej - v prostředí Hlubin jí v jejím pracovním oděvu bylo docela vedro, i když si z něj už před nějakou dobou pomocí nože odstranila rukávy a nohavice od kolen dolů.
Zvedla zářící kouli, která v neproniknutelné tmě zářila svojí plnou intenzitou a vyrazila. Rozhodla se, že se zatím vydá jenom kousek po okolí. Když už našla vodu, druhým krokem bylo samozřejmě najít něco, co by se dalo sníst. Nedařilo se jí zatím tak špatně.
Stihla udělat jenom pár kroků, než to zaslechla.
Hlas. Za sebou.
Přejel jí mráz po zádech a na místě se zarazila. Ruka, ve které držela zdroj světla se silně zachvěla.
„Ale, copak to tu máme? Mladý, šťavnatý masíčko…“
Mohlo jí napadnout, že dřív, než se jí podaří v Hlubinách najít něco k jídlu, poslouží jako jídlo něčemu spíš ona sama.