Work Text:
Dny drženy zajatci zdály se,
Ať dobou rozličnou měly býti mé stopy,
Hvězdy, světla držely se rozhodně,
Byť znal mou tvář,
Tvář, stezku vidící z pod jeho boty,
Boty, jíž kráčela po staletí.
Atanáš si znovu pročítal slova na papíře.
Jeho rozmluva s Bohem tentokrát netrvala nijak moc dlouho. Ale i přesto vzal brk a psal. A teď měl ta slova před sebou.
Zaklonil hlavu a zahleděl se na stmívající se oblohu. Už se začaly objevovat první hvězdy chvilku poté, co vyšel ze svojí chaty s písmem v ruce.
Nikdy si moc nepamatoval, co psal. Bylo to, jakoby nikdy nebyl úplně sebou, jakoby se spojil se svou pravdou v jednu bytost a naslouchal jen hlasu Pána Nebeského. Nedokázal přemýšlet nad ničím jiným a jen psal a psal. Vždy z toho vyšla báseň. Možná by tuhle přece jen měl zajít čísti do kostela? Už dlouho nic takového neudělal.
Poslední dobou žil v samotě. Prostý lid často nebyl schopen pochopit význam jeho slov a v církvi jej přijali jen zřídka. V okolních osadách už tedy své štěstí ani nepokoušel.
Jedině tady v Díře byli ochotni Atanáše vyslyšet.
S unaveným výdechem zavřel oči a soustředil se na hrubou kůru stromu, o který se opíral.
Měl štěstí, že tady jsou lidé na podivné věci zvyklí, jinak by ho s jistotou už dávno vyhnali na útěk. Podobné už zažil. A to nehodlal opakovat.
„Dnes máme ale krásný večer, že?“
Atanáš sebou prudce trhnul a otočil hlavu směrem k hlasu, div se nepraštil o strom.
Vedle něj stál vyšší muž, rovné blonďaté vlasy zastřižené do tvaru mísy a na tváři zářivý úsměv orámovaný kratšími vousy. Sledoval jej s náznakem zvědavosti v šedých očích.
Chvíli na sebe jen zírali, Atanáš až moc zaskočený jeho náhlým zjevením, než se vzpamatoval a odpověděl: „Jistě, hvězdy jsou jasnější než obvykle.“
Podivný muž se opřel stranou o kmen: „Toť pravda. Svítí na cestu poutníkům a v lese skrývajících se,“ a naklonil se dopředu, „Ale vás jsem ještě neměl šanci potkati. Osamocen jste se ráčil zde seděti a čísti ve tmě?“
Atanáš se odklonil: „Chodíte snad zde často, že zabýváte se mou přítomností?“
„Ano, příroda okolní může býti vskutku nádherná a tato cesta se vyjímati ráčila!“ s neskrývanou radostí odpověděl cizinec, zdánlivě si nevšímajíc Atanášova odsunutí. Jeho pohled sklouzl na papír, který teď ležel na zemi u jeho nohou.
„Abych tedy odpověděl vám, nečtu, píši,“ opravil jej asketa, zatímco sahal po písmu. Hlava neznámého se naklonila na stranu a ke zvědavosti se přidala i jiskra zájmu.
„Píšete? A co jste se rozhodl psáti na papír takto hluboko v Lužině?“
„Poezii Bohu našemu.“
„Poezie!“ vyhrkl náhle bezejmenný a Atanáš sebou polekaně ucukl, „Ach, jak vznešený je to způsob projevovati se! Snad bych si přečísti mohl váš výtvor?“
Tázaný párkrát zamrkal. Ještě nikdy předtím si nikdo nechtěl jeho básně přečíst, možná jen občas zaujaly některé, ale nikdy za ním nešli dobrovolně. A kdo by se jim divil. Rozmluvy s Bohem? I když to byla pravda, nebyl překvapený, že mu nevěřili.
Ale...možná to toho muže vážně zajímalo.
Beze slova natáhl ruku s papírem směrem k němu. I když se to zdálo nemožné, úsměv zájemce se snad ještě více rozzářil, když si jej převzal.
Následovalo pár sekund ticha, jak si text četl. Co si myslel? Pochopí snad význam? Odběhne s ním a bude ho vydávat za svou tvorbu?
„Jářku, to jest vskutku dar z pod rukou umělce!“ zvolání umlčelo Atanášovy starosti, „Račte mi říci, inspiroval vás snad sám Pán nebes?“
A tam se básník zarazil.
Už od začátku svých rozprav s Bohem se snažil situaci vysvětlit knězi. Myslel si, že bude nadšený, že mu pomůže pochopit toto náhlé spojení.
Ale ne.
Měl štěstí, že lidé mimo Díru měli tendenci ji přehlížet, jinak by už dávno stál na hranici v plamenech.
Takže když se tento náhodný člověk zeptal, jediné, co se mu honilo hlavou, byl strach.
Nemůže to riskovat, nemůže dovolit, aby se historie opakovala. To mu říkala jeho logická část.
Ale ta druhá...
...
Lhát není správné.
...
„Bůh mi daroval pocity, slova, a já je sepsal podle Jeho vůle.“
Částečná pravda neuškodí.
Mýtinkou se roznesl lehký smích, nikoliv výsměšný.
„Ach, tak to abychom se setkati někdy rozhodli!“ pronesl neznámý, když se uklidnil, „Vaše tvorba je přímo úchvatná!“
A potom dodal s mírným úsměvem: „Náš Pán vybral si skvěle, komu podati dlaň.“
Natáhl ruku dolů k poetovi, který ji vzal a s jeho pomocí vstal. I přes jeho zmatení nad touto reakcí si nemohl nepřipadat vítán.
„Jak se jmenujete, příteli?“ otázal se blonďatý.
Básník svůj pohled otočil na svého společníka: „Atanáš, jmenuji se Atanáš,“ a pak přidal, „Kdo jste vy?“
Když pohlédl muži do očí, zahlédl oheň nové budoucnosti.
„Říkejte mi Olbram.“