Work Text:
Chladný podzimní vítr rozčesával stébla trávy na Kraví hoře a hvězdy zářily, dodávajíc krajině trochu světla v této tmavé noci.
Mezi zvuky cvrčků se rozléhalo také šustění rostlin, ohýbajícími se pod dvěma páry kroků. Skrz toto přítmí bylo matně vidět, jak tmavá postava táhne nahoru do kopce druhou.
Muž za ruku svíral svého společníka, neústupně postupujíc vpřed. Byl odhodlaný jej dostat dnes večer tady, ať už se mu to líbí nebo ne.
„Zpomal příteli, vždyť zakopnu!“ ozval se Olbram za ním. Ohlédl se na něj a sledoval, jak se jeho silueta dere za ním. Ani předklonit se nemusel, jak byl vytáhlý.
„Ne, už dávno jsme se měli jít na ni podívat, přece jen se vrací zřídka,“ Atanáš se otočil zpět a pokračoval ve výstupu. Ani se zpomalit nepokusil.
„Jářku, o čem to zase mluvíš? Kdo má ta 'ona' býti? Neráčil ses snad najíti si ženu a neříci mi o tom? Ty, Atanáš Lafka, který rodinu odpřisáhl?“ Olbracht teď zněl zmateně, jako by už vážně nevěděl, co se děje. Tohle už bylo po několikáté, co jeho přítel zmínil jakousi 'onu'.
„Věř mi, Olbrame, už tam za chvíli budeme. Poté jistě pochopíš,“ krypticky mu odpověděl a táhl svého společníka dál. S povzdechem to Senior vzdal. Od něho se už asi nic nedozví.
Konečně se oba ocitli na vrcholku, kde nebyl v blízkosti ani jeden strom. Bylo tu pouze ticho, klid a oni.
„Pojď, sedni si,“ pobídl ho Atanáš, zatímco se sám svalil na zem a rukou trhnul dolů. Olbracht se naklonil dolů i s dlaní, zakymácel se, a pak se velmi neelegantně svalil obličejem na trávník.
Po jeho pravici se ozval krátký úsměšek a jeho zápěstí bylo konečně puštěno. Hlavu otočil na kamaráda a nevrle se na něj zamračil, což pouze vyvolalo další smích.
Rozhodl se to ignorovat a přetočil se na záda. Ještě než se pokusil zvednout do sedu se k jeho ležení přidal i poeta, a tak tedy zůstal na vlhké zemi.
„Takže? Proč jsi se mne jal odtáhnouti z domu a vyvésti na Kraví horu uprostřed noci? Kterak velmi podivné chování, i na tebe,“ Olbram doufal, že teď mu aspoň něco konečně řekne, když už tu byli.
Atanáš se na něj podíval, než se otočil zpět na oblohu: „Pamatuješ na ty papíry, jež jsem si nedávno nechal doručit?“
Senior nadzvedl obočí: „Aby ne, nemohl jsem si jich nevšimnouti na každém setkání společenství. Musel jsi je intenzivně studovati, že jsi je měl pořád.“
...
„Ty dokumenty pojednávají o návratu komety Halley.“
Po těchto slovech se Olbracht okamžitě posadil a otočil se na svého přítele: „Kometa Halley? Nemáš snad na mysli ono světlo, které vrací se na průlet kolem nás?“
Z trávy se na něj Atanáš zadíval s úsměvem. Sám dobře viděl, jak zklamaný byl jeho kamarád jakmile před lety zjistili, že teorie Edmunda Halleyho byla pravdivá a oni průlet tělesa nespatřili. Vždy to byla pro ně taková tradice se čas od času vydat zde, na horu, ze které je nádherný výhled na Díru, a sledovat hvězdy.
Když se tehdá dozvěděli o jejím zjevení, jeho přítel se to sice snažil tajit, ale po více než dvou stoletích, co se znali, už dokázal básník odhadnout pocity toho druhého.
Tehdy si zapsal možný rok jejího příštího návratu a dával si pozor na jakékoliv zprávy o další době zjevení.
Místo odpovědi stáhl Olbrama zpět na záda do trávy, který mu to tentokrát dovolil.
„Uvidíme, zda bude viditelná pouhým okem, ale ano, je to ona.“
A tak se na pustině kopce znovu rozprostřel klid.
...
A kometa byla vskutku překrásná.
Bílé světlo se vyjímalo na černé obloze jako stříbro v kameni, záříce jasně a oslnivě. Její dlouhý ohon se táhl napříč celým nebem, rozmazávajíc se jako ranní mlha, která přikryje den svou utěšující pokrývkou.
V tuto chvíli by oba snad byli schopni zapomenout na vše ostatní.
...
Bez toho, aniž by se odvrátil od této nádhery, se Senior zeptal: „Když jest kometa vracící se, jaký rok má se vrátit?“
„Nejsem si jist, ale podle všeho by se měla objevit kolem roku 1986.“
Tentokrát si Olbram dovolil otočit na Atanáše. Jeho přítel tam ležel, výraz stejně uchvácený, jako se cítil on sám. Podle všeho zaznamenal Olbrchtův pohled a sám se na něj ohlédl.
A možná poprvé za mnoho dekád se nesmrtelný převtělovač usmál. Věděl, že sám by tento moment zažít nechtěl.
„V tom případě, pokud do té doby se nám nepodaří otevříti bránu, ji musíme viděti i tehdy.“
...
Na Kraví hoře vládl klid a ticho.
Ani jeden z netvorů tehdy nepomyslel na to, že tuto příležitost už nikdy mít nebudou.