Archive of Our Own ^beta

Notes:

A/N: Předchozí povídka byla veselá, hravá a ztřeštěná, nečekejte, že stejné bude i její pokračování. Zatáhneme trochu závěsy a přitemníme. A taky trochu ubereme na poznámkách (ale ony tam jsou, možná už ne v závorkách, ale stále tam jsou, fakt)… Přesto je to stále ten stejný příběh, věřte mi ;-)
Ještě bych vás asi měla varovat, že v tom příběhu není spousta věcí řečena. A omluvit se za to. Bohužel to je asi můj styl nebo tak něco. Dám příliš na pocit a instinkt a o některých věcech vím, že tam jsou a není třeba o nich mluvit, a o jiných ani nevím, jestli nebo kde jsou. Tak to prostě je… Nejsem ten typ autora, který má všechno vyškatulkované a dopodrobna vyřešené, vlastně spíš zcela naopak. Často totiž píšu a vůbec (jako vůbec, fakt) nevím, jak to dopadne.
Povídku bych ráda věnovala KalamityJane, která v lednu přišla s tou příšerně depresivní výzvou, která zněla: „Začněte svůj příběh slovy, která jsou upřímně veselá a optimistická, aniž by to mělo jiný význam. A skončete ho stejnou větou, ale tentokrát, aby byl význam mrazivý, temný a hrůzunahánějící…“ A tak vznikl prolog. Přesto dík, KalamityJane :-*