Work Text:
George se snažil nad životem příliš nepřemýšlet.
To byla jeho hlavní strategie.
Kdysi si přál, aby věci byly co nejjednodušší. Teď si přál, aby si věci v ideálním případě zkrátka nepamatoval – ať už budou jakékoliv.
Problémem bylo, že z toho zůstalo opravdu jen přání.
Vzpomínal si. Na svůj a Dreamův příchod na SMP. Vzpomínal si na svět, který byl zcela nový, žádným člověkem před nimi nedotčený. Vzpomínal si na jezero a dům vystavěný v jeho středu, na teplé letní noci strávené stavbou, strávené objevováním, strávené rybařením. Vzpomínal si na pocit lehkosti, na nenucenost, s jakou kolem sebe vtipkovali, s jakou existovali.
„Odcházím. Kašlu na tebe.“
George okamžitě uchopil komunikátor pevněji, přiblížil si ho ke rtům. „Ne, Dreame,“ zavolal do zařízení. „No tak.“
Odpovědí mu okamžitě byl smích. „No tak, Dreame, prosím,“ ozvalo se z druhé strany v posměšném napodobení jeho hlasu.
„No tak, přijď mě zachránit.“
„Prosím, och, potřebuju tě,“ utahoval si z něj Dream dál.
„Ano, potřebuju tě!“ zavrčel George v narůstající frustraci.
„Dobře,“ odpověděl Dream smířlivě a George si sotva stačil oddechnout, než se ozvalo doplnění: „Řekni, že mě miluješ… a já to zvážím.
George téměř slyšel jeho úšklebek a nesnášel to. Nesnášel vedro Netheru. Nesnášel vedro, co s Netherem nesouviselo. „Ne. Přestaň.“
„Zvážím to.“
Otráveně zatnul zuby. Jako by situace nemohla být horší, ozval se vzápětí v hovoru třetí hlas. „Já to nechápu,“ zasmála se Alyssa, která přešla do tónu výrazně škádlivějšího, než bylo nutné. „Kdykoliv si myslíte, že vás nikdo neslyší, říkáte si to pořád.“
George vydal vysoký, nevěřícně pobavený zvuk, ale ani tím nedokázal přehlušit Dreamovo okamžité přitakávání. „Přesně to mu vždycky říkám! Před kýmkoliv jiným je najednou stydlivý!“
„Vtipné,“ opáčil George hlasem, který jasně říkal, že se baví velmi málo, což u zbylých dvou vyvolalo jen další smích. „Alyssa dělá vtípky. A teď bych vážně ocenil, kdybyste přišli opravit ten portál, abych mohl ven.“
Vzpomínal si na celou lehkomyslnost prvních dnů. Na Sapnapa a jeho láskyplné držení kyblíků s rybičkami, co chytil v jezeře, na kterém postavili společný dům. Na Alyssu a němého Callahana, co spolu seděli ve člunu dlouho do noci, na Alyssin zvonivý smích, kdykoliv spolu překazili rybaření Samovi. Na Sama, který se navzdory všemu jejich hašteření vždycky s úsměvem snažil o to, aby chodili spát usmíření, aby se všichni cítili co nejlépe.
Krátce se Georgeovi udělalo zle z myšlenky, že se o to Sam stále snaží. Udělalo se mu ještě hůř z myšlenky, že celá masivní, chladná a neproniknutelná stavba Vězení je jen vyvrcholením toho snažení.
Vzpomínal si na moment, kdy Dreamovi jednou jedinkrát řekl jeho pravým jménem a vyvedl ho z míry tak, že z dřevěné lávky vedoucí k jejich domu na jezeře téměř spadl.
Přemýšlel, kam se ztratil ten jednoduchý svět.
Vzpomínal, jak jednou jedinkrát krátce odešel, a když se vrátil, stáli na pokraji války. Tenkrát ani nevěděli, že to časem bude jen ta první, jen jedna z těch menších.
V té době si ji snad i užíval. Jako změnu v tom jednoduchém stereotypu. Jako možnost konečně použít všechny ty schopnosti, co získal nekonečnými tréninky s někým, o jehož bojových dovednostech se začínalo nevěřícně šeptat. Možnost ukázat, že ani jeho by nikdo neměl podceňovat. A s Dreamem na jejich straně? Ani se to nezdálo být válkou. Označit to jako válku by znamenalo, že proti sobě stojí dvě rovnocenné strany.
Georgeovi to v mnohých ohledech připadalo jako deratizace.
„Podívej se, Georgi. Všude tam, kam dopadá slunce, je naše království. Každý vládce má svůj vzestup a pád – jako sluneční kotouč. Jednoho dne, Georgi,“ otočil se na něj a věnoval mu jeden z těch úsměvů, co v sobě obsáhly mnohem víc, než by měl jeden výraz v jedné tváři obsáhnout, „i moje slunce nad tímto královstvím zapadne. A znovu vyjde s tebou. Jako s novým králem.“
George si pomyslel, že nad bohy slunce nezapadají.
„Georgi, prosím.“ Zastavil se uprostřed pohybu. Čekal, že tenhle moment přijde, sotva mu Dream vysvětlil, jak se věci mají. I proto se k druhému ani neotočil, jen náklonem hlavy naznačil, že ho poslouchá. „Jsi Evropan,“ pokračoval Wilbur. „V L’Manburgu je pro tebe místo.“
George se krátce zasmál. Když se na něj konečně podíval, měl v očích téměř soucit. „Och. Mám podle tebe zradit Dreama?“
Wilbur semknul rty do tenké linky. „Ani o tom nemusí vědět. Ne hned.“
To George rozesmálo ještě víc. „Věděl by o tom. Dozví se všechno.“
„Prosím.“
„Děkuju ti za nabídku, Wilbure,“ opáčil George chladně. „Ale já jsem si svou stranu vybral.“
„Vítěznou stranu?“ prskl druhý, stejnou měrou rozzlobený jako zoufalý.
„Jeho stranu. Možná jste neměli začínat něco, na co nestačíte.“
Když s ním vysoký generál L’Manburgu mluvil podruhé, měl o jeden život míň a zoufalství v jeho hlase bylo skrývané ještě hůř. Vzhledem k tomu, že Georgovi v uších stále zvonily ozvěny výbuchů, co pod sebou pohřbily většinu jejich patetického národa, se nejspíš nebylo co divit. „Georgi. Máš luk?“
Byla to řečnická otázka
Prsty okamžitě sevřel tětivu, která mu vedla přes hruď. Představoval si, jak v dlani svírá celý lesklý luk, co měl nyní pověšený na zádech, svou nádhernou zbraň, jak ho předává Wilburovi do rukou, jak jako z dálky sleduje, jak je předáván Tommymu. Jak kdesi, v realitě, co téměř ani nemohla existovat, je svědkem toho, jak ten šestnáctiletý spratek vystřeluje z jeho vlastního luku šíp, který se s přesností sobě vlastní zabodává doprostřed Dreamovy hrudi. Ne. Rozhodně ne. „Nemám luk, co byste mohli použít,“ odvětil neutrálním tónem.
Zdálo se, že to navzdory situaci Wilbura upřímně pobavilo. Cukly mu koutky v téměř provokativním úsměvu. Jako by přesně sledoval Georgeův myšlenkový pochod. Jako by sledoval tu stejnou představu se zlomyslným potěšením. „Pamatuješ si na naši schůzku, Georgi?“
Možná jste neměli začínat něco, na co nestačíte. Na vítěznou stranu.
„…Pamatuju si tu schůzku.“
George byl tím prvním – a nejhlasitějším – kdo zajásal, když se Tommy při duelu zhroutil mrtvý do jezera.
Kdyby se ale George někdo zeptal, řekl by, že ta pravá tragikomedie začala až dlouho po tom. Nebyl si jistý, co přesně za tím stálo – koho z nich ta válka nakonec změnila víc. Dopředu nedokázal odhadnout její následky. Stále si trval na tom, že ani nebyla tak zlá. Ale byl to první konflikt. První ochutnání krve. Kousnutí do zakázaného jablka. A zdálo se, že se svět řítil po pořád stejné dálnici, s plynem přitisknutým k podlaze.
Po tom, co L’Manburg získal nezávislost a Eret se, navzdory nelibosti většiny obyvatel, stal králem, se s Dreamem vesměs míjeli. Když se ve vzácných chvílích objevil na SMP alespoň jeden z nich, byla téměř jistota, že ten druhý bude zrovna pryč.
Asi v té době mu na tom přestalo záležet poprvé. Všechno se stalo automatickým. Přikyvoval tam, kde přikyvovat měl. Mizel, když přikyvovat nezvládal.
Když ho Quackity přesvědčil, aby byl jeho viceprezident, přijal to prakticky mlčky. Prázdně. Nevyvolávalo to v něm emoce, neměl politické ambice. Byla to výplň času jako každá jiná.
Ani pak nevěděl, jak se vlastně ocitl v prezidentské debatě, jaké události vedly k tomu, že stál v soudním domě u řečnického pultu přímo proti křičícímu Tommymu, viceprezidentovi opozice. Věděl jen, že ve chvíli, kdy se v soudním domě zjevil Dream – jako duch, jako krvavé znamení nade dveřmi – byla to ta první kapka, kterou jeho hrníček trpělivosti přetekl.
Nechtěl se zaobírat tím, že už jen Dreamova přítomnost u voleb byla jako slétnutí hejna vran. Nechtěl se zaobírat volbami vůbec. Nechtěl se zaobírat ničím. Na vyhlášení výsledků se dostavil spíš ze slušnosti vůči Quackitymu. Beztak o svou funkci přišel ve chvíli, kdy mladší spojil se Schlattem síly v koalici.
Beztak na tom nezáleželo.
Pravdou ale bylo, že mít z prezidentského pódia prvotřídní výhled na to, jak se Tommy i Wilbur, ani ne pár minut po volbách zbavení občanství, snaží urychleně dostat z dostřelu kuší, ho těšilo víc, než by sám přiznal. Jestli ho někdo slyšel uznale hvízdnout, když Punzův šíp projel Wilburovi zády – když se exprezident se sotva vychladlou pečetí na volebních lístcích zhroutil mrtvý do vody, ne nepodobně jako Tommy v duelu – nereagoval na to. Sám pro sebe se tenkrát pousmál.
A znovu, když s mozolnatými prsty a krumpáčem z čirého diamantu strhával zdi toho fraškoidního státu, co měl pocit, že si může nárokovat půdu, která byla původně Dreamova.
A naposledy, když prostřelil Punzovi krk šípem z luku, toho stejného, stejně lesklého jako tenkrát, když si ho chtěl Wilbur půjčit. Nebyla to rána, která by světlovlasého zabila. Ani neměla být. Byla chirurgicky přesná a všem přítomným to bylo jasné. „Říkal jsem, že se o to postarám,“ zopakoval George s tím stejným potěšeným úsměvem slova, co prve řekl, když Quackity naznačil, že se Punz začíná vymykat kontrole.
Měl pocit, že takový cirkus sraček, jakým byly volby, byl nakonec tím jediným, co z něj mohlo dostat alespoň část nastřádaného napětí.
Pak se ale George vytratil. Přestal se zajímat o aféry L’Manburgu, který pod Schlattovou vládou přišel kromě svých zdí i o svou evropskou předponu. Přestal se zajímat o aféry Pogtopie, o dva revolucionáře schované v podzemních trhlinách, kterým na pomoc přišel samotný krvavý bůh. Přestal se zajímat o to, kde přesně Dream v tom konfliktu chce stát nebo skutečně stojí, ačkoliv mu bylo jasné, že Technobladeův příchod povede jen k větším problémům. Historky, co se k němu donášely o Badlands jakožto o neutrální frakci, co rapidně nabírala na síle na úkor národů zničených válkou a s postupujícím slábnutím moci maskovaného vůdce, co se tou válkou musel zaobírat, pouštěl jedním uchem tam a druhým ven.
Nechtěl o ničem vědět. Nevěděl.
Jen se potuloval od jedné hranici k druhé a nechával narůstající tenzi na SMP, aby eskalovala tak, jak jen bude třeba – ovšem bez jeho účasti.
Bylo 16. listopadu, když začala být jeho účast vyžadována.
Shodou okolností se zrovna toho dne rozhodl znovu zkusit žít ve vnitřním kruhu SMP – a se svou nově nalezenou láskou pro obrovské houby, co se čas od času rozhodly vyrůst v temných lesích, se pokoušel si postavit dům. Útulný dům z muchomůrek. Hobití noru, téměř. Ten největší kontrast proti kamenným pevnostem a válečným hradbám, jakého byl schopen. Kontrast proti tomu, čemu se tak dlouho snažil vyhýbat.
Překvapilo ho, že se po jeho boku velmi záhy objevil Callahan. Ale byl za jeho přítomnost rád. Jeho mlčenlivý úsměv, pečlivost, s jakou do jezírka před domem sázel lekníny, jeho důrazné vrtění hlavou a horlivé znakování, jak správně udělat zábradlí mostu přes vodu – všeho si cenil. Téměř jako za starých časů.
A pak přišla ta zpráva.
Komunikátor mu zapípal jednou, a pak už ne. Přijď do Eretova hradu.
Ani to nebyl podepsaný vzkaz. Přesto George věděl, od koho je. Slovy to vyjádřil Callahanovi, který překvapeně zvedl obočí. Trhl hlavou směrem, jakým se rozkládal hrad, a na George pohlédl s jasnou otázkou ve tváři.
Hnědovlasému připadalo, že stojí na rozcestí. Mohl se rozhodnout nejít. Ale nerozhodl.
Už na nádvoří hradu se v Georgeovi vzedmula spousta pocitů současně. Stál u jeho bran – kromě Callahana zkoumavě vyhlížejícího do dálky – zatím sám. Ale ne dlouho. Jeho němý společník ho zatahal za rukáv ve stejnou chvíli, v jakou je George spatřil také.
Po cestě k bráně šly tři postavy. Dream v plném brnění z jedné Eretovy strany, Punz stejně ozbrojený z druhé. Eret samotný působil, že by dal cokoliv za to, aby byl někde jinde a George se mu upřímně nedivil. Punz nedával výrazem najevo vůbec nic, tak jako Punz všeobecně nedával. Mlčenlivý žoldák vkládal do všech probíhajících událostí takové minimum vlastních emocí, že mu to George nejednou záviděl. Záviděl mu celou tu schopnost být věrný jen tomu, kdo mu byl schopen zaplatit nejvíc, a na nic jiného se neohlížet.
Dream sám působil spokojeně. To bylo možná to nejvhodnější slovo. Vypadal, že se všechno děje přesně tak, jak se má dít. Dokonce využil toho, že měl masku posunutou nad rty a věnoval Georgeovi jeden z těch vševidoucích hravých úsměvů, za jaké měl tak často chuť ho praštit.
Hnědovlasý si nikdy nepřipadal zmatenější.
Do trůnní místnosti došli mlčky.
„Erete,“ začal Dream, sotva se všichni zastavili a monarcha se slunečními brýlemi se na něj otočil, ve tváři tak bledý, že George překvapilo, že ještě vůbec stojí na nohách. „Nevím, jestli si vzpomínáš. Ale v první válce, když jsme tě ustanovili králem, ustanovili jsme současně řetězec následovníků.“ Pousmál se na něj. Soucitně. Lev proti myši.
Eret nejistě přejel pohledem všechny přítomné muže. Pěsti měl podél těla pevně sevřené. „Já – ech, z mého pohledu jste mě zkrátka ustanovili králem,“ odpověděl opatrně.
„Jistě.“ George byl schopen najisto říct, že Dream pod maskou protočil oči. Nebyl si jistý, zda si toho všiml někdo další. „A pak jsme ustanovili řetězec následovníků,“ zopakoval. „A další na řadě byl George.“
Atmosféra v místnosti náhle zchladla tak, že se George zevnitř kousl do rtu.
Eret se na něj okamžitě otočil, a i přes sluneční brýle ho intenzivně propaloval pohledem. Po tváři se mu rozlilo znechucení.
George mu pohled oplácel a jeho zmatení jen narůstalo.
„Erete, potřebuju, aby sis sundal svou korunu.“
Král se otočil zpět na Dreama a zprudka se nadechl. Vycenil zuby téměř v bolestné grimase. Punz se krátce zasmál.
„Nemůžu.“ Eretův hlas byl překvapivě pevný. S roztaženým chřípím se pokusil narovnat tak, aby se Dreamovi vyrovnal ve výšce.
„Není to žádost. Jsme tady tři.“ Punz si nonšalantně pohrával se sekerou v prstech. I Georgeovi sjela ruka ke zbrani u pasu. Jen Dream se na vzpurného krále dál díval zpříma, bez jakéhokoliv cuknutí ve svalu, které by naznačovalo, že má strach o svoje bezpečí. „Můžeme to udělat tou snazší nebo těžší cestou,“ pokračoval.
„Co se kruci děje,“ zamumlal George spíš pro sebe než pro kohokoliv z přítomných.
Dream se k němu otočil. „Abych tě uvedl do obrazu, Georgi. Eret se rozhodl zradit Dream SMP a přidat se na stranu Pogtopie.“ Vrátil se pohledem k monarchovi, který vytrvale mlčel, rty pootevřené, v každé buňce těla obklíčené zvíře. „Rozhodl se spojit s nimi ve válce – podporovat je v jejich… nezdvořilém chování,“ protáhl vůdce.
George se na Ereta zadíval. „Proč?“ zeptal se tiše, ačkoliv sám ani nečekal, že by se mu dostalo odpovědi.
„A věc se má tak,“ pokračoval Dream, „že jsem mu výslovně řekl, ať se k nim nepřidává. Ani jsem nechtěl, aby se přidal k nám. Jen aby zůstal neutrální. Tak jak by král měl.“
Punzovi po Dreamově po boku zcela očividně docházela trpělivost. „Tu korunu, Erete, prosím.“
Král se po něm naposledy podíval. „Nemůžu,“ vydechl znovu, téměř odevzdaně. Smířený se vším, co to slovo znamená. „Omlouvám se.“
George měl pocit, že mu srdce vynechalo jeden úder, když jako ve zpomaleném záběru sledoval, jak Dream s povzdechem vytahuje z opasku sekeru. Eret působil, že ho o život připraví už jen ten pohled.
Vzápětí se místností rozlehl ošklivý zvuk, jak Dream praštil Ereta tupou stranou sekery do obličeje.
Král se s překvapeným vyjeknutím zhroutil na zem v setrvačnosti rány. Okamžitě se chytil za zasaženou tvář. Bylo s podivem, že se mu nerozbily brýle – že neodlétly pryč. Zpětně si George říkal, že je možná s podivem, že se mu nerozbila lebka. Lapal po dechu a po lícní kosti mu tekla krev. Modřina se mu začala vybarvovat tak rychle, že to byly i Georgeovy oči schopné sledovat.
„Punzi,“ řekl Dream chladně, „dostaň prosím Ereta z hradu.“
Zpětně si hnědovlasý říkal, že to celé byla jen série nešťastných událostí. Že byl jeho život řízen jako přes autopilota.
Válka se přehnala. On u ní nebyl. Zůstal neutrální, jak by král zůstat měl.
Nemluvě o tom, že když se šel podívat na území L’Manburgu a viděl stále doutnající kráter, dva zuřící Withery ničící všechno, co se dostalo do jejich zorného pole, a mrtvého Wilbura Soota, s jediným svraštěním obočí se na patě otočil a vydal se zase pryč.
Nechtěl, aby se ho tyhle věci týkaly. To zůstávalo jeho hlavní konstantou.
Až později – leč stále 16. listopadu – se ocitl ve Svaté zemi, v kostele Prime, kde došlo ke korunovaci. Až tady se snažil tvářit, že se celého toho cirkusu účastní. Vracel Dreamovy úsměvy, pokyvoval představitelům Badlands, kteří chtěli být svědky jeho získání koruny.
Svědky. Celé mu to připadalo jako podivná hra. Bylo více než zjevné, že Badlands chtějí jen využít celkového poválečného vyčerpání. Že ho přišli mnohem víc žádat o půdu a práva než oslavovat blyštivý kov na jeho hlavě.
Eret se opíral o zeď kostela a permanentně se tvářil, že žvýká něco odporného. Jen čas od času sklopil hlavu – nyní s téměř zářivou modřinou, paradoxně jediným viditelným zraněním, co na něm celý šestnáctý listopad zanechal – a věnoval se psaní na komunikátoru.
Už tehdy měl George tušit problém. Už tehdy měl.
Byl u bran do Svaté země, když si ho všiml.
Technoblade ho z dálky pozoroval krvavýma očima. Chladně. Vypočítavě.
George se zastavil na posledním úseku svaté půdy, což krvavého boha přinutilo jen otráveně mlasknout.
„Slyšel jsem,“ protáhl Piglin unaveným hlasem, „že je tu snad někdo král?“ Pohled mu utkvěl na koruně posazené na Georgeových vlasech.
Dream byl vzápětí před ním, jednu ruku napřaženou před Georgem, jako by se snažil blokovat Technobladeův výhled na něj. „Je to jen formalita,“ procedil přes zaťaté zuby. „Je formálně král, ale nevlastní žádnou půdu. Nemá žádnou oficiální moc.“
George nevěděl, jestli má tou informací být uklidněný nebo zrazený.
Technoblade vypadal, že to s ním vůbec nic nedělá. „No,“ pokrčil bez zájmu rameny, „podle mě by se celá tahle záležitost měla zarazit, než se dostane do bodu, kdy už půdu vlastnit bude.“ Téměř mimoděk mu ruka sjela k meči u pasu.
Za nimi se ozval Eretův souhlasný výkřik, co vzápětí utichl, sotva se na něj Dream otočil a zasyčel, ať je zticha.
„Ve Svaté zemi se nemůže zabít,“ vypadlo z George s pohledem upřeným do rudých duhovek. Jemu samotnému to znělo slabě.
Technoblade ho zkoumavě sledoval. Ne tak docela s úšklebkem. Ne tak docela s vážným výrazem. „Nebo co?“
„Nebo tě potrestá bůh,“ dokončil Dream s rukou ochranářsky položenou na Georgeově ramenu.
Piglin vypadal, že to zvažuje. George si s hrůzou uvědomoval, že Technoblade je nevěřící – nebo minimálně nepřísluší k náboženství Prime. Svatá půda se ho netýkala. Týkal by se ho boží trest za porušení jejích zákonů?
Přesto se pak ozvalo uznalé „Dobře“ a válečník zmizel jako pára nad hrncem.
Šestnáctý listopad se téměř chýlil ke konci, když se celá skupina odebrala ze Svaté země zpět do hradu. George si připadal unavenější než kdy dřív. Seděl na trůně a snažil se alespoň trochu soustředit na Badovo povídání o tom, jak by si Badlands zasloužili faktické uznání jeho národa. Bože. Bylo to jako kolovrátek.
Jen čas od času vzhlédl ze své pozice k Dreamovi, který ho s úsměvem pozoroval opřený o jeden ze sloupů trůnní místnosti. I z něj vyzařovala únava – přeci jen se účastnil válečné vřavy, ve kterém zanikl ne jeden, ale hned dva státy.
Možná proto si toho ani jeden nevšiml.
Ne, dokud nebylo pozdě.
Ve skutečnosti si George dřív všiml Eretova posměšného úšklebku. Teprve, když následoval směr, kterým se bývalý král díval, mu ztuhla krev v žilách.
Okamžitě zakřičel, okamžitě se zvedl připravený se rozeběhnout na útěk, ale Technoblade byl rychlejší. Prohnal se místností v jediném elegantním pohybu, téměř jako v taneční kreaci vytáhl meč z pochvy – a Georgův křik vzápětí utichl, jak se začal dusit vlastní krví.
Všechno mu splývalo. Ostrá bolest se mísila s tupými výkřiky kolem. Vidění mu kolísalo.
Jen v hlavě mu znělo Krev pro krvavého boha, dál a dál, kakofonií hlasů, co nepatřily jeho myšlenkám. Podíval se do rudých očí proti sobě. „Pryč s králem,“ řekl Technoblade i přes hlasy v jeho hlavě naprosto zřetelně. Vzápětí se svět rozplynul.
Lapal po dechu. Dusil se. Už nebylo čím se dusit, rána v jeho krku byla pryč, smrt ji uzavřela do jediné, nevzhledné jizvy. Přesto se dusil.
Křik po krvi pro krvavého boha se mu v hlavě pomalu ztrácel, nejdříve do nezřetelného šepotu, potom dočista zmizel.
„Neochránil jsi mě,“ šeptal George chraplavým hlasem do noci, sotva byl schopen mluvit. „Neochránil jsi mě.“
Vzbudil se příliš daleko, musel s druhým mluvit přes komunikátor. Přesto mu připadalo, že vidí dvě zoufalé, zelené oči. „Co jsem měl dělat, Georgi?“
Situace se jen zhoršovala.
Když jednoho dne našel George místo svého muchomůrkového domu ohořelé trosky, nebyl si jistý, jestli má vůbec právo být překvapený. Rozhodně nebyl překvapený, když se po jeho boku objevil Karl, který s povzdechem ukázal rukou k Novému L’Manburgu.
Ani Karl mu sice nedokázal říct, co přesně se s jeho domem stalo, přesto se zdálo, že celá katastrofa takřka křičí Tommyho jméno. Křičel jeho nulový respekt k autoritám, historie s rabování a zapalováním domů, jeho potřeba dělat problémy v jakémkoliv mezičase, kdy se problémy nedělaly samy.
George se k městu postavenému nad kráterem vydal tak rychle, že byl krátce přesvědčen, že Tommymu vezme poslední život ještě před polednem.
Přímo na místě ho ale zastavily obrovské obsidiánové zdi. Dvakrát tak vysoké jako on. Město uzavřené v neproniknutelné černotě.
„Georgi,“ ozvalo se vedle něj tak náhle, že hnědovlasý překvapeně vykřikl. Dream opatrně přikývl, když si George při pohledu na něj úlevně oddechl.
„Máš… hezký štít,“ zamnul si král nejistě zátylek.
Dream následoval jeho pohled. Štít s motivem modré cihlové stěny jako by byl výsměšným odrazem zdí kolem národa před nimi. „Heh, jo.“ Krátká odmlka. „Tommy ti zapálil dům.“
Ani se na sebe nepodívali. „Jo.“
„Protože jsi král, bylo to… poškození královského majetku. Nemluvě o tom, že všechny poválečné smlouvy jsou teď neplatné. Takže jsem postavil kolem L’Manburgu zdi. Chci, aby Tommyho učinili odpovědným.“
George se unaveně zamračil. Nadechoval se k odpovědi.
„Postarám se o tohle všechno.“
Možná právě to byla příčina Georgeova mračení. „Jak pomáhá ta zeď starání se o to všechno? Jak ta zeď zabrání Tommymu jít a zapálit další dům?“
„Tommy je teď viceprezident L’Manburgu. Měl by okamžitě sestoupit z funkce.“ Dreamův pohled se otočil zpět k obsidiánovým hradbám. „A ani to nebude dost.“
George nevěřícně vrtěl hlavou. Celé to byla fraška. „Ani jsem neudělal nic špatně,“ mumlal si pro sebe. „Neudělal jsem nic špatnýho. A stejně jsem přišel o dům.“
„Postarám se o to. Starám se o to. Řeším to právě teď.“
Hnědovlasý se otočil směrem k usměvavé masce. Připadalo mu, že stojí příliš blízko jeden druhému. Že nikdy nestáli dál. Kdy začal Dream nosit masku přes celou tvář?
„Georgi.“ Vůdce natáhl ruku ke zdem. „Copak nevidíš, co všechno jsem pro tebe už udělal?“
Nakonec George rozřešení celé té situace snad ani nezajímalo. Velmi krátce po Tommyho pyromanickém incidentu opustil ohořelé trosky svého domu, opustil osamělou prázdnotu hradu a zmizel daleko k horám, kde ho Sam přijal za svého spolubydlícího. A Sapnapa ostatně též. Hádal, že nebyl jediný, kdo hledal klid. Kdo potřeboval z vnitřního kruhu SMP pryč. Navíc, Sam byl dobrý hostitel a ještě lepší stavitel. I kdyby postavil jen botník, pravděpodobně by byl útulnější a technologicky pokročilejší než jakákoliv stavba, se kterou se George kdy v životě pachtil. Jeho klidný hlas a jemný optimismus byly příjemným bonusem.
Hnědovlasý si vychutnával pocit, jaký mu připadalo, že neměl už hodně dlouho. Že na něm někomu záleží. Bez postranních úmyslů. Že někomu záleží skutečně na něm, na jeho pohodlí, na jeho spokojenosti, na jeho pocitech – že není zástěrkou pro mocenské intriky, že není nástrojem pro obhajobu politických kroků. Že všechno jednání je čisté, upřímné. Ne komplexní šachová hra tahů a protitahů, ve které je výhra dostatečnou obhajobou pro všechny ztracené figurky.
A tak se samozřejmě muselo stát, co se stalo.
„Myslím si, že bys už neměl být král,“ začal Dream opatrně.
George se zarazil uprostřed pohybu. Otočil se na něj pomalu, téměř paralyzovaný, neschopný slova. Byl to Quackity, kdo jako první s nejistým smíchem vykřikl: „Cože?“
„Je to jenom… návrh.“
George několikrát zamrkal. „Nechceš, abych byl dál králem?“
„Myslím si, že by bylo bezpečnější, kdybys nebyl.“ Hnědovlasý si nebyl jistý, kdy slova druhého začala vyznívat tak chabě. Kdy se poprvé začalo zdát, že nemají ten význam, co by mít měla. „Všichni se ti od doby, co jsi králem, jen snažili ublížit.“
George se zhluboka nadechl. „Tak jsi tu možná měl být, abys mě ochránil,“ odsekl bez jakéhokoliv náznaku toho, že by svých slov plánoval litovat.
Okrajem zorného pole viděl, jak Quackity vytřeštil oči a zadržel dech. Dream se proti němu ani nepohnul. Když promluvil, jeho hlas se snadno vyrovnal Georgeově ledu. „Nemůžu tady být pořád.“ Krátce se odmlčel. „Nemluvě o tom, že jestli jsi součástí Quackityho nového národa, nezůstáváš neutrální.“
A odtud vítr vane, že, říkal si George. To je to, co Dreamovi reálně vadí. Že na něm není závislý. Že mu není úplně podřízený. Že není tak snadno ovladatelný. „Takže co, předáš prostě korunu někomu jinému?“
„Ano.“
„Komu?“
„Přemýšlel jsem, že bych znovu mluvil s Eretem.“
George se hystericky rozesmál.
„Ne, hej,“ oponoval Dream jeho úšklebné grimase. „Eret je loajální. Je většinu času neutrální. Celá ta záležitost s Pogtopií byla z jeho strany jen postavení se za jeho přátele. To není špatná vlastnost.“
Celá tahle záležitost byla absurdní tak, že pro to neexistovala slova.
„Prostě si myslím, že pro tebe bude bezpečnější, když král nebudeš.“
George měl chuť se dál smát. „Proč bys řekl,“ protáhl k maskovanému muži, „že na mě útočí, když jsem král?“
Ta otázka druhého očividně zaskočila. „No. Technoblade nesnáší vlády,“ začal pomalu. George zvedl obočí, vybídl ho, aby pokračoval. „A všichni ostatní… nemají rádi mě. A tím pádem nemají rádi tebe.“
Hnědovlasý měl pocit, že se na velmi krátkou chvíli navzájem vidí křišťálově čistě. Možná tak, jak se ještě nikdy neviděli.
Jako by situace nemohla být horší, vzápětí dorazil Sapnap. Po jediné Georgeově zprávě vtrhl do diskuze jako voda vylitá z řeky.
„Tohle měla být velmi rychlá konverzace,“ zabručel Dream otráveně, když se černovlasý postavil před George s očima boha pomsty.
„Mně je jedno, co to mělo být!“ zařval tak, že si maskovaný slyšitelně povzdechl.
„Sapnape, ani se tě to netýká.“
„Na tom nesejde.“ Sapnap zaťal ruce v pěst. „Georgi, víš, co Dream řekl Tommymu, když se potkali u zdí?“ Odmlčel se, snad aby nechal svá další slova rezonovat. „Řekl, že mu nezáleží na ničem na tomhle SMP.“
„Ale no tak,“ zavrčel vůdce.
„To znamená, že mu nezáleží na nás.“
„Víš, že jsem to tak nemyslel.“
George se na něj unaveně otočil. „Tak proč jsi to řekl?“
„Poslouchejte,“ povzdechl si Dream. „Jediný důvod, proč chci, aby George odstoupil z pozice krále, je právě ten, že mi na něm záleží.“
Sapnap si odfrkl. „Ty tomu rozumíš, Georgi?“
„Sape. Přestaň,“ otočil se k němu Dream čelem. „Proč přesně se nás teď snažíš rozdělovat?“
„Připadá ti, že já nás rozděluju?!“
George si znovu připadal, že se dívá na svůj život jako na přehrávanou pásku filmu. Jako za neproniknutelným sklem sledoval, jak si Sapnap zkušeným pohybem sundává ze zad luk, jak zasazuje šíp do tětivy. „Jen naznač, Georgi,“ řekl, jako by tím situaci jakkoliv pomáhal. Jako by snad šíp namířený doprostřed Dreamovy hrudi někdy něco vyřešil.
George byl unavený.
Dream se na něj podíval.
Pochyboval, že by si ještě vůbec dokázal vybavit, jak zelené oči pod maskou vypadají. „Prostě řekni, že mě nenávidíš,“ vydechl odevzdaně. Dreamovo překvapené ustoupení mu nepřineslo žádné uspokojení. Žádnou katarzi. Ani to nečekal.
Byla to poslední konverzace, kterou spolu měli.
George na to všechno rezignoval. Jeden národ za druhým – žádný pro něj nic neznamenal. Následoval Sapnapa, čímž pádem většinou následoval Quackityho a Karla. Ocitnout se v Království Kinoko, dál od středu SMP, s nádhernými houbovými stavbami, fontánou na nádvoří a izolací od kohokoliv nezvaného, bylo po dlouhé době až překvapivě příjemné.
Nezajímal se o stav věcí.
Zpráva o Dreamově uvěznění se ho v podstatě ani nedotkla.
Nebo si to alespoň myslel, dokud nezačaly… ty sny.
První z nich byl krátký a chaotický.
Zdálo se mu o zoufalých výkřicích vycházejících z temné obsidiánové stavby Pandořiny kobky. Zdálo se mu o vlastních mozolnatých prstech, co na neproniknutelném obsidiánu lámaly jeden krumpáč za druhým, jak se zoufalství výkřiků stupňovalo. Zdálo se mu o Samovi s hrotem meče opřeným o jeho hrdlo, co temným hlasem šeptá, že jestli se jeho přičiněním objeví na zdech vězení ještě jedna jediná prasklina, osobně mu vezme zbývající dva životy.
Ani nevěděl, do jaké míry to sny jsou. Spousta ostatních obyvatel SMP si z něj utahovala, že se snaží prospat většinu dění. George si poslední dobou nebyl jistý, jestli vůbec někdy skutečně spí.
Nevěděl, jestli jsou to sny. Nevěděl, jestli jsou to představy. Nevěděl, jestli je to realita.
V dalším snu, který mu uvízl v hlavě, se s ním setkal bůh.
„Georgi, myslím si, že bys měl jít se mnou,“ řekl BadBoyHalo a výhružka v jeho hlase by byla dost zřejmá, i kdyby na hnědovlasého současně nemířil lesklým trojzubcem.
„Co tím myslíš?“ pokusil se od něj George opatrně couvat.
„Myslím si, že bychom si měli vyrazit k Vejci. My všichni,“ otočil se vzápětí démon k Niki, která se zády tiskla ke stěně na opačné straně místnosti.
Pravdou bylo, že George o Vejci nevěděl mnoho. Nikdy obrovský rudý objekt, co vyrostl v podzemí zdánlivě odnikud a šířil své popínavé červené kořeny všude, kam se člověk po SMP jen podíval, na vlastní oči neviděl. Viděl ale efekt, jaký na lidi mělo. Viděl, co dokázalo udělat v lidské mysli, kdykoliv se mu někdo vystavil delší dobu. Viděl Bada, který v životě nechtěl víc, než žít se svým manželem ve vile a zachovávat neutralitu, jak na něj míří trojzubcem s hroty ostrými jako břitva, a v očích nemá jedinou emoci.
George si matně vybavoval, že shodou okolností snad každý, koho Vejce kdy ovládlo, měl někoho blízkého, pro koho by udělal cokoliv. A shodou okolností ten někdo blízký většinou zmizel jen krátce před tím, než si Vejce prodralo cestu myšlením pozůstalých.
Zajímavé náhody.
Nic z toho mu ale proti namířenému trojzubci nemělo šanci pomoct.
„Uhm…“ vydala Niki nejistý zvuk.
George její zvuk napodobil. „Nejsem si jistý, jestli s tebou chci jít k Vejci.“
Bad si protočil trojzubec v ruce. „Buď se mnou půjdeš, nebo umřeš. Nechávám tě si vybrat,“ řekl s pokrčením ramen.
George překvapeně zamrkal. „Zabil bys mě?“ zvolal o oktávu vyšším hlasem. „Opravdu bys mě zabil?“
„Ano. Nechtěl bych,“ připustil Bad, ačkoliv pohled měl dál prázdný. „Ale udělal bych to.“
Když jeho i Nihachu začal démon jemným postrkováním trojzubcem tlačit z místnosti ven, Niki se ke mně opatrně naklonila. „Možná to není od věci,“ zašeptala tak, aby ji Bad neslyšel. „Možná konečně přijdeme na to, jak se to s Vejcem opravdu má.“
George její myšlenky zcela rozhodně nesdílel. „Ne, víš co, Bade, myslím si, že k Vejci reálně jít nechci,“ zvolal za sebe hlasitě.
„Proč by ne,“ opáčil Bad téměř radostně. „Vejce ti může dát cokoliv, co si přeješ. Splnit tvoje nejhlubší tužby.“
Georgeovi se udělalo zle. „Kdo ti to řekl?“
„Vejce přeci!“
Povzdechl si.
Niki se vedle něj zamyšleně mračila. „Takže Vejce je něco jako bůh?“ uvažovala nahlas. „Modlíš se k němu?“
Bad na její otázku neodpověděl
Ale někdo jiný ano.
„Zdravím,“ ozvalo se najednou hlasitě. Všude kolem. Jen v Georgeově hlavě. V myslích všech ostatních. V každém atomu.
A když se George otočil, bůh se zjevil vedle něj. Vznášející se dobrý metr nad zemí. Tři páry křídel a tisíce očí, jako by se kolem něj neustále zjevovaly a zase mizely z lidského vnímání. Zelený plášť kolem něj vlál i v naprostém bezvětří. Maska tam, kde by George očekával jeho obličej, jasně prasknutá do obrysů XD.
Právě XD bylo to, co George zašeptal – a sám sebe překvapil, s jak úlevným tónem. „Bad mi vyhrožuje,“ slyšel se říkat s pohledem upřeným na bohovu formu. „Říkal, že jestli nás nedovede k Vejci, zabije nás oba,“ zagestikuloval rukou k sobě i Niki.
„Hmmm,“ protáhl bůh svým hlasem s podivně rozlehlou ozvěnou.
„Ne, DreameXD,“ oponoval okamžitě Bad. Příliš rychle, příliš vyděšeným tónem, než aby to mohla být pravda. „Musíš chápat, že George poslední dobou nespí zrovna dobře – a tak si vymýšlí věci.“
Niki na něj vzápětí začala křičet, začala se George zastávat. Hnědovlasý měl pocit, že to ani nebylo potřeba. Démonovo tělo se jako lusknutím prstu rozprsklo ve smršti částic, jak si ho vzala ruka smrti.
Navzdory tomu, že bůh neměl tvář, do které by se dalo pohlédnout, bylo až příliš zřejmé, že se spokojeně usmívá.
„Zachránil jsi nás,“ zvolal George. Radostně tak, jako už dlouho ne. „Zachránil nás!“ otočil se na Niki.
Růžovovlasá dívka se na něj zkoumavě podívala. „Georgi,“ zašeptala. „Jsi si jistý, že jsi vzhůru? Že zrovna teď nesníš?“
V další části, kterou si pamatoval, se s DreamemXD procházeli sami.
„Nechodím sem příliš často,“ poznamenal bůh jakoby mimoděk.
„Připadá mi, že sem chodíš velmi často, když já jsem tady,“ oponoval George.
Znovu měl pocit, že se na něj bůh usmívá. „To je kvůli tobě. Tvoje přítomnost se zdá být velmi… přívětivá.“
„Přívětivá?“
„Jako bys mě sem zval.“
George nad tím krátce přemýšlel. „Někdy mi přijde,“ uvažoval nahlas, „že si jen hledím svého a ty se zničehonic objevíš.“
„Nejsi snad za to rád?“ zeptal se bůh téměř zklamaně. „Nemáš mě snad rád?“
Něco v jeho hlase se zdálo být podivně výhružné. Jako nabroušená břitva. Jako doutnající výbušnina. Kdesi v pozadí se ozvaly vrkavé zvuky endermanů, příliš mnoha endermanů, než aby to za denního světla dávalo smysl.
George znejistěl. Dlouhými kroky se od boha vzdálil. Dost na to, aby se mohl schovat do skleněného výklenku – jakkoliv bizarní se zdála představa, že by sklo mělo jakoukoliv možnost ho ochránit. „Někdy se chováš dost podivně,“ připustil směrem, kde opodál stále čekal XD. Věděl, že ho i přes vzdálenost uslyší.
Ale XD neodpověděl. A co hůř, přes matné sklo George najednou neviděl jeho siluetu. Místo obrovského boha se obrys za sklem zdál být velký jen jako člověk. Se stejně zeleným pláštěm. Obrys, co by George poznal, i kdyby nepromluvil.
„Georgi! Jsem to já, Dream!“
George trhaně vydechl. „Dreame…“
A tak rychle, jako ten moment přišel, zase pominul. Silueta před ním se znovu stala nezaměnitelnou siluetou všemocného boha. „Hm,“ komentoval to XD nezaujatě. „Je pryč.“
Hnědovlasý měl pocit, že má žaludek na vodě. Točila se mu hlava. „Dotkni… dotkni se skla, XD.“
Bůh ho bez zaváhání poslechl a pod jemným dotekem božské moci se sklo kolem něj roztříštilo.
Na konci toho dne – toho snu? – učinil George s bohem dohodu.
„Celé netheritové brnění,“ slyšel se George říkat. „A budu tvůj přítel.“
„Navždy?“ zeptal se bůh s nadějí v hlase.
„Ano,“ vydechl George.
„Ale jestli lžeš,“ opáčil XD a jeho hlas rezonoval i v trávě kolem. Temnější. Hlubší. „Zabiju tě. Roztrhám tě končetinu po končetině.“
George mu pevně oplácel pohled do masky, téměř nevnímavý vůči očím a křídlům kolem. „Nelžu,“ odpověděl pevně. „Budeme nejlepšími kamarády. Navždy.“
A tak byl vzápětí George v plné netheritové zbroji. Lesklý tmavý kov z pekla samotného, tvořený ohněm, pevnější než diamant – se mu vyjímal i na všech zbraních. Na všech nástrojích. S pootevřenými rty fascinovaně přejel prsty po černé čepeli meče. Nemohl se nabažit toho pohledu.
Bůh se usmál. „Nemohu se dočkat našich dalších dobrodružství. Příteli.“
A tak se s trhnutím probudil ve své posteli. Z dlouhého snu. Z šíleného snu. Jen ze snu.
Byl by ochoten ten sen rozdýchat. Zapomenout na něj. Jako se to se sny dělá.
Jen kdyby ho v posteli netlačilo brnění z netheritu.
Další sen byl paradoxně horší. Byl krásný. Byl ze všech snů nejvíc zlý.
Dream stojící proti němu byl hubenější. Měl delší vlasy, kolem očí vrásky, které tam dřív nebyly a na pažích jizvy, které si George nepamatoval. A přesto to po všech stránkách byl Dream – a co víc, ten starý Dream, který nosil masku položenou na světlých vlasech a když se usmíval, nejistě u toho gestikuloval rukama. „Dostal jsem se ven,“ řekl měkce, s pohledem střídavě upíraným na George a na Sapnapa, který měl se zamračením ve tváři ruku položenou na meči u pasu. „Změnil jsem se.“
Sapnap vykročil vpřed a George se na chvíli bál, že takhle to skončí. Že ho zabije přímo takhle před ním. Jak slíbil. Jak by možná měl. Bál se celých několik vteřin, než k sobě Sapnap Dreama strhl v tak pevném objetí, až George překvapilo, že neslyší praskat kosti.
A jestli Sapnap tiše vzlykl s rukama kolem Dreamova krku – jestli mu Dream se zavřenýma očima něco jemně šeptal a hladil ho po zádech, George to neplánoval komentovat.
„Je to v pořádku,“ dostal ze sebe Sapnap po chvíli. Těžko určit, ke komu to vlastně mířil. „Všechno je to v pořádku.“
A jak by mohlo nebýt?
Byl to sen těch největších lehkostí. Nebo si tak George alespoň připadal. Když se jeho dlaň svou velikostí ztrácela v Dreamově, když spolu běželi tak, že měl pocit, že se jeho nohy sotva dotýkají země, připadal si po strašlivě dlouhé době volný. Svobodný. Ničím nezatížený.
Jejich smíchy se proplétaly, Georgeův a Dreamův a Sapnapův a Karlův, mířily vysoko ke slunečnému nebi a svět byl krátce opravdu v pořádku.
„Musíš zpomalit,“ volal po světlovlasém George a vítr mu odnášel slova. „Vždyť nám ti dva skoro nestačí!“
Dream se na něj krátce ohlédl, vycenil zuby v úsměvu, který v sobě nenesl nic špatného, nic skrývaného. Jen radost. Jen tu škádlivou jiskru, s jakou se po Georgeovi díval. „Nemůžu zpomalit. Víš, jak dlouho jsem neběžel?“
A tak utíkali dál. Polem. Vodou. Tam, kde nestačil běh, plavali. Letní slunce je okamžitě vysušilo, sotva se dostali na břeh.
Doběhli až do Království Kinoko a Dream fascinovaně přejížděl očima jeho pagody, jeho věže, jeho nádvoří s fontánou. Všechny ty houbové stavby, všechnu krásu města.
„Musíš ho vidět celé,“ smál se George a snažil se popadnout dech.
Dream s úsměvem přikývl. „Nemůžu se dočkat, až ho jednou uvidím.“
Bylo to jako jemná prasklina v jinak dokonalém skle.
„Co tím myslíš?“ zasmál se hnědovlasý nejistě. „Zrovna teď se na něj díváš. Nebo ne?“
A Dream se na něj krátce podíval, krátce se v zelených očích objevilo něco tak strašlivě smutného, že se Georgeovi zarazil nádech v hrdle. Nebo ne?
Ten okamžik zmizel stejně rychle, jako se objevil. Vzápětí Dreamův pohled padl za George a s hlasitým, překvapeným zvoláním „Páni, ten drak!“ se prasklina znovu rozplynula.
Dream se rozeběhl k obrovské dřevěné stavbě čínského draka a George ho se smíchem následoval.
Nebyl si jistý, jak dlouho po drakovi šplhali. Jak dlouho si navzájem podávali ruce, tahali se výš, odpočívali na drakových zádech, shazovali se z jeho končetin. Jak dlouho se hřáli pod sluncem, v nejklidnější chvíli na zemi. Pár minut? Hodin? Všechny věčnosti, co na světě jsou?
Den se pomalu chýlil ke konci, když spolu Dream i George, ruku v ruce, s Karlem po boku došli až ke kostelu Prime. Když vstoupili do Svaté země – když vstoupili dovnitř kostela.
Uprostřed chodby vedoucí ke stolku kazatele se tyčil sloupec svěcené vody. Dream se před ním zastavil s hlubokým povzdechem.
„Co se děje?“ zeptal se ho George starostlivě.
„Máš někdy… intruzivní myšlenky?“ zvedl k němu Dream zelené oči, i v přítmí kostela podivně jiskřivé.
George si velmi dobře vybavoval momenty v Netheru – momenty, kdy člověk kráčel po mostech vysoko nad bublající lávou a čas od času téměř se zoufalým pokušením přemýšlel, jaké by bylo se vrhnout do vařící hlubiny hluboko pod ním. Přikývl.
Dream si znovu povzdechl. Otočil se pohledem ke Karlovi, který si stoupnul opodál a zkoumavě je pozoroval. „Možná by ses měl nechat posvětit,“ řekl jakoby mimoděk. Pevně. Chladně.
George se na světlovlasého po svém boku otočil se zmatením v očích. Ten ale jen sklopil pohled. „Možná je čas,“ souhlasil s Karlem tiše.
A následně se vysmekl z Georgeovy dlaně –
A s jediným smutným úsměvem –
Vstoupil do vodního sloupce –
Který ho v jediném doteku obejmul tak, že se v příští vteřině kolem jen rozplývaly částice, s jakými si smrt vzala tělo.
„Kéž by se dal vrátit čas,“ zamumlal Karl smutně.
George se tenkrát probudil sám. Ve vlastní posteli, daleko od vnitřního kruhu SMP. Daleko od vězení. Daleko od Království Kinoko. Daleko od kohokoliv, s kým by byl schopen nebo ochoten mluvit.
Nebyl si jistý, kolik dní uplynulo, než pro něj vůbec bylo možné vyjít ven. Než bylo možné se jít podívat k Vězení. Přesvědčit se, že je jeho jediný obyvatel stále naživu.
A někdy potom se mu zdál poslední sen.
Díval se na Pandořinu kobku a vzduch kolem byl těžký. Obsidiánové věže čněly tak vysoko k nebi, že když člověk dokázal dobře zaměřit, mohl na jejich střechách spatřit tenkou vrstvu sněhu.
George si zhluboka povzdechl. „Proč je tak velké?“ řekl nahlas. „Proč je tak velké, když je v něm jenom jeden člověk?“
„Protože ten jeden člověk je to nejhorší, co lidstvo může nabídnout,“ ozvalo se za ním věcně.
George se se zatnutými čelistmi otočil. Tommy se na něj díval svýma světle modrýma očima téměř soucitně. Nenáviděl to. Nenáviděl Tommyho a jeho oči, nenáviděl jeho jizvy, nenáviděl jeho modřiny, nenáviděl jejich příčinu, nenáviděl způsob, jakým se Tommymu v panice zrychlil dech, sotva se jen zmínilo Dreamovo jméno. Nenáviděl to, že se na něj přes tohle všechno ten kluk stále díval soucitně.
Nenáviděl to.
„Georgi,“ řekl Tommy jemně. Jeho tvář se nepohnula, jeho pusa se neotevřela. Díval se pořád tím stejným soucitným pohledem a nevydal jedinou hlásku. Přesto na hnědovlasého mluvil. Tyhle věci ve snech fungovaly zvláštně. „Řekl jsi mi, že to chceš udělat dnes.“
„Ano.“
„Stále to chceš udělat?“
„Ano.“
„Jsi si jistý?“
„Je to teď. Nebo nikdy.“
„Teď nebo nikdy,“ zopakoval po něm Tommy s pomalým přikývnutím. S ještě soucitnějšíma očima. „Následuj mě.“ George za ním okamžitě vyrazil. „Nejdřív potřebujeme Noční můru.“
Cesta přes most do Snowchesteru byla dlouhá a studená.
„Jak se cítíš?“ zeptal se Tommy, aniž by se na něj podíval. Byla to hloupá otázka. George za ni byl vděčný.
„Ne moc dobře,“ odpověděl upřímně.
Tommy přikývl. „Ale musíš to udělat.“
„Není to jenom na mně, že? Jsi v tom se mnou, dobře? Nedokázal bych to sám.“
Světlovlasý se na něj otočil a ve tváři se mu krátce zaznačilo něco velmi upřímného. Něco skutečného. Jemně se pousmál. „Jistě. Už jsem se jednou do Vězení vloupal. Ačkoliv jsem si ten plán představoval trochu jinak.“
George přikývl. Zbytek cesty šli mlčky.
„Tubbo,“ pozdravil Tommy, když došli na dohled vůdce Snowchesteru. Zdálo se, že je očekával. Díval se na ně z hradeb města, ve tváři jako by se mu zrcadlil Tommyho smutně soucitný výraz. „Potřebujeme do sejfu. Brnění. A potom hlavice.“
Tubbo jen přikývl. Stejně jako blonďák mluvil bez skutečného pohybu rtů. „Pojďte se mnou.“
Navzdory všemu očekávání se George v sejfu rozesmál. Rozesmál se celé té situaci. Sobě. Brnění na stojanu.
„Vezmi si ho,“ řekl Tommy bez jakékoliv reakce na Georgův smích. „Vezmi si tu zbroj. Obleč si ji.“
Sotva měl George brnění na sobě, cítil se v jejich plánu podstatně sebevědomější. Jako by mu lesklý netherite vzal většinu pochyb. Rozplynulo se přemítání nad tím, jestli je to správné rozhodnutí. Rozplynul se strach z toho, že to jakýmkoliv způsobem nevyjde. Noční můra ho hřála všude tam, kam jen zbroj dosáhla.
„Řekni mi, Georgi,“ ozval se za ním Tommy. Zblízka. A z té největší dálky. „Řekni mi naposled. Řekni to nahlas. Co chceš udělat?“
George se zhluboka, trhavě nadechl. Ve tváři se mu objevil lehký, téměř vzrušený úsměv. Přejel si jazykem po zubech.
„Řekni mi!“
Zasmál se znovu. Srdce mu v hrudi bušilo tak, že se bál, že brnění prorazí. Poprvé po strašlivě dlouhé době mu připadalo, že svůj život konečně znovu drží pevně v rukách. Že není divákem vlastní existence. Nestojí za neproniknutelným sklem. Život mu neprotékal mezi prsty jako zrnka písku. Držel bytí za vlasy v tom nejpevnějším sevření. „Dnes je čas jít do Vězení a Dreama zabít.“