Work Text:
Technoblade si říkal, že by si na takový život dokázal zvyknout. Byl to svým způsobem příjemný odpočinek. Vyhřátý obsidián a bublající láva. Čtyři holé stěny, knižní stolek a umyvadlo. Na únavu, co mu objímala svaly, co táhla k zemi každou jeho končetinu, na protáhlé mručení elder guardianů hluboko pod vězením – na to všechno se dalo zvyknout.
Na Dreama a jeho nekonečné škrábání brku o papír se dalo zvyknout.
Dokonce i hlasy byly ztišené do příjemného šepotu.
Piglin si začínal myslet, že mu tahle dovolená bude jednou svým způsobem chybět.
Pozoroval druhého zády opřený o jednu ze zdí cely, ruce položené na pokrčená kolena. Seděl v té pozici už tak dlouho, že kdyby ho někdo pozoroval, možná by znejistěl, zda ještě vůbec dýchá; zda není jenom navždy zvěčněný pozůstatek něčeho živého. Dream mu ale pozornost nevěnoval.
Zvedl oči občas, spíš v zamyšlení než ve skutečném zájmu o Technobladeovu přítomnost. A potom je zase sklopil a psal dál.
Krvavý bůh z něj přitom pohled prakticky nespouštěl. Rudými duhovkami ho probodával, využíval klidu cely i klidu v hlavě, aby přemýšlel. Nad příčinami a důsledky. Nad tím, na co se vlastně dívá.
Dreamovy ruce se třásly. Třásly se tak, že když mu Dream jeden ze svých sepsaných svazků podával, byl Techno překvapený, že je písmo vůbec schopen přečíst. Všiml si i toho, jak špatně brk drží, jak pokřivené má prsty. Byl to zvláštní pohled. Víc než cokoliv jiného mu říkal, že Quackity není idiot.
Když se člověk chce vyhnout útoku dravce, zlomí mu zobák.
Když se chce vyhnout útoku někoho, kdo drží meč s přirozeností toho dravce, zlomí mu prsty.
Technoblade pochyboval, že by byl Dream schopen zasadit šíp do tětivy – natož třímat rukojeť jakékoliv kontaktní zbraně. Rozhodně ne s tím, jak jeho prsty vypadaly. Leda by si je byl jednoho dne ochotný zlomit znova a nechat srůst lépe. Což by piglina upřímně nepřekvapilo.
„Můžu ti nějak pomoct?“ ozvalo se náhle, ostrý kontrast proti dosavadnímu tichu.
Technoblade překvapeně zamrkal.
Dream k němu ani nevzhlédl, jen dál psal. „Zíráš na mě,“ konstatoval suše.
„Huh, jo. Vadí ti to?“ Doteď to Technobladea nenapadlo, ale najednou se to zdálo být očividné. Viděl jeho obličej jednou jedinkrát, když mu přesekl masku v duelu. Teď ho mohli vidět všichni.
Světlovlasý pokrčil rameny. „U tebe mi to nevadí. Navíc se mi díváš spíš na ruce,“ opáčil, jako by četl válečníkovy myšlenky.
Technoblade přikývl. „Chápu, že to může být nepříjemný.“
„Jen u někoho.“
Zkoumavě naklonil hlavu na stranu.
Dream si povzdechl. „Sam ví, jak vypadám. Sapnap taky. Bad taky. U těch to nevadilo vůbec. U Ranbooa to nevadilo. U Quackityho… meh,“ utrousil znechuceně. „U Quackityho mám jinačí starosti.“ Ruce se mu třásly a v hlase měl hořkost. „Myslel jsem si, že nejvíc mi to bude vadit u Tommyho.“
„A nevadilo?“
Pousmál se, na chvíli přestal psát. Zaklonil hlavu a zahleděl se do stropu, téměř zasněně. „Zpočátku možná. A pak už ne.“
Rozhostilo se mezi nimi ticho. Pak se Technoblade nadechl. „Říká se, žes ho zabil.“
Zelené oči se setkaly s rudými. Jeho úsměv se stal podstatně větším – podstatně dravějším. „Zabil,“ souhlasil. Vydechl přes vyceněné zuby. „Dohromady třikrát.“
Šepot hlasů v Technobladeově hlavě zesílil, jako když psi zavětří pach vysoké zvěře. Nemohl říct, že by ho to překvapilo. „Mělo to být potřetí a naposledy.“
„Ale nebylo.“
„Proč ho přivádět zpátky?“ zeptal se s upřímnou zvědavostí. „Zdá se to být ztráta času. Zabít a pak oživit. Nevím, jestli se mám víc ptát, proč jsi ho zabil, nebo proč sis pak dával práci s tím ho přivést zpátky z Limba.“
Zasmál se. Tichý, temný zvuk. „Z mnoha důvodů.“
„A to je odpověď na kterou otázku?“
„Na obě.“
Technoblade ho pozoroval se rty staženými do úzké linky.
„U toho mi nevadilo, že mě vidí,“ zašeptal. Ruce měl dokonale pevné. Ani náznak třasu. Odmlčel se jen na chvíli. „Tommy je… zábavný.“
„Je otravnej,“ odfrkl si piglin.
„Je jako vlnobití. Je voda hluboko pod útesy, co se rozbíjí o skály.“ Od smaragdových očí se odrážela žhnoucí láva obklopující celu. Rozbité rty stažené do úšklebku. „Je loď, co zapomněla vyvěsit bílé plachty. Je Minotaurovo bludiště. Je Ariadnina nit. Je král stojící na vrcholu hory po tom, co ze strachu svrhl svou jedinou hrozbu do moře. A samozřejmě, jak víš – je Théseus samotný.“
Bylo 16. listopadu.
Země před nimi byla rozrytá výbuchy, obrovskou trhlinou táhnoucí se celým městem. Na jedné straně zbytek obyvatel L’Manburgu, na druhé straně Technoblade. A mezi nimi Tommy, osaměle stojící na jediném ostrůvku půdy, co vydržel tuny trhavin.
„Tommy,“ zavolal Technoblade, hlasem se rozléhající přes celé ruiny. „Právě ses dopustil puče. Právě jsi násilím svrhl vládu a následně se ustanovil prezidentem. A sice jsi pak okamžitě předal otěže svému kamarádovi, ale pořád je to tyranie.“
Teenager se na něj díval s absolutním zoufalstvím v očích. Meč držel v ruce tak pevně, že mu nebyly vidět klouby.
„Věc se má tak, Tommy,“ zabručel piglin. „Dobré věci se hrdinům nedějí. Nech mě ti povědět příběh,“ pokračoval jemnějším, vypravěčským hlasem, „příběh o muži jménem Théseus.“
Nikdo z L’Manburgu se ani nepohnul. Tommy se snažil ani nepohnout. Jako by celý svět naslouchal. Jako by nic jiného nezbývalo.
„Jeho národ – jeho městský stát byl v nebezpečí. A tak se vrhl do předních linií, vstříc všem nepřátelům. Zabil Minotaura. Zachránil své město. Víš, co mu udělali, Tommy?“
„Co udělali?“ zeptal se Tommy potichu, pohled upřený přímo do rudých duhovek.
„Vyhnali ho do exilu. Umřel ve vyhnanství. Zneuctěný. Odporný vlastním lidem. To je to, co se hrdinům stává.“
„Ale vždyť všechny zachránil,“ protestoval Tubbo slabě z druhé strany trhliny.
„Řekové věděli, jak se věci mají. Ale jestli chceš být hrdina, Tommy – tak je to v pořádku. Je to v pořádku.“
„Technoblade,“ zavolal Tommy v posledním zoufalém pokusu. Hlas se mu lámal. „Ne! Nejsem hrdina, nikdo z nás není, chtěli jsme jenom –“
„Chceš být hrdina, Tommy?“
Hlasy mu v hlavě křičely. Zrazeně kvílely, naříkaly, vrčely po krvi. Dlaní obejmul witheří lebku, která, sotva se dotkne písku duší za ním, probudí bestii připravenou zničit každou část půdy, kterou nedokázaly zničit Wilburovy výbušniny.
„Jestli chceš být hrdina, pak tak zemři!“
Mít pravdu bylo někdy hořkosladké. Nebo si to tak Technoblade říkal, když se s Tommym poprvé setkal v Arktidě.
Měl pocit, že se mu rozskočí hlava, že mu zátylek a krk stále hoří bolestí, jakou způsobila padající kovadlina. V končetinách ho pořád brnělo a dech měl i nadále přerývaný.
Umřel. Kovadlina mu srazila vaz, prorazila se lebkou, prorazila se krčními obratli, prorazila se vším, co jí a gravitaci stálo v cestě. Umřel – a současně ne. Umřel a potom už ne.
Samotného ho překvapilo, že totem během toho všeho nepustil z křečovitého sevření prstů. A ještě více ho překvapilo, když mu explodoval v ruce, zmizel v záplavě zlatého a smaragdového světla, co se mu vzápětí rozlilo do žil, co putovalo tam, kde měla putovat krev, co se vetkalo do jeho páteře, do hlavy, co jako zlatá nit spojilo všechny kosti a svaly a vazy a kůži a vrátilo jeho duši do těla, co se ještě ani nestačilo rozplynout pod dotekem smrti samotné.
Technoblade nikdy neumírá, šeptaly mu hlasy, zatímco v agónii křičel na popravišti.
A pravdou bylo, že si spravil náladu z proražené lebky jen o pár minut později. Že za to možná všechna ta bolest stála, když sám prorážel lebku Quackitymu. Bylo až překvapující, jak moc někdy platilo rčení oko za oko.
Ale ne tak překvapující jako pohled na světlovlasého kluka, co se motal kolem jeho zasněženého domu.
Tommy vypadal vyloženě žalostně. Což od ani ne před pár hodinami popraveného piglina působilo o to žalostněji.
Vždycky byl hubený, ale teď se zdálo, že na něm oblečení doslova visí. Oblečení, co bylo na většině míst roztrhané, špinavé, a především letní. Technoblade se silným znechucením zjistil, že ten idiot ani nemá pravou botu. Byl jednou nohou bosý. V Arktidě.
„Ugh,“ zachraplal Tommy a nejistě spráskl ruce v pokusu o nenucený, přátelský tón, sotva se k němu válečníkova silueta přiblížila až na doslech. „Jak se vede?“
„Co děláš u mého domu, Tommy?“
Mít pravdu bylo s každou další minutou hořkosladší. Ani to nebyly modřiny a jizvy, co lemovaly většinu Tommyho kůže, nebo alespoň ty části, co byly skrz roztrhané oblečení vidět. Nebyly to popáleniny na obličeji, na předloktích, na hrudi. Byl to ten podivný neklid, co mladšího obklopoval. Roztřesený dech. Sklápěné oči. Okamžité horlivé omluvy, kdykoliv udělal něco sebemenšího špatně. A Tommy se nikdy neomlouval. Nikdy nebyl takhle opatrný. Vždycky planul jako nezastavitelný oheň, hořící příliš silně i pro svoje vlastní dobro, plamenný tak, že se nedal nikým zastavit, nikým ovládat. Teď se zdálo, že se bojí byť jen doutnat.
Lezlo to z něj jako z chlupaté deky. Mumlání o exilu by se v jiné chvíli Technoblade zasmál. Možná by dokonce přihodil nějaké „Já jsem ti to říkal“. Ale sotva Tommy s pohledem těkajícím ke dveřím nebo k oknům, pohledem v panické hrůze upřeným do sněhové dálky, jako by čekal, že se z ní v každé chvíli něco – někdo vynoří, začal mumlat o Dreamovi a o tom, jak utekl, jak to neměl dělat, jak byl Dream jeho kamarád, jak se o něj vždy dobře staral, jak se bude zlobit…
Krvavému bohu se obracel žaludek.
„Vítej doma, Thésee.“
O několik týdnů později došlo k tomu, čeho se piglin upřímně obával. Jakkoliv velkou úlevou bylo, že Tommy sám zrovna v domě nebyl, jeho přítomnost jako by tam křičela z každého koutu. Technoblade to věděl. Dream to věděl ještě líp.
Procházel jeho dům mlčky, jen s občasným zamyšleným zvukem. Když prsty jemně přejížděl po lístečcích s úkoly, které si Tommy nechal přilepené na stěnách, měl krvavý bůh pocit, že toho kluka přetrhne. Jakákoliv jeho výmluva se proti Tommyho písmu a idiotským vyjádřením na lístečcích zdála být strašlivě chabá. Nedalo se popírat, že v domě přebývá.
Když se Dream na odchodu otočil ve dveřích, měl válečník pocit, že ho přes křik hlasů sotva slyší. „Stačí mi jen vědět, kde Tommy je,“ usmál se vůdce SMP. Hlas měl tak medový, tak klidný, že se válečníkovi ježily vlasy na zátylku.
„Jo?“ opáčil ve snaze o znuděný tón. „Kde je zrovna teď?“
Dream se zasmál. „Nevím, kde přesně je zrovna teď. Ale zdržuje se očividně tady.“
Technoblade zatnul čelisti.
„Rád bych ti připomněl,“ pronesl Dream téměř zpěvavě, „jak končí příběh o Théseovi. Víš, jak umře?“
„Shodí ho z útesu,“ odpověděl piglin tiše.
„Kdo ho shodí z útesu?“ zavrněl Dream.
„Král.“
„Král, který se Thésea ujal po tom, co utekl z exilu.“
Technoblade měl pocit, že na místě ztuhnul. Navenek se snažil to nedat znát, ale bylo mu jasné, že to Dream vidí. Bylo mu jasné, jak moc si to užívá.
„Ne snad, že bych to zmiňoval z jakéhokoliv konkrétního důvodu.“ Vycenil zuby v úsměvu. „Ale možná se tady ještě někdy stavím. Možná si od tebe dokonce vyberu tu laskavost, co mi dlužíš.“
Nakonec si Dream svou laskavost vybrat nestačil. Mezi Tommym a Technobladem se stačilo přehnat další krupobití – druhé a snad i poslední, které pohřbilo L’Manburg v hlubokém kráteru.
Jaké pak bylo piglinovo překvapení, když jednoho dne našel na svém prahu Ranbooa, nejistě švihajícího ocasem ze strany na stranu a mumlajícího o tom, že „je na jeho střese nějaký člověk“.
Jaké bylo jeho překvapení, když po pronásledování hektického pohybu a smršti blonďatých vlasů skončil u jednoho ze svých barelů, zpod jehož víka jen občas vykoukly nejisté modré oči.
„Eeeeej!“ zvolal Tommy přátelsky ve svém pokusu o zjemnění situace. Jako by se v barelu neschovával i s věcmi, co Technobladeovi zcela očividně stačil ukrást. Jako by právě nebyl uprostřed okrádání krvavého boha.
Piglin si navzdory všem předpokladům pobaveně chrochtl. „Eeeeej?“ napodobil ho. „Co přesně si myslíš, že tady děláš?“
Mladší nejistě polkl, ale vzápětí se pokusil o další přátelský úsměv. Vykoukl z barelu tak, že mu šla vidět celá hlava. „Eeeeej!“ zopakoval ještě nadšenějším tónem. „Technoblade! Hmmm, líbí se mi, jaké tu máš koberce!“
„Děkuju,“ zasmál se Technoblade a zvedl na něj obočí, aby bylo zřejmé, že se tím jeho otázka ani v nejmenším nezamluvila.
Nakonec si Tommy odevzdaně povzdechl. „Nevím, jestli už jsi slyšel, ale čeká mě trochu… boj, řekněme? Jsou to tak trochu novinky z místního rozhlasu, jestli mě chápeš. S cápkem, asi si vybavíš, jmenuje se Dream…“
Technoblade protočil oči a hlasy se mu v hlavě rozesmály tak, že by Tommyho blekotání pravděpodobně nebyl schopen vnímat, ani kdyby snad druhý mluvil rychlostí normálního člověka.
„..No a nevím, jestli si pamatuješ, ale když jsme spolu bydleli, uzavřeli jsme smlouvu, že ještě čtrnáct dní po svém odchodu se můžu vrátit a cokoliv si vzít!“
„Ne,“ zabručel piglin, „to si nepamatuju, protože se to nestalo.“
Tommy se jen v rychlosti nadechl a pokračoval. „No, a jak jsem říkal..!“
Technoblade ho probodl otráveným pohledem, což ho alespoň na chvíli přinutilo sklapnout.
„Víš, není to tak zlý, jak to vypadá!“ zkusil světlovlasý změnit taktiku a s nejistým úsměvem spráskl dlaně.
„Připadá mi, že je to přesně tak zlý, jak to vypadá.“
Tommy krátce ztratil pozornost, jak v úzkém prostoru barelu očividně na něco šlápl. Jaké bylo Technobladeovo překvapení, když zpod sebe světlovlasý vytáhl kompas na provázku „Co vůbec je zač tenhle ‚Technův kompas‘?“ zamumlal s očima upřenýma na drobnou střelku zařízení, co se vytrvale točila tam a zase zpět.
Piglin se zhluboka nadechl. „Proč přesně se prohrabáváš mými osobními věcmi a následně je kradeš, Tommy?“ zvolal dostatečně hlasitě na to, aby se mladší opět pokusil ponořit do barelu celý.
Odpovědí mu byla jen záplava sprostých slov, která okamžitě ustala, sotva se místností rozlehl zvuk, jak Technoblade vytahoval meč z pochvy.
Tommy zděšeně zařval a překlopil se z barelu ven i s většinou piglinových věcí. „Dobře!“ zakřičel smířlivě, sotva se vyhrabal na nohy. Hodil po druhém jeho kompas a natáhl před sebe dlaně v obranném gestu. „Ale slib mi, že mě okamžitě nezabiješ!“
Technoblade unaveně zvedl jedno obočí. „To ti slibovat nebudu.“
Tommy se nejistě zasmál. „No dobře. Dobře.“ Povzdechl si. Hlas mu zvážněl. „Prostě se zítra chci utkat s Dreamem. Naposledy. A možná umřu. Jako už finálně. A vím… budu upřímnej, vím, že jsem to mezi náma trochu dosral. A za to se omlouvám. Udělal jsem spoustu věcí špatně, což je zvláštní, protože já všeobecně nedělám věci špatně.“
Technoblade ho pozoroval s kamenným výrazem.
„Prostě bych ti to rád odčinil. Zítra. Pozítří. Pokud teda neumřu. Protože jestli umřu, budu mrtvej,“ poznamenal Tommy věcně. „Chápeš.“
Piglin napůl pobaveně, napůl otráveně vydechl vzduch nosem. „Víš, připadá mi, že by tvoje omluva měla podstatně větší váhu, kdyby nepřišla po tom, co jsem tě naháněl přes dům, když jsem tě nachytal, jak mi kradeš věci…“
„To jsem nebyl já!“ vypadlo z Tommyho okamžitě v odpověď s další dávkou nervózního smíchu.
„Obávám se, že jsi to vskutku byl ty.“
„No,“ spráskl mladší ruce. „Takže jsme hotoví, že?“ Začal ze země sbírat všechny Technobladeovy věci, na které dosáhl, a rvát si je do kapes.
„Co tím jako myslíš, jsme hotoví?!“ zvolal Technoblade hlasem výrazně vyšším než běžně, a otočil se, aby mohl afektovaně gestikulovat rukou k truhlám za sebou. „Přijdeš sem, probereš se MÝMI věcmi…“
Ale sotva se otočil zpátky, dveře do jeho domu byly otevřené a Tommy i se vším jeho majetkem v kapsách se rychlým během vzdaloval pryč. „Jednou se tomuhle společně zasmějeme!“ volal za sebou. „Ačkoliv se to teď možná zdálo být trapné pro nás oba!“
Technoblade sledoval jeho mizející siluetu a sám pro sebe si znovu povzdechl. Na rtech mu ale přesto pohrával slabý úsměv. Říkal si, že těch pár věcí oželí, jakkoliv moc se mu hlasy za jeho měkkost vysmívaly.
„Nestůj poblíž žádných útesů, Thésee,“ zašeptal do zasněžené Arktidy.
Technoblade si s odporem odfrkl. „Jestli je Tommy skutečně Théseus,“ protáhl směrem k Dreamovi, který ho zkoumavě pozoroval, „co to potom dělá z tebe?“
Druhý se zazubil. V očích mu zajiskřilo, jako by na tu otázku čekal – jako by si ji užíval. Jako by to bylo něco, co mělo padnout už hodně dlouho před tímhle okamžikem.
„Doteď jsi na to nepřišel?“ zašeptal k piglinovi s úsměvem, načež vzal brk, kterým prve psal a jediným fouknutím ho poslal směrem k lávě obklopující celu. Peří vzplanulo jasným plamenem a v příštím okamžiku bylo pryč. „Já,“ protáhl slastně, „jsem řeka Styx.“