Work Text:
„A bude ještě nějaké příště?“ Zeptal se Wraith a jeho jantarové oči se upíraly na plukovníka Johna Shepparda. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy si nemohl být jistý tím, co tento člověk s antickým genem, vlastně zamýšlí. John se dokázal tvářit zcela neproniknutelně, stejně jako on sám.
„Ven tě nepustím.“ Oznámil John jednoduše. Teď, když město Atlantida bezpečně přistála kus od mostu Golden Gate na Zemi, by bylo čiré bláznovství dovolit Wraithovi, aby se volně pohyboval, byť jen po chodbách Atlantidy.
„Přirozeně.“ Přikývl Wraith, kterému John asi před dvěma lety začal říkat Todd.
„Rozhodnutí o tom, co s tebou bude nemůžu vynést já sám. Chci předtím znát názor ostatních a podle toho dál postupovat.“ John si založil ruce na prsou. Už se měl k odchodu, chtěl se přidat ke svému týmu, který se v současné době na jedné z teras města, těšil pohledem na nový horizont. „Do té doby zůstaneš v cele.“ Toddovy oči posmutněly. Možná až nezvykle, John tenhle pohled viděl naposledy, když na něj Todd zaútočil a v klíčovém momentu si uvědomil změny genové terapie, kterou vyvinula doktorka Kellerová.
„Máš s tím nějaký problém?“ Zeptal se John po chvíli. Původně si tuto otázku položil sám pro sebe v duchu, až později ji vyslovil nahlas. Skousnul zuby. Vážně v jeho slovech zaznělo cosi jako soucit? Pokud šlo o Todda, John k němu cítil cokoliv, ale soucit byl určitě až na posledním místě.
„Jistě že ne.“ Odpověděl Todd. Usadil se zpět na židli za stolem a stále se snažil si zvyknout na poněkud těsnější látku jeho současného oděvu. U Matky všech Wraithů, proč ho museli navléknout do vězeňské uniformy?? „Ne.“ Dodal, když se posadil.
„Něco mi neříkáš,“ John tyhle slovní kličky u Todda už dávno znal a dokázal si na ně zvyknout. I když nechtěl, přešel ke stolu a posadil se naproti němu. Opřel se lokty o chladnou desku stolu a chvíli si ho prohlížel. „a já chci vědět co to je.“ Todd složil dlaně na stehna a povzdechl si. V jeho hrudi rezonovalo cosi jako předení obrovského kocoura. Johnovi z toho zvuku běhal mráz po zádech.
„Já tě znám.“ Řekl jednoduše.
„Co to zase hraješ, Todde?“ Zeptal se John netrpělivě. „Jasně, že mě znáš. Potkali jsme se ve vězení u Kolyi. Pak jsme utekli a tys mi...“ Johna zatlačilo na hrudi. Musel se hodně ovládat, aby si nezačal třít to místo na hrudní kosti, kde se na něm Todd krmil a následně mu daroval Dar života.
„Ne, ne...“ Zastavil Todd jeho úvahy. „Znal jsem tě už dříve. Kdysi dávno. Tvého předka.“
„Aha... tak a teď tu o Sněhurce a sedmi trpaslících,“ neodpustil si John. „vážně si myslíš, že ti tohle budu věřit?“ Opřel se do opěradla židle a jeden koutek úst se mu zkroutil do úšklebku.
„Kdo z nás dvou je starý přes deset tisíc let?“ Tímhle Johna přiměl k poslechu. „Možná mi nevěříš, to je na tobě, ale mám něco, co bych ti chtěl ukázat.“
„Ukázat?“ John pozvedl obočí. „Chceš mě vzít na vejlet po galaxii?“
„Ne tak docela. Chci ti ukázat své vzpomínky. Vzpomínky na toho, kdo mi kdysi byl velmi drahý.“
„Jak to chceš udělat?“
„Podej mi ruku.“ S tímhle se Toddovy paže natáhly přes desku stolu jako dva hadi a rozevřené dlaně čekaly na reakci člověka.
„Tak na to zapomeň!“ Zvýšil John hlas a vyskočil ze židle. „Tímhle mě neoblafneš! Já ti dám ruku a ty si mě dáš k svačině, ha... To určitě.“ Otočil se ke dveřím a přivolal stráž, která místnost hlídala.
„Děláš chybu, Shepparde.“ Konstatoval Wraith a podíval se na své krmné ústrojí v pravé dlani. „Neublížil bych ti.“
„Tuhle písničku už znám, když jsi tohle slíbil naposledy, sám dobře víš, co z toho nakonec bylo. Kolik životů vyhaslo. V životě už na mě nesáhneš!“ Po jeho slovech vešli do dveří dva mariňáci. „Odveďte ho do cely. A hlídejte ho! Ať se zase nepokusí něco vymýšlet.“ Mariňáci přitakali na rozkaz a jali se Todda vytáhnout za paže na nohy, aby ho mohli spoutat. Todd neřekl ani slovo, nekladl odpor, bylo to zbytečné. Zbyl jen ten pohled, který mířil do Johnových očí.
***
Pohled na Golden Gate, který se koupal ve zlatavém světle zapadajícího slunce, byl nádherný. John cítil krásně hřejivý pocit, byl zpátky doma. Po náročném přistání s Atlantidou měl pár dní zaslouženě volných, hodlal si je náležitě užít. Beztak teď nebylo co k práci, Rodney a Jennifer si chtěli užít vzácné společné chvilky, Ronon a Teyla měli v plánu prohlídku pozemského města a místní kultury a Samantha Carterová se vrátila na velitelství Hvězdné brány v Čejenských horách. Zpočátku Johnovi samota nevadila. Po hodně dlouhé době se mohl věnovat sám sobě, užívat si zasloužený odpočinek a jen tak relaxovat. Ale jak uplynul jeden den a noc, hodiny druhého dne volna, se začaly neskutečně táhnout. A přitom měl v Atlantidě tolik možností jak se zabavit.
Děláš chybu, Shepparde... Zaslechl blízko sebe, když to odpoledne podřimoval s knihou v klíně. Prudce otevřel oči a sevřel knihu v pravé dlani, připravený na výpad. V oblaku dřímoty si myslel, že Todd je v místnosti a John není ozbrojený. Až po chvíli mu došlo že je sám, sedí v křesle a paži má napřaženou. Todd byl bezpečně zavřený dole v celách, pod dohledem vojáků a on tady chce knihou praštit ozvěnu jeho hlasu. Sám pro sebe se musel zasmát. Vážně groteskní situace. Následně ho ale humor přešel. Jak mohl slyšet Todda, když od něj byl tak daleko? Jeho myšlenka byla, že se mu Todd pokusil dostat do mysli, jenže tu si John pečlivě střežil, díky své genové výbavě, pak ho napadlo, že je to jen následek únavy a on si bůh ví proč, přehrál v mozku právě tato tři slova.
Vstal, knihu odložil na sedadlo křesla, sebral ručník a vyrazil do koupelny. Musel se osprchovat. Voda byla příjemně vlahá, John si nechal laskat kůži jemnými proudy ze sprchové hlavice a klidnil své nitro. Chvíli měl ten pocit, že znovu slyší hlasy. Jemu neznámé tóny hlasů, které mu šeptaly u uší. Když pohodil hlavou, slyšel jen šumění vody. Kdyby tohle nemusel několikrát zopakovat, myslel by si, že za to může souhra aktustiky v koupelně, pleskání kapiček vody o dlaždice a šumu kolem hlavy.
„Zatraceně, Todde!“ zavrčel nahlas. Za tohle určitě musel on. Dělal z Johna cvoka, který má zvukové halucinace. Ten mimozemský bastard vždycky dosáhne svého, ať to stojí co chce. Teď toho měl tak akorát dost. Vypnul sprchu, osušil se a rychle oblékl, aby následně vyrazil z pokoje do cel.
***
„Co na mě zkoušíš, ty parchante?“ Vězením se rozlehl Johnův nazlobený hlas. S Wraithem v jedné kóji to ale ani nehlo. Seděl tiše na svém místě, dlaně na kolenou a oči zavřené.
„Proč tak zhurta, Shepparde?“ Ležérní tón Toddova hlasu Johna dopálil. Sevřel dlaně do sebe a vykročil k mřížím.
„Nedělej že nic nevíš!“ Štěkl po něm a už se chystal sáhnout po zbrani. Jenže si ji nevzal. Jde za Wraithem a je neozbrojený? To je vážně komedie... „Že zkoušíš stíny a různý ty psychický jevy na vojáky, fajn... ale proč já? Jen proto, že jsem nedovolil, abys...“ Snažil se ve svém vzteku vzpomenout na správná slova.
„Svým vztekem nic nevyřešíš.“ Todd byl ledově klidný. „Kdybys byl rozumný, vyslechl by sis, co mám na srdci.“ Otevřel oči a propaloval Johna svým rentgenovým pohledem.
„Chceš mi vyprávět pohádku na dobrou noc?“ John rozhodil rukama.
„Nejsem si jistý, že rozumím tvé metafoře,“ Zamyslel se Todd. „ta skutečnost, že slyšíš hlasy není z mé iniciativy.“ Snažil se do svých slov dát co nejvíce neviny, takže nevinně skutečně vypadal. „To ti mohu odpřísáhnout.“
„Nesnaž se mi namluvit, že za to nemůžeš!“ Nedal se obalamutit John. „Je snad náhoda, že po našem posledním rozhovoru mám v hlavě hlasy, kterým nerozumím? Je náhoda, že mě pronásleduješ kamkoliv se hnu?“
„Já ti dal tu možnost porozumět.“ Wraith založil prsty obou dlaní do sebe. „Byl jsi to ty, kdo to odmítl.“
John nevěděl, kde se v něm vzala ta zvědavost. Pokud Todd věděl něco zajímavého, a že věděl hodně při svém věku, pak se John chtěl dozvědět, co to je. Nevěřil mu ani nos mezi očima, ale Todd byl mistr v tajemství a slovních hříček okolo konkrétní věci.
„Vážně k tomu potřebuješ dotek?“ Zeptal se a jasně viděl, jak se Toddova tvář rozjasnila. Kůže na tvářích, kolem senzorických jamek snad i trochu zajiskřila, což ale mohl být odraz od světěl v cele.
„Kdyby nebyl třeba, neříkal bych ti, abys mi podal ruku.“ John si naoko otráveně povzdechl. Opřel se rukama o boky a bylo na něm jasně patrné nalomení zlosti.
„Víš moc dobře, co se stane, jestli na mě něco šiješ... Opět!“ Dodal, když viděl Todda se zvedat na nohy.
„Jistě, zastřelí mě. Ale já dal své slovo, že ti neublížím.“ Připoměl Todd a čekal na další Johnovu reakci. Plukovník vydržel ještě chvíli, než dal v podvědomí pokyn k otevření dveří cely. Váhavě pak vkročil dovnitř.
„Venku jsou dva vojáci, co čekají na můj rozkaz, jestli se něco stane...“
„Odkdy jsi tak paranoidní, Shepparde?“ Todd se pousmál a v jeho hrdle slyšel John vrnivý smích. „Je na tobě, zda jsi ochotný to podstoupit. Nenaskytne se ti každý den, abys nahlédl do vzpomínek Wraitha. Bude to prospěšné pro nás oba. Ty dostaneš odpovědi na své otázky a já to beru jako vstřícné gesto z mé strany.“
„Jasně, ty vstřícností přímo překypuješ.“ Ironie v Johnově hlase byla do uší bijící. Nakonec se ale zatvářil vážně. „Tak dobrá. Jak to chceš udělat?“
„Cítím z tebe zvědavost,“ Todd přišel blíž a jeho pohyby zpomalily, když viděl Johnovu tendenci k ústupu. „jak už jsem řekl, podej mi ruku.“ Znovu před sebe nastavil své dlaně. Aby byl John opravdu klidný, Todd uzavřel své krmné ústrojí. John se nadechl a vydechl. Asi toho bude jednou litovat, ale vztáhl pravačku a nabídnul ji Wraithovi.
„Otoč dlaň nahoru.“ Nařídil mu Todd měkkce a uchopil ho prsty pravé ruky za zápěstí. Jakmile John rozevřel svou dlaň, Todd ji překryl plochou své levé dlaně a jak se jejich kůže střetly, John se celý napjal. Cítil nepříjemný tlak na hlavě, jako kdyby mu někdo tlačil na spánky a prudce zavřel oči. Dech se mu zadrhl v plicích, cítil jak mu na čele začíná perlit pot a od pravé dlaně cítil teplo. Teplo, které přecházelo v horko a pak téměř nesnesitelný žár. A v kontrastu na jeho zápěstí mrazivý dotek Wraithových prstů.
„Co to...“ Vyhrkl John a snažil se osvobodit z Toddových spárů.
„Mlč a soustřeď se, Shepparde!“ Utnul Todd jeho pochybnosti a zavřel oči. Tohle byl velmi náročný proces a musel se koncentrovat. John měl pocit, že se cela kolem nich rozplynula. Barvy, které se kolem něj míhaly byly tmavě modré, občas viděl i blankytně modré sféry a třpytící se částečky. Tak takhle vypadá vstup do Toddovy mysli?
°°°
„Jaké jsou životní funce?“
„...Je velmi prochladlý, ale srdce stále bije.“
„Kde jste ho našli?“
„Na Posueris... byl mezi brouky sám.. musíme ho stabilizovat...“
„Je to chlapec...“
„Musíme ho udržet při životě! Dělejte co je třeba...“
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Co by sis přál, až budeš dospělý, Alsatiane?“
„Chtěl bych tolik lodí Aurora, aby ochránily všechny světy v Pegasu!“
„A ty bys chtěl, Nario?“
„Chtěl bych vojáky...“
„Kolik?“
„Tolik, aby pokořily všechny lodě Aurora, kterým by velel Alsatian.“
„Ha... takhle se pozná pravý Velitel...“
°°°
„Co to do pr...“ John využil zmírnění tlaku na svém zápěstí a vytrhl se Toddovi. „Co to má být?“ Todd zavrčel v nespokojenosti.
„Neměl jsi se pouštět!“ John se podíval na svou ruku, která ho brněla, ale jinak byla bez újmy. „Víš jak je tento proces náročný?“
„Kdo to mluvil?“ Chtěl vědět John. „Antický jazyk poznám, co jsi to... Jak?“
„Vše se dozvíš.“ S tímhle Todd znovu nabídl své dlaně. John váhal. Ta bolest se mu nelíbila, stejně tak tlak, pod kterým by mu nejspíš bouchla hlava. „Jen mi zkus důvěřovat.“
„Asi bych radši důvěřoval někomu, kdo mi míří pistolí na hlavu...“ Prohodil John a znovu přijal Toddovu dlaň. Prvotní tlak a bolest překonal a když otevřel oči, viděl prostředí temné jeskyně. Všude kolem sebe slyšel ševelení a skřípavé zvuky Iratuských brouků, párkrát zamrkal očima, aby se rozkoukal a posléze viděl všechny ty odporné brouky kolem sebe. Až později mu došlo, že tohle všechno je jen představa. Skrz něj totiž proběhla postava Antického muže. John se trochu ošil, ale jeho oči zaujalo dění okolo. A nejvíce ten muž, který se dostal do jeho zorného pole.
°°°
„Krite, musíme už jít!“ Ozval se hlas, posílený o ozvěnu ve stěnách jeskyně. Antický voják hlídal volnou cestu k východu a volal na svého přítele.
„Ne, dokud si neodeberu vzorky!“ Řekl rozhodně vědec, který se neochvějně vydal do temnoty jeskyně, aby splnil své poslání. Chtěl chytit živý exemplář Iratuského brouka pro své další zkoumání. Obratně se vyhýbal sápavým končetinám mimozemského hmyzu, pokoušel se dostat ke zraněnému jedinci.
„Není čas!“
„Jen ještě chvilku!“ Krit se nechtěl vzdát. Velmi obratně ze svého stehna setřásl dotěrného brouka a už se chystal polapit svou kořist, když jeho oči upoutalo něco jiného. Na zemi leželo tělo. Malé tělíčko, které se krčilo do klubíčka k vlhkým kamenům, jako by tam tušilo ochranu. Krit se zastavil vprostřed pohybu a sledoval ono stvoření.
„Strate! Tady je člověk!“ Křikl za sebe.
„Není možné,“ Strat pozvedl svou zbraň a váhavě se vydal za Kritem. „kde by se tady vzal?“
Krit neodpověděl a několika přískoky se dostal ke stěně a sklonil se nad neznámým.
„Vždyť je to...“ Vydechl a dotkl se ho na tváři. „je to dítě!“
„Krite, už vážně není čas! Musíme zmizet!“
„Kryj mě!“Krit v tu chvíli zapomněl na hemžící se hmyz a popadl dítě za paži, aby ho mohl postavit na nohy. Nejevilo známky života, bylo naprosto bezvládné, proto se Krit sehnul a vyzvedl ho v náručí. V pažích si ho nadhodil a se Stratem v zádech vyrazil ryhle ven.
Venku bylo mnohem lépe. Teplý, čerstvý vzduch a příjemné paprsky slunce. Strat nechtěl využívat zbraň, pokud nebude nutná, dobře věděl o reakci těchto mimozemských stvoření. Ublíží, nebo zabije jednoho a ostatní se na něj sesypou. Naštěstí Iratuský brouk nenáviděl ostré slunce, což byla v tuto chvíli rozhodující výhoda.
Krit pokleknul, aby položil dítě na zem. Teprve teď si ho mohl prohlédnout pořádně. Byl to chlapec. Věkem mu mohlo být tak dvanáct let, stříbrné vlasy dlouhé k lopatkám a zajímavě bledou, zelenkavou kůži.
„Kdo to je?“ Zeptal se Strat, když mohl konečně pustit brouky ze své pozornosti. Zůstali v šeru jeskyně a neodvážili se ven. „To není...“
„Není to člověk, ano. Dobrý postřeh, Strate.“ Pousmál se Krit a prsty odhrnul vlasy z tváře dítěte. „Vezmeme ho s sebou.“
„Ztratil jsi rozum?“ Strat se rozhlédl po okolí a hledal jejich mateřskou loď, jenž na ně čekala. „Co když někomu patří? Co když...“
„Kdyby měl rodinu, nebo přátele, nenechávali by ho napospas broukům,“ Krit sjel prsty na krk chlapce a snažil se nahmátnout puls. „rozhodně ho tady nenechám.“
„Nepříchází v úvahu, Krite!“ Zavrtěl hlavou Strat. „Co ti na to řekne Raja?“
„S Rajou si to vyřídím sám,“ Krit si stáhnul z ramen plášť, aby do něj mohl svého svěřence zabalit. Poté ho opatrně zvedl do náruče a přivinul si jeho hlavu k hrudi. „jdeme.“
Cesta trvala dlouho. Nebo to Kritovi alespoň tak připadalo, protože měl oči a mysl jen pro to zvláštní dítě, které choval na klíně a třel ho, aby se zahřál. Děsil ho chlad, který z něj sálal. Oční víčka se lehce chvěla, kůže na tváři se leskla a z hrudníku vycházely praskavé zvuky.
„Vydrž, maličký...“ Krit ho pohladil po vlasech a přitiskl k sobě. Strat domluvil s pilotem a vrátil se do zadní části lodě, aby se usadil naproti.
„Jak je na tom?“ Zeptal se. Bylo zvláštní vidět svého dlouhodobého přítele takhle zaujatého. Na druhou stranu se ale nebylo čemu divit. Krit měl za sebou jednu z nejbolestnějších ztrát, kterou mohl prožít. Přišel jak o svou ženu, tak o dceru. Bylo pochopitelné, že se už po pár okamžicích upnul na toto zvláštní stvoření.
„Není to dobré,“ jediné, co si teď přálo bylo, aby dorazili do města co nejdříve. Chlapec mohl zemřít a ta skutečnost rostla s každou minutou.
„Za chvíli tam budeme.“ Po zbytek cesty už nikdo nepromluvil. To ticho bylo ubíjející, tlačilo na skráně a jediné, co bylo slyšet byl občasný chraplavý dech neznámého dítěte.
***
„Potřebujeme doktora!“ Rozeznělo se vstupní halou, když Krit vešel se svým svěřencem do nitra budovy. Strat ho následoval a vyrazil napřed, aby uvědomil lékařský personál. Krit mezitím klesl na kolena a položil neznámého na své nohy. Podpíral ho kolem ramen a dotýkal se na tváři. Dítě poprvé pootevřelo oči a Krit mohl na malý okamžik spatřit zlatavé panenky jeho očí. Nikdy takové oči neviděl, bylo to zvláštní. Celý tenhle kluk byl zvláštní.
„Co se stalo?“ Zeptala se nově příchozí lékařka. Když viděla scénu před sebou, ztuhla na místě. „Kdo to je?“
„Já nevím, kdo to je.“ Přiznal se Krit. „Je podchlazený a v bezvědomí, potřebuje stabilizovat.“
„Vyhlašte karanténu na ošetřovně,“ medička musela postupovat podle instrukcí, bylo zde riziko různých a dosud neznámých nemocí, jenž mohl ten chlapec přenášet. „budu potřebovat pomoc!“ S tímhle rozkazem se objevili dva muži v bílém, převzali pacienta od Krita a odnášeli pryč.
„Opatrně,“ požadoval Krit a natáhl ruku před sebe. „dejte na něj pozor.“ Když se mu ztratili z očí, klesl na zem a vydechl. Ještě nebylo vyhráno, snad vše dobře dopadne.
„Krite, uvědomil jsem Raju, měl bys jí sdělit pár věcí.“ Strat se ho dotkl na rameni a dlaní na něj poklepal. „Jen jdi, jak se něco dozvím, příjdu ti to říct.“ Krit se sebral ze země a rozešel se do místnosti ženy, jenž byla manželkou velitele města. Její choť bude ještě po několik měsíců indisponován, tedy jeho povinnosti vůči lidu a městu převzala ona.
„Posaď se, Krite.“ Raja mu pokynula k židli u stolu. Krit poslechl, ani ho nenapadlo odmítnout. Díval se, jak usedá naproti němu. Byla to krásná žena. Tmavě rudé vlasy, světlá pleť a pronikavé zelenošedé oči.
„Očekávám, že mi chceš něco vysvětlit.“
„Byl jsem na Posueris kvůli vzorkům pro svůj výzkum...“
„Mluv k věci, prosím.“ Raja zněla klidně, byl zde jen malý náznak nejistoty. „Kdo je to dítě?“
„Při vší úctě k tobě, neptáš se jako první touhle otázkou.“ Krit se pousmál. „Já nevím, kdo to je. Našel jsem ho v jeskyni mezi Iratusy.“
„Je ti jasné, že nevíme kdo to je, odkud je a proč byl mezi Iratuskými brouky. Proč ho nezabili jako každou jinou živou bytost?“
„Nemám tušení, Rajo.“ Krit se opřel lokty o desku stolu. „Ale mám v plánu to zjistit. Pokud přežije, dozvím se vše, co potřebujeme.“
„Měj ale na paměti, že pokud by znamenal hrozbu, pak nezbyde jiná možnost než se ho zbavit.“ Upozornila Raja. „Kinet se vrátí za dva měsíce. Nerada bych, aby ho zde uvítala nějaká nepříjemnost.“
„Ujišťuji tě, že udělám vše proto, aby to tak nebylo. Možná mi to i pomůže v mém zkoumání. Pokud je ten chlapec nějakým způsobem spojený s Iratuskými brouky, může to znamenat pokrok.“
„A nebo zmar...“
„Jestli se k něčemu takovému bude schylovat, včas na to upozorním.“ S tímhle se Krit postavil. „Mohu odejít?“
„Ano. Budu chtít vědět o všem, co se dozvíš.“ Krit kývl k souhlasu a odešel. Zrychlil, když se blížil k ošetřovně. Karanténa mu ovšem nedovolovala jít přímo do pokoje. Proto skrz prosklenou stěnu sledoval práci lékařů. Očima nespouštěl z dohledu obličej neznámého chlapce. Byl opravdu zajímavý. Když ho ošetřovatelé omyly, všiml si jistých rozdílů. Krom odlišného odstínu kůže, na tvářích měl dva zvláštní otvory, Krit nemohl takhle na dálku určit, co přesně to je, ale jistě to bylo velmi citlivé, kdykoliv se někdo dotkl okolí, viděl svalové záškuby v celé líci. A pak tu byly ty oči. Pronikavé, zlaté oči s jiným tvarem zornic, než ty lidské.
„Je stabilizovaný.“ Sala – hlavní lékařka města ke Kritovi přistoupila a svými slovy ho vytrhla z přemýšlení.
„Co o něm zatím víme?“ Zeptal se.
„Nebyl podchlazený, podle životních funkcí je pro něj teplota těla o pár stupňů nižší než naše, naprosto vyhovující. Krom podvýživy je naprosto zdravý. Nedostatek kalorií způsobil i jeho slabost.“ Krit se ohlédl díval se na tvář Saly z profilu.
„Zajímavé. Takže můžeme předpokládat, že to není člověk.“
„Rozhodně není.“ Sala prošla kolem. „Zatím ještě čekám na výsledky krve, ty rozhodnou, zda můžeme ukončit karanténu, nebo ne.“ Rozloučila se a odešla. Krit se vrátil pohledem k pokoji, kde se již stabilizovaný pacient ponechal v klidu. Ležel bez jediného pohybu, jen jeho hrudník se zvedal a zase klesal.
„Strejdo Krite!“ kolem pasu se mu zničehonic sevřely dvě dětské paže a do hrudi se mu opřela hlava.
„ Alsatiane,“ usmál se Krit a objal malého chlapce – syna jeho přítele Strata. „kde se tu bereš?“
„Táta říkal, že budeš tady... nejspíš.“ Alsatian pustil Krita a dlaněmi se přitiskl na sklo před sebou. „Kdo je tohle?“
„Ptáš se jako všichni ostatní,“ tentokrát se tomu Krit mohl zasmát, „já nevím, kdo to je, opravdu ne.“
„Vypadá divně...“ Malý chlapec se zvědavě díval přes sklo.
°°°
Todd náhle pustil Sheppardovu ruku a odstoupil. Usadil se na vězeňské lavičce a mnul si levou ruku. Zdál se velmi vyčerpaný, což se nedalo říct o Johnovi. Ten zůstal stát na místě a zdálo se, že si ještě stále nemůže srovnat myšlenky a co je skutečnost a co Toddova mysl.
„Co jsi to,“ John sevřel levou ruku v pěst a konečně otevřel oči, „udělal?“ Todd k němu vzhlédl a lesknoucíma se zlatýma očima ho sledoval velmi pozorně.
„To byl jen zlomek z mých vzpomínek.“ Řekl jednoduše. „Přeber si to jak chceš, je jen na tobě, jestli chceš znát víc.“ John promnul dlaň, která ho doteď brněla. Nevěděl co říct. Ty emoce, které zrovna zažil byly až příliš čerstvé.
„Nech mě o samotě.“ Trhl sebou, když Todd znovu promluvil. „Odejdi.“
„Todde, já jen...“
„Odejdi!“ Tentokrát Wraith mluvil ostře, skoro až nenávistně. John ho tedy poslechl. Nic nenamítal, proti Toddovi nemohl jít – tak jako tak by odešel jako poražený.
***
Vrátil se na pokoj a praštil se svým vyčerpaným tělem do postele. Usnout mu ale nešlo. Civěl na strop a přemítal si v hlavě to, co viděl. Doteď ho nenapadlo, že by Todd měl někdy nějaké dětství. Vůbec si ho nedokázal představit jako dítě, natož jeho těsné spojení s Antiky... Tohle si přeci nemohl vymyslet. John byl s Wraithy spjatý zvláštním poutem od jeho příchodu do Pegasu a Todd nebyl výjimkou. Naopak – S Toddem měl minulost, o které by se daly psát knihy. A pokud šlo o minulost Todda, mohl se John dozvědět mnohem víc. Bude se za ním muset vydat i příště, aby se s jeho svolením mohl znovu podívat do jeho vzpomínek. Snad budou okolnosti přát, protože držet v Atlantidě Wraitha nebylo zrovna moudré. Vedení, včetně Johna se bude muset brzy v rámci dní, co s Toddem dál. Na svobodu ho pustit nemohli a věznit a zároveň mořit hladem bylo nehumální.
John usnul neklidným spánkem. Myšlenky se mu v hlavě honili jako hejno motýlů, každá si odporovala a téměř žádná nesouhlasila s tou další.