Work Text:
„Prostě tomu nerozumím,“ zamumlal černovlasý, zatímco prsty stále bubnoval na rukojeti meče. „Nechápu, co je jeho plán.“
Sam vedle něj zhluboka vydechl nosem. Na rozdíl od Sapnapa se ani nepohnul, přesto z něj vyzařoval mnohem silnější neklid. Jeho tenze byla téměř hmatatelná, oči mu nervózně tikaly po celé šíři Vězení před nimi a pokaždé, když promluvil, zněl jeho hlas jen několik slabik před zlomením. „Sapnape…“
„Kam by asi šel,“ pokračoval mladší. Spíše uvažoval nahlas, než že by druhého skutečně vnímal. „Schovat se někam uprostřed ničeho?“
„Sapnape,“ zopakoval Sam důrazněji. Černovlásek se na něj otočil, čímž si vysloužil další povzdech. „Prostě ho najdi.“ Částečně to snad znělo jako příkaz. Mnohem víc ale spíš jako zoufalá prosba.
„Přemýšlím, Same,“ zavrčel druhý v odpověď. „Přemýšlím od první vteřiny, co se dostal ven. A prostě netuším, kam mohl jít.“
Strážce vězení proti němu semkl rty. „Vím, kam půjde,“ vypadlo z něj náhle.
„Kam?“
Ztišil hlas. Skoro jako by se bál to vyslovit. „Kdo má jeho věci?“ Odmlka. „Jeho brnění?“
Sapnap se nadechl. Prsty na meči se mu zastavily. Rozmýšlel si odpověď jen krátce, učinil takřka okamžité rozhodnutí. „Muselo zůstat v té kobce, kde jsme ho zatkli,“ opáčil stejně tiše.
„Dobře,“ přikývl Sam. „Vydám se tam. Ty se zatím podívej kdekoliv jinde tě napadá.“
„Dobře,“ zopakoval po něm mladší. V prstech mu začínalo brnět. Snad z nedostatku pohybu. Snad z lži, co mu tak snadno prošla. „Tak běž. Běž!“
Hlídač na nic dalšího nečekal, otočil se na patě a rozeběhl se směrem od Vězení.
Sapnap krátce zavřel oči. Kdesi v hlavě mu zněl velmi tichý hlas pochybnosti, zda neudělal osudovou chybu. Byl ale velmi snadno přehlušen krví, co mu hučela v uších.
„Jeho brnění,“ zamumlal, aniž by kolem byl kdokoliv, kdo by ho mohl slyšet.
Otočil se směrem ke Snowchesteru. Pro Tubbovo dobro doufal, že nechal sejf otevřený a byl dávno na cestě pryč.
Pro svoje dobro doufal, že se celá záležitost stačí vyřešit dříve, než Samovi dojde, že ho poslal špatným směrem.
Pro Dreamovo dobro doufal, že se sám mýlí.
…
Snowchester byl tichý. Sapnap to považoval za dobré znamení. S největší pravděpodobností to totiž znamenalo, že Tubbo i ten odporný zvířecí skrček, kterého označoval jako svého syna, a kdokoliv další, kdo v té bohapusté sněžné pustině žil, byl tak daleko, jak mu jen nohy dovolily.
Evakuace byla v tomto případě tou nejlepší strategií na přežití.
S překvapením ale zjistil, že sejf Snowchesteru zůstal zamčený. Jakkoliv se i to dalo považovat za dobrou věc (znamenalo to ostatně, že se do něj zatím nikdo nepokusil dostat), rozhodně mu to na náladě nepřidalo. Chladný vzduch mu nedělal dobře a s každou další párou, co mu odešla od pusy, byl jen a jen neklidnější.
Ve chvíli, kdy se mu podařilo do kamenné kobky probít, měl už pocit, že mu v žilách koluje čistý adrenalin. Nervózní očekávání si začínalo brát většinu jeho úsudku.
Slyšel, jak mu v kapse zapípal komunikátor.
Povytáhl ho, jen aby se podíval na odesílatele. Následně si ho do kapsy zastrčil hlouběji a zprávu od Karla okázale ignoroval.
Stál tváří v tvář brnění Noční můry a vzduch kolem něj – ačkoliv mohl být klidně o několik stupňů teplejší než ten venku – se zdál být ještě nepříjemnějším.
Prsty se mu třásly.
Měl pocit, že v hlavě se mu ozývá šepot, který není tak docela jeho.
Vzápětí ze sebe strhával svůj vlastní netherite a oblékal se do brnění vzatého přímo ze stojanu.
Brnění Noční můry bylo v mnoha ohledech zvláštní. Před všemi těmi měsíci, téměř před rokem, Sapnap velmi hluboce chápal, proč Tubbo zbroj nikdy nenosil, ačkoliv mu po Dreamově uvěznění připadla. Chápal, proč zbroj uzamkl v sejfu hluboko pod zemí, kde na ni jen padal prach; kde ji nikdo neviděl a především nikdo nenosil.
Ale teď, když ji měl na sobě, bylo všechno porozumění pryč.
Roztřeseně vydechl – téměř se zasmál.
Byl to úžasný pocit.
Brnění mu padlo téměř přesně. Po celém těle se mu začal rozlévat klid, jaký necítil už velmi dlouho. Jako by ho jenom tenhle netherite, pokrytý prachem, ale stále zářící očarováními, co do něj byla kdysi vložena, zcela zbavil veškeré nervozity. Stál uprostřed sejfu a poprvé po dlouhé době mu připadalo, že je veškerá jeho nejistota pryč.
V truhle před stojanem našel i dlouhý meč s širokou čepelí a masivní, oboustrannou zahnutou sekeru, obojí s ozdobným nápisem Noční můra vyrytým ze strany rukojetí. Obojí si připnul na opasek ke zbytku svých zbraní.
Luk se stejným nápisem se rozhodl v truhle nechat. Zář jeho očarování se pomalu ztrácela, v dřevě viděl i v přítmí pár prasklin. Býval to častý problém luků. Na rozdíl od netheritu nedokázalo dřevo mocnou magii udržet příliš dlouho, zvláště ne při takové tenkosti. I kuše toho vydržely víc.
Spokojený se svým úlovkem se Sapnap opřel o zdi v jednom z rohů místnosti, těsně vedle vstupu. Tma ho i s brněním skryla prakticky celého.
Stačilo už jen čekat.
…
Mohlo to být sotva pár minut, než se kolem něj proplížil stín.
Pohyboval se rychle, navzdory zářícímu těžkému netheritu i překvapivě tiše. Byl to um, který nemělo mnoho lidí. Ale jak se zdálo, podobně jako jízda na kole se ani tohle nezapomínalo. Jakkoliv by tomu podmínky snad nahrávaly.
Sapnap zůstal opřený ve svém rohu bez pohybu a bez povšimnutí. To ho nepřekvapilo. Neočekával, že se by se stín na své cestě sejfem příliš rozhlížel.
Zato očekával, že se zmateně zastaví uprostřed místnosti. Přímo před prázdným stojanem.
A přesně v tu chvíli si mladší téměř posměšně odfrkl. „Hledáš snad něco?“
Dream se na něj otočil prudce, se sekerou okamžitě napřaženou jeho směrem a zvukem leknutí splývajícím mu ze rtů.
Před mnoha měsíci by si ho Sapnap za ten zvuk dobíral. Smáli by se tomu zvuku společně tak dlouho, dokud by neztratil svůj původní humor, a nerozplynul se v jeden z těch vtípků, co zůstává jen mezi nejbližšími přáteli. Ale všechny ty měsíce dávno přešly.
„Sapnape!“ splynulo druhému ze rtů vzápětí. Téměř radostně. Téměř úlevně.
S černovlasým to ani nehnulo. Nebyl si jistý, jestli je za tu apatii rád. „Dreame,“ opáčil s podstatně menším nadšením v hlase.
„Je krásné tě vidět!“
Nejhorší na tom bylo, že to ani neznělo jako lež. Ale musela přece být. Musela být.
Protože vzápětí, po odmlce, co ani nebyla dlouhá, přišlo nechápavé: „Máš moje brnění?“
Sapnap si odfrkl podruhé. „Mám.“ Rozpřáhl ruce, jako by představoval taneční číslo, aby se druhý mohl lépe zahledět na opasek obtěžkaný zbraněmi. „Mám tvoje všechno.“ Něco na těch slovech bylo pravdivější než cokoliv, co za ten den oba pronesli.
„Dej mi ho.“ Řekl to tak jednoduše. Jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. A možná by jen díky tomu hlasu pro kohokoliv jiného byla. Ale ne pro někoho, kdo byl na jeho hlas zvyklý.
„To asi nepůjde, kámo,“ procedil Sapnap mezi zuby. Vycenil je v úsměvu. Možná to bylo výhružnější než kterýkoliv jiný výraz.
Změna v atmosféře kolem nich byla téměř hmatatelná. Dreamův hlas vzápětí ztemněl. „Co tím myslíš, že to nepůjde?“
Zrovna v tu chvíli se objevil Tubbo. Sapnap ho viděl jen periferií svého zrakového pole, vběhnuvšího do sejfu a následně ztuhlého u vchodu. Říkal si, jaká idiocie musí stát za tím, že se sem vůbec vrátil. Krátce se setkali očima a mladší začal okamžitě se zděšeným, leč zvědavým výrazem couvat zpátky ven, pohledem těkající mezi jím a Dreamem.
Ten si ho zcela očividně nevšímal, fixovaný na černovlasého a své brnění na něm. Ve výraze se mu začínala projevovat těžce skrývaná frustrace.
„Proč jsi venku?“ opáčil Sapnap a s potěšením sledoval, jak se jeho výraz mění v absolutně šokovaný – a jak Tubbo nespatřený mizí pryč.
Z Dreama vyšel další, těžko identifikovatelný zvuk. Něco mezi výdechem a zlostným zasyčením.
Sapnap ten zvuk velmi úspěšně napodobil, což druhému nijak nepřidalo na klidu nebo přátelskosti.
„Vrať mi to brnění,“ zopakoval. Stejně temným hlasem jako předtím. „Je moje a rád bych ho měl zpátky.“
„Já ti nevím,“ protáhl Sapnap s velmi jasnou provokací v hlase. „Nebudu ti lhát.“ A nelhal. „Cítím se v tom brnění zvláštně dobře.“
Muž proti němu naklonil hlavu na stranu. Prohlížel si ho, ve výrazu něco těžko identifikovatelného. V přítmí jeho oči působily dravě – a pohublá, zjizvená tvář ten dojem jen umocňovala.
„Dreame,“ opáčil Sapnap s lehkomyslností, jaká se pro tu situaci vůbec nehodila. „Řekl jsem ti přece, ať v tom vězení zůstaneš, no ne?“
Viděl, jak světlovlasý stiskl rukojeť sekery pevněji. „Co říkáš tímhle?“ procedil mezi zuby tiše.
„Proč jsi venku?“ zeptal se černovlasý znovu a zdálo se, že trpělivost druhého tím konečně došla.
„Jak jako proč jsem venku?“ vyprskl se zcela neskrývaným vztekem. Nezvýšil hlas. Ale něco v jeho tónu bylo nebezpečné, ostré jako čepel sekery, kterou stále svíral. „Co jsi čekal, že se stane? Chtěl jsi, abych tam navždycky shnil? Doslova mě mučili –“
Sapnap se poprvé zarazil. „Mučili tě?“ zopakoval zmateně.
„Jo,“ zavrčel Dream, nadechující se k pokračování. „Quackity mě mučil.“
„Quackity?“ vydechl Sapnap. Na krátkou chvíli se mu i přes tíhu netheritového brnění rozlil žaludkem neskutečně špatný pocit. Udělalo se mu zle. „Mučil jako doslova mučil?“
„Mučil jako doslova mučil.“ Jeho hlas byl tichý, ale jeho tón křičel. „Chtěl tu oživovací knihu.“
Černovlásek se vzpamatoval. „Jakou oživovací knihu?“
„Dlouhý příběh.“
„Máš ji teď u sebe?“
Dream se na něj otočil. Zasmál se, ale bylo v tom něco nepřátelského. A soucitného současně. „Ne, nemám.“ Vzápětí jeho výraz opět ztvrdl. „A teď mi vrať moje věci. Vrať mi moje věci a budu odsud pryč.“
„A co s těmi věcmi plánuješ dělat, hm?“
Světlovlasý otráveně vydechl nosem.
„Myslím si, že si to zasloužím vědět,“ pokračoval Sapnap.
„Chci odejít někam daleko od všeho a od všech,“ zašklebil se na něj druhý.
Sapnap si nevěřícně odfrkl.
„Vážně. Dej mi to brnění a prostě odejdu a nechám všechny být.“
„Jasně. Takže ti jen mám dát tohle brnění a všechny zbraně, na kterejch je vyrytý Noční můra a ty odejdeš a necháš všechny být.“
„Přesně tak. To brnění si prostě vezmu a –“
„A já s tím nic neudělám?“
„To jsem říct nechtěl.“
Pozorovali se navzájem. Tenze mezi nimi opět narůstala. Sapnap sevřel rukojeť meče. Snad to bylo brnění Noční můry, co mu dodávalo sebevědomí, snad to byl jen fakt, že Dream, jakkoliv se na něm lesklo jeho vlastní brnění a jakkoliv byl stále schopný držet sekeru, strávil rok ve Vězení, ve kterém asi sotva měl ideální podmínky pro zlepšování bojových dovedností. Snad to byl adrenalin, co ho přinutilo se rozkřiknout: „Dreame, ty prostě nejsi typ člověka, co odejde žít na nějakou chatu uprostřed ničeho a bude tam spokojený!“
„Fajn, máš pravdu!“ zvedl na něj druhý poprvé hlas. „Zůstanu žít někde tady. Ale v míru. Poklidně. Všichni uvidí, že jsem se změnil.“
Sapnap se nevěřícně, zoufale zasmál. „Ani nevíš, jak moc by se mi to líbilo.“ Svůj hlas ztišil. „Je to přesně to, co bych si přál. Ale to prostě nejsi ty. A řekl bych, že to, že jsi utekl z Vězení, je toho dost jasným důkazem.“
Starší ho pozoroval se semknutými rty.
„Jestli to brnění chceš, Dreame – budeš mi ho muset vzít.“
Hlas druhého byl, navzdory tomu všemu, prosebný. „Sapnape. Nedělej to.“
„Nedělej co, hm?“ opáčil téměř vyzývavě.
„Nemusíme tohle dělat. Nemusíme se prát. Můžeme – můžeme prostě začít znovu. Přímo teď.“
„Už jednou jsi mě nechal za sebou,“ zavrčel Sapnap. Kdesi hluboko v něm se probrala rána, dávno zakrytá strupem, který se pomalu strhával. A nervy se probíraly k životu. „Už jednou ses na mě vykašlal. Nedám ti příležitost to udělat znovu.“
Ale každá akce ve vesmíru má svou stejnou, protichůdnou reakci. A každá kolize těles zanechá destrukci na obou stranách.
Pryč byla Dreamova prosba. Pryč byla snaha o mírové řešení. Jeho hlas byl temný, temnější než předtím. Osobitější. Upřímnější. „Kde jsi byl posledních pár měsíců, hm? Copak jsi dělal, Sapnape?“ Začali se pomalu obcházet v kroužku. Každý krok byl zrcadlen krokem druhého. „Co takhle poslední rok?“
Při hrozbě propadá každý organismus instinktu „útok nebo útěk“.
Sapnap nebyl útěkový typ.
„Pracoval jsem na výstavbě království. S Karlem a Georgem. George si jistě pamatuješ.“ Posměšek v jeho hlase byl těžko přehlédnutelný.
Druhý nedal nijak najevo, že by si ho všiml. „Kdepak je tvé království?“ Lehkomyslnost v jeho hlase jen podtrhávala výhružku.
„O to se starat nemusíš,“ odvrátil Sapnap okamžitě.
Dreamovi krátce cukl koutek. Věděl, že uhodil do citlivé struny.
Ale tohle byl tanec dvou.
„Vsadím se, že Georgeovi hodně chybíš.“
Dreamův tón byl stále klidný, bezstarostný téměř. „Pravděpodobně to tak je.“
„Rozhodně o tobě nikdy nemluví, to ti můžu říct s jistotou.“
Některé struny se chvěly až pod povrchem.
Dream proti němu zatnul zuby. „Vrať mi moje brnění, Sapnape.“
„Ne.“
„Vrať mi ho.“
„Budeš si ho ze mě muset vzít, jestli ho chceš. Budeš si ho muset servat z mýho mrtvýho těla.“
„Bude to ta první věc, pro kterou si přijdu, až se dostanu ven. Servu ho z tvého mrtvého těla, Tubbo.“
Sapnap pokračoval. „Nedám ti ho. Můžeš mě přesvědčovat jakkoliv chceš – neuhnu ti. Už dlouho mě svrbí ruka na meči, kdykoliv na tebe pomyslím. Rád se poperu.“
Dream téměř zanotoval. „Nemusí to tak být, Sapnape.“ Zněl ale příliš smířeně, než aby jeho slova byla pravdivá.
„Buďme k sobě upřímní, Dreame. Není to jen o tom brnění.“
„Ale je. Podívej se na mě, už teď mám věci,“ ukázal na netherite, co na něm zářil. „Nepotřebuju to brnění. Chci ho jen kvůli sentimentální hodnotě.“
„Jasně. Já ti ho dám – a co uděláš ty? Ani si nechci domýšlet. Navštívíš snad Království Kinoko?“
Dream znovu natočil hlavu na stranu.
Sapnap sevřel meč pevněji.
„Jestli se vůbec dostaneš z téhle místnosti.“
Světlovlasý se na něj usmál. „Přijdu na to, kde Kinoko je. Měj se.“ A vzápětí prohodil perlu škvírou otevřených dveří vedoucích ven ze sejfu a byl s teleportačním lupnutím pryč.
„Ne!“ zakřičel Sapnap a okamžitě se rozeběhl tím směrem.
„Určitě se ještě uvidíme, Sape!“ křikl Dream kamsi za sebe, sotva viděl, že je mu druhý v patách. „Zjistím, kde je Kinoko!“
„Ne!“
„Proč se tam nevydáme přímo teď, hm?“
Sapnap nechápal, jak může být druhý stále rychlejší než on – i po takové době, kterou ve Vězení strávil, nebyl schopný ho dohonit. Vždycky byl o tři kroky napřed, těsně z dosahu.
„Ke Kinoku se ani nepřiblížíš!“
„Možná najdu svoje zásoby dynamitu,“ volal Dream se smíchem přes rameno, stále ani nezadýchaný.
„Ne!“
A pak, v jediné vteřině, se světlovlasý na místě zastavil a otočil tváří v tvář mladšímu. „Fajn,“ řekl zcela klidně. „Tak mi dej moje brnění.“
„Ne,“ zopakoval Sapnap už poněkolikáté. „Nedám ti ho.“
Byl rád, že vůbec stačil vytáhnout meč z pochvy, když jeho čepel kolidovala s Dreamovou sekerou. Bohužel ho nestačil chytit tak pevně, aby mu náraz nevyrazil meč z ruky.
„Vrať mi moje zkurvený brnění!“ křičel na něj Dream a napřahoval se k další ráně, kterou Sapnap tentokrát odrazil sekerou.
„Nedám ti ani hovno!“ křičel zpátky a pokoušel se blokovat další údery.
Dream si naštvaně odfrkl a vzápětí se znovu otočil k útěku. „Fajn, zjistím, kde je Kinoko,“ zavrčel. „Někdo mi to určitě rád prozradí. Vsadím se, že třeba Techno ví, kde je.“
Sapnap se po něm vrhl, ale to už starší hodil další perlu a teleportoval se na nedaleký kopec. Okamžitě vytáhl perlu vlastní a vrhl ji stejným směrem. „Dreame, přestaň!“
Druhý se v další smršti fialových částic teleportoval pryč. „Ještě se uvidíme, Sapnape.“
Černovlásek mu zůstával v patách, jedna hozená perla za druhou. „Nechtěl jsem tě zabít,“ zamumlal, „ale doslova mi nedáváš na výběr!“
A pak, náhle, s jediným hozením perly ztratil druhého z dohledu.
Ať už se teleportoval kamkoliv, byl pryč.
Ve Snowchesteru se znovu rozhostilo ticho rušené jen přerývaným dechem mladšího. Hekticky se rozhlížel kolem, jestli někde nezahlédne alespoň záblesk pohybu – stín lesku brnění.
Ticho ve sněžné pustině přerušilo několik zoufalých výkřiků Dreamova jména.
Ale nikdo je už neslyšel.