Work Text:
Na osamělém, zpola písčitém poloostrově panovalo ticho. Nebylo to žádným překvapením – od toho byl ostatně osamělý. Noc na něm již dlouho nenarušovalo nic jiného než šumění vln narážejících na břeh a hučení portálu, který tmu kolem ozařoval jemným fialovým světlem.
Kdyby si snad návštěvník poloostrova mohl vybrat, nechal by to místo tiché a zapomenuté i po další dny. Měsíce. Roky. Do skonání času v ideálním případě.
Ale nevybral si. Občas se zdálo, že si v téhle existenci nikdy nic nevybral.
Klidnou noc proto brzy přerušil jeden zbrklý nádech za druhým a klopýtavé, rychlé kroky. Návštěvník se vynořil z portálu ve spěchu, nerozhlížející se na jednu nebo na druhou stranu. Nepřemýšlející nad poloostrovem a nepřemýšlející nad tichem. Beztak ho přes hučení krve ve vlastních uších ani neslyšel.
Okamžitě, s jistotou a odhodláním, jaké pro to místo byly snad ještě více překvapující než samotné narušení klidu, se vydal k vysokému kamennému kříži, od portálu vzdáleného jen několik kroků. I neznalému pozorovateli by bylo zřejmé, že si přišel pro něco konkrétního.
Tím víc, když začal před křížem holýma rukama hekticky rozhrabávat neudusanou, suchou hlínu.
„Musí to být tady,“ mumlal u toho polohlasem. Spíše výdechy než skutečná slova. Tma je lačně hltala tak jako tak. Bývala na tento typ zoufalých, nikomu konkrétnímu určených proseb zvyklá – a příliš dlouho po nich hladověla. „Určitě to bylo tady.“
Ruce návštěvníka narazily na víko truhly zakopané v zemi.
„Dobře,“ vydechl se zcela neskrývanou úlevou. „Dobře.“ Roztřesenými prsty si zajel do vlasů. Po tváři se mu krátce rozlilo něco, co by se při troše nadsázky dalo považovat za úsměv. „Je tady. Nikdo se jí nedotkl.“
S nově nalezenou jistotou, s hlínou za nehty a s dlaněmi poškrábanými od hrabání truhlu otevřel.
Čas kolem něj se zastavil.
Byla prázdná.
Byla prázdná Byla prázdná Byla prázdná Byla prázdná
Ruce mu ztuhly na víku. Žaludek se mu převrátil. Udělalo se mu tak strašlivě zle, že měl krátce pocit, že kdyby mu snad tělo odpovídalo, kdyby se mu podařilo se nadechnout, na místě by zvracel.
Byla prázdná Byla prázdná Byla prázdná Byla prázdná
Srdce mu naráželo zevnitř do hrudi s novými a novými vlnami paniky.
„Jak může být pryč?“ Hlas se mu téměř zlomil uprostřed věty a noc si přejela jazykem po zubech.
Kdysi dávno (nebo jen před krátkou dobou?) vložil přímo na tomto místě, klečící na kolenou zrovna tak jako teď, přímo do této truhly sekeru. Tu nejmistrněji vyvedenou sekeru, jaká se pod místními hvězdami dala najít. Pevnou v ruce, ostrou v čepeli. Těžkou, zahnutou, schopnou jediným seknutím připravit člověka o končetinu – o hlavu, pokud bylo třeba. Zářící netheritem a vloženou magií, ironickou jménem, ironičtější použitím.
Návštěvník prudce vzhlédl za ošklivým zvukem, co se náhle rozlehl nocí. Končetiny mu brněly, jak se jeho tělo stále odmítalo nadechnout, jak odmítalo pořádně spolupracovat. Ale i přes mžitky co mu tančily před očima zřetelně viděl vysokou postavu, jak si o ostří Sekery míru s téměř hmatatelným uspokojením zkracuje přerostlé nehty.
Zamotala se mu hlava. Noc na poloostrově byla familiárností té scény téměř dojatá.
„Ahoj Tommy,“ ozvalo se od staršího muže medově, když od sekery vzhlédl. Hlas mu stále trochu přeskakoval. Nepoužíváním? Křikem? Nezáleželo na tom. Už nyní začínal být jemný přesně tak, jak si ho oslovený pamatoval.
Byl jemný tím způsobem, který ho okamžitě začal dusit. Tím způsobem, ze kterého ho tak strašlivě bolela hruď, ze kterého ho bolelo v krku, jako by měl v příští vteřině zoufale kvílet. (Někdy kvílel.) Tím způsobem, který v něm vyvolával pocit, že mu jeho vlastní kůže nepatří, že žádná část jeho těla, žádný orgán, žádný sval a žádná jizva nejsou jeho, že je v nich mnohem víc uvězněný než vítaný, že se z nich musí vyškrábat ven, ven, ven, pryč. (Někdy se o to pokusil.)
Byl to ten jemný hlas, který byl tisíckrát, milionkrát horší než veškerý křik. Křik byl jednoduchý. Bolest byla jednoduchá. Když na něj křičel, když ho praštil, připadalo mu, že tomu rozumí – že je to snadné, a v té snadnosti správné. Když na něj mluvil medově, převracel se sám ve vlastním bytí, rozpolcený v tom nejodpornějším rozhraní mezi potřebou se poddat ruce, co ho hladí po vlasech a vědomím toho, že je jen otázkou času, než ho ta samá ruka za vlasy chytí.
„Hledáš snad něco?“ pokračoval Dream tím stejným hlasem. Ale už tady byla slyšet výhružka. Už tady se ruka v jeho vlasech zaryla nehty do kůže na hlavě. „Přišel sis snad pro svoje věci?“ Sekera se mu v ruce leskla se stejně velkým výsměchem jako hrozbou.
Tommymu se, ke vší jeho cti, podařilo nadechnout. Podařilo se mu spolknout kyselinu, co se mu z žaludku drala ven. Podařilo se mu postavit, narovnat. Ruce zatnout v pěst a následně povolit. A hlasem, který se třásl jenom lehce, s jednou lehce se třesoucí rukou vytahující meč a druhou snímající si štít ze zad říct: „Vrať mi tu sekeru.“
Druhý vypadal, že ho neslyší. Nebo možná jen neposlouchá. Nijak nereagoval ani na jeho slova, ani na meč, co proti němu byl namířený. „Hej,“ pokračoval přátelsky. S vstřícností, jaká se vpíjela pod kůží a rostla tam jako parazitární podhoubí. „Vítej zpátky v exilu.“
Tommy semkl rty a několikrát němě zavrtěl hlavou. Nespustil druhého z očí.
„Vítej. Přišel jsi zpátky domů.“
„Vrať mi tu sekeru,“ pokusil se zopakovat. „Není tvoje.“
Dream sekyru převrátil v prstech. Tommy ze zkušenosti věděl, jak těžká ta zbraň skutečně je; jak náročné je ji jenom držet. Starší nevypadal, že by mu to jakkoliv vadilo. Možná vypadal zle, možná měl všude, kam jen oko dohlédl, více jizev a stále se hojících ran než kdy dřív – možná na něm lesklé netheritové brnění působilo v porovnání s pohublými končetinami mohutnější než obvykle – ale stál rovně a zbraň držel s veškerou svou jistotou. Zazubil se. „Och,“ řekl s pohledem upřeným na ostří. Jako by si teprve teď všiml, že tam je.
„Nemůžeš držet Sekeru míru. Není tvoje,“ pokračoval Tommy. Samotnému mu ta slova zněla chabě. Jako kárat hurikán, že by neměl přecházet nad pevninou.
Dream k němu zvedl oči. Úsměv mu na tváři zůstal. „Není ani tvoje, pokud vím.“
„Já – jsem si ji vysloužil,“ dostal ze sebe mladší.
To druhého očividně zaujalo. Naklonil hlavu na stranu, oči se mu zaleskly. „Jak sis ji vysloužil?“ zavrněl.
Tommymu se poprvé podařilo nadechnout zhluboka. Upravil si postoj, pokusil se narovnat tak, aby se vyrovnal výšce staršího. „Zasloužil jsem si ji za to, že jsem udělal správnou věc, Dreame,“ odsekl s přesvědčením, jaké od sebe sám nečekal.
Jeho vzchopení se bylo okamžitě pryč, sotva k němu druhý udělal jediný krok.
Téměř zakopl o vlastního nohy, jak rychle začal couvat, aby mezi nimi obnovil mezeru. Namířil na něj chvějící se meč znovu a zvedl štít tak, aby mu kryl i část obličeje. „Zůstaň – zůstaň tam, kde jsi!“ varoval ho roztřeseně.
Téměř ani nečekal, že se Dream skutečně zastaví. „Neublížím ti,“ opáčil. A pak, tišším a chladným hlasem dodal: „Prozatím.“
Tommy rozechvěle vydechl. „Měl jsi zůstat ve vězení,“ prskl poté. Jako výtku k němu – jako výtku k vesmíru samotnému. Probodnutý ostnem vší té nespravedlnosti. Poháněný hněvem a zoufalstvím a nezvratností všeho osudu.
„A přesto jsem venku,“ přišla snadná, očividná odpověď.
Točili se v kruzích, ze kterých se nedalo vystoupit.
„Jsem venku. Mám být venku.“ Přes jazyk se mu převalila slova mladšího v mnohem zvrácenější formě. „Vysloužil jsem si to.“
„Ne,“ zavrčel Tommy. Nic na tomhle nebylo v pořádku. Nic na tomhle nebylo správné. Část jeho mozku na něj křičela, ať se otočí a utíká zpátky k portálu, ať s křikem běží co nejblíže k civilizaci. A část se zarazila patami v hlíně. Utíkala příliš dlouho. Odmítala se hnout. „Ne, nezasloužíš si nic. Lhal jsi, ublížil jsi, zmanipuloval jsi lidi,“ odsekával jedno za druhým. „Zabil jsi mě, jenom abys dokázal svou pravdu. Nezasloužíš si nic!“ vykřikl se vší odvahou téhle své části. A vzápětí, jak se ozval strach té druhé, se znovu pokusil schovat za štít.
Dream k němu udělal ten nejmenší ze všech kroků. Krůček, téměř jen zhoupnutí se na chodidlech. „A zabiju tě znovu,“ řekl věcně. S lehkostí a samozřejmostí, s jakými lidé mluvili o tom, že zítra nastane další den.
„Ne.“
„A pak tě oživím.“ Hlas mu ztemněl. Udělal další krok. Větší než předtím.
Tommy ucouvl.
„A pak tě zabiju znovu.“ Temnější. Tišší. Další krok.
Tommy ztuhl.
„A pak tě oživím. A pak tě zabiju znovu a pak tě oživím a pak tě zabiju znovu, apaktěoživím apaktězabijuznovu a pak–“
Přiblížil se natolik, že se mladší v panice rozmáchl mečem. Diamantová čepel se neškodně, leč s hrozným zvukem svezla po neteheritovém brnění. Rád by řekl, že byla veškerá neúčinnost toho výboje způsobená nevyrovnaností materiálu zbraně a zbroje, jen aby nemusel přiznat, že ho svaly odmítaly poslouchat – že zaváhal uprostřed pohybu, rozpolcený mezi strachem z přibližujícího se muže a strachem z následků toho, že na něj zaútočil.
„To teda kurva neuděláš,“ zavrčel ve snaze zamaskovat paniku, co se mu pomalu, ale jistě drala do každé části bytí.
Dream se ani nepohnul. Jen očima přejel po ostří meče, co se od nárazu na brnění stále chvěl v Tommyho ruce. „To bych nedělal,“ varoval ho. Jako rodič kárající dítě, které překročilo své hranice.
„Přestaň,“ vydechl mladší. „Přestaň takhle mluvit.“ Přestaň se svou přítomností tady, přestaň s tímhle vším.
„Hej, Tommy,“ zanotoval Dream. Nohou vykopl další část hlíny, co chlapec před ním rozhrabal, když se snažil dostat ke truhle. Kývl směrem ke vzniklé jámě. „Nechtěl bys naházet svoje věci do díry?“
Noc kolem nich se téměř zachichotala. Rezonovala s tou větou, vracela se k rovnováze, jaká na tom poloostrově vždycky panovala. Jaká pro něj byla přirozená.
Tommy se pokusil polknout, pokusil se nedat najevo, jak se mu jen z té věty nevolností skoro podlomily kolena.
„Naházej svoje věci do díry,“ říkal mu Dream v exilu. Někdy to byla výhružka. Někdy to byla žádost. Někdy to bylo připomenutí, jako jen tak mimochodem. Někdy to říkal s tónem, s jakým se zdraví staří přátelé. Někdy ho pro dobrou míru praštil, když mu to trvalo příliš dlouho.
Někdy se Tommy na hranici štkaní díval, jak se v jámě spolu s jeho věcmi vzápětí objevuje Dreamův dynamit, co s jediným zasyčením vzplanul a výbuchem si vzal všechno, co se mu za den podařilo nastřádat. Brnění, nástroje. Jídlo. Kusy dřeva, se kterými si chtěl podepřít stan, aby ho neničil vítr a déšť.
Někdy s nehty zarytými v hlíně, na kolenou a dost daleko od výbuchu v panice křičel, protože padlo slůvko – možná dvě – o tom, že za špatné chování skončí v té jámě příště sám.
Někdy se díval na výbuch s prázdnýma očima. Někdy mu síla dynamitu olizovala prsty, ochutnávala předloktí, ožehla vlasy a tvář, pálila ho v zornicích a hluboko v hlavě, ale nezáleželo na tom. Díval se přímo do exploze a necítil vůbec nic. Stala se z toho přirozenost. Nic nevlastnil. Nic vlastnit nemohl. Všechen jeho majetek byl jen záležitostí Dreamovy benevolence, žijící na vypůjčeném čase. Nic vlastnit nemohl a nic si vlastnit nezasloužil. Vlastnění se týkalo kohokoliv, kdo nebyl on. Možná se vlastnění týkalo jen lidí.
Někdy se díval na výbuch a přemýšlel nad tím, jak rychlé by to bylo.
Když se Tommy vrátil z exilu, nedokázal Tubbovi vysvětlit, proč ho jen pohled na nezapálený dynamit odsuzuje k hodinovým spirálám, ze kterých si toho beztak moc nepamatuje.
„Ne,“ vydechl. „Znovu už ne.“
„Ale no tak,“ popíchl ho Dream. Zněl otráveně. Jako školák, který v zábavním parku nechce stát ve frontě.
„Přestaň.“
„Jako vždycky. Jen ty a já – nikdo neví, že jsme tady.“
„Přestaň!“ Rozmáchl se mečem znovu, tentokrát s jistotou. Tentokrát ho tělo nezradilo, vztek se mu proměnil v čistou kinetickou energii, zbraň se protočila vzduchem – a narazila přímo na ostří Sekery míru.
Dream ten výpad odrazil s lehkostí, zneužil všechnu hybnost proti němu, až ho překvapilo, že mu zbraň nevylétla z ruky. A když sekeru vracel do původní polohy, stačil v tom jediném plynulém pohybu Tommyho praštit jednou z mála tupých částí přímo do žeber.
Panika ho ovládla ještě dřív než bolest.
Nebyla to velká rána – navíc z velké části krytá diamantovým hrudním plátem, který na sobě měl. Přesto z plna hrdla zakřičel. Strachem. Hrůzou. Odskočil od druhého pryč s prudkostí, jaká mu samotnému skoro podrazila nohy. Znovu se pokusil schovat za štít, o to vyděšenější, že mu zcela očividně nebyl příliš platný. „Nech mě!“
Dream sekeru s ledovým klidem opřel o zem. „Říkal jsem ti, ať to neděláš. A zkusil jsi mě praštit první – jen to vracím.“
Prudce oddechoval, s vytřeštěnýma očima se snažil odhadnout, kam štít posunout v případě, že by se druhý rozhodl pro další ránu.
„Ale no tak, Tommy,“ odfrkl si starší. „Nebuď mimino.“
„Nejsem –“
Ani se nepohnul. „Jak jsem řekl. Jsme tu jen ty a já. A nikdo neví, že jsme tady. Tommy, mohl bys tady umřít. Právě teď. A nikdo by se to nedozvěděl. Nikoho by to nezajímalo.“
„Ne, tohle znovu dělat nebudeš,“ zavrčel mladší. „Dostáváš se mi do hlavy, ale znova už ne! Lidi by se zajímali!“
Dream na něj poprvé zvedl hlas. „Kdo by se zajímal!“ zvolal. „Řekni mi, kdo jsou ti tví kamarádi, co by se zajímali!“
„Tubbo!“ křičel Tommy zpátky. „Ranboo!“ A kdyby ho Dream vzápětí nepřerušil pochybovačným odfrknutím, možná by se mu žilami rozlila nová vlna hrůzy z toho, že ho nenapadal nikdo další.
„Jo?“ prskl. „A co teď dělají? Kde teď jsou?“ znovu se začal přibližovat a mladší udělal dalších několik kroků zpátky.
„Drž se ode mě kurva dál!“ zavrčel.
„Tommy, pojďme uspořádat oslavu. Nalejeme si čaj,“ blížil se k němu Dream i nadále. A s každým dalším slovem mu do vět prosakoval vztek, který si dosud držel jen v postavení těla. „Pojďme na pláž,“ máchl rukou kolem poloostrova. „Možná si jednou v životě užiju pláž,“ cedil mezi zuby. Mluvil hlasitě, ale o to pevněji. „Vyjebal jsi se mnou, Tommy!“ přišlo nakonec. Stáli si tváří v tvář. Kdyby jeden natáhl ruku, dotkl by se druhého. Mezi nimi jen brnění a Tommyho roztřesený štít. „Hnil jsem kvůli tobě ve vězení.“ Vycenil zuby. Možná to měl být úsměv. Možná to od něj byl ten nejvzdálenější výraz. „Quackity mě mučil. Jsem jsi jistej, že jsi o tom věděl. Jsem si jistej, že jsi to nechal se dít – že jsi chtěl, aby se to dělo.“
Tommy se snažil téměř neznatelnými kroky ustupovat. „Cože?“ vydechl zmateně.
„Tommy,“ vyslovil Dream se zřetelností, jaká zvonila nocí, přestože ztišil hlas. „Udělám z každého tvého dne na tomhle světě živoucí peklo.“
„Ne, to teda neuděláš.“
„Nenechám tě umřít.“
„To se nestane.“
„Nenechám tě umřít,“ sypalo se Dreamovi přes rty s rychlostí a odhodláním maniaka. „Můžu lidi přivádět zpátky. Žiješ navždy,“ usmál se a tvář se mu zkřivila v nebezpečné grimase. „Jsi nesmrtelný. Jsi nesmrtelný jenom pro mě.“
„Jsi bastard, Dreame!“ zapřel se Tommy znovu do země a zakřičel nad vší nocí. Krátce se na poloostrově rozhostilo ticho. Ne poklidné. Očekávající. Hladové. Nebezpečné.
Byli stejně vysocí. Možná měl Dream lepší zbroj a lepší zbraň, ale strávil téměř rok ve Vězení. Přece musela existovat nějaká výhoda.
Tommy na něj namířil meč. Tentokrát se nechvěl.
„Drž se ode mě kurva dál,“ řekl mu pevně. S jistotou. Výhružně. „Jsi prostě jenom tyran,“ prskl. „Tohle není nic víc než šikana ve školní jídelně.“
K jeho překvapení se tomu Dream zasmál. „Dobře.“ Lehkomyslný tón byl zpátky. Zadíval se na ostří Sekery míru, přejel po něm dlaní, než zvedl oči k zpátky Tommymu. „Proč si teda nedáš, řekněme třeba tisíc let posmrtného života?“
Rozmáchl se sekerou přímo k jeho krku.
Tommy zakřičel a v poslední chvíli ucuknul tak, že ho ostří těsně minulo – že jen cítil závan větru, který se prohnal kolem jeho krčních tepen.
Ani se nerozmýšlel, jestli útok opětovat. Prostě se jen otočil a okamžitě se vydal na útěk, poháněný adrenalinem, hnaný zběsilým strachem kořisti před predátorem.
„Tommy!“ zakřičel Dream, který se okamžitě vrhl za ním.
„Ne!“ řval mladší v panice zpátky, ale nemusel se ohlížet, aby věděl, že má pronásledovatele přímo v patách. I kdyby mu to neprozradily těžké kroky hned za těmi jeho, i kdyby o tom nevěděl díky dechu, díky smíchu, co se za ním ozýval, zlovolně a s obrovským potěšením, svist sekery vzduchem by ho o tom informoval více než dostatečně.
„Pozdravuj ode mě Schlatta!“ volal za ním Dream a Tommymu bylo čím dál víc zřejmé, že tohle může být konec – že tohle může být den, kdy znovu zemře. Den, kdy znovu skončí ve strašlivé, prázdné a temné nicotě, ze které se vrátí o stovky, tisíce let později, s dalším bílým pruhem ve vlasech a tělem, co mu patří ještě méně než to, které se nyní tak zoufale snažil zachránit.
Protože před Dreamem se nedalo utíkat. Byl si zcela jistý tím, že je to nejrychlejší běžec na celém jejich světě. A byl si zcela jistý tím, že jeho diamantové brnění v kontaktu s ostřím Sekery míru nemá šanci obstát. O dřevěném štítu ani nemluvě; Technoblade sekeru ostatně sám koval přímo s myšlenkou na jejich prorážení.
A tak udělal to jediné, co mohl.
Zahrabal v kapsách, dokud nevylovil malou zelenou perlu, kterou s tím největším rozpřahem, jakého byl schopen, hodil daleko před sebe.
Enderperly byly skvělá věc. Pro rychlou teleportaci nesmírně účinné a v zásadě jednoduché na použití. Jejich jediný problém byl, že se člověk při jejich dopadu musel dobře soustředit na to, co přesně dělá. Což se s hučením adrenalinu v uších a zcela animálním strachem proudícím žilami dělá dost těžko.
Sotva se perla dotkla pevné země a Tommy se zjevil na jejím místě ve spršce fialových částic, podrazila mu kinetika teleportace nohy a hnala ho několik metrů dál, než se s několika odrazy o zem konečně nezastavil. Ležící na zádech, dobitý z těžkého dopadu a zoufale lapající po vyraženém dechu.
Pokusil se zvednout alespoň na loktech a připadalo mu, že na rtech cítí krev, jak se mu při kutálení se po zemi podařilo se pokousat.
Trvalo jen pár vteřin, než se nad ním Dream objevil. Bez hnutí. Vyčkávající. Jako pomsta samotná. Jako dravec, kterého lov nebaví, dokud jeho kořist neutíká.
Tommy se snažil na něj zaměřit očima, ale přes zorné pole mu tancovaly mžitky a hlava se mu motala. Možná se do ní párkrát praštil.
Vyplivl krev, opatrně polknul. „Tohle – tohle nemůžeš dělat, Dreame,“ dostal ze sebe nakonec trhaně.
Starší nad ním naklonil hlavu na stranu. „Tommy,“ zašeptal. „Kdo mě zastaví?“
Když druhý jen znovu roztřeseně vydechl, zvýšil hlas. „Kdo mě zastaví, Tommy?“
V tu chvíli Tommy vycítil příležitost – vykopl nohy tak, aby Dreama trefil alespoň do holení a co nejrychleji se zkusil vyškrábat na nohy. Vzhledem k tomu, že starší ustoupil o krok dozadu, se mu povedlo jen jedno z toho, ale i to považoval za úspěch.
Stáli si znovu tváří v tvář. Jeden s chladným výrazem a nehybným postojem, druhý na vratkých nohách jako čerstvě narozené tele.
Pokusil se si chytit meč pevněji.
Dream se nevěřícně zasmál. „Nemůžeš se mnou bojovat, Tommy. Myslíš, že mě můžeš zabít?“ rozpřáhl ruce, téměř jako v tanečním kroku. „Jsem v plné netheritové zbroji. Ať už se ti to líbí nebo ne, jsem nejmocnější muž na tomhle světě. Museli mě zavřít do vězení postaveného speciálně pro mě, aby se jim podařilo mě zastavit.“
Tommy všechno tohle věděl. Všechno tohle věděl až příliš dobře. Odhalil zkrvavené zuby ve vlastním úsměvu. „Jo. A víš co? Já mám další perlu.“
Znovu se od druhého otočil a rozeběhl se. Tentokrát se svou enderperlou mířil přesně – hodil ji v mistrném oblouku tak, aby dopadla přímo do řeky, připravený na všechno, co se s tím pojí.
Ještě než ho obklopily teleportační částice, zadržel dech.
Voda řeky byla studená, ale i s tím počítal. Byl kurva připravený se prát s živly, prát se s divokou vodou. V mžiku se ode dna odrazil a prorazil hlavou hladinu, nabírající do plic jeden doušek vzduchu za druhým. Byl těsně u břehu, bez váhání se na něj začal škrábat.
A jaké bylo jeho překvapení, když se před ním ozvalo další teleportační lupnutí.
„No a?“ prskl na něj Dream. Suchý a s brněním zářícím do noci. „Já mám spoustu perel.“
Tommymu se přes rty vyhrnula záplava sprostých slov, ale neváhal. Rozeběhl se ze břehu dál tím jediným směrem, kterým mohl. Tím jediným směrem, který z poloostrova znal, u kterého měl naději, že obrazně nevede přímo do temném područí Limba.
A Dream se za ním stále smál.
„Tommy!“ křičel za běhu. „Cokoliv, co máš, toho já mám víc!“
„Nech mě být!“
„Zastav se a pojď sem!“
„Tohle prostě už nemůžeš dělat,“ řval Tommy přes rameno. „Tentokrát už ne! Lidi už vědí, co jsi zač, budou vědět, co děláš!“
„Ale ne Tommy, nebudou,“ chechtal se. „Všichni si budou myslet, že jsem se změnil. A já ti mezitím budu z života dělat peklo.“
„Ne!“
Půda pod jejich nohama se stávala čím dál studenější. Zmrzlá tráva začínala křupat s každým krokem, až ji postupně nahradila zcela zasněžená hlína.
„Tohle nemůžeš dělat!“ křičel Tommy znovu, zoufalejší s každým krokem, zoufalejší s každým slovem. V plících mu hořelo a svaly ho pálily, ale běžel dál, dál spílal vesmíru o jeho krutosti. O nespravedlnosti toho všeho. „Víš, že mám už jenom jeden život!“
To Dreama v jeho patách rozesmálo ještě víc. „Ne, Tommy, pro mě máš nekonečno životů!“
Mladší zoufale zakvílel, jak se snažil udržet rychlost na sněhu, který mu pod nohama podklouzával. „Ty nevíš, jak to bolí,“ škytl do noci. Smrt. Život. A především všechno mezi tím.
Z Dreama vyšel zvuk toho nejvíce sarkastického, posměšného soucitu. „Och. Budeš brečet?“
Před oběma muži se vynořily dřevěné střechy vesnice.
Tommymu se rozšířily zorničky. Věděl, že nikdo z vesnice nemá šanci mu pomoct – ne proti tomuhle pronásledovateli – ale tu vesnici znal. Věděl, kde je. Bože, uprostřed vší té sněžné pustiny věděl, kde je. Věděl, že je blízko.
Navzdory všemu se pokusil zrychlit.
Dream si toho musel všimnout, protože se vzápětí ozvalo teleportační lupnutí a zastoupil mu cestu. „Hej, Tommy.“
Rozmáchl se sekerou a mladší se před ním v instinktu okamžitě skryl za štít.
Sekera míru jím za ošklivých zvuků tříštícího se dřeva a spojujícího kovu projela jako máslem. Štít se mu v rukách rozlomil na dvě poloviny.
Ale svůj účel splnil – jeho brnění se už ostří nedotklo.
Okamžitě zahodil nyní již bezúčelné kusy štítu a Dreama oběhl.
Netrvalo dlouho, než před sebou spatřil rudá světla majáků zářících do noci, jasně zdůrazňujících schopnosti toho, kdo je postavil.
Spatřili je oba. A snad poprvé se v Dreamově hlase objevila nejistota. „Tommy!“ zakřičel výhružněji než předtím. „Vrať se zpátky!“
Ale mladší měl oči upřené na svůj cíl a do plic nabíral nový vzduch. V žilách mu kolovala nová naděje. Zvládne to. Zvládne to!
Za jeho zády se ozvalo dalších několik máchnutí sekerou, ale nebral na to ohledy. Běžel dál a mezi vzrostlými borovicemi, s nocí, která pomalu ustupovala rannímu slunci, zakřičel nad vší zasněženou Arktidou zplna hrdla: „Phile! Phile!“
Už jen podle hlasu mu bylo absolutně zřejmé, že Dream za ním je vzteky absolutně bez sebe. „Tommy, pojď sem!“
„Phile, on mě zabije!“
A navzdory všem předpokladům, navzdory vší nepravděpodobnosti a všem nevýhodám, navzdory tomu, že měl Tommy pocit, že není jediná část těla, kterou by necítil absolutně v ohni, proklouzl plotem arktické osady a za zvuků zmateného, jemného „Tommy?“ vklouzl přímo za Philzova záda.
Netušil, co starší dělá takhle brzy ráno na plácku jejich osady. Netušil a bylo mu to upřímně jedno. Všechno, na čem záleželo, byla černá křídla, která se před ním okamžitě ochranářsky zvedla a zakryla ho před vším světem, před vším, co by mu mohlo ublížit.
Mezi ohořelými konci per Tommy jasně viděl, jak Philza se zamračeným, výhružným výrazem míří kuší do místa, ze kterého Tommy přiběhl. Ale na tom místě nic nebylo. Nikdo tam nebyl.
„Phile,“ snažil se mladší, téměř zakrytý perutěmi, nabrat dech. „Dream je – je venku – snažil se mě – !“
Skrčil se více za jeho křídla, viděl, jak skenuje pohledem prázdné arktické pláně. Ani hláska. Ani náznak.
„Phile, přísahám, ještě před vteřinou tam byl!“
Philza nepřestával přejíždět hledím kuše přes celý prostor za plotem jejich osady. „Nevidím ho,“ komentoval to věcně, ale stále s obezřetností v hlase.
Tommy měl pocit, že bude křičet nanovo. „Ale byl tam, prosím, musíš mi věřit, říkal – říkal–!“
„Tommy.“ Starší se na něj poprvé otočil. „Jsi v pořádku. Je to v pořádku. Věřím ti.“
A vzápětí mu nabídl zlaté jablko, právě vytažené z kapsy.
Chlapec se po ovoci vrhl téměř s hmatatelnou úlevou, okamžitě se do něj zakousl. „Bože můj, děkuju,“ vydechl, sotva se mu magická moc jablka rozlila žilami. „Děkuju.“
A den se, podobně jako noc před ním, smál té familiárnosti.
Kolik zlatých jablek Tommy právě v téhle osadě zoufale drtil mezi zuby, jen aby alespoň na chvíli zmírnil všechnu tu bolest a únavu, co měl zaklesnuté v kostech po svém útěku z exilu? Kolik jich v živelné panice kousal, když hrozilo, že ho tady Dream najde – jen aby měl naději, že cokoliv bude následovat po jeho nalezení nebude bolet tolik?
„Phile,“ zanaříkal Tommy mezi snahou o polykání kousků jablka. Zhroutil se do sněhu. Ani si toho nevšiml. „On mě zabil. Zabil mě. Nemůžu tím projít znovu, prostě nemůžu, nemůžu,“ sypalo se mu ze rtů, jeden nářek za druhým, nepřítomné, hektické.
„Tommy.“
Na ramenou se mu ocitly ruce. Ne dost pevné na to, aby ho to vyděsilo, aby si připadal uvězněný pod tou vahou. Ale dost pevné na to, aby ho udržely v přítomnosti. Aby ho uzemnily. „Tommy,“ zopakoval Philza a zahleděl se mu do očí. Jedna modř do druhé. „Jsi v bezpečí.“
Ale ani tady, ani s černými křídly, co mu zastiňovaly část světlajícího nebe, ani s lesklým hrotem šípu stále zasazeným v kuši, co měl starší pověšenou po boku, ani s rukama na svých ramenou, ani s tichem, co nyní v Arktidě panovalo – ani tady tomu Tommy nevěřil.
Už ne.