Chapter Text
Říká se, že tu straší. Za úplňkových nocí, kdy je krajina zalitá stříbrem a neslyšíte nic než cikády, vrstva břidlice mezi keři světélkuje. Říká se, že víno z téhle vinice přináší věštecké sny a způsobuje mírnou telepatii. Říká se spousta věcí. Nic z toho není pravda. Samozřejmě, že není, vy blázni. Všechno je urrümaë.
Prolog
Opravdu to tu neměl rád. Vrátit se na tohle místo znamenalo pro Gilese kráčet zpátky ve svých stopách a prodírat se přitom pořádně trnitou džunglí. Otevřít skříň, černou, děsivou a plnou pečlivě schovaných kostlivců. John to musel přinejmenším tušit. Když se přes jemným štěrkem vysypaný dvůr blížili ke dveřím a Giles stísněně mlčel, usmál se a řekl jen: "Nadechni se."
Byla to důležitá věta. Ta jediná, kterou během Gilesovy první svátosti pronesl v Terronštině. A stejně jako tenkrát znamenala jediné: Vím, že to bude kurevsky bolet, ale taky vím, že ty to zvládneš. Věřím ti. A udělám pro to všechno. A stejně jako tehdy se Giles prostě jen nadechl.
Tou dobou spolu ještě hráli tu hru. Byla dlouhá, diplomaticky spletitá a kdyby měla název, jmenovala by se Tak schválně, jak dlouho ještě vydržíme předstírat, že v Anjou se nic zvláštního nestalo. Od okamžiku, kdy se Giles sehnul k otlučené replice amfory u vchodu na terasu a vylovil z ní těžký, zrezivělý svazek úplně obyčejných klíčů, bylo bez jakýchkoli řečí kolem jasné, že tu zůstanou spolu.
Udělali pak něco, co Giles nazval "počůráme si území." Navzdory všem krajně nevhodným konotacím to v praxi znamenalo jen vykopat z chateau všechny pavouky a škorpiony a objednat z městečka pár řemeslníků. Nechat natřít zdi. Instalovat regály na další tunu knih. Odstranit z prastarého zařízení asi tak tunu prachu. Vyvětrat. Pořádně to tu prozkoumat, po letech. Na prahu staré ložnice Gilesových rodičů zůstali chvíli stát. Legendární manželská postel, masivní monstrum ze dřeva jednoho z posledních olivovníků, sténala pod těžkou vrstvou prachem pokrytých polštářů, pokrývek a přehozu se složitým tradičním vzorem, a tvářila se výhružně. Stejně výhružně se na portrétu nad ní tvářila Beatrice s manželem.
"Ne," řekl Giles.
"Máš úplnou pravdu," řekl zachmuřeně John. Pak si svou krosnu, kombo a pouzdro s Fenderem odnesl nahoru do patra, zatímco Giles automaticky obsadil místnosti v přízemí. Objektivně vzato byli doma - jak pozemšťan, tak jeho přítel, mimozemský trosečník; Země byla nasazena zpátky na koleje a všechno mohlo začít být v pořádku. Teoreticky.
Kapitola 1. - Bůh beze stroje
Když o tom John Broderick později přemýšlel, začalo to přesně tam. Na mokrém, letním deštěm nacucaném trávníku v klášterní zahradě v Anjou. Byla to velkolepá show, přihlédneme-li k faktu, že nadpoloviční většina účinkujících byla mrtvá. Bylo to hlasité, jiskřivé, plné světel a bylo v tom všechno. S bouřkou, co se někdy mezi tím vrátila a s plnou silou zuřila nad klášterem, to celé připomínalo jednu jedinou temnou, radostně rouhačskou metalovou mši. Lori zpívala v Terronštině - všechny ty staré, neuctivé fláky - a bylo to jednoduše nádherné. Kdyby sem byl býval zabloudil některý z definitivně vzbuzených a už tak znepokojených starousedlíků, do smrti smrťoucí by líčil, že se přitom vznášela nad zemí. Když skončili, Giles, který to celé fascinovaně sledoval z ambitu a s každou další vteřinou se cítil hmotnější, vyrazil přes náhle potemnělý trávník, otevřel náruč a tentokrát ho nikdo nezastavil. John tak tak stačil odložit kytaru, aby nepřekážela, než ho Gilesova zázračně znovunalezená váha prakticky srazila na zem.
"Ty nejsi normá -" vyjekl, ale v tu chvíli už o sebe nedopatřením cvakly jejich zuby. Giles ho políbil. Dychtivě, mokře a zběsile. Jako puberťák, co po tom toužil asi tak milion let. A byla to samozřejmě úplná pitomost.
"Nejsem," zachechtal se pak lehkomyslně. "A ty taky ne."
Lori, jejímuž tělu konečně došlo, že existuje něco jako gravitace, žuchla do trávníku vedle nich a šíleně se rozesmála. Na nádvoří padaly hvězdy. Poslední dohasínající jiskřičky, ty nejmenší z celého velkolepého ohňostroje, úplný okraj zářivé vlečky Hvězdovlády, co se dnešní noci jen přišla připomenout. To, co následovalo poté, co Lori šťastně usnula, Johnův v zásadě cudný mozek později ostýchavě obešel - velmi, velmi opatrně - ale s o to větší intenzitou mu předložil to další. To, jak se s Gilesem rozesmátí vypotáceli z definitivně odsvěceného lahrdöenu a uviděli TU věc. Vzduch jiskřil. Pečlivě zastřižený trávník si poslušně lehl do kruhu. V bouřkových mracích se roztrhla další proluka. I ta byla plná hvězd. A bylo jich přesně dvanáct.
***
Ten chlap, který kolem poledního vešel do maličkého infocentra na ospalém náměstí v Rasteau, vypadal trochu výstředně, ale slečně Florence se líbil. Vypadal jako... zamyslela se, jako protřelá rocková hvězda ze starých, mnohem zábavnějších časů. Vypadal velmi zachovale, ale jeho věk se ve skutečnosti vůbec nedal odhadnout. Pár takových chlápků si pamatovala - těch, co se navzdory nekonečným hudebním šňůrám a nikdy nevysychajícímu množství chlastu a drog nakonec dožili stopadesáti a umřeli tak, že prostě upadli z pódia. Iggy. Keith. Mick. Sakra, některým z nich v pokročilém věku možná ještě zvládla hodit podprsenku.
Abychom už řekli všechno, slečně Florence Cologne ve skutečnosti táhlo na víc než zmíněných stopadesát a ačkoli se zamlada nikdy ani nepřiblížila k tomu, být něčí holka, její minulost byla pestrá a barvitá až až. Některé věci nemohla s čistým svědomím vyprávět dokonce ani adoptivním pravnoučatům.
Usmála se na něj, jak nejlíp uměla.
"Á, nový soused. Už jsem vás tu viděla. Koupili jste tu starou Hildebrandtovic vinici."
Usmál se taky. Měl docela hezký úsměv. Hubený obličej. Kapku větší nos. Ale nejpůsobivější byly stejně ty oči. Znepokojivé liščí oči, ty nejsvětlejší, jaké kdy viděla, měly barvu sluncem prozářeného medu - jeden měl v první chvíli vtíravý pocit, že by před nimi měl ucuknout, ale hned to zas přešlo. Bylo to jako nějaká bludná, prastará vzpomínka, co se vás snaží varovat před něčím, co tu dávno není a proběhne vám po kůži jako pavouk, až se otřesete.
"Přesně tak," řekl. "Snažíme se to místo zrekonstruovat. Můj přítel tu má kořeny."
Slečna Florence pozvedla obočí.
"Vidíte! Chtěla jsem se zeptat... Oh, odpusťte staré škatuli nevhodnou zvědavost - víte, znávala jsem Beatrice a říkala jsem si, jestli náhodou není z přízně."
Naklonila se přes pult k němu. Dech jí voněl anýzovými pastilkami a měla zvláštní, kořeněný parfém. "Má ty... pěkný hildebrandtovský oči."
Zasmál se. "No, všechno je možné. To se budete muset zeptat jeho."
"Neblázněte!" zasténala, "Jestli má jen špetku Beatricinejch genů, urve mi hlavu."
"Nemyslím si, že by trhal hlavy tak milým dámám, ale moc rád si o tom poslechnu víc. Kdo je Beatrice?"
Slečna Florence se úplně zatetelila. Hned vedle vzpomínek na vlastní divokou minulost byly drby palivem, které ji celkem efektivně drželo naživu. Čistě prakticky vzato byli lidé jako slečna Florence něčím na způsob živoucí kroniky. A víc John momentálně nepotřeboval.
Když o hodinu později kráčel po prašné cestě nahoru k chateau, pořád myslel na tu noc. Noc Druhého příchodu. Tu noc, která jim v tom novém světě bez lodí a Össe dala druhou šanci a byl to, jak to v podobných případech bývá, pěkně škodolibý dar. Pořád viděl sám sebe, jak tam stojí a prostě zírá. Cítil se jako blbec. Tolik let v čele össenské církve, až po uši ponořený v textech starých jako svět, a netušil, co má říct.
Ta postava, co se vynořila z praskliny v časoprostoru, vypadala poněkud zdivočele. Sjetě. A absurdně šťastně. A modře, to především. Jantarové oči jí zářily jako hvězdy. Lucas si přitáhl k ramenům potrhanou pestrobarevnou deku. Všechno ztichlo.
"Hej," zachechtal se, "Mějte aspoň tu slušnost tvářit se přistiženě."
John zjistil, že mu nohy vrostly do trávníku a že se nedokáže pohnout ani o milimetr. Současně slyšel, jak Giles za ním vydal neurčitý zvuk, a odkudsi z druhé strany praskliny zaječel vzdálený ženský hlas: "ŠEDESÁT VTEŘIN!" a Lucas přeběhl ty tři metry trávníku a Gilese objal.
"Pořád jsi příšernej táta. Ale líp to asi nešlo." Giles neřekl ani ň. Lucas ho pevně zmáčkl a zamumlal mu do ucha: "Děkuju."
Pak se obrátil k ohromenému Johnovi.
"Tobě taky děkuju. Ten průser nešlo nijak ovlivnit. Oba jste dělali, co se dalo."
"ČTYŘICET VTEŘIN!"
Lucas střihl krátkým pohledem ke spáře a pak svou pozornost obrátil k Johnovi. Nepokusil se navázat trëighrü, byl to úplně normální, měkký, lehce pobavený lidský pohled. "Tohle," namířil prst na kytaru, která smutně mokla na trávníku, "je všechno, co chceš? Tahle věc a tenhle příšernej chlap?" zasmál se.
"Jo," našel John konečně hlas. "Myslím, že jsem roky nic jinýho nechtěl."
"To je dobře. Protože on," kývl bradou k ustrnulému Gilesovi, "to asi sám nezvládne."
"Co?"
Lucas se zasmál jako maniak. "Fiono," zařval přes rameno, "hoď mi ten batoh."
"Zbláznil ses?! Nechceš zas doufám..."
"Dělej! Máme toho spoustu. Čas předat... dary a posvátný texty," zachechtal se.
"Jsi MAGOR, Hildebradte! A máš patnáct vteřin!"
V mokré trávě přistál otahaný modrý batůžek. Lucas, pořád s tím samým pološíleným úsměvem, couval zpátky k zářící prasklině. Začínala se zužovat a na okrajích se chvěly malé, purpurové výboje.
"Lucasi!" ozval za Johnovými zády Giles. "Kam chceš sakra jít?" Znělo to ohromeně a zoufale zároveň. Lucas už skoro mizel, ale přece jen se ještě ohlédl.
"To nevím. Vyděsit Aš-šáda k smrti? Zkontrolovat prcka? Tolik možností!" zasmál se.
Zvedl obě ruce, Johnovi to připomnělo žehnající gesto Akkütlixovy sochy tak moc, až se otřásl.
"Měj se, tati." Luskl. A byl pryč. V nastalém tichu si John intenzivně uvědomil hned několik věcí naráz.
- že je mu zima.
- je úplně a skrznaskz mokrý.
-cítí se být strašlivě naživu.
-že Giles, který klopýtl a teď sedí schoulený uprostřed pažitu a nevěřícně zírá před sebe, potichu pláče. Pouhá reakce na šok, samozřejmě. John udělal to jediné, co se v tu chvíli udělat dalo, složil se k němu a pevně ho držel. I Giles byl úplně mokrý. A hmotný jako nikdy předtím. Jeho dech na Johnově krku hřál. Nádherná definice bytí naživu. Chvilku trvalo, než ze sebe dostal aspoň zašeptání.
"Co to udělal?"
"No, víš co se říká. Dávej pozor, co si přeješ," zasmál se tiše John, protože alespoň jeden z nich musel zůstat příčetný.
Třásl se tak, že nevěřil svým nohám, tak se jen vkleče natáhl pro batůžek. Byl překvapivě těžký. Když ho otevřel, tiše vyjekl a odstrčil ho od sebe, jako by v něm našel klubko hadů. Kromě knih, osmi a opravdu tlustých, v něm zářila hromádka krystalů. Argenit. Ten nejčistší a nejkvalitnější, jaký kdy viděl.
"Gilesi?" "Hm..." "Měli bychom vypadnout. Pokud možno hned, než se Lori vzbudí. Protože tohle jí asi nevysvětlíme. Takže," nadechl se. "Napadá tě nějaké místo?"
Giles na okamžik zavřel oči. Vzdychl.
"Napadá. Pořád ve Francii. Dlouho opuštěné. Nesnáším ho, ale... Vlastně je moje."
"Dobře."
Už dole v lahrdöenu, když spolu... tak neuctivě nakládali s oltářem zjistil, že už Gilese v pohodě dokáže číst. Takže teď to viděl, úplně zřetelně. Vizualizační kotvu k přenosu. Obraz kamenné usedlosti, obklopené vinicí. V malém městečku na Jihu, mimo všechny přetechnizované habitaty a hlavní komunikační sítě. Starousedlíci. Pár turistů. Jediné, co potřebují, je všechny přesvědčit, že tam mají co dělat. Taky vytvořit věrohodnou identitu jim oběma. A pár... zavazadel s tím nejpodstatnějším. A s tím si jako gleewarin poradí.
"Až budeš připravený," pousmál se, "chyť se mě. A zavři oči." No, a to bylo vlastně všechno.
Nový příchod, nový začátek. Nový příběh.