Work Text:
Náš příběh, stejně jako mnohé jiné příběhy, začíná a končí v zahradě. V zahradě amerického kulturního atašé Dowlinga, budeme-li přesní.
Každý smrtelník by označil daný den jako krásný, jasný a prosluněný. Ti kreativnější by řekli, že mráz mu dodával říz a umělci by neopomněli zmínit třpytící se námrazu, díky které svět vypadal jako by byl pokrytý diamanty či hvězdami.
Bratr Francis, shrbený mužík s předkusem a licousi, který byl tím nejvýjimečnějším zahradníkem všech dob, zejména kvůli faktu, že ho nikdy nikdo neviděl zalít nebo vyplevat jediný záhon, a přesto mu všechno rostlo až zázračně, stál na zasněžené loučce pokrytý od hlavy k patě štěbětajícími ptáčky a s úsměvem cosi vyprávěl mladému pánovi Warlockovi.
Chůva Astoretová k nim kráčela po cestičce vyšlapané sněhem. Měla na sobě černý kabát, šaty z vlněného úpletu a diskrétní perlové náušnice. Něco ve vzduchu kolem ní mohlo říkat Vychovatelka, ale říkalo to oním nenápadným a uctivým způsobem, jakým mluví angličtí komorníci v jistém druhu amerických filmů. Ploché podrážky jejích bot křupaly na sněhu a zdály se být rozumnou volbou pro příjemnou procházku po rozlehlých pozemcích. Jen její rty semknuté v nespokojeném úsměvu věstily nedobré zprávy.
Chůva Astoretová totiž zrovna dohovořila s Harrietou Dowlingovou, matkou Warlocka, která chůvu Astoretovou ani tak nepožádala, jako jí oznámila, že na vánoční svátky odjíždí za manželem na služební cestu a služby chůvy Astoretové budou tedy nutné i během času míru a pokoje.
Protože jedinou předlohou dobré chůvy byla pro chůvu Astoretovou Marry Poppins, jen s úsměvem přikývla. Ale protože chůva Astoretová byla i démon Crowley, okamžitě začala plánovat, jak co nejvíce kulturnímu atašé Dowlingovi a jeho ženě znepříjemnit jejich služební cestu. Démon Crowley ale ani na moment nezapomněl na svou povinnost vůči Armagedonu, a už přemýšlel, o čem by mohly být nové a vylepšené koledy, které bude šestiletému Warlockovi zpívat.
(Pozn. autora: Crowley nakonec zařídil, aby každý silničář, taxikář, strojvedoucí i pilot v zemi měl zčistajasna velmi dobrý důvod, proč nepřijít do práce. Jedním z důvodů byla chyba při rozdělování dovolené a vánočních bonusů. Ukázalo se, že se během služební cesty velmi špatně cestuje, pokud vás nemá kdo odvést.)
Vymyslet zbrusu nové vánoční koledy nebylo nic snadného. To si velmi brzo uvědomil každý hudební producent, který se pokusil proslavit svého svěřence novým vánočním hitem. Nebylo tedy divu, že se hned po díkůvzdání rozhlasovými stanicemi i obchodními domy rozeznělo těch stejných pět písniček jako každý rok. Na to byl Crowley velmi hrdý. A to jak na postupné posouvání hranice, kdy je přijatelné už pouštět vánoční hudbu, tak na to, že každý zpěvák či zpěvačka vytvořil svoji vlastní, originální a přeci úplně stejnou verzi Rolniček. Čísla a grafy nelhaly. Tento drobný kousek mezinárodních rozměrů způsobil zvýšení podrážděnosti o šedesát osm procent, což v třiceti osmi procentech případů vedlo k drobným prohřešením a v neskutečném půl procentě případů k hříchům prvního stupně!
To ovšem nijak neřešilo fakt, že se momentálně démon Crowley snažil marně vymyslet rým na tetičce zaskočila kost. A i verš, kdy se strýc prošel po rozbitých vánočních ozdobách bos, se mu nepozdával. Vánoční koledy opravdu nebyly nic snadného. Neuspět a nenapsat nový kousek o vánočních trablích, se ale zdálo vskutku jako promarněná šance, když se ukolébavky chůvy Astoretové Warlockovi tak líbily.
Mladý Warlock dělal Crowleymu starosti. Prozatím se zdál být jako každé dítě, které za posledních šest tisíc let potkal. Ať mhouřil oči sebevíc, žádné podobnosti s jeho satanickým otcem nezpozoroval. Warlockova až panická hrůza ze psů by znejistila každého zezdola, ale Crowley měl dost rozumu tento drobný detail ze svých hlášení vynechat. Doufal ale, že se antikristova pravá podstata časem ukáže.
Momentálně spolu usilovně pracovali na Já chci a Dej mi to nebo-.
Zdálo se to být dobrým nápadem, jak podpořit rozkvět Warlockovy podstaty, alespoň do chvíle, než Warlock prohlásil: „Já chci stromeček.”
Chůva Astoretová si odkašlala a zvedla obočí.
„Já chci stromeček!” vykřikl Warlock a dupl vší silou šestiletého rozohněného ďáblíka.
Chůva Astoretová se usmála „Ale jistě. Ten šestimetrový v hale ani třímetrový v salónku a ani žádný z dalších pěti se ti nelíbí?”
Warlock zamračeně zavrtěl hlavou. „Já chci svůj stromeček.”
„Svůj stromeček?”
„Chci ho ozdobit světýlky a kuličkami a tak. A chci, abyste mi pomohla.”
To má teď shánět stromeček a ozdoby? Ou, pomyslel si démon Crowley. „Ale jistě, drahoušku,” usmála se chůva Astoretová. „Myslíš, že bys zvládl vymyslet nějaké nebo?”
Warlock nakrčil obočí. Po chvíli usilovného přemýšlení se rozzářeně usmál a nadšeně přikývl. „Nebo nedostanete sušenku!”
Chůva Astoretová si připomněla, že malé krůčky jsou také krůčky, a že pro malého Warlocka hrozba žádných sušenek byla opravdu jedna z těch nejhorších. Za rok snad už postoupí na o něco více život ohrožující výhružky.
Získat vánoční stromeček bylo až zázračně snadné. Jedličku Warlockovy velikosti (nebo spíše dvakrát tak vysokou jako byl Warlock), objevil čirou náhodou bratr Francis v odlehlém koutu panství.
A protože chůva Astoretová byla dobrá chůva, Warlock požadoval nové kupované ozdoby a jeden slepovaný řetěz z papírových proužků.
Tak se stalo, že den před Vánoci chůva, mnich a malé dítě vešli do obchodního domu, aby koupili vánoční ozdoby. Nikomu nebylo jasné, proč se bratr Francis rozhodl připojit. Tedy, dokud nenarazili na vánoční ochutnávku párečků a sýrů. Než se jim podařilo najít všechny potřebné zásoby a dostat bratra Francise od všech delikates, slyšeli Rolničky třikrát a Veselé Vánoce šestkrát. Jen jedna skladba - Tichá noc - byla ne tak tichým vysvobozením. Ta ale skočila příliš brzy a hned ji nahradily další Rolničky.
Každý zaměstnanec se na ně usmíval s prázdným a mrtvým pohledem, který Crowleymu připomínal archanděla Gabriela.
Při cestě k pokladnám díky jednomu drobnému démonickému zázraku ve všech reproduktorech zapraskalo a obchodním domem se rozlehlo ticho.
„Díky bohu,” zamumlala asistentka Judy, která ve vedlejší uličce rovnala zboží.
Crowley se otřásl. „Ale fuj.”
„Chůvo?” zeptal se znepokojeně Warlock a zatahal ji za ruku, kterou poslušně držel, protože ztratit antikrista v obchodním domě bylo něco, co by se stalo možná Hasturovi, ale Crowleymu jistě ne.
(Pozn. autora: Musíme uznat, že Crowley antikrista za celou svou existenci v obchodním domě neztratil ani jednou. Antikrist v době, kdy Crowley nakupoval vánoční ozdoby, pobíhal po obývacím pokoji s kuličkovou pistolí a měl na kontě čtyři ozdoby a málem i oko svého otce. Což by také důvod antikristova pobíhání. Přestože byl jeho otec, Artur Young, zpola oslepený téměř úspěšným a přesto náhodným zásahem oranžovou kuličkou (a tedy velmi znevýhodněný ve snaze lapit svého syna), nebyl antikrist ochotný riskovat svou svobodu.)
Chůva Astoretová se na Warlocka usmála. „To nic, drahoušku. Někteří lidé zkrátka neví, komu být vděčný.”
„Vděčný?”
„Když pro někoho něco uděláš, tak ti něco dluží. Tomu se říká vděčný. A pak pro tebe ze vděku něco udělají nebo ti něco dají.”
Chůva Astoretová považovala za drobný zázrak, že byl bratr Francis z doslechu a nenarušil jí lekci bláboly o nesobecké dobrotě. Což jí připomnělo… Rozhlédla se kolem sebe. Kam ten anděl zase zmizel?! „Warlocku? Kde je bratr Francis?”
Warlock pokrčil rameny. „Říkal něco o opilých čertech.”
Crowleymu už docházela trpělivost, jistě z části podebraná několikerými Rolničkami, což bylo jistě důvodem, proč by se chůze chůvy Astoretové dala nazvat lehce vražednou. V jedné ruce nákupní tašky, v druhé dítě, spěšně, ale dost pomalu pro šestileté nožičky, vyrazila ke stánku se sladkostmi. To, že Crowley okamžitě vyrazil k dalším pochutinám a ani ho nenapadlo přemítat, s jakým dalším čertem by se Azirafal mohl opíjet, vypovídalo o mnohém.
„Tady jste!” rozzářeně je přivítal bratr Francis, když je uviděl. „Koupil jsem nám všem karamelky, kokosky, a ehm, další dobroty. Můžeme si je dát u zdobení!”
Až bude malý Warlock za dvacet let vzpomínat na jedny z nejšťastnějších Vánoc, které kdy zažil, zmíní se svému psychologovi o pohledu, kterým se chůva Astoretová na Francise v tu chvíli dívala. A v tu chvíli jsem si říkal páni, ti se mají vážně rádi. To chci taky! Ještě chvíli předtím byla chůva tak rozčilená, že jsem myslel, že mu vytrhá licousy, ale ona se na něj tak… něžně podívala a usmála se na něj… Nevím, jestli byli spolu, myslím že ne, on byl mnich a tak, dost často se tvářili, jako by se vůbec neznali nebo jako by se nesnášeli, ale pak se na sebe takhle podívali a já věděl, že něčemu velkému hodně nerozumím. Ale bylo to, protože se měli rádi, co jiného by to bylo? Jeho psycholog pak neurčitě přitaká a cosi si poznamená do notesu.
Chůva Astoretová po chvíli zamrkala, podívala se na velký papírový sáček, protočila oči a řekla: „Dobře. Jdeme?”
„Můžeme ještě na vánoční trhy? Slyšel jsem, že tam mají opravdu vynikající pečené kaštany!”
O jízdě v autě chůvy Astoretové si toho Warlock moc nevybavoval, kromě pronikavého jekotu bratra Francise kvůli dopravním pravidlům. Warlock seděl vzadu v dětské sedačce a líbilo se mu, jak krásně to s ním hází ze strany na stranu a jak rychle se věci míhají za oknem.
Kdyby měl tu danou jízdu Azirafal popsat, nazval by ji pekelnou a velký úděl by na tom měla zasněžená silnice, absence silničářů a proplétání se mezi uvízlými, klouzajícími a havarujícími auty.
Crowley věděl, kam se potřebuje dostat a věřil, že se tam dostane, tudíž se tam dostal. Dodejme, že bez jediného škrábnutí na jeho drahocenném Bentley.
Jestli byl obchodní dům s malým dítětem a rozmlsaný andělem náročný, tak vánoční trhy byly zatraceně náročné. Alespoň umělohmotné vřískající koledy nahradili tradiční, občas lehce falešní, koledníci. Azirafal ukázal Warlockovi, jak se jedí kaštany, dal mu dětský punč, představil mu zázrak obdarovávání a lehce rozpačitě vysvětlil jesličky na malém náměstíčku. Crowley si vybavil toho mladého, slušně vychovaného muže, kterého před necelými dvěma tisíci lety potkal, a snažil se rozhodnout, jestli by mu víc vadilo, že jeho narozeniny oslavují ve špatném ročním období či že je lidé vůbec oslavují. Některé kultury i věřily, že jim dárky nosí on ve své novorozené podobě. Co si lidi nevymyslí…
Azirafal chodil od stánku ke stánku a nadšeně poskakoval nad každým nesmyslem, který tam viděl, a ukazoval to ještě nadšenějšímu Warlockovi. Když Crowley slyšel Warlocka poprosit o dřevěné jojo, rozhodl se to pouze pro tentokrát ignorovat a jen se na Warlocka usmál a přikývl.
„Můžeme se jít podívat na koledníky?” zeptal se Warlock.
Ale nad tím už chůva Astoretová oči přivřít nemohla. Zvedla obočí. „A chceš se na ně podívat?”
Warlock rychle přikývl.
„Nuže?”
Pochopil rychle. „Chci se podívat na koledníky!” vykřikl a radostně zadupal.
Technicky provedl, jak měl. „Dobrá tedy.” Natáhla k němu ruku, Warlock ji poslušně chytil a davem se propletli ke koledníkům. To, že se dostali až dopředu díky Warlockovým ostrým loktům a chůviným přesně mířeným šlápnutím, byl výsledek dobře odvedené spolupráce.
Poslouchali koledníky, kteří nebyli úplně nejhorší. Jejich verze Tiché noci byla rozhodně lepší než ta z obchodů. Crowley by i řekl, že jejich verze Tiché noci měla duši.
„Krásné, že?” zeptal se ho Azirafal šeptem.
Podíval se vedle sebe, kde se zjevil. Azirafal se spokojeně usmíval, v očích mu zářily odrazy vánočních světel, a lehce se pohupoval ze strany na stranu do rytmu.
Andělé netančili ale Crowley by řekl, že Azirafal k tomu měl ze všech nejblíž. Azirafal byl nejlepší ze všech andělů.
„Ano, to ano,” souhlasil s ním.
„Už se těším, až budeme zdobit Warlockův stromeček. Mám papír i lepidlo, takže ho můžeme naučit, jak dělat řetěz, a ty musíš vyzkoušet ty kokosky, jsou báječné.”
Zvedl obočí. „Ty umíš dělat řetěz?”
„To nebude tak těžké.”
Zvedl obočí ještě výš.
„Opravdu. To nebude problém.”
„Je ti jasné, že ho to po třech článcích přestane bavit?”
Azirafal mlaskl. „To si nemyslím. Je šikovný.”
„Je to dítě.”
Azirafal zmateně nakrčil obočí. „A?”
Protože Crowley moc dobře věděl, že to velmi brzo Azirafal pochopí, jen zavrtěl hlavou a řekl: „Ale nic.”
Azirafal se usmál a vrátil se ke sledování koledníků. „Možná bych mohl ukázat Warlockovi pár svých kouzelnických triků.”
Crowley ztuhl. „Triků?”
„Ano.”
„Ne. Je to ponižující.”
“Je to bžunda.”
(Pozn. autora: Bžunda to nebyla. Crowley si poté jako pokaždé přísahal, že už nikdy nic podobného znovu neabsolvuje. Příště to netrvalo ani pět let. Ptal se sám sebe, jak mohl být tak nevděčný a myslet si, že tři sta let mezi kouzly je málo.)
Země byla stvořena v neděli 21.10. v 9:13, 40004 př. n. l.
To znamená, že Země je ve znamení vah. Horoskop vah na Vánoce, které strávil démon Crowley společně s andělem Azirafalem a mladým Warlockem, kterého pokládali za antikrista, zněl takto: Tyto svátky se pro vás ponesou v duchu tepla, radosti a blízkosti vašich drahých. Váš osobní život v tomto období bude prosperovat nejvíce. Nebojte se, na vaši kariéru bude také čas. Pokud jste si v práci v poslední době položili nějaké důležité otázky, brzy na ně získáte odpověď, a nejspíše se vám budou zamlouvat. Prozatím se ale zaměřte na svůj osobní život, věnujte mu péči. Budete mít několik vzácných speciálních příležitostí tak učinit, tak neváhejte.
Démon Crowley nevěděl, jaký horoskop má Země zrovna tyto Vánoce, a kdyby měl možnost, nejspíš by se všech v okolí ptal, jak se ho horoskop Země týká. Dále by se ptal, jak může mít Země kariéru a osobní život, jaké má otázky a jak na ně může získat odpověď. V neposlední řadě by se zeptal, jestli, pokud se ho horoskop Země přeci jen týká, mohou démoni vůbec mít osobní život, když celá jejich existence je o práci ve službách peklu. Ale démon Crowley by taky věděl, kam všechno to pokládání otázek vede, a tak by jen zvedl obočí, zavrtěl hlavou, a šel dál.
Démon Crowley horoskop Země neznal, tudíž nemohl rozpoznat chvíli, kdy učil mladého Warlocka slepovat papírové kroužky, jako speciální příležitost. Ani anděl Azirafal neznal horoskop Země a tak ani on nerozpoznal speciální chvíli, kdy s úsměvem a hřejivým pocitem v místě těsně vedle své duše pozoroval démona Crowleyho s mladým Warlockem na klíně, jak ho trpělivě učí, které strany a konce kroužků k sobě přilepit a jak je proplést, aby vznikl řetěz. Azirafal si už přilepil proužky k prstům a velmi rychle se rozhodl, že jeho potenciál bude lépe využit věšením skleněných ozdob na stromeček.
Démon Crowley se mýlil. Warlock slepil sedm článků řetězu, než ho to přestalo bavit a než se vrtěním vyprostil z chůvina klína. Zatímco chůva Astoretová dále pracovala na řetězu, Warlock bratru Francisovi ukazoval, kam má jakou ozdobu pověsit a sám pečlivě, s vyplazenou špičkou jazyka, věšel skleněné kouličky na spodní větve.
Během zdobení Warlock objevil zelenou snítku s bílými kuličkami. Nebyl hloupý chlapec a i když nebyl antikrist, vymyslel vskutku ďábelský plán. Se snítkou za zády přeběhl k chůvě Astoretové, jejíž řetěz byl už delší než dva vzrostlí muži. Warlock nad řetězem óchal a áchal a přivolal i bratra Francise, aby se na ozdobu podíval. Bratr Francis přišel, pochválil chůvě její krásný řetěz, a pak se zmateně podíval na Warlocka, který se vítězoslavně chichotal. Warlock stál na špičkách s rukou nataženou co nejvýš to šlo. Jmelí se tak vznášelo někde u ucha chůvy Astoretové.
„To je jmelí,” vysvětlil jim.
„Výborně, Warlocku. Je to velmi šikovná parazitická rostlina. Roste na stromech s kořeny zabořenými pod jejich kůrou a vysává z nich živiny i život,” řekla chůva Astoretová příjemně.
„Ne,” dupl Warlock. „Když jste vy dva pod jmelím, musíte si dát pusu.”
Chůva Astoretová zamlaskala. „Ale Warlocku, to je sotva vhodné. Bratr Francis je mnich a ti se nelíbají.”
(Pozn. autora: Chůva Astoretová Warlockovi velmi vědomě lhala. Usoudila totiž, že o soukromém životě a prohřešcích mnichů bude před šestiletým Warlockem lepší pomlčet.)
„Ale můžou na ruku! Každý může líbat ruku. Je to slušnost. Pánové líbají dámy na ruku. Maminka to říkala.”
Protože to říkala Warlockova matka a protože si Warlock krásně dupl, chůva Astoretová zvedla na bratra Francise obočí. Byla zvědavá, jakou taktiku bratr Francis zvolí pro svůj ústup.
Bratr Francis ale Warlockovi přitakával a souhlasil s ním, že je to skutečně slušnost a že by bylo neslušné ruku chůvy Astoretové nepolíbit.
Když anděl Azirafal v podobě bratra Francise sklonil ústa ke hřbetu ruky démona Crowleyho v podobě chůvy Astoretové, oba si uvědomili, že se jedná o speciální a vzácnou chvíli, přestože neznali horoskop Země. Alexandre Cabanel, kterého setkání s Crowleym v zapadlé pařížské hospůdce inspirovalo k vytvoření jednoho z nejkontroverznějších děl své kariéry, by zachycení tohoto momentu pojmenoval Pokušitel a had nebo Pokušení Evy, podle toho, koho by se zrovna snažil v akademické obci rozzlobit.
(Pozn. autora: Crowley viděl malbu Padlý anděl jen jednou ve svém životě. Následně se majestátně opil a rozhodl se, že s umělci se už nikdy přátelit nebude. Toto rozhodnutí ještě několikrát během své existence porušil.)
Pak se rty letmo otřely o bledou kůži.
Hned nato se bratr Francis spěšně narovnal. Stále ale držel chůvinu ruku, jako by to byla ta nejkřehčí ozdoba v místnosti. Jeden druhému se dívali do očí, jako by tam nalezli odpověď na dlouho položenou otázku, která musela být velmi důležitá, protože si ani jeden z nich nevšiml téměř neznatelně růžového nádechu na tvářích chůvy Astoretové.
Pak Warlock se smíchem zatleskal a řekl, že chce udělat řetěz z karamelek a kokosek. O dvacet let později se Warlock svému psychologovi svěří, že až se na něj někdo podívá tak, jak se na sebe dívali ti dva, tak se ožení.
Když ta vzácná a speciální chvíle pominula, Crowleymu, než stihl tu myšlenku zapudit, problesklo hlavou, že znal anděly, kteří padli pro míň.
Azirafal na druhou stranu hloubal nad tím, jak dostat karamelky a kokosky na stejný řetěz, aniž by se přilepil i k těm, a jak zařídit, aby se to dalo i potom sníst.