Work Text:
„Štědrej večer nastal, když jsem doma chlastal“, halekal ze Spotify Xindl X, zatímco Liduška bezmyšlenkovitě balila dárek pro viceprezidentku Blanku Hrabětovou. Liduška neměla ráda vánoce. Ani koledy. Ani tajného Ježíška. A už vůbec ne Blanku. Ale na firemní večírky se musí. Na firemních večírkách jsou drby. A jídlo. A Adam Krkavec, šéf banky…
„Chceš poslouchat Spotify bez rekla-“
„Nechci,“ štěkla Liduška, a zavřela Spotify. „Člověk by čekal, že když bude dělat sekretářku pro šéfa nadnárodní banky, vydělá si aspoň na to zatracené Spotify Premium a ono ne,“ postěžovala si Liduška bylinkám v truhlíku.
***
„Já ti říkám, že tyhlety… ty Vánoce jsou svátky konzumu a… toho. No. Kapitalismu,“ naléhala Liduška a křečovitě se držela archiváře Jiráčka, který ji vedl od stolu, na kterém stála teď už skoro prázdná mísa s punčem. Nemluvila úplně zřetelně a nohy se jí trochu podlamovaly. Celý večer se musela dívat, jak Adam, její milovaný Adam, dělá oči na Blanku a ta s ním cvičí jak v cirkuse. Jeden by málem řekl, že bance šéfuje ona.
A pak ten proklatý tajný Ježíšek. Koupila Blance voňavku a ta namyšlená nána ji rovnou hodila do koše. Že prý děkuje, Ježíšek si určitě dal práci s výběrem, ale na ni je prostě moc všední. Liduška dostala lístky do Národního divadla. Ale propadlé. A to byl konec. Zbytek tohohle zatroleného večírku by Liduška střízlivá nepřežila.
***
Liduška se druhý den probudila kolem poledne a třeštila jí hlava. Poslední vzpomínka na minulý večer jí prolétla před očima; za jednu paži ji vedl Jiráček, za druhou Adam, posadili ji do taxíku, poprosili řidičku, aby jí radši i odemkla byt, a jelo se.
…A dál nic. To byl trapas.
Liduška se převalila na břicho a zakřičela do polštáře. Co teď? Omluvit se Adamovi? Omluvit se Jiráčkovi? Omluvit se hromadně všem? Bůhví, co ještě na tom večírku prováděla. Pak si uvědomila něco mnohem horšího. Jestli cokoliv z toho zaregistrovala Blanka, bude o tom mluvit ještě hodně dlouho. Možná dokonce bude Adama přemlouvat, ať ji vyrazí. No nazdar.
Když se konečně trochu vzpamatovala, rozhodla se Liduška, že alespoň Jiráčkovi omluvu fakt dluží. Byl na ni hodný už od začátku, když prvně nastoupila jako stážistka. Ale nejdřív snídani. A Aspirin.
S námahou se vykulila z postele, došourala se do kuchyně a udělala si kafe. Pomalu usrkávala a jak jí teplý hrnek zahřál dlaně a káva žaludek, udělalo se jí o něco lépe. Zhluboka se nadechla a vzala do ruky mobil.
„Ahoj Slávku, jsem živá a zdravá. Děkuju za taxík. Moc se za ten včerejšek omlouvám, doufám, že jsem nezpůsobila nějakej trapas…“
Jen co zprávu odeslala, blikla jí na displeji upomínka.
Bus Pec 14:30 Čerňák
„A doháje-“
Liduščiným jediným štěstím bylo, že byla z těch lidí, co si balí o týden dopředu. Skočila do sprchy, hodila na sebe teplé oblečení, kopla do sebe zbytek kávy, popadla kufr a vyrazila. Do autobusu sice vskočila na poslední chvíli, ale stihla to.
***
Když autobus zastavil v Peci pod Sněžkou, byla už venku tma, že by se dala krájet.
„Nesnáším zimu, nesnáším Vánoce,“ brblala si pro sebe Liduška a zapnula si kabát až ke krku. Když autobusák konečně vytáhl její kufr, poodešla s ním kousek od hloučku lidí kolem autobusu a zavolala mámě.
„No ahoj mami, jsem tu!“
„Liduško, tak jsi dorazila! My bychom pro tebe zajeli, ale rozbil se nám skútr a Martin ještě neměl čas ho spravit. Pošleme pro tebe někoho z KRNAPu, dobře?“
„To nám to pěkně začíná... Fajn, počkám tu. Těším se na vás!“
„My na tebe taky, Liduško!“
Odvoz KRNAPem, to jí tak ještě chybělo. Už to slyšela: „Ale paninko, tady jste na horách, vy jste oblečená do města.“ Liduška si nemohla pomoct, měla to v Peci ráda, ale občas se jí zdálo, že jí kariéru v Praze místní neodpustili.
Začala jí být opravdu velká zima a tak si v kiosku koupila horké kakao. Akorát dopila a chtěla vyhodit kelímek, když zaslechla známý zvuk přijíždějícího skútru.
„Vy budete Liduška?“ ozval se za pár chvilek cizí mužský hlas.
„To jsem já. Jak to víte?“ zeptala se Liduška a hned potom si uvědomila, že na zastávce už prakticky nikdo jiný nestojí. „Jasně.“ Cítila, jak rudne.
Neznámý se na ni potutelně usmál a podal jí ruku. „Já jsem Honza. Potykáme?“
Měl pevný, jistý stisk a jeho ruka byla velká a teplá a Liduška si uvědomila, že je vlastně docela pohledný.
„Liduška. Můžu ti říkat Jene? Honzo říkáme doma bráškovi.“
„Tak pro tebe bych mohl udělat výjimku,“ mrkl na ni Jan a Lidušce z toho bylo všelijak.
***
Jen co zastavili před chatkou, vyrazil ze dveří Honzík. „Liduška! Liduška je tu!“
Liduška seskočila ze skútru a se smíchem ho popadla do náruče. „Člověče, ty už jsi ale velkej kluk, co?“
Za chvíli se objevila i jejich maminka.
„Tak tě tu konečně máme, holčičko naše!“
„Mamiiii. Už jsem dospělá, uklidni se,“ kroutila se Liduška v mateřském objetí a koutkem oka sledovala Janovu reakci. Bylo jí trapně. Jan ale jen stál opřený o svůj skútr a na tváři měl úsměv hřejivý jako letní sluníčko.
Když se jí maminka dost nabažila, otočila se k Janovi a Lidušce se zdálo, že jí v očích vidí otázku. To se také potvrdilo, hned jak její maminka promluvila.
„Děkujeme, že jste nám ji přivezl. My se asi ještě neznáme, že? Vy jste u KRNAPu nově?“
„Nemáte vůbec zač, když můžu, rád pomůžu,“ odpověděl Jan, přistoupil blíž a napřáhl ruku k pozdravu. „Navíc,“ dodal a přitom se díval přímo na Lidušku, „Vaše dcerka je moc milá společnost.“ Usmál se na ni a pak obrátil pohled zpátky k její mamince. Liduška si připadala jako puberťačka, až z toho na sebe dostala zlost.
„Máte pravdu, neznáme se,“ pokračoval Jan. „Jmenuji se Jan, moc mě těší. Ano, u KRNAPu jsem nově, ale tady v horách žiju… dalo by se říct už od nepaměti.“
„Opravdu? To je zvláštní, že jsme se ještě nepotkali!“
„No, já jsem dlouho žil v Harrachově.“
Lidušce se zdálo, že se Jan na chvíli zarazil, než odpověděl. Rozhodla se to ale nechat být.
„V Harrachově! Tam jsem nebyla ani nepamatuju,“ rozplývala se Liduščina maminka. „To víte, zavřít Výrovku nemůžu a co umřel můj Pavlík, jsem na to sama. Honzovi ještě teče mléko po bradě a Liduška je v Praze… Ale pojďme dovnitř, ať tu všichni nenastydneme. Dáte si s námi večeři?“
„Moc rád!“ přikývl Jan, než stihla Liduška cokoliv namítnout. Vlastně ani nevěděla, proč by měla být proti. Jen se jí nelíbilo, jaký na ni měla Janova přítomnost vliv.
Liduška úplně zapomněla, jak velké porce její maminka servíruje. Nimrala se v talíři, ale brambor ani kuřecího neubývalo. Zato v Janovi jídlo mizelo, jako by celý den dělal na poli. Maminka byla nadšená.
„A copak vlastně v té Praze děláš, Liduško?“ zeptal se jí Jan z ničeho nic a Liduška měla pocit, jako by se jí díval přímo do duše. Jeho oči působily tak nějak živěji, hlouběji a duchapřítomněji, než snad kterékoliv oči, na jaké si jen vzpomněla. Jako by Jan věděl a viděl víc, než bylo vůbec možné. Fascinovalo a znepokojovalo ji to zároveň.
Uvědomila si, že zírá. A že se Jan zase potutelně usmívá. Ach jo. Odkašlala si.
„Dělám asistentku šéfa nadnárodní společnosti.“
Jan velmi vážně pokýval hlavou. „A baví tě to?“
Liduška se zarazila a pokrčila rameny. „Vynáší to. Celkem.“
Jan se nenechal odbýt. „Ale jsi tam šťastná?“
„No, nemám ještě takovej plat, jakej bych-“
„Na to se tě neptám. Ptám se, jestli tě těší dělat v kanceláři. Jestli tě naplňuje podporovat korporát.“
Místnost ztichla. Liduška zůstala na Jana jen nevěřícně zírat. Ten ale pohledem neuhnul. Maminka si odkašlala. Najednou, aniž by si úplně uvědomovala, co dělá, se Liduška svižně zvedla a beze slova odešla.
***
Příštího rána Lidušce zavolal Adam. Adam, Adámek si na ni vzpomněl o Vánocích. Určitě jí chtěl popřát klidné svátky. Takový pozorný mladý muž.
Nechtěl. Chtěl po ní, aby se dálkově připojila, že v bance něco hoří. A taky si do ní rýpnul za ten večírek.
Liduška si vzdychla. Slíbila Honzíkovi, že s ním ozdobí stromeček. Nesnášela, když musela porušit sliby Honzíkovi. Měl ten nejsmutnější pohled pod sluncem. Pokaždé jí z toho srdce pukalo. Vydala se dolů do haly, aby mu sdělila, co se stalo, ale ještě nebyla ani v polovině schodů, když zaslechla jeho smích a mužský hlas.
Když vešla do místnosti, naskytl se jí pohled, jaký opravdu nečekala. Honzík, maminka a Jan společně zdobili stromek a vypadali, jako by to tak dělali každý rok. Nikdo si jí nevšiml. Jan zrovna zvedl Honzíka do vzduchu, aby mohl posadit hvězdu na špičku a pak si ho posadil na ramena.
„Strejdo Jane, strejdo Jane, já dosáhnu na strop!“ hihňal se Honzík.
Strejdo Jane. To by tak scházelo. Ale když Honzík vypadal tak šťastně… Liduška se rozhodla si to s Janem vyřídit později.
„Takhle ho zvedával náš táta, když byl Honza ještě batole.“
Všichni se na ni otočili.
„Strejdo, podej mě Lidušce!“ zajásal Honzík a natáhl k ní ruce. Liduška si ho od Jana vzala a posadila si ho na bok.
„Co tu děláš?“ zeptala se rozpačitého Jana.
„On-“ spustila maminka, ale Liduška ji přerušila. „Mami, on umí mluvit sám. Viď Jene?“
„Ano, Liduška má pravdu. A ostatně i právo se zeptat. Tvoje maminka byla tak hodná, že mě tu nechala přespat. Nechtěla, abych jel ve tmě pozdě večer na skútru. Bylo to od ní moc milé, tak jsem ráno nabídl, že pomůžu se stromkem. A taky jsem se ti chtěl omluvit.“
To poslední Lidušku zaskočilo, ale Jan hned pokračoval.
„Neměl jsem na tebe tak tlačit a neměl jsem to formulovat tak protivně. Nemám rád velká města. Nemám rád korporáty. Ale to je moje věc a nebylo ode mě fér s tebou takhle jednat. Promiň mi to.“
Co na to říct a nebýt za krávu? To byla ta nejkoherentnější omluva, kterou kdy Liduška od muže dostala. A teď jim má taky říct, že ten „korporát“ jim překazil plány na štědrovečerní dopoledne. Liduška zavřela oči a zhluboka se nadechla. Když je zase otevřela, postavila Honzíka na zem a podívala se do těch Janových uhrančivých očí. Kývla. „Děkuju za omluvu. A děkuju, že pomáháš se stromkem. V práci něco hoří, musím k tomu ještě sednout.“ Jakmile to dořekla, dřepla si k Honzíkovi. Neměla zájem o Janovu reakci. „Promiň, Honzíku, ale se stromkem vám pomoct nemůžu. Nejpozději po obědě bych měla už mít zase volno a pak si s tebou půjdu hrát, dobře?“
K jejímu překvapení Honzík nevypadal ani zdaleka tak zdrceně, jak čekala. Až se jí to málem dotklo.
„To nevadí, Liduško. My to se strejdou Janem zvládneme, viď, strejdo?“
Liduška, stále v podřepu, zvedla oči k Janovi. Ten se na ni díval trochu rozpačitě a trochu omluvně.
„Neboj, Liduško, Honzík má pravdu. Zvládneme to,“ vysoukal ze sebe nakonec.
Liduška se ušklíbla, ale přátelsky. Hlavně když je Honzík šťastný.
Vrátila se do pokoje a odhodlaně začala ťukat do notebooku.
Práce se stále protahovala a brzy bylo jasné, že odpolední hraní s Honzíkem nebude. Už se chtěla zvednout a jít se mu omluvit, ale přitom pohlédla ven z okna. Jan s Honzíkem se koulovali před domem a dvorek byl plný sněhuláků. Honzík se smál, že ho muselo být slyšet až dole na zastávce. Liduška se usmála. Ten pohled ji hřál u srdce. Věděla, že maminka se o Honzíka postará, ale taky věděla, jak moc mu chybí starší bratr, táta nebo strýček. Byla Janovi moc vděčná, že Honzíka alespoň dočasně vzal pod křídlo.
***
Odpoledne vystřídal večer a Liduška sešla dolů prostřít stůl. Když bylo vše připravené, vyšla ze dveří a zavolala „Honzo! Večeře!“ Honzík i Jan se otočili, oči jim jiskřily a Liduška se musela smát. Jan z ní nespouštěl oči a Liduška brzo cítila, jak jí rudnou tváře a zmizela zpátky v útrobách Výrovky.
Když oba Janové vešli dovnitř, spráskla maminka ruce. „Šmankote, Jane, Vy jste ještě tady? Nečekají na Vás doma s kaprem? Promiňte, že Vás Honzík tak zdržel.“
Jan se jen zasmál. „To je úplně v pořádku, paní Zahradníková. S Honzíkem jsme si to moc užili, viď?“ řekl a prohrábl Honzíkovi vlásky. Jeho úsměv mluvil za vše a tak Jan pokračoval. „Navíc, doma na mě nikdo nečeká. Bydlím sám.“
Paní Zahradníková se ale zase zhrozila. „Sám? Ale to přece nejde! Člověk by neměl být sám na Štědrý večer! Nechcete povečeřet s námi?“
Liduška to všechno poslouchala z vedlejší místnosti a uvědomila si, že tentokrát doufá, že Jan zůstane.
„To je od Vás moc hezké, paní Zahradníková, ale nevím, jestli by Liduška-“
„Já jsem pro!“ Slyšela Liduška sebe samu, než se vůbec vzpamatovala.
Dolehl k ní Janův smích a celá se zatetelila. Proboha živýho, fakt jak náctiletá, kroutila sama nad sebou v duchu Liduška hlavou a připravila talíř i pro Jana.
Jan si u večeře jako náhodou sedl vedle ní a jejich kolena se během jídla několikrát dotkla. Kdykoliv se to stalo, Liduška ho koutkem oka pozorovala, ale Jan dělal jakoby nic. Jen se občas culil tím svým úsměvem, ze kterého šla Lidušce hlava kolem.
A najednou bylo po večeři a byl čas na dárky. Honzík rozdával a několikrát se omluvil Janovi, že pro něj žádné dárky nevidí. Jan ho pokaždé utěšil, že to vůbec nevadí a že na něj dárky od Ježíška jistě čekají doma a on si je prostě rozbalí později. Liduška si všimla, že i když už se tohle opakovalo asi po čtvrté, Jan se netvářil o nic méně mile a upřímně než napoprvé. „Opravdu to s dětmi umí,“ pomyslela si s úsměvem.
Když byly všechny dárky rozbalené, podíval se Jan velice zamyšleně na Honzíka. „Poslyš, Honzíku. Tak mě napadá… Já už asi vím, co to ten Ježíšek myslel, když jsem ho včera potkal.“
„Tys potkal Ježíška, strejdo?!“
„Nojo. Potkal a něco mi dal. Že prý už budu vědět komu to předat.“
„Co to bylo?!“
„Vydrž, donesu to. Je to v kapse u bundy,“ odpověděl Jan už napůl cesty z místnosti. Po chvíli se vrátil a v ruce držel krásného vyřezávaného srnečka. Podal ho Honzíkovi. „Jsem si jistý, že mi ho dal pro tebe.“
Honzík se rozzářil jasněji než stromeček, pod kterým seděl. „Strejdo, ten je krásnej! Děkuju, Ježíšku!“ Vzal ho do ruky a nechal ho poskakovat po podlaze. Po několika málo „skocích“ ale srneček… ožil? Zavrtěl se, oklepal, vyskočil překvapenému Honzíkovi z ruky a hopsal kolem něj do kolečka. Lidušce spadla čelist.
„Jak jsi to udělal?“ šeptla mu. Jan na ni ale jen spiklenecky mrknul. „Kouzla a čáry.“
***
Jan na Výrovce přespal ještě jednu noc, ale na Boží Hod se u snídaně omluvil, že už opravdu povinnostem neuteče a musí zpátky do práce. Lidušku to skoro mrzelo. Samozřejmě jen proto, že Honzík tím pádem zase bude bez chlapské společnosti.
„Ale to je škoda,“ nechala se slyšet paní Zahradníková. „No, kdybyste měl někdy cestu kolem, určitě se stavte. Jsme tu celé svátky a Liduška odjíždí až po Novém roce.“
Na to se Jan na Lidušku dlouze podíval a ta se rozpačitě usmála.
„Rozhodně Vás zase rád uvidím,“ řekl Jan a zdánlivě tím myslel celou rodinu Zahradníkovu. Ale z toho, jak upřeně se díval jen na ni, měla Liduška pocit, že to bylo myšleno hlavně jí.
V následujících dnech měl Jan prý sice napilno, ale vždy si našel alespoň hodinku, kterou strávil u Zahradníkových. Paní Zahradníková vždycky někam šikovně uklidila sebe i Honzíka a tak to vlastně – samozřejmě čirou náhodou – vždycky byla hodinka, kterou spolu Jan a Liduška strávili sami. Jednou na Výrovce u čaje, jednou se šli projít do lesa, jednou ji vzal na projížďku na skútru.
Lidušce bylo s Janem moc dobře. Vyzařoval z něj klid, který jakoby vyzařoval přímo z hloubi jeho duše. Liduška si uvědomila, že muži v Praze, včetně Adama, jí vždy přišli příliš hektičtí, roztěkaní. Fyzicky sice byli s ní, ale viděla na nich, že už jsou myšlenkami částečně zpátky v kanceláři. Naproti tomu Jan byl plně přítomen. Cítila, že ji vnímá na sto procent a že ho opravdu zajímá všechno, o čem mluví. Přímo jí visel na rtech. Ne, opravdu. Dva dny před silvestrem si všimla, že mu zrak poměrně často sklouzával k jejím rtům.
Taky si všimla, že by jí vlastně vůbec nevadilo, kdyby ji Jan políbil. Byl urostlý, atraktivní a Liduška si s ním rozuměla. V jeho přítomnosti se cítila klidně a bezpečně a šťastná.
Paní Zahradníková jako by vycítila, že je něco ve vzduchu. Když se Jan stavil třicátého, zeptala se: „Tak mě tak napadlo, Jane, když bydlíte sám, nechcete s námi oslavit i Nový rok? Nebo už máte plány?“
Jan se rozpačitě zaculil. „No, chlapi z KRNAPu se tvářili, že něco bude. Ale oni to beze mě určitě zvládnou. Rád přijdu, beztak radši slavím v menším.“
„Výborně! Budeme Vás zítra čekat,“ zaradovala se paní Zahradníková a jako vždy i s Honzíkem zmizela.
„Tak ty budeš radši s námi než mezi chlapy?“ zazubila se Liduška.
„Budu radši s tebou,“ odpověděl Jan a dlouze se na ni zadíval. Liduška cítila, že za těmi čtyřmi slovy se skrývá ještě mnoho dalších. Uhnula pohledem a začervenala se. Pohovka, na které seděli, se jí najednou zdála zároveň strašně velká a strašně malá. Jako by je od sebe seděli kilometry a přesto se téměř dotýkali rameny. Cítila na sobě Janův pronikavý pohled a polilo ji horko.
„…Dáš si ještě čaj?“
***
Na silvestra se Liduška probudila první, celá natěšená. Bylo jí z toho trapně a tak ještě nějaký čas zůstala v pokoji, zkontrolovala si e-maily a vyměnila si několik zpráv s Jiráčkem. Proč ten byl vzhůru, jí bylo záhadou.
Když konečně sešla dolů na snídani, našla maminku v kuchyni. Ta se na ni otočila a usmívala se jak měsíček na hnoji.
„Dobré ráno, Liduško! Tak co, těšíš se na našeho hosta?“
Liduška zakoulela očima. „Prosímtě, mami.“
„No tak, nemůžeš popřít, že na tobě Jan může oči nechat! A ty taky nevypadáš, že by se ti zrovna hnusil.“
„Tak hezkej, to on je, to nepopírám. Ale já mám život v Praze. On tady. Tuhle mi říkal, že neopustil Krkonoše už kdovíjak dlouho. Nefungovalo by to.“
„Mohlo by! Mohla bys taky mít život tady, ne?“
„Matko.“
„Už mlčím, už mlčím. Dáš si omeletu?“
„Vždycky.“
„To ráda slyším.“
Jan dorazil podle domluvy akorát na večeři a donesl dvě velké lahve. Šampaňské pro sebe, Lidušku a paní Zahradníkovou a dětský šampus pro Honzíka.
Povečeřeli, hráli karty a povídali si. Liduška čím dál častěji cítila, že se na ni Jan dívá a všimla si, že se její maminka zubí od ucha k uchu.
Přiblížila se půlnoc a maminka najednou spráskla ruce. „Honzíku, kde máš srnečka tady od str- od Ježíška? Snad jsi ho už nestihl ztratit?“
„Je u mě v pokoji.“
„Pojď, půjdeme pro něj.“ Než stihl chudák Honzík zaprotestovat a než stihla Liduška namítnout, že to snad přes půlnoc počká, už byla paní Zahradníková se synem ta tam. Liduška si vzdychla a Jan se neudržel a rozesmál se. Liduška na něj chvíli jen zírala, ale pak se přidala. Po chvíli odevzdaně zvedla oči ke stropu.
„Máma nikdy nebyla nenápadnej typ, ale až takhle?“
„Mně to přijde roztomilé,“ dostal ze sebe ještě se hihňající Jan. „Myslí to dobře.“
„Ale vždyť já vím.“
„Popravdě. Nemůžu říct, že by mi to vadilo. Jsem rád, když s tebou můžu být sám.“
Liduška cítila, že je rudá až za ušima. „Já taky,“ špitla.
Zvedla se od stolu a vyklonila se z okna. „Za chvíli začnou ohňostroje.“
Za sebou slyšela, jak Jan vstává ze židle a jeho kroky směřují k ní. Cítila teplo jeho těla na svých zádech a viděla jeho velké mužné ruce opřené o parapet z každé strany těch jejích. Rozbušilo se jí srdce.
„Víš,“ promluvil po chvilce Jan, „já vím o pohledu krásnějším, než jsou ohňostroje.“
Při těch slovech jeho ruce našly Liduščin pas a pomalu ji otočily čelem k němu. Liduška ani nedýchala. Jan se jí díval přímo do očí a Liduška zase měla ten pocit, že se jí dívá rovnou do duše. Jan se k ní pomalu sklonil. Liduška zavřela oči. A pak ji Jan konečně, konečně políbil.
Odněkud z dálky Liduška slyšela ohňostroje
***
Další den už Liduška musela zpátky do Prahy. Nechtělo se jí. Nechtělo se jí zpátky do kanceláře a nechtělo se jí od Jana. Zahradníkovic skútr už byl sice zase jako nový, ale Jan se nabídl, že Lidušku sveze dolů k autobusu sám a tak se taky stalo. Liduška sice naléhala, že jestli už musí být někde jinde, ať klidně jede, ale Jan trval na tom, že s ní na autobus počká.
„Moc rád jsem tě poznal.“
„I já tebe. S tebou byly ty svátky nějak… kouzelnější.“
Jan neodpověděl, jen se na ni podíval jedním z těch svých hlubokých pohledů a tajemně se usmíval. Když autobus nastartoval, přivinul ji k sobě. „Brzy se vrať,“ zašeptal jí do ucha, políbil ji na čelo a nechal ji jít.
Liduška si sedla na své místo, koukala z okna za Janem a bylo jí jasné, že má na tváři ten nejpřitroublejší úsměv pod Sluncem.
Po nějaké chvíli chtěla vytáhnout z kapsy telefon, ale nahmatala v ní ještě něco jiného, zabaleného v papíru. Vytáhla ten neznámý předmět a rozbalila. Byla to malá vyřezávaná figurka Krakonoše. Na papírku bylo ozdobným písmem napsané telefonní číslo a krátký vzkaz.
Zavolej mi.
Jan
Ten přitroublý úsměv Lidušku přešel až zpátky v Praze.
***
Začátek roku byl hektický a Liduška vůbec neměla čas myslet na Jana. To ale mělo za následek, že se jí zase začal líbit Adam. A Adam už zase dělal oči na Blanku. Bylo to mizerných několik týdnů a to nejhorší přišlo na Valentýna. Blanka svolala velkou schůzi, které se museli účastnit úplně všichni.
„O co jde?“ zeptala se Liduška Jiráčka, ale ten jen pokrčil rameny.
„Nikdo netuší. Přišlo to úplně odnikud.“
Konverzace v podobném duchu se nesly celou místností.
„Ticho!“ ozval se Blančin protivný hlas a obecenstvo zmlklo. „Děkuji, že jste si udělali čas a dostavili jste se na tuhle veledůležitou schůzi.“
„Jako bychom měli na výběr,“ brblal Jiráček. Blanka ho naštěstí neslyšela.
„Sezvala jsem vás sem, protože pro vás mám výborné zprávy. Budu se vdávat!“ Vykřikla Blanka a napřáhla ruku, aby si každý mohl prohlédnout její snubní prsten.
„Určitě si všichni říkáte, kdopak asi je ten šťastlivec, kterého jsem si vybrala za muže, že? No, nebudu vás napínat, je to náš milý Adam!“
Ozval se trochu nucený, nejistý potlesk a Lidušce se zdálo, že omdlí.
***
Ten večer Liduška probrečela na gauči. Koukala na kýčovité romantické filmy, jedla zmrzlinu rovnou z vaničky a pila víno rovnou z lahve. A brečela a brečela a brečela. Kolem jedenácté, když už jí došlo víno i zmrzlina, ale zato alkoholu v krvi měla až až, projížděla kontakty v telefonu, že si někomu postěžuje. Došla až k písmenu J a najednou se zarazila.
Jan KRNAP
Úplně na Jana zapomněla, ale teď se jí to vracelo. Ten klid a to štěstí, které cítila, když s ní trávil čas. To, jak otevřeně o ni jevil zájem. To, jak ji na Nový rok políbil.
Najednou měla telefon u ucha a poslouchala, jak vytáčí Janovo číslo. Jan se dlouho neozýval a Liduška už se chystala zavěsit, když v tom se ozval rozespalý mužský hlas.
„Krkonošský Národní Park, u telefonu Honza?“
Liduška se rozbrečela na novo.
„Jene, já jsem tak blbááááá! On si bere Blankůůůůůůůůůů!“
Jan chvíli zmateně koktal jak se ještě probouzel, ale pak se vzpamatoval.
„Liduško?“
„Jo, to jsem jáááá,“ zajíkala se Liduška.
„Neplač, notak, co se stalo?“
„Můj šéf. On se ženíííííííí! A bere si tu největší mrchu z kancelářéééééééé!“ Vodopády slz nešlo zastavit.
„Dobře, tvůj šéf se žení,“ odpověděl po chvíli ticha Jan. „Ale proč tě to tak sebralo?“ Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval. „Tys ho měla ráda?“
Lidušce se zdálo, že zní skoro dotčeně, ale usoudila, že to bude tím alkoholem.
„Měláááááááá! Už hrozně dlouho. Já husa pitomááááááá!“
Jan si na druhém konci hovoru jen povzdychl. Liduška dál bulela.
„Poslyš, Liduško,“ zkusil to po chvíli Jan, „to se prostě stává. Občas to nevyjde, no. Já si taky na někoho myslel a nevyšlo to.“
To Lidušku tak zaskočilo, že se trochu zklidnila. „Vážně?“ popotáhla, „Jakto?“
„Takto. Já bydlím v Krkonoších. Ona má život jinde.“
Lidušce se zdálo, že Jan na něco naráží, že si má spojit dvě a dvě dohromady. Sladké víno jí ale otupilo mozek, a tak na nic nepřišla.
„To mě mrzí. A nemůžeš se za ní přestěhovat? Nebo ona za tebou?“
„Já nemůžu. A ona by asi nechtěla.“
To opilou Lidušku rozčílilo. „Jak nechtěla? Proč ne? Ty jsi takovej úžasnej chlap Jene! Jak můžeš, pomůžeš, s dětma to umíš, vyřezáváš figurky. Jsi milej, inteligentní a sexy. Jak by tě mohla nechtít?!“
Jan se jen rozpačitě zasmál „Hele nevím. Asi se jí líbí ve městě.“
„Tak je to blběna a ty máš na víc,“ odfrkla si Liduška.
Ještě nějaký čas si povídali, dokud se Liduška úplně neuklidnila. Pak Janovi poděkovala a ten jí popřál dobrou noc.
Druhý den ráno bylo Lidušce strašně trapně.
***
Během roku si Liduška s Janem volali čím dál častěji. Často ho zvala do Prahy, ale jemu do toho vždycky něco přišlo, a tak se stalo, že pokaždé když se ten rok z nějakého státního svátku vyklubal prodloužený víkend, jela Liduška na Výrovku. Trávila hodně času s Janem, pomáhala mamince s hosty a Honzík byl nadšený, že má sestřičku u sebe častěji než jednou za rok.
Liduška s Janem si nikdy otevřeně neřekli, zda jsou nebo nejsou pár, ale Liduška si brzo uvědomila, že v něm opravdu našla něco, co jí u pražských mužů scházelo, a přestala hledat jinde. Něco jí říkalo, že ani Jan nemá jiné nápadnice.
Když Liduška dorazila na Výrovku na sedmnáctého listopadu a Jan přišel zase na večeři, zeptala se její maminka jen tak mimochodem, jak to Jan letos vidí s Vánoci.
„No jak bych to viděl, paní Zahradníková, víte, že nikam nejezdím.“
„Ale to jo. Já spíš myslela,“ začala paní Zahradníková a potutelně se culila na Lidušku, „Jestli byste se k nám zase nechtěl přidat. Všichni bychom Vás tu měli moc rádi.“
Jan jí věnoval jeden ze svých nejhřejivějších úsměvů, až Lidušce srdce poskočilo. „Moc rád.“
***
O Vánocích se tedy zase všichni Zahradníkovi i s Janem sešli na Výrovce a Štědrý den byl stejně kouzelný jako ten minulý. Honzík od Jana tentokrát dostal encyklopedii lesních zvířat.
Ale Lidušce bylo nějak smutno. Uvědomila si, že jí Jan v Praze často chybí. Uvědomila si, že pokud nepřijede ona za ním, tak se nevidí. Uvědomila si, že ji mrzí to jednostranné úsilí. Rozhodla se, že si o tom s Janem musí promluvit.
Když už byl Honzík v posteli a maminka zavelela, že zbytek úklidu počká do zítřka, vzala Liduška Jana za ruku a vyvedla ho z domu na dvůr.
„Jene, můžeme si promluvit?“
„Stalo se něco?“
„Ne, to ne, já jen… Jene, proč jsi za mnou nikdy nepřijel?“
Jan zkoumal šlápoty ve sněhu. „Já nemůžu.“
„Jak nemůžeš, co nemůžeš? Vážně bys nedostal ani den volno? Nemohl bys přijet na jediný prodloužený víkend?“
„Nemohl, Liduško.“
„Proč ne?! Proč musím pořád jezdit já za tebou? Chtěla jsem s tebou oslavit svoje narozeniny, ani kvůli tomu sis neudělal čas. Co tu děláš tak důležitého, že tě je tu potřeba každý den?“
„To ti nemůžu říct.“
Liduška se hořce zasmála. „Tak ty nemůžeš. A to jako proč?“
„Nevěřila bys mi to.“
„Proč ne? Co můžeš dělat tak šíleného, že bych ti to nevěřila? Vedeš drogový kartel? Krmíš každý den každé jednotlivé zvíře v celé Peci?“
Jan jen mlčky zavrtěl hlavou.
„Tak o co jde, Jene? Vysyp to. Já takhle dál fungovat nemůžu a nechci. Miluju tě, Jene, ale nemůžu s tebou být, jestli ke mně nebudeš upřímný.“
Jan se na ni konečně podíval a působil skoro zmateně. „Ty… Ty mě miluješ?“
„A cos myslel? Že sem jezdím pro srandu králíkům?“
„Ne… Ne, já jen…“ Jan k Lidušce přistoupil o krok blíž. „Liduško, já tě miloval od našeho prvního silvestra. Celý rok jsem nic neřekl protože… protože odsud nemůžu pryč a nebylo by to vůči tobě fér.“
Liduška se zhluboka nadechla a přejela si dlaněmi přes obličej. „Super. Jasný. Ok. Ale proč, sakra?! Co tě tu drží?! Copak jsi Krakonoš, abys nemohl opustit Krkonoše?“
„Jsem.“
„Prosim?“
„Já jsem Krakonoš, Liduško.“
„Jasně a já jsem Bílá paní. Fakt pecka, Jene, to ses blejsknul.“ Liduška se vydala zpátky ke dveřím, ale Jan ji chytil za paži.
„Liduško, počkej přece-“
„Poslední šance, Jene, řekni mi pravdu,“ soptila Liduška.
Jan si hluboce povzdychl a luskl prsty.
A najednou stál před Liduškou chlap jak hora. Holinky, přes ramena zelený plášť, na hlavě klobouk, pořádný plnovous a v ruce hůl.
Krakonoš.
„Tak už mi věříš, Liduško?“
„…A-ano.“ Zakoktala se Liduška. „Ono… ono se mi to nezdá, že ne?“
„Ne, Liduško.“
„Já… Já se zamilovala do Krakonoše.“
„A on do tebe.“
Liduška si sedla do sněhu a jen tupě zírala před sebe.
Krakonoš si sedl vedle ní a vzal ji za ruku.
***
Po Novém roce Liduška podala výpověď. Blanka (dnes už Hrabětová-Krkavcová) byla štěstím bez sebe. Zatímco Adam si prakticky nevšiml. Jen co Lidušce skončila výpovědní lhůta, sbalila se a sedla na první autobus do Pece. Zdálo se jí, že cesta trvá třikrát déle než obvykle, tak moc byla natěšená.
Konečně ale dorazili na autobusové nádraží, kde už na ni čekal Jan se svým skútrem.
Liduška vyběhla z autobusu a skočila mu do náručí.