Work Text:
Tony byl nejžádanější páv v celém hejnu. A také nejkrásnější. O svá ocasní pera se náležitě staral, čistil si je, probíral je zobákem, nechával je umývat kapkami rosy a sušil si je plně rozepjaté v ranním slunci.
Zbožňovali ho všichni. Samci i samice se přeli o jeho přízeň a nezřídka se strhla bitka o to, kdo s ním stráví čas v objetí křídel.
Jednoho dne do jejich hejna zavítal nový páv. Přiletěl z daleka a hned na sebe strhl náležitou pozornost. Nezapadal do jejich společenství barvou. V jeho perutích převažovala zelená a zlatá, kdežto ostatní v hejnu měli barvy do modra. Představil se jako Loki a kolem něj se brzy utvořilo hejno obdivovatelů.
On měl však oči jen pro Tonyho.
Trpělivě se před ním producíroval se svým roztaženým ocasem, dělal se větším a předváděl všelijaké tanečky, jen aby si ho nejvíc obletovaný sameček všiml.
Jeho trpělivost byla odměněna. Tony ho přivzal do svého harému. Trávili spolu mnoho času. Čistili si vzájemně peří, spali s hlavami pod křídly toho druhého. Pro Lokiho byl Tony jediným pávem, o kterého měl zájem. Velmi doufal, že stejnou zálibu našel Tony v něm.
Spletl se.
Když poprvé uviděl, že jeho místo zabral někdo jiný, bolelo to. Dal to Tonymu náležitě najevo a dostal slib, že se to nebude opakovat.
Jenže Tony si nedokázal pomoci. Tak dlouho byl králem hejna, který mohl mít kohokoliv, že se toho nechtěl vzdát. Lokiho miloval, ale nikdy neměl povahu na to, aby zůstal jen jeho jediným. Snažil se to Lokimu vysvětlit. Sliboval nemožné. A vždy slib porušil.
Až ve chvíli, kdy Loki v tichosti opustil hejno, pochopil, jakou chybu udělal.
Tony se zprudka posadil. Srdce mu bušilo jako o život. Nemohl se pořádně nadechnout. Slzy, které mu stékaly po tvářích, totálně ignoroval. Ruce se mu třásly, když ze sebe strhával propocenou deku a sunul se k okraji postele. Shodil nohy na zem, opřel si hlavu do dlaní a zaúpěl.
Nenáviděl ty sny. Ty sny, co mu neustále připomínaly, jakou chybu udělal. Jaká troska se z něj stala jen proto, že nedokázal být věrný. Že se nedokázal vzdát starých zvyků.
Poslepu jednou rukou zašátral na noční stolek, aby nahmatal krabičku s antidepresivy pro akutní případy. Minul konvičku s čajem a sáhl pro láhvi se skotskou. Zapil jednu tabletku, doufaje, že alkohol urychlí nástup účinku.
„Heimdalle,“ zašeptal někam ke svým bosým chodidlům. „Já vím, že mě slyšíš. Loki mi to řekl. Slyšíš úplně všechno. Nemyslíš, že už toho bylo dost?“ zeptal se do vzduchu a další slzy opustily oční víčka. „Je to půl roku. Půl roku, co odešel a nechal mě tady. Jo, já vím, že jsem byl kretén, ale ty přece vidíš, že od té doby myslím jenom na něj a nikoho jsem neměl. A ani nechci. Řekl jsi mu to?“
Připadal si jako idiot. Monolog s Heimdallem vedl téměř každý den. Prosil. Sliboval. Doufal. Žádal. Plakal.
Bez efektu. Odpovědi se nedočkal ani jednou. Ani jedno jediné mizerné slovo.
Zvažoval, jestli je Heimdall takový sadista , že jeho vzkazy nevyřizuje, nebo zda je sadista Loki, který si užívá jeho utrpení.
Nepopíral svou vinu. Věděl, že si za Lokiho odchod může sám. Ale nedokazoval snad celou tu dobu, jak ho to mrzí? Vždyť to Strážce Ásgardu musel vidět. Musel vidět, že smrtelníka jeho láska k bohu pomalu zabíjí. Bez podpůrných léků nebyl schopný ani pracovat.
A přitom by stačilo, aby dostal ještě jednu šanci. Jednu jedinou. Už by ji nepromarnil. Už by věděl, že Loki je jeho důvodem k dýchání.
„Prosím, řekni mu to. Řekni mu, že ho miluju a je mi to strašně líto,“ hlesl a toporně se postavil. S hlavou sklopenou se vydal směrem do koupelny.
Udělal sotva tři kroky, když do něčeho narazil. Potřásl hlavou a zaostřil před sebe. Zamrkal a zvedl oči nahoru. Srdce se mu zastavilo a celý se rozklepal. „Loki?“ řekl tak tiše, že to nemohl nikdo slyšet.
„Můžeš mi to říct sám,“ poradil mu bůh a povytáhl obočí. Vzápětí nakrčil nos. „Ale napřed si dej sprchu, nebesa. Smrdíš jako putyka. Pak nás čeká hodně povídání. Počkám v obýváku.“ Obešel ho, aniž by znovu na něj pohlédl, a posadil se na pohovku. Očekával, že ho bude mít u sebe do deseti minut.
Tony to stihl za šest.