Work Text:
V rukách svíral volant, oči upřené na silnici, v hlavě naprosté ticho. Mrtvo, prázdno. Stejně jako ve zbytku těla, které jakoby vůbec nebylo jeho. Jako by to byla jen vydlabaná, dutá schránka, maketa, namalovaná divadelní kulisa.
Neviděl, neslyšel, nemyslel, necítil. Jen jel. Nevěděl kam, nevěděl proč. Hlavně pryč. Dál. Rychleji.
Nic netrvá věčně.
Tehdy ta oslepující bolest přestala. Tehdy jeho srdce, obnaženě tepající na natažené dlani zčernalo a odumřelo.
Měl to tušit. Měl to vědět a taky to věděl, tisíce let to věděl a dával si dobrý pozor, aby jeho nepřístupnou hradbu nikdo nepřekonal. Jenže teď… teď zakolísal. Na pár vteřin svoji černou duši někomu otevřel, poprvé v životě nahlas přiznal, co žádný démon nikdy přiznat nesměl. Co nesměl vůbec cítit. Nebo chtít. Jenže on chtěl. Tolik chtěl…
Poprvé v životě tolik, že se zpronevěřil své podstatě, že si bláhově myslel, že mu to - jemu, zatracenému - třeba projde. Že peklo nebo nebe nebo Satan nebo Nejvyšší nebo kdovíkdo pro jednou odvrátí zrak, smiluje se a nechá ho být, že za záblesk štěstí v jeho životě nepřijde krutý trest.
Ach, jak se pletl.
Zuřivě zamrkal, aby se silnice před autem zbavila plovoucího mlžného oparu. Jak mohl být tak naivní? On? Démon? Jak si mohl myslet, že může mít něco tak nádherného a cenného? Že může být šťastný?
Je padlý. Zavržený. Bez nároku na odpuštění.
Nemilovatelný, dodal ledový, krutý hlas v jeho hlavě. Nehodný lásky a neschopný milovat.
Sevřel volant pevněji.
Démoni lásky nejsou schopni. A on je démon. Nemiluje. Tečka. Může nenávidět, může mít škodolibou radost, může si v některých věcech libovat. V převážně špatných věcech, samozřejmě. Toť vše.
Cokoliv si myslí, že snad dělá jiného, je jen pominutí smyslů. Chyba programu. Kontaminace jeho podstaty smrtelníky, mezi kterými se pohybuje už příliš dlouho. Výmysl hmotného těla, další z jeho trapných slabostí. Nic víc.
Sevřel rty tak silně, až mu zbělely.
A dost. Dost toho nesmyslu. Protloukl se šesti tisíci lety na zemi, věčností před ní, přežil pád a zatracení, přežil armageddon, přežil útok nebe i pekla. Vždycky se o sebe uměl postarat. Sám. A protluče se i teď.
*
Přestal pít a přestal spát.
Obou svých oblíbených činností, ke kterým se uchýlil hned, jak vystoupil z auta, se musel vzdát. Jakoby se toho snad už nevzdal dost.
Těšil se na pálení kořalky v krku, v břiše, na její otupující mlhu v hlavě. Jenže ještě se nepropil ani první lahví, a už mu svět zase plaval před očima. Stolek před ním byl prázdný, tak prázdný, že na sebe neustále strhával celou jeho pozornost. Nevnímal nic jiného než světlou dubovou desku, která se mu vysmívala do očí. Neměla by se tu takhle roztahovat a křičet na něj. Měla by být schovaná pod talířem se schwarzwaldským dortem, sklenkou sherry, miskou čokoládových lanýžů, láhví archivního vína a vyšívaným ubrouskem.
Jenže nebyla. Byla bezútěšně prázdná stejně jako židle naproti němu, stejně jako vzduch, ve kterém nezněl žádný smích, labužnické vzdechy a slova chvály. Nebyla tu žádná dlaň se širokými prsty, která by na vteřinu překryla jeho kostnatou a naplnila jeho nitro teplem hřejivějším než sebelepší alkohol - a pak pokračovala v letmých, nádherných dotecích na jeho předloktí, paži, rameni, dokud večer neskončil… Byl sám. Úplně sám.
Proč? neudržel se, když do sebe obrátil další sklenici. Proč pro tebe nejsem dost? Proč jsem ti nestačil? zašeptal do prázdna před sebou.
Ze žlutých očí vytryskly slzy a mysl mu zaplavily tisíce obrazů jasných modrých očí, nervózně gestikulujících rukou, zářivého úsměvu, prodřeného oblečení, laviček v parku, večerů v Ritzu, klábosení, dohadování, hádek a smíchu. Do nosu ho udeřila známá vůně kakaa, kolínské a zaprášených knih, deštivých londýnských večerů, dortíků, sherry a štěstí, tak nesmírného, jásavého štěstí, že jeho okoralé, zatracené srdce hrozilo prasknutím.
Azirafal byl tak chytrý. Byla to ta nejlepší, nejchytřejší, nejlaskavější bytost, jaká kdy spatřila světlo věčnosti, tak jak ho mohl odmítnout? Kvůli nebi? Jak po tom všem mohl pořád věřit, že nebe jsou ti dobří? Nebe, které tisíce let vraždilo nevinné včetně dětí, rozsévalo utrpení a nečinně přihlíželo neútěšnému živoření a neštěstí milionů? Studené, kruté nebe, které bez milosti trestalo i sebenevinnější otázky? Nebe, které se jeho samého pokusilo chladnokrevně zavraždit v pekelných plamenech? Bez soudu, bez vysvětlení, jen proto, že se provinil soucitem se slabšími?
Proč se tam proboha vracel? Jak si mohl myslet, že nebe změní? Že se cokoliv změní? Copak neviděl, jak dopadl Gabriel, když zkřížil nebeské plány?
Jak mohl stále ještě dělit svět na anděly a démony, když sám viděl, že žádný démon není horší, než cokoliv, co pochází z nebe? Jak to jeho chytrá hlava mohla nevidět?
Jak mohl stále pochybovat i o Crowleym? Přes svědectví svých vlastních očí, uší i srdce, jen proto, že je démon? Copak ho vážně vůbec neznal? Copak ty tisíce let nestačily, aby to pochopil? Tisíce let mu znovu a znovu dokazoval, že mu může věřit, spolehnout se na něj, že má vlastní morálku a není jen pekelné monstrum. Že má svoji stranu, že… mají svoji stranu. Dokazoval mu to znovu a znovu - a pořád to nestačilo. Jejich dohoda, jejich přátelství, jejich… jejich… ztěžka polknul a raději se v tom chybějícím slově moc nevrtal, všechno to bylo málo. On sám je málo. A nikdy pro Azirafala nebude dost. Ne takový, jaký je. Ani když zachrání svět, ani když zachrání jeho samotného, desetkrát, stokrát, ani když… nikdy. Nikdy v jeho očích nebude víc než podřadné stvoření, politováníhodný démon, který zahodil svoji jedinou šanci na vykoupení.
Hlasitě vzlyknul a vzápětí se vymrštil ze židle, odhodlaně si otřel tváře a s heknutím vystřízlivěl. Zuřivě nakopnul výsměšně zírající stolek, který se odporoučel k zemi s uspokojujícím rachotem a řinčením tříštěného skla, a vyšel ven na ulici.
Spánek mu měl přinést úlevu. Stočil se v paláci, který se záhadně objevil uprostřed ničeho v lesích a zvenku vypadal jako rozpadlý krmelec, do malého klubíčka uprostřed saténových peřin a zavřel oči. Byl odhodlaný celou tu mizérii prospat. Aspoň pár dekád. Než se všechno srovná, utřepe, zevšední. Všechno přece musí zevšednět, no ne?
Jenže sotva se kolem něj rozprostřela milosrdná prázdnota, rozzářilo se v jejím rohu světlo. Jako maják na rozbouřeném moři, jako vycházející slunce ohřívající promrzlou zem. Známá bílá postava se přibližovala, přibližovala… až už blíž být nemohla.
Můj drahý Crowley. Nejdražší, nejmilejší Crowley…
Dychtivě se ztratil se v jejím náručí, položil si hlavu na její hruď, nechal se konejšivě hladit po vlasech a plakal. Bolestně, otevřeně plakal, slzy stékaly do sněhobílého roucha, silné paže ho pevně tiskly k sobě a hlas hebký jako samet obaloval všechny jeho rány a sliboval, že všechno bude dobré. A on mu věřil.
Plné rty se přitiskly na jeho, hebké, horké, omamné. Roztřeseně se do nich vpil, hladově vdechoval známou vůni, rukama vjel do blonďatých kudrn…
Anděli. Můj Anděli…
… aby vzápětí procitl ve tmě příliš velké postele, prsty křečovitě zaťaté do chladného saténu a oči plné slz.
Bolest byla tak prudká, že sotva lapal po dechu, a kdyby nevěděl, že jako démon duši nemá, cítil by, jak se mu rozdírá na krvavé cáry.
Vzdal to po třetím pokusu.
Nespal, nepil, ani nejedl, protože jídlo mu příliš připomínalo Azirafala, prostě jenom existoval. A ze všeho nejvíc se snažil nepřemýšlet – nevzpomínat, nehloubat nad tím, co ztratil, nebát se, co přijde.
Protože jeho anděl – ten chytrý, laskavý, statečný anděl, který někdy nebyl chytrý ani trochu, a hlavně vůbec nebyl jeho, odkráčel pryč vstříc kdovíčemu. Nebe nebylo ta správná strana. Návrhy na zlepšení se v něm nikdy nepotázaly s dobrou (a že on o tom věděl svoje) a Metatron nebyl žádný laskavý děda, připravený zlepšit svět. Kdepak. A jestli Azirafal-
Hluboce si povzdechl a rázně všechny myšlenky tímto směrem utnul. Dost už. Azirafal si vybral. Dobrovolně. Definitivně. Opustil ho. Opustil je. Je na čase se s tím smířit a pustit ho jednou pro vždy z hlavy.
Je přece démon. Zvyklý na samotu, zvyklý být na svojí vlastní straně. Je svůj vlastní tým. Skupina. Skupina o jenom členu.