Work Text:
„A tady... ještě několik podpisů, kdybyste byl tak laskav, ó nejvyšší archanděli,“ praštila mu Michael na stůl dalším obřím stohem papírů s nepříliš úspěšně skrytým pohrdlivým úšklebkem.
„Ach ano, jistě,“ usmál se na ni Azirafal. „V cukuletu. Hned se na to vrhnu. Jakmile se proberu tady tímhle,“ zagestikuloval směrem ke hromadám, pod nimiž se jeho stůl téměř ztrácel.
„Není to potřeba číst,“ úsečný hlas se ostře zaříznul do ticha. „Stačí podepsat.“
„No… ale… přece musím vědět, co tam je,“ Azirafalův úsměv stále nevadnul. „Abych byl tak říkajíc v obraze, že ano.“
„Chcete říct, že svým nebeským bratrům a jejich práci nevěříte? Hodláte podrývat jejich autoritu?“ Michaelovy oči plály ledově jako ocel. „Vynikající příklad ostatním andělům, vskutku.“
„Ale…“
To už se ale zvuk Michalových klapajících podpatků vzdaloval a slábnul, až z něj zbylo jen ohlušující ticho.
Azirafal se z dokonale rovného sedu zhroutil na desku stolu a s nešťastným povzdechem a schoval hlavu do dlaní.
Copak to nikdy neskončí? Mělo to být všechno skvělé! Měl řídit nebe, vylepšit ho, přinášet radost všem lidem i andělům! A zatím…
Rozhlédnul se kolem po nekonečných bílých chodbách, zdech, stolech, po sterilní prázdnotě bílého světla. Žádné knihy. Žádné přecpané police a pohodlná prošoupaná křesla, žádné sošky, koberce a obrazy, žádné svíčky a hrnky s kakaem. Jen chladné holé stěny.
V břiše mu zakručelo. Se sveřepým výrazem mávnul rukou a jedním rozhodným pohybem prstu udělal nárokům těla přítrž. Je anděl. Je v nebi. Nepotřebuje jíst ani pít, nepotřebuje ani kakao, ani koláčky, ani víno. Tohle pro něj už nadobro skončilo.
Zkusil to. Dát si kávu přímo tady, v nebi. Hned první den, když za svůj stůl poprvé usedal nadšený, natěšený si vyhrnout rukávy a pustit se do práce. A velkému úkolu přece patří velká káva! Poslal si pro ni na Zem jednoho z nejnižších andělů, což mělo hned dva účely – jedním byla samozřejmě dobrá horká káva a druhým, aby pro anděly přestala být Země cosi cizího, neznámého, děsivého. Aby ji trochu poznali.
Rozhodl se, že je bude je každý den střídat a dá jim prostor trochu se na Zemi poohlédnout, dozvědět se o smrtelnících víc a v ideálním případě si je oblíbit. Armageddon se dělá o poznání hůř, když místo figurek na šachovnici vidíte lidi – chytré, zábavné, bláznivé lidi, jejichž představivost nezná mezí.
Měl ze svého plánu takovou radost – dokud mu mladý anděl nedonesl jeho kávu se štítivým výrazem v obličeji a doprovázený znechucenými pohledy vyšších andělů. Nu což, změny chtějí čas, netřeba se znepokojovat!
A tak to dál vedl po svém, posílal si anděly pro pití i něco na zub, a dokonce nabízel koláčky každému, kdo prošel kolem. To by bylo, aby je nakonec nezlákal!
Dokud se v jeho kanceláři ve sloupu světla nezjevil Metatron. „Víš, Azirafale,“ promluvil naléhavě, „odvádíš báječnou práci. Skvělou. Všichni ji tu moc oceňujeme.“
Azirafal se usmál, ale úsměv mu tak docela nedosáhl až k očím. Tušil, že to ještě není všechno. A měl pravdu.
„Jako nejvyšší archanděl si můžeš dělat věci po svém, samozřejmě… to je tvoje právo. Ovšem je také potřeba vzít v potaz jisté… tradice. Hodnoty, abych tak řekl. A ctít je.“
„Ach ano, tradice. Ty já ctím vždycky, já-“
„Nebe není Země, Azirafale. Jsme vyšší bytosti, ty nejvyšší, čirá energie, zázrak Jejího stvoření. Stojíme vysoko nad podřadnou hmotou. Nepotřebujeme ji, zabývat se jí mnozí považují za něco vulgárního a nosit ji sem do nebe…“ s povzdechem se odmlčel. „Někteří andělé mají pochybnosti, Azirafale. Pochybnosti, zda jsi na Zemi nezdomácněl příliš, zda jsi ten pravý, kdo by to tu měl vést. Já vím, že ano, nicméně… bylo by… nerozumné zbytečně rozdmýchávat rozkol. Zvlášť teď, když musíme být jednotní a za žádnou cenu nesmíme ohrozit nebeskou harmonii. Nemyslíš?“
Azirafal přikývnul, v krku knedlík.
Už žádná káva. Žádné koláčky, žádná podřadná, odporná hmota. S lítostí se podíval na svůj neposkvrněný stůl a neposkvrněnou, pustou kancelář. Jak jen by jí slušelo pár květin. Koberec. Pár polic na knihy, možná jeho oblíbené křeslo…
Původně si to sem chtěl všechno dát, postupně si alespoň tenhle svůj kus nebe změnit k obrazu svému, ale brzy byl tu myšlenku nucen zavrhnout.
Nevěřili mu. Vyšší andělé na něho koukali skrz prsty jako na přivandrovalce, zrádce, který nějakou nepochopitelnou lstí našel cestu zpátky do nebe, a nehodlali ho mezi sebe jen tak přijmout. A tak se ze všech sil snažil jejich obavy rozptýlit. Nevyčnívat. Zapadnout. Být ten nejvzornější ze všech vzorných, poslušný, pracovitý dbalý všech svých povinností. Snažil se ukázat, že má ty nejčistší úmysly, že jeden z nich. Vždycky byl a nikdy nepřestal…
Marně.
S povzdechem si otevřel nový šanon.
Úprava kvót na drobné zázraky v oboru chovatelství osmáků degu týkající se sekcí 4973/758a – 8615/643q
Očima přelétl první řádek, aniž by vnímal, co vlastně čte.
Kdyby se tak mohl na Zem alespoň podívat! Na knihkupectví, na svoje knihy, kdoví, jestli Muriel správně zachází s těmi tisky ze šestnáctého století, když jí to nestihl vysvětlit, na Soho a Londýn! Nasát všechny jeho vůně, chutě a ruch, sednout si na chvíli na lavičku v parku, sledovat, jak se kachny ládují hráškem a děti zmrzlinou, jak se zamilované páry objímají a přátelé společně smějí.
Hrudník se mu sevřel, a kdyby nevěděl, že je nebesky, nekonečně šťastný, roztřásla by se mu brada.
Na Zem se vydal přesně jednou, když už bílou prázdnotu nemohl vydržet, tedy ehm, když se potřeboval ujistit, že v Londýně všechno funguje, jak má. Prošel nekonečně dlouhými chodbami až k výtahu, když se zpoza rohu vynořil Metatron.
„Ach, pochválen buď Nejvyšší, Azirafale. Kam máš namířeno?“
„No. Já… tedy… jdu zkontrolovat… ehm… Londýn, pane. Jestli tam všechno šlape tip ťop!“ nervózně se usmál a žmoulal si spojené ruce.
„Spustil se nějaký poplach?“
„Poplach? Uh… ne, pane.“
„Cítíš nějaké narušení statu quo?“
„No… ne tak docela,“ očima klouzal po zdech a znovu se rozpačitě zahihňal, „ale víte jak to je. Opatrnosti není nikdy nazbyt!“
„Hm. V tom případě…“ laskavým hlasem probleskly mrazivé závany, „není tvá práce tady důležitější?“
„A-ano, samozřejmě, jen jsem chtěl-“
„A nebylo by nerozumné dát svým bratrům a sestrám takto otevřeně najevo, že svoji roli nebereš vážně? Že je ti přednější pozemská zábava než nebeské poslání?“
„A-ale… já přece…“
„Přesně tak,“ pokynul mu Metatron opačným směrem a začal ho odvádět chodbou zpět k jeho kanceláři. „Jsem rád, že se shodneme. Co nevidět se pustíme do velkých věcí, můj drahý chlapče, těch největších. A potřebuji, abys byl v té nejlepší formě!“ usmál se na něj ještě jednou, strčil ho do dveří a odešel.
Prudce zamrkal, aby se mu slova přestala mlžit před očima. Všechno je v pořádku. Naprosto v pořádku. Má se skvěle. Nic mu nechybí. Je mezi svými… Zpátky doma. Tam, kam patří. Jen kdyby… jen kdyby…
Zpoza řádku na něj vykoukly žluté oči. Poťouchlý úsměv plný bílých zubů s výraznými špičáky - ne zdvořilý, chladný úsměv jakými se hemžilo nebe, ale široký, hřející úsměv ze kterého koukala čirá neplecha a laskavost, úsměv, který dokázal rozzářit celý ostře řezaný obličej, celou místnost, ulici i město.
„Ach, Crowley…“ vydechnul tiše.
Kéž by tu s ním Crowley byl. Kéž by ho neodmítnul. Jak jiné by to všechno bylo, jak báječné! Mohli by spolu pracovat a mluvit, smát se, nekonečnou okolní bělost by rozbila Crowleyho drobná postava přehozená přes opěradlo nejbližší židle a ticho jeho příjemný hlas. Démonova pomoc by byla nedocenitelná – jeho bystrý úsudek, neomylné ukotvení v realitě, jeho zvídavá, nápaditá mysl se spoustou všetečných otázek…
A společnost, přiznal si nakonec neochotně, kdesi vzadu v hlavě. Už jen jeho samotná společnost by byla nedocenitelná.
Crowley by se nenechal zastrašit tradicemi, anděly ani Nebem, Crowley by si do nebeské kanceláře nanosil tolik rostlin, až by z ní udělal džungli, Crowley by sem ze Země pod sněhobílým rouchem pašoval láhve vína a whisky a krabičky se sushi, které by si spolu potom tajně dávali, klábosili a smáli se. Crowley by nedbal na svatost a vždycky našel něco, čím se pobavit a čím pobavit jeho samotného. Crowley by se nebeskými chodbami nejspíš místo opatrného našlapování po špičkách proháněl na kolečkových bruslích a zkoušel, jestli z terasy dokáže trefit kníratého diktátora řečnícího před shromážděním špuntem od vína do hlavy.
Crowley by nestál dva metry od něj, jako všichni ostatní. Daleko, vždycky tak daleko… Azirafal se mimoděk objal vlastními pažemi. V nebi… v nebi se andělé jeden druhého nedotýkali. Žádná objetí, žádné letmé doteky ani přátelské ujištění o vzájemné přítomnosti. Nebylo proč, koneckonců fyzická manifestace jejich bytí nebyla důležitá.
Jenže… jenže on přímo cítil, jak mu ta drobná gesta a vyjádření náklonnosti chybí. Jak je jeho tělo čím dál napjatější a vyhladovělejší. Jak se neustále instinktivně naklání doleva, kde obvykle býval Crowley, jak se jeho ruka každou chvíli zvedne, aby se dotkla drobnější dlaně, paže nebo ramene, jen aby se vzápětí zase zklamaně spustila dolů, když nahmátla jenom vzduch. Jak celé jeho tělo neustále maně hledá kontakt s druhým… a nenachází.
Proč jen ho Crowley opustil? Proč ho odmítnul?
Vždyť mu nabídnul všechno, dokonalé řešení všech jejich problémů - mohli být spolu, oba andělé, oba šťastní. Bylo to krásnější, než se kdy odvažoval snít… a Crowley ho bez zaváhání odmrštil. Proč jen to udělal? Copak jeho uražená hrdost byla vážně silnější než touha být spolu?
Otřel si oči do kapesníku a obezřetně se rozhlédnul, jestli ho někdo nevidí. Měl za takový výbuch slabosti vztek sám na sebe, ale na Crowleyho ještě větší. Proč jen nemohl jednou odložit svoji paličatost? Jen pro jednou. Kvůli němu.
Prý nechce být andělem. Nechce! Co je to za nesmysl? Copak existuje lepší, čistší forma bytosti, než je anděl? Nekonečně dobrá, spravedlivá a čistá? Jak by ji někdo mohl nechtít?
Prý je rád démonem. Pche! Tomu snad má Azirafal věřit? Po všech těch tisíciletích? Po nekonečném smutku ve žlutých očích při každém Jsem démon. Lžu. Jsem démon. Škodím!? Při jeho nechuti k páchání opravdového zla, soucitu s lidským utrpením a konáním dobra, kdykoliv je nejmenší šance, že na to nikdo nepřijde?
Prý nevěří na dobro a zlo, černou a bílou, skvělé Nebe a strašlivé Peklo, ale stále se bojí nebýt zlý. Alespoň na oko. Stále se ohlíží přes rameno, stále nesnese slova díků nebo dokonce chvály. Stále předstírá, stále žije ve strachu. A bude tvrdit, že je sám sebou? Že je spokojený?
Proč proboha nemohl přijmout návrat na nebesa a svobodu konečně být tím, kým je? Laskavou bytostí plnou soucitu? Proč si místo toho raději zvolil život psance, jich obou jako psanců, kteří nikdy nebudou svobodní, nikdy nebudou v bezpečí a Nebe či Peklo je může kdykoliv zničit? Proč si to nenechal vysvětlit a raději…
Azirafal si konečky prstů mimoděk přejel po rtech.
Jejich rozloučení… jejich rozloučení ho stále rozdíralo víc, než dokázal snést. Obnažená bolest v Crowleyho očích, zoufalství v každém rysu tváře, lámající se hlas a pak ty rty, Crowleyho rty na jeho vlastních, horké, odhodlané, omamná chuť vína a kouře, prsty křečovitě zaťaté v jeho kabátu. Polibek. Jejich první polibek. Jeho první polibek.
Měl být nádherný, měl si ho vychutnat a být šťastný, ale byl zaskočený, tolik zaskočený, a bylo to spíš jako útok, útok zničehonic, porušení všech nepsaných pravidel jejich přátelství, ne vyznání, ale trumf vytažený z rukávu a neférový tah, podpásový argument, který ho měl přesvědčit. Nepřijatelné. Bylo to nepřijatelné.
A přitom po něm tolik toužil, připustil si konečně. Toužil ho obejmout a pevně držet, líbat ty hebké rty, toužil se k jeho drobnému tělu tisknout a vychutnávat si křehkou, rodící se intimitu. Ale ne takhle. Ne takhle.
Copak může anděl milovat démona? I když je to Crowley, i když je ve skutečnosti laskavou bytostí a vykonal spoustu dobra… pořád je to démon. Ze své podstaty. Nemůže si pomoct. A on nemůže milovat démona, to si Nebe nenechá líbit, ani Peklo ne, to je proti všem plánům prozřetelnosti. Ne. Anděl a Démon nemohou být spolu.
Jediná šance být spolu byla tahle. Dostali ji, navzdory všemu ji dostali… A Crowley ji zahodil.
Crowley, který tvrdil, že by s ním chtěl strávit věčnost, že z nich mohou být „my“, se ani nezamyslel a okamžitě jejich jedinou šanci na společnou budoucnost zavrhnul. Tolik k jeho přátelství. Tolik k jeho lásce.
Potichu vzlyknul, ale vzápětí se odhodlaně otřel oči a nacpal vyšívaný kapesník do kapsy. Znovu se vrátil k otevřeným deskám.
Dost bylo sebetrýznění. Dost bylo démona. Teď má před sebou důležitější věci. Nebe na něj spoléhá.