Chapter Text
Západ
Albus Potter a Scorpius Malfoy sedí na astronomické věži, pozorují západ slunce a objímají se kolem ramen. Dnes jsou tady spolu naposled. Už zítra každý z nich zamíří v rámci výměnného studijního programu Salazar na jinou kouzelnickou školu, kde mají strávit celý následující půlrok. Mají trochu strach, protože nikdy tak dlouho jeden bez druhého nebyli. Albus si zvykl spoléhat se ve studiu na Scorpiuse, který bral školu vážněji.
Scorpius vytáhne dva svinuté pergameny a jeden podá svému nejlepšímu příteli.
„Cokoliv napíšeš, objeví se na mém pergamenu. Cokoliv napíšu já, objeví se na tvém.“
„Budu ti psát co nejčastěji,“ slíbí Albus.
Květák
"Konečně jsem dorazil do Krásnohůlek. Nevím, proč táta trval na tom, že pojedu vlakem. Strašně jsem se nudil. Vzpomínal jsem na to, jak jsme se spolu seznámili ve vlaku, to bylo fajn, viď? Už teď se mi po tobě stýská. Krásnohůlky jsou nádherné místo, vypadá to tady jako na zámku uprostřed zahrad. Dostal jsem modrou uniformu, cítím se v ní docela dobře – pošlu ti fotku. Bydlím na pokoji s klukem z Francie, jmenuje se Xavier. Myslím, že si budeme rozumět. Jak se máš ty?"
Albus se málem udusil smaženým květákem, když se před ním rozvinul pergamen a uviděl Scorpiusův vzkaz.
Sardinka
Albus ani nedojedl večeři, rychle utíkal zpět do pokoje, aby mohl odpovědět na Scorpiusův dopis.
"Taky jsem jel vlakem, ale bylo nás v kupé asi dvanáct, připadal jsem si jak sardinka. V Kruvalu je děsná zima! Mám červenou uniformu, aspoň trochu hřeje. Na pokoji je nás šest, takže nemám moc klidu. Těším se na obranu proti černé magii. Jsou tu daleko větší sportoviště, ale ta kosa! Asi mi při famfrpálu umrzne zadek. Zítra začíná škola, doufám, že to bez tebe zvládnu. Taky se mi stýská."
Schoulil se pod peřinu. Bylo mu úzko. Scorpius mu chyběl víc, než si uměl představit.
Klid
Albus byl z Bradavic zvyklý nejen na Scorpiusovu pomoc při studiu, ale i na klid na učení. Když ho rušili spolužáci ve společence nebo v ložnici, mohl vyjít ven a učit se prakticky kdekoliv, venku u jezera, v knihovně. V Kruvalu byla na chodbách a venku taková zima, že se vždycky raději vrátil do ložnice, kterou sdílel s pěti dalšími chlapci. Ne že by se tak moc potřeboval učit, to v žádném případě. Chtěl být chvíli sám, aby mohl napsat Scorpiusovi. Uměl si přestavit, jak by se mu kluci smáli, kdyby viděli, co na pergamen píše. "Moc mi chybíš, Scorpiusi".
Špunt
Scorpius je spíše introvert a na hlučné oslavy si moc nepotrpí, přesto mu přišlo nezdvořilé nezúčastnit se večírku na uvítanou. Další špunt vyletí ze šampaňského, všichni se smějí, jen Scorpius je mírně zaražený. Albus mu už tak dlouho nenapsal! Možná že na mě nemyslí tak často jako já na něj. Určitě lépe zapadl mezi ostatní studenty, to jen já jsem takový zoufalec. Najednou pocítí, jak mu v kapse zavibruje pergamen. Vystřelí ze společenské místnosti a uhání do pokoje, aby si přečetl vzkaz.
"Taky mi chybíš, Albusi. Pořád na tebe musím myslet." Přikreslil tři srdíčka, šampaňské mu pořádně stouplo do hlavy.
Sklípek
Sotva si Scorpius uvědomil, co vlastně Albusovi odeslal, nahnala se mu do tváří červeň. Napjatě čekal, až mu Albus odepíše. Trvá to nějak moc dlouho. Všechno jsem to pokazil, teď si Albus myslí kdoví co.
"Albusi, promiň, nechtěl jsem tě vyděsit. Spolužáci mě přemluvili, že musím ochutnat poklady z jejich vinného sklípku, a asi jsem to trochu přehnal. Nezlob se prosím."
Odpověď přišla okamžitě.
"Budu se zlobit, jestli mi teď napíšeš, že jsi to nemyslel vážně. Sakra, tak strašně bych tě chtěl mít vedle sebe. Asi jsem ti to měl říct dřív, ale neměl jsem odvahu. Mám tě rád, Scorpiusi."