Chapter Text
Od voleb Velkého Vonta už uplynuly mnohé měsíce a s Losnou stále nikdo nemluvil. Už to bylo dlouho, co s ním někdo z vontů, ba dokonce i z jeho kamarádů a věrných přívrženců prohodil slůvko.
Naposled, co se pamatoval, že by se to stalo, bylo, když se ho pár dní po volbách, když původní chaos trochu opadl, jeden vont za druhým, známý i neznámý, přítel i nepřítel ptali, jak se mu pro všecko na světě podařilo vysvobodit ježka z klece.
Když z věrnosti ke slibu dávným kamarádům Rychlým šípům odmítal cokoliv prozradit, odřízla ho celá Stínadla úplně a možná i nadobro.
Nevěděl, co si má myslet.
Losna byl čestný hoch, a proto moc dobře věděl, jak nespravedlivého chování se od zbytku Stínadel dočkává, ale zároveň to byl hoch i velice věrný, a Stínadlům a vontské organizaci byl snad nejvěrnější úplně ze všeho na světě.
Chtěl opět zapůsobit a vést Stínadla po dobré cestě, aby vzkvétala a aby se všichni vontové cítili součástkou tohoto krásného a podivného společenství, za které vděčili Vojtěchu Vontovi.
Jejich úmyslné přehlížení a poznámky šeptány z ucha do ucha, nebo zamumlané pod vousy, kdykoliv ho vontové na ulici nebo ve škole spatřili mu ubližovaly o to více.
Chmurné a osamělé dny se vlekly tak pomalu, že nebýt toho hrozného zmatku, co ve Stínadlech vypukl, Losna by snad přišel o rozum.
Každý den míjel skupiny, co se mezi sebou navzájem tloukly a hádaly se ostošest, a každý den slýchal ve škole o nových populárních bandách, jejichž velitel si brousí zuby na Velké vontství.
Jak jich přibývalo víc a víc, Losna se konečně rozhodl zasáhnout. Po tom dlouhém a úmorném boji, kdy se snažil vyprostit Stínadla z Mažňákových drápů přeci nemohl dopustit, aby Stínadla padla do nepovolaných rukou. Ne, ne, ne, to nesmí dovolit! Vmísí se do voleb Velkého Vonta děj se, co děj a zařídí, že se Velkým Vontem stane nějaký dobrý a čestný chlapec této pozice hodný, jako že se Otakar Losna jmenuje!
Prvně ho napadlo, že by si na pomoc zavolal Rychlé šípy, však ony samy ví, jak moc mu onehdá pomohly! Jenže jejich klub byl z Druhé strany a jejich adresu neznal.
Ale s tím, jak moc se Stínadla začala bouřit… Bůh ví, třeba tu někde slídí.
Momentálně byly ovšem mimo dosah, tudíž obnova společenství s nimi zatím nepřicházela v úvahu.
Nakonec přece jen sestavil plán.
Byl prostý a Losna moc doufal, že bude i účinný.
Chtěl se podívat k základnám každé větší tlupy, co si dělala nároky na Stínadla a vyslechne si jejich vůdce – však oni řeční často, pomyslel si trpce.
Jak se mu stýskalo po Velkém Vontství, i když ho měl jen na pár minut! Co by za to dal, aby měl ježka ve svém vlastnictví, aby znovu slyšel jeho cinkot.
Celé dny by ho jen vytahoval a dával zase zpátky do železného vězení.
Nic naplat, ježek byl ztracený navždy, někde v hlubinách bahnité stoky pod svatým Jakubem a Losnovým posláním bylo zařídit komusi vyvolenému Velké vontství, ať už s talismanem, nebo bez něj.
A tak usedl ke stolu a začal si zapisovat vše, co si z kolujících zvěstí pamatoval.
Druhý den provedl to samé ve škole, kde ho v poslední lavici stejně nikdo nepozoroval, stejně tak cestou ze školy si četl a přepisoval veškeré vzkazy na pouličních lampách, výlohách prodejen či jen tak ledabyle nalepených na zdech domů.
A tak uplynul celý následující týden.
Losna byl chlapec velmi pracovitý a jeho notýsek se brzy stal jeho nejlepším a jediným kamarádem, kterého nosil vždy v kapse spolu s obyčejnou grafitovou tužkou.
Pro jednou se cítil rád, že se k němu vontové chovají jako k neviditelnému, když viděl, jak nepřátelsky se k sobě přívrženci různých skupin chovají.
Jak by se jim ubránil, když je teď úplně sám?
Snažil se působit co nejvíce nenápadně a příliš na svou samotu nemyslet. Soustředil se na svou práci, a brzy mu příslovečně přinesla ovoce.
Jeho rodiče se oba radovali, že po tak dlouhé době konečně trávil odpoledne venku, zatímco Losna cestoval křížem krážem celými Stínadly a se zatajeným dechem poslouchal kdejaké proslovy, ke kterým se zrovna nachomýtl.
Nejeden vont ho na schůzích poznal a několikrát ho dokonce i vyhnali!
Za to si zasloužili být nemilosrdně přeškrtnuti v Losnově notýsku, zavázal se přece, že žádnému vontovi se ve Stínadlech nesmí přihodit žádné bezpráví.
Překvapilo ho však, kolik skupinek se stihlo za těch pár měsíců objevit – bylo k neuvěření, jak rozdělená čtvrť teď byla.
Dabinelovce škrtl téměř okamžitě.
Zahlédl, že si berou zajatce a chovali se k nim nanejvýš krutě.
Jak mu bylo líto, že jim nemohl pomoci…
Hned za nimi následovala Modrá hvězda, neměli ani pořádného vůdce, respektive, měli je dokonce tři! A jeden jak druhý to byli hrubiáni a rváči!
A za Modrou hvězdou následovaly další a další...