Work Text:
Přes oči měl pásku, která mu znemožňovala vidění. Všechno ho bolelo. Byla mu zima, sotva se držel na nohou a měl pocit, že se každou chvílí pozvrací. Kdosi mu pevně svíral paže a zarýval mu do nich nehty – ne, ne nehty, to byly drápy, musely být – tak silně, až cítil, jak se mu trhá kůže. Byl si jistý, že to sevření je jediný důvod, proč se ještě nezhroutil a proč byl schopný pohybu.
Jeho držitelé ho víceméně nesli.
Netušil, jak dlouho ho drželi v naprosté nicotě, spoutaného a neschopného pohybu. Mohly to být dny, možná týdny. Za tu dobu mu dopřáli jen tolik jídla a vody, aby ho to udrželi při životě.
Netušil, kdo byli jeho věznitelé. Pamatoval si jen to, že Ódin pozval Avengers na Ásgard ve snaze prohloubit vztahy mezi Ásgardem a Zemí, a že během té návštěvy došlo k napadení planety. Avengers samozřejmě neváhali a pustili se do obrany, ale kdesi v průběhu boje se všechno nakrásně zvrtlo. V jednu chvíli Tony letěl nad nepřáteli, v druhé ležel na zemi, zatímco se jeho oblek doslova rozpouštěl. Vzdáleně vnímal křik svých přátel a Ódinových bojovníků, pak ho obklopily siluety a zatmělo se mu před očima. Probudil se do tmy, neschopen pohybu, a na jeho otázky mu nikdo neodpovídal.
A teď, kdo ví o jak dlouho později, byl tady. Ať už tady znamenalo kdekoli.
Jeho věznitelé ho urgovali kupředu a on poslušně kladl nohu za nohou. Nebo se o to alespoň snažil. Nepokoušel se vzdorovat; nebyl sebevrah.
Ani na to neměl sílu.
Najednou se zastavili. Slyšel syčení a klikání a další zvuky, které musely být cizím jazykem a kterým absolutně nerozuměl. Pak mu z očí zmizela páska a jeho vidění naplnily barvy.
Zasténal a sklonil hlavu. Ihned zase zavřel oči, protože ten náhlý kontrast s předešlou temnotou bolel. Pomalu zamrkal, snaže se přizpůsobit tomu, že zase po dlouhé době něco vidí, třebaže měl jeho mozek problém si spojit obrazy s realitou.
Rasa, která ho držela, nevypadala zrovna lidsky. Spojovala je bipedálnost a vzpřímený postoj, ale to bylo tak všechno. Těla měla pokrytá srstí, hlavy protáhlé. Dlouhé končetiny zakončené prsty s ostrými drápy, a taky ocasy. Když mluvili, odhalili dlouhé, na první pohled drsné jazyky, a jejich těla zdobila různé výrůstky, které možná fungovaly jako rozlišovací znaky. Jejich oči neměly duhovky ani bělma, byly to pouze bulvy s jednolitou barvou. Tonymu trochu připomínali pokus o zkřížení lidské DNA s panteří, který se hodně, hodně vymkl kontrole.
Sharové, tak je Thor nazval, když zaútočili.
Čuráci, tak by je Tony označil. Kdo jen tak unese někoho na úplně jinou planetu?
Konečně se rozhlédl kolem sebe. Za ním se rozléhala přistávací plocha naplněná vesmírnými letouny, které Tony snadno poznal jako ty, v nichž přiletěli na Thorovu planetu. Vystupovaly z nich stovky Sharů a společně s nimi i očividní zajatci, které Tony ovšem podle ras nepoznával. Museli útočit i jinde než na Ásgardu.
Před ním se nacházela pevnost. Jinak se to popsat nedalo. S vysokými zdmi s dráty na vrchu, několika strážními věžemi a těžkými, velmi dobře zabezpečenými dveřmi, skrz které procházeli zajatci.
Neopustitelné vězení. Před tím stál.
Jeden Shar s červeným barvením na ocase něco zasyčel a dva další, kteří ho drželi, s ním prudce trhli do strany.
„No no, však jdu,“ zasyčel. Nedali nějak najevo, že by mu rozuměli.
Koutkem oka zachytil pohyb po své levici. Neodolal zvědavosti a natočil hlavu na stranu, aby se podíval, jaký další ubožák se dostal do stejného problému jako on, jen aby zamrzl na místě.
Protože on toho chudáka znal. A poznal ho navzdory krvácejícím ranám na jeho těle, mastným vlasům a náhubku, který mu znemožňoval mluvit.
„Loki?“ hlesl nevěřícně. Něco v jeho hlasu muselo upoutat pozornost Sharů, protože se na něj najednou všichni dívali.
Mág sebou trhl. Podíval se přímo na Tonyho, ale jinak nedal najevo, že by o něj jevil jakýkoli zájem.
To si Tony nehodlal nechat líbit. Byl dehydratovaný, dezorientovaný a naprosto a nepopiratelně v prdeli, takže se jeho mozek upnul na to jediné známé, co měl před sebou, třebaže to byl nepřítel. „Kde tě sebrali? Vyšels ze stejné lodi? Musel jsi, určitě, jsme hned vedle sebe. Loki –“
Jeho držitelé uťali jeho nesmyslné řeči stejným náhubkem, jaký měl na sobě mág. Zaprskali na sebe pár slov, které soudě podle toho náhlého rozhořčení na Lokiho tváři nevěstily nic dobrého, a pak je popohnali kupředu.
Tony tomu nerozuměl. Nechápal, jak Lokiho mohli chytit, nebo proč se ještě nepřenesl pryč. Možná za to mohly ty náramky, které měl na sobě? Možná to byl nějaký trik? Ale ne, Loki by se přece nikdy nesnížil k tomu, aby před nepřítelem dobrovolně vypadal slabě.
Tony poslušně postupoval dopředu. Fakt, že se ani Loki nepokoušel nijak protestovat a šlapal za ním, jak po něm jeho vlastní držitelé chtěli, mu napovídal, že je situace opravdu vážná.
Prošli bránou a pokračovali dovnitř za zdi, které se táhly, kam jen oko dohlédlo. Vevnitř se nacházel asi dvousetmetrový volný plac, který dělil zdi od samotné budovy vězení. Prošli dalšími dveřmi dovnitř, kde je Sharové postavili do řady s ostatními vězni, a pak mu z těla strhli jeho zpocené, špinavé triko, které běžně nosil pod oblekem.
Tony chtěl protestovat, ale než se k tomu dostal, další Shar k němu přistoupil s přístrojem, který na první pohled vypadal jako ovladač od televize, ale ovladač rozhodně nebyl. Shar zmáčkl tlačítko, přístroj se rozsvítil a vytvořil projekci strašně složitě vypadajícího tetování, a to se mu propálilo do paže.
Nejprve mučení vodou, teď žár. Měl by si sestavit bingo kartičku. Nemuseli ho kvůli tomuhle ale svlékat, stačilo by odtrhnout rukáv. On neměl kožich, zatraceně, začínala tady být zima.
Sharové ho ihned popohnali dopředu, kde se ho chopili jiní strážní. Jenže namísto toho, aby pokračovali v řadě jako zbytek, počkali, dokud se k nim nepřidá Loki, a začali je odvádět jinam.
To nevypadalo dobře. To nevypadalo vůbec dobře.
Sít chodeb, kterými je vedli, byla spletitá. Jakkoli se Tony snažil zapamatovat si cestu, nedařilo se mu to. Snažil se alespoň vrýt si do paměti některé klíčové body – třeba zářící cedule nebo čísla nebo nápisy –, ale všechny ty mimozemské, neznámé popisky mu brzy začaly splývat v jedny.
Až pak nakonec zastavili před jedněmi dveřmi. Po pravé straně byla čtečka, ke které jeden strážný přiložil kartu. Dveře se otevřely, Sharové jim sundali náhubky, pak i pouta a vzápětí byli jak Tony, tak Loki strčeni dovnitř.
Jakmile Tony přišel o veškerou oporu, nedokázal se udržet na nohou. Klopýtl a svalil se na zem, doprovázen hlasitým trhavým syčením, který musel být smích. Nijak mu na tom nezáleželo, ne když jeho tělo vytvořilo překážku pro Lokiho, který se pro změnu téměř přerazil o něj. Bohovi se však podařilo pád ustát, a jakmile získal zpátky rovnováhu, dveře se za nimi zavřely.
Nad jejich hlavami se rozsvítilo malé červené světlo, které poněkud kontrastovalo se září z obloukového reaktoru. Jejich cela byla docela prostorná, nabízela jim místnost o velikosti asi pět krát pět metrů. Kromě nich tam však nebylo nic; žádný nábytek, žádné okno, jen tři zdi, dveře a strop.
Jeho rozjímání bylo přerušeno hrubým stiskem jeho zátylku. Nemusel se ani stavět na nohy; Loki to udělal za něj. Bůh ho zvedl ze země, přesunul svou ruku na jeho hrdlo a přirazil ho ke stěně, tvář zkřivenou nenávistí. „Co sis sakra myslel? Jak sis mohl myslet, že je dobrý nápad jim ukázat, že se známe?!“
Tony v sobě našel sílu zvednout ruce a uchopit Lokiho předloktí, ale v tom stisku nebyla žádná síla. „Nemys… lel,“ vysoukal ze sebe přidušeně.
„Očividně!“ křikl Loki. Pustil ho a o krok ustoupil, ruce rozhozené do vzduchu.
Tony dopadl na zem, lapaje po dechu. Zatraceně, začínalo to být horší a horší. Ještě před pár vteřinami měl za to, že ho tělo už víc bolet nemůže. „Nečekal –“ Zarazil ho kašel. Ruku stisknutou v pěst si položil na reaktor, snaže se vnímat tlukot svého vlastního srdce.
„Jak patetické,“ zasyčel Loki. „Nejsi schopný ani jedné věty.“
„Pardon, že nejsem – že jsem jen člověk,“ odvětil chraplavě.
Opřel si hlavu o zeď. Chlad, který z ní pramenil, byl příjemný. Natočil hlavu, aby se zdi dotýkal i líčkem, a spokojeně vydechl. Bylo mu jedno, že ho Loki vidí v takovémhle stavu, dobitého a nejspíš na pokraji smrti. O veškerou hrdost přišel díky médiím už dávno, a jakkoli se o to tolik let snažil, nemohl popřít fakt, že byl jen člověk. Ne supervoják, ne mimozemšťan s nelidskou silou a výdrží.
Jenom obyčejný člověk v obleku.
A teď dokonce i bez něj.
„Ty máš vůbec co říkat,“ pokračoval potichu, vědom si toho, že riskuje víc, než si mohl dovolit. „Chytili tě taky. Jak se jim to vůbec podařilo? Měl jsem za to, že tě neudržely ani ásgardský pouta. A stejně teď hniješ v cele jako já.“
Loki byl okamžitě zpátky. Vjel mu rukou do vlasů a trhl s nimi, takže ho donutil se mu dívat do obličeje. Tony čekal na prsty na svém krku, čekal na slova plná nenávisti a pohrdání.
Nikdy nepřišla.
Bůh si odfrkl. Natlačil jeho tvář zpátky na zeď a odsunul se pryč po jeho pravici, takže na něj Tony stále viděl. Mág si sedl na zem a taky se opřel o stěnu, akorát mnohem elegantněji než vynálezce.
Tony měl až teď možnost si ho pořádně prohlédnout. Loki měl na sobě kalhoty od svého obleku. Horní část měl roztrhanou, ale plášť byl až na pár děr netknutý. Bylo nefér, že mu ho nechali, zatímco Tonyho připravili o jedinou vrstvu oblečení, kterou měl.
Nehodlal ale Lokiho prosit, jestli by se nepodělil. Nějaká důstojnost mu stále přeci jen zůstala.
Trochu ho zajímalo, kam se poděla jeho helma a nože. Možná je taky rozpustili, stejně jako Iron Man oblek.
Ta vzpomínka ho zabolela. Miloval všechny své obleky. Nikdy se jich nechtěl vzdát a vidět některý z nich poničený ho bolelo. Představa, že o tenhle nadobro přišel…
Schoulil se víc do sebe. „Myslí si, že mi na tobě záleží, že jo.“
Loki na něj upřel oči. Tony si nikdy nevšiml, jak jasná je ta zelená barva. „Tak přece jenom dokážeš pořád používat mozek.“
Tony stiskl rty. Zpětně mu docházelo, jak špatný nápad to byl. Ale vidět Lokiho bylo jako vidět světlo na konci tunelu; byl to paprsek jistoty v naprostém neznámu. „Nedá se jim nějak vysvětlit, že jsem se spletl?“
„Budou si myslet, že lžeš.“
Poraženě zavřel oči. Jo, to dávalo smysl. Na jejich místě by sobě taky nevěřil. „Co po nás vůbec chtějí?“
Loki byl chvíli zticha. Tony si už myslel, že mu neodpoví, když se mág zeptal: „Jak tě dostali?“
„To bys rád věděl, co?„ ušklíbl se Tony. Pak přece jenom dopověděl. „Na Ásgardu. Avengers tam byli pozvaní na nějakou slavnost, jenže tihle emzáci na nás zaútočili.“ Na okamžik se odmlčel. „Tebe?“
Loki neodpověděl. Naklonil hlavu na stranu, jako kdyby se ho ptal „Vážně? Vážně si myslíš, že to řeknu tobě?“, a Tony od něj nic jiného ani nečekal. Už když se zeptal mu bylo jasné, že se nedočká odpovědi.
Koneckonců, až doteď nikdo netušil, kde se Loki nachází. Poté, co utekl z ásgardského vězení, po něm sice Ódin vyhlásil pátrání, ale mág se svými kouzly dokázal krýt i před Heimdallem. Až doposud nikdo nevěděl, kde je, co provádí, nebo jestli je vůbec stále naživu.
Lokiho rozhodně nikdo hledat nebude.
Ale Tonyho ano.
„Dávám jim tak… týden, maximálně. Nemám šajna, jak dlouho trvá cestování vesmírem, ale s tím vaším duhovým mostem by to nemuselo zabrat tak dlouho,“ prohlásil Tony do ticha. „A hele, třeba z téhle díry Thor vytáhne i tebe –“
„Nepřijdou.„
Tony se na něj zamračil. Ta jistota, s jakou to Loki prohlásil, ho mrazila. „No, pro tebe možná ne, ale –“
„Nepřijdou,“ přerušil ho Loki znova, stejně jistým hlasem jako předtím. „Nedívej se na mě tak. Neříkám to kvůli nějaké zapšklosti, ale protože je to realita. Nepochybuju o tom, že by tě tady Thor nenechal, kdyby mohl. Ale nemůže. Nepřijde.“
Tony otevřel pusu, aby se hádal, jenže něco v tónu Lokiho hlasu ho donutilo se nad jeho slovy zamyslet. Jasně, slyšel tam zahořklost a vztek, ale také rezignaci. Ta se k tak sebejistému bohovi zkrátka absolutně nehodila. „Proč?„ zeptal se tedy. „Proč nemůže? Co mu brání?“
Musel vědět víc. Musel, když si tím byl tak jistý. Jasně, Loki byl bůh podvodů a lží, ale před ním mu cokoli z toho bylo k ničemu. Kdyby stál na straně Sharů, dal by to najevo. Neměl jediný důvod, aby před Tonym předstíral, že je jejich zajatcem.
Loki z něj nespouštěl oči. Co v jeho tváři hledal, to Tony nevěděl. Možná se snažil zjistit, jak moc při vědomí je? Nebo jestli se nechytá každým okamžikem hroutit?
Z psychického hlediska to nehrozilo. Zatím. Z fyzického… Možná. Ale nehybnost a ten chlad mu pomáhaly se cítit lépe.
Loki zjevně usoudil, že je dostatečně stabilní, protože začal vysvětlovat. „Považovali jsme Shary za vyhynulé. Před pár set staletími u nich došlo k občanské válce, která vedla k naprostému zničení jejich planety. Začaly se u nich šířit nemoci, válčili o vodu, otrávili si svůj vzduch. Postarali se o to, aby byla jejich planeta neobyvatelná, a vzájemně se povraždili. Kdo nezemřel ve válce, zemřel na něco jiného. Hlad, mor, dehydrataci, hypotermii.“
Tony stiskl rty k sobě. „Mně se teda zdají dost živí.“
Mág po něm vrhl „Nepovídej?“ pohled. Takhle sarkastický výraz vídal jenom ve zrcadle. „Očividně někteří přežili. Pro některé rasy jsou staletí dlouhá doba. Museli migrovat na jinou planetu – tuhle – a tady založit nové kolonie. Podle všeho dost úspěšně.“
„Jo, docela to tu žije,“ utrousil Tony. „Takže… Předpokládám, že ani ty vlastně nevíš, kde jejich nová planeta leží, že?“
Lokiho ticho bylo vypovídající samo o sobě.
„Co po nás chtějí?“ zeptal se tedy.
Když Loki znova mlčel, Tony si hlasitě povzdechl. Pohnul se, přisunul se zadkem trochu blíž ke stěně, aby si kompletně nezničil záda, a objal se rukama, aby se trochu zahřál. „Poslouchej, oba se odsud chceme dostat. Tady nezáleží na tom, že stojíme na opačných stranách. Navrhuju dočasný příměří. Jestli fakt nikdo nepřijde, tak musíme vymyslet cestu pryč sami. Já jim nerozumím, ale ty jo. Možná nejsem supersilnej nebo nemám ty tvoje čáry máry á jak to, že je nemůžeš používat, mimochodem? –, ale jsem chytrej. A to je slabý slovo. Jsem génius a pořád mi to myslí.“
Kdyby Loki odmítl, určitě by se mu podařilo dostat se z tohohle místa pryč vlastními silami. Jen… si nebyl jistý, jak dlouho by mu to zabralo. Co ovšem věděl stoprocentně, bylo, že jeho zajatecký život bude mnohem snazší, když si s Lokim vzájemně nepůjdou po krku.
Loki si odfrkl. „Vážně si myslíš, že mi tvůj intelekt k něčemu bude?“
„Během tý svý invaze sis to očividně myslel.“ Tony si přitáhl nohy blíž k tělu, pak je pomalu narovnal, když mu ten pohyb vyslal křeč do svalů. „Tady ti ten akt odtažitého, všemocného boha, co má všechno pod kontrolou a nepotřebuje spolupracovat s pouhým smrtelníkem, kterej mu nesahá ani po kotníky, nepomůže. A oba to víme.“
Nebyl si jistý, jestli si tím nevyslouží další škrcení, ale k jeho překvapení Lokimu zacukaly koutky úst vzhůru. „Je příjemné zjistit, že ses nezměnil, Starku.“
Tony na něj zůstal nevěřícně zírat. Došlo mu, že to bylo poprvé, co Loki vyslovil jeho jméno. Ani si nebyl jistý, jestli si ho vůbec pamatuje. Překvapilo ho to a nebyl si jistý, jak se má cítit.
„Říkej mi Tony,“ odvětil automaticky. „Stark byl můj otec.“
Tentokrát se námitky dočkal. „To není tvoje jméno.“
„Ale je.“
„Ne není, Anthony.“
Po páteři mu přejel mráz, který neměl nic společného s chladem linoucím se ze zdi. „Jsem překvapenej, že si pamatuješ něco tak trivialního.“
Bůh pokrčil rameny. „Mám excelentní paměť.“
O tom Tony nepochyboval. Spíš se ptal, proč si to Loki pamatoval – proč mu celé jméno smrtelníka stálo za zjištění a zapamatování, když mu tak nikdy nikdo neříkal. Nepřekvapilo ho ale, že se Loki rozhodl tuhle část nezodpovědět.
Přechod na křestní jméno namísto příjmení považoval za souhlas k příměří a spolupráci. Výhra byla stále výhra, a tohle byl skvělý první krok dopředu.
Tony zahýbal prsty na nohou. Díky bohu, že měl na sobě pořád boty, a díky bohu podruhé, protože se jednalo o ásgardskou výrobu. Byl si jistý, že cokoli zemského by bylo už dávno na kusy. „Takže… Co po nás teda chtějí?“
Loki si u kotníků překřížil nohy, pak potichu vzdychl. „Nevím,“ přiznal. „Snažil jsem se to zjistit, ale nedali mi moc prostor k mluvení.“
Vynálezce se uchechtl. „Hm, to by mě teda zajímalo, proč.“ Thor jim říkal, že byl Loki nechvalně známý napříč vesmírem. Očividně se mu to docela vymstilo.
„To hlavní je,“ pokračoval Loki ostře, „že si mezi sebou neřekli nic důležitého. Nevím, co mají v plánu. Nevím, co měli v plánu s tebou, ale rozhodně to změnili, když ses tak chytře přihlásil ke mně.“
„Hele, všichni máme slabý momenty.“ Na Zemi se tomu laicky říkalo zkrat. Byl si jistý, že jediný důvod, proč sebou ještě nesekl, byl adrenalin stále kolující v jeho krvi. Cítil, jak opadává.
Chtělo se mu spát, ale zároveň nechtěl jít spát. Bál se usnout. Bál se toho, že znova probudí někde jinde. Že se znova probudí do tmy.
Nechtěl usnout, třebaže se mu zavírala víčka.
„Zjevně,“ zamumlal mág. Pak hlasitěji dodal: „Chci jen říct, že jsem za svůj život udělal spoustu věcí, ale s Shary jsem nikdy problém neměl.“
Takže nevěděli absolutně nic, kromě toho, že se nejednalo o žádnou vendetu. Nejspíš Lokiho poznali díky magii. Podle Thora byl jedním z nejlepších mágů ve vesmíru, a koneckonců byl po tisíciletí druhý princ Ásgardu.
Tony zhluboka vydechl. Znova natočil hlavu na stranu a opřel si ji tváří o zeď. Nebylo to zrovna nejpříjemnější, ale postele jim do cely nedali.
Neuniklo mu, že Loki se nevyjádřil k jeho chybějící magii. Nechtěl dráždit hada bosou nohou; už tak za jeden den pokoušel štěstí víc, než bylo zdrávo.
Nemohli dělat nic jiného než čekat, jaký bude další krok Sharů. Jeho tělo zoufale potřebovalo regeneraci. V břiše mu kručelo a hrdlo měl vyschlé, ale únava byla silnější než hlad a žízeň, se kterými stejně nemohl nic dělat.
Pomalu, tak, aby nezpůsobil další křeč, si přitáhl nohy k tělu. Možná by bylo lepší, kdyby si prostě lehl na zem, jenomže stěna za ním mu poskytovala bezpečnou oporu; věděl, že z tohohle směru nebezpečí nepřijde. A to byla jistota, o kterou se nechtěl připravit.
Reaktor pod jeho rukama potichounku bzučel.
Tony zavřel oči a okamžitě nevěděl o světě.
Probudilo ho třepání. Ospale se snažil převalit na stranu, jen aby narazil na zeď. Zamrkal, snaže se přijít na to, proč má cizí ruku položenou na rameni a proč je Lokiho obličej v tak divném úhlu.
„Hrrn?“ dostal ze sebe inteligentně.
Bůh ihned stáhl ruku a ustoupil. „Nešlo tě vzbudit,“ vysvětlil prostě.
Tony zívl. Pak se snažil vyhrabat do sedu, protože se někdy v průběhu spánku přesunul, aby ležel na boku, a zasténal, když se mu ozvaly ztuhlé svaly. „Jak dlouho jsem spal?“
„Skoro jedenáct hodin.“
To ho spolehlivě probudilo. Vyvalil oči a nevěřícně se na něj podíval. „Kecáš.“
„Nemám důvod, proč bych ti v tomhle lhal.“
Promnul si obličej v dlaních. Připadalo mu to jako pár vteřin od chvíle, co usnul. Kdyby ho Loki nevzbudil, nepochybně by spal dál. „Proč jsi mě vzbudil?“
„Měl jsem za to, že by ses rád najedl. Jestli jsem se pletl, příště tě nechám spát.“
Tony se ihned rozhlédl po cele. Nechápal, jak si toho tácu nemohl všimnout hned. Ležel uprostřed místnosti, byly na něm položené čtyři misky; dvě velké, dvě menší.
„Jak se to sem dostalo?“ Představa, že prospal otvírání dveří a příchod Sharů, ho znepokojila.
„Skrz dveře.“ Loki si tím od smrtelníka vysloužil pohled, při kterém se na něj pobaveně zakřenil. „Nedělám si srandu. Není to magie, ale technologie. Dokáží znehmotnit pevné objekty; nemusí ani otvírat dveře, stačí jim vytvořit otvor pro tác.“
„To pořád nevysvětluje, jak se sem dostal ten tác,“ odvětil Tony. Zvedl se, protáhl a přistoupil až k němu. Zjistil, že dvě misky už jsou prázdné, a v další se nachází něco, co vzdáleně vypadalo jako fialová bramborová kaše s kousky masa uvnitř, zatímco v druhé misce byla voda. Tony sundal nádobí z tácu, ten uchopil, a překvapeně zjistil, že je těžší, než vypadá. Když ho obrátil, zjistil, proč. „Trysky, jo?“
Znamenalo to, že Sharové byli technologicky velmi vyspělí. Ale taky to znamenalo, že měli technologii, se kterou byl Tony obeznámen. Jakmile se mu podaří zjistit více, určitě bude schopný jejich techniku využít ke svému prospěchu. Poradil si se zaostalou technikou v jeskyni a autobaterií pohánějící jeho srdce. Nepochyboval, že si poradí s pokročilou za mnohem příznivějších podmínek.
„Koukám, žes na mě s jídlem nečekal,“ dodal Tony, když položil tác zpátky na zem a prázdné nádobí na něj. Se svým přídělem se přesunul zpátky ke zdi. V misce byla zabodnutá menší lžíce, takže Tony neváhal a pustil se do jídla.
Chutnalo to překvapivě dobře. A tím myslel, že to víceméně nechutnalo jako nic, takže se to alespoň dalo jíst bez problémů.
Loki podle všeho nepovažoval za nutné mu nějak odpovídat. Tony jedl v tichosti a rychle. Nejradši by si misku s vodou nechal a vodu šetřil, protože nevěděl, kdy dostane další příděl, ale něco mu napovídalo, že to nebyl nejlepší nápad. Uplynulo sotva pár minut poté, co položil prázdné nádobí zpátky na tác, než se tácek zčistajasna zvedl do vzduchu a přímo před jeho očima projel zavřenými dveřmi.
Co by dal za to, aby se mu tahle technologie dostala do rukou.
„Deset minut,“ zamumlal Loki.
Tony se nemusel ptát, o čem mluví. Bylo štěstí, že ho bůh vzbudil, jinak by byl bez jídla i pití kdo ví jak dlouho. Nepřekvapilo ho, že čas na stravu je limitovaný.
Asi bylo štěstí, že vůbec něco dostali. Taky mohli být o hladu.
„Nechtějí nás zabít,“ promluvil Tony do ticha. „Kdyby jo, tak už by to dávno udělali. Hlavně by si nedali tu práci s naším převážením.“
„Velmi dobrý postřeh,“ podotkl Loki sarkasticky. „To ti trvalo takovou dobu na to přijít?“
Rozhodl se ignorovat jeho poznámky, stejně jako to on dělal jemu. Rád přemýšlel nahlas. Zvykl si Jarvisovi diktovat svoje myšlenky a nápady, a Jarvis všechno poctivě nahrával a zapisoval, takže se k nápadům mohl zpětně vracet.
Jarvis mu chyběl. Nejvíc ze všech, měl-li být upřímný. Tony byl zvyklý trávit čas o samotě, ale Jarvis mu vždycky dělal společnost. Dokonce se mu podařilo vymyslet, jak ho vzít na Ásgard. Doufal, že to rozpuštění jeho obleku nijak nepoškodilo Jarvisův základní kód – to by ho fakt naštvalo. Jemu můžou udělat cokoli, snese toho hodně, ale přijít o Jarvise…
To by bolelo víc než cokoli, s čím mohli Sharové přijít.
„Očividně je jim ukradený tvůj princovský status, když si seš tak jistý, že Thor a ostatní nepřijdou,“ pokračoval Tony. „Kdyby je to zajímalo, tak by to už asi dali nějak najevo.“
„Shary nikdy nezajímala zahraniční politika. Je to válečnická společnost založená na síle, pevné hierarchii a gladiátorské kultuře.“
„Takže co, unesli nás mimozemský Spartani?“
Loki stiskl rty k sobě a naklonil hlavu na stranu. „Hm, asi by se to tak dalo zjednodušit, jo.“
Smrtelník si povzdychl. „Pecka. Vyspělá barbarská společnost, to zní fajn.“ Na okamžik se odmlčel. „Říkáš Sparťani. Kdyby z nás chtěli udělat otroky, tak už to dávno udělaj, že?“
„Kdybychom se měli stát otroky, už dávno pracujeme.“
Jo, to si myslel. Nevěděl ale, co by po něm tím pádem Sharové mohli chtít – jaké by pro něj mohli mít využití. Lokiho chápal. Koneckonců, ten měl za běžných okolností svou magii.
Ale Tony? Člověk? Sharové mu ani nerozuměli. Slušně pochyboval, že by jejich rasa vůbec měla Zemi v evidenci hrozeb nebo něčeho takového. Nerad to přiznával, ale vždyť proti nim byla Země dost zaostalá.
„Rozumí mi?“ zeptal se.
Bůh zaváhal. „Ne,“ připustil. „S pomocí své technologie by toho nejspíš mohli být schopní, ale navzdory jejich technické vyspělosti, Sharové nikdy nebyli učenci. O tu část vesmíru, ve které leží Devět světů včetně Midgardu, se nikdy nějak nezajímali.“
„Až doteď,“ odtušil Tony.
„Až doteď,“ odsouhlasil mág. „Pochybuju, že se tam vrátí. Zaútočit na Ásgard byla chyba. Sharové sice mají technologii, ale Ásgard taky. A magii. Je silnější.“
Tony zkřivil tvář. Ásgard byl silnější, to byla pravda. Navzdory naprosto nečekanému útoku tu bitvu vyhrávali. Kdyby se Tony jen tak hloupě nenechal chytit – kdyby byl opatrnější, rychlejší, silnější, kdyby byl jeho oblek odolnější –
„Je Ódinova vina, že tě unesli,“ řekl zčistajasna Loki. Když se na něj Tony nevěřícně a nechápavě otočil, mág jenom pokrčil rameny. „Byl jsi hostem na jeho planetě. Kdyby nebyl tak neschopný vládce, nikdy by jim nedovolil tě odvézt pryč.“
Vynálezce povytáhl obočí. „Nepovažuje se u vás za zradu šířit špatná slova o vašich vládcích, nebo něco takového?“
Loki se uchechtl. Nebylo na tom nic veselého. „Ódion není můj král.“
Tony protočil očima. „Vím, že Thor říkal, že seš adoptovanej, ale pořád –“
„Nejsem Ásgardan,“ sdělil mu Loki chladně. „Ódin nade mnou nemá žádnou pravomoc.“
Už ne. Loki ta slova sice neřekl, ale Tony je tam slyšel.
Nicméně tyhle informace vyvolávaly víc otázek, než kolik jich zodpověděly. Najednou všechna ta rivalita mezi Thorem a Lokim začínala dávat mnohem větší smysl. I to, proč Thor stále dokola opakoval, že ať už se to Lokimu líbí, nebo ne, považuje ho za bratra, třebaže nesdílí stejnou krev.
Loki přimhouřil oči. To červené světlo mu stínilo polovinu tváře a dělalo jeho pohled děsivější. „Thor vám nikdy neřekl, co jsem, že?“
Co. Ne kdo.
Tony by přísahal, že Lokiho oči měly stejně červenou barvu jako světlo nad jejich hlavami.
Jenže když mrkl, Loki se už díval pryč. „Nepřekvapuje mě to,“ zamumlal trpce.
Věděl, že je to špatný nápad. Ale musel se zeptat. „Kde jsi byl, když tě chytili? Co jsi dělal?“
Lokiho odpověď ho nepřekvapila. „Nic ti do toho není.“
„Ale kecy,“ odsekl. „Kdyby ne, tak si svůj původ necháš pro sebe. Nějak to musí souviset.“
Loki zaťal ruce v pěst. „Není to důležité. Pro tebe to nic nemění – pořád tě mají za mého milence.“
Poznat lež u boha lží bylo nemožné. Tony si byl jistý, že jediný důvod, proč se mu to podařilo, byl ten, že se Loki ani nesnažil lhaní skrývat. „Jo, ne. Docela o tom pochybuju. Kde tě našli? Cos dělal?“
„Neptej se na věci, na které nechceš znát odpověď.“
Tony si odfrkl. „Jsem tvůj milenec, ne?“ Snažil se ignorovat, jak mu ta slova zní. „Můžou toho využít. A mně by se fakt hodilo vědět, na co se můžu připravit –“
Stejně jako předtím, Loki se k němu přesunul rychlostí blesku. Klečel vedle něj, jednou rukou mu držel hrdlo, ale ten stisk nebyl ani zdaleka tak silný jako předtím. Tohle byla výhrůžka. Varování. „Víš vše potřebné.“
Byla Lokiho ruka i předtím tak studená?
„Ani zdaleka ne,“ odpověděl Tony. „Ale fajn. Nebudu se ptát.“
Zatím ne.
I kdyby mu Loki odpověděl, nejspíš by to nic nezměnilo.
Loki na něj chvíli mlčky koukal, jeho tvář jen pár centimetrů od té Tonyho. Byli tak blízko u sebe, až se mu z toho ježily chloupky na zátylku.
Loki stáhl ruku z jeho krku a o kousek se od něj odtáhl. Nevrátil se na svou předchozí pozici, jak si Tony myslel, ale namísto toho se posadil na místo, kde klečel.
Ta dobrovolná, náhlá blízkost mu způsobovala úzkost. Díky světlu z reaktoru si však mohl Lokiho prohlédnout lépe než předtím.
Díky tomu, že na sobě neměl horní část svého obleku, jasně viděl, že měl mág tělo poseté ranami a modřinami. Žádná z nich už nekrvácela, ale zaschlá krev byla stále viditelná. Muselo to být dost nepříjemné a svědivé, ale Loki vypadal, že si svá zranění vůbec neuvědomuje. I na nohou měl pár šrámů, ale nic z toho nevypadalo závažně.
Očividně se nevzdal bez boje.
A pak tu byly náramky na jeho rukou. Kovová pouta, široká asi jako Tonyho pěst, která mu umožňovala volné pohyby rukou, ale rozhodně nemohla být pohodlná.
„Zabraňují ti použít magii?“ zeptal se Tony bez okolků. On ta pouta neměl, takže k čemu jinému by byla?
„V podstatě,“ souhlasil Loki. „Nemůžou mi zabránit použít magii. Jen zabraňují jejímu přísunu ke mně.“
„A bez zdroje čarovat nemůžeš.“
„Jak to vy smrtelníci říkáte? Bingo.“
Protočil očima, ale zakřenil se. Považoval za výhru, že se Loki nesnažil nijak popírat, že nemůže použít magii. Ostatně, bylo by mu to k ničemu, akorát by z nich obou dělal hlupáky.
Tony natáhl ruku před sebe. „Dej to sem.“
Loki nakrčil obočí. „Jakže?“
Vynálezce se naklonil, popadl ho za zápěstí a vzápětí se opřel zpátky o stěnu. Loki se při tom pohybu posunul o kousek blíž k němu, a k překvapení jich obou se nevysmekl z Tonyho sevření.
Génius toho ihned využil. Otáčel mágovu ruku ze strany na stranu, snaže se najít nějaký zamykací mechanismus. Mezeru, dírku, tlačítko, zkrátka cokoli, co by mu pomohlo se dostat dovnitř.
„Neotevřeš je,“ pronesl Loki suše.
„Se nedivím, žes s tímhle přístupem ještě neutekl,“ broukl nazpět, třebaže mu bylo jasné, že Loki nejspíš už vyzkoušel všechno, co mohl, aby se z těch pout dostal. Svědčily o tom škrábance na předloktí. Dokonce i otisk zubů.
Ale nový úhel pohledu je stále nový úhel pohledu, a technologie byla Tonyho věc. On mohl navíc použít obě ruce, což mu poskytovalo nepopiratelnou výhodu.
„Aha, tady to je!“ zvolal vítězně. Byl to téměř neviditelný průřez v polovině náramku, ale bylo zjevné, že v tomhle místě se zavírají.
Kdyby tak u sebe měl nějakou pinzetu nebo šroubovák, cokoli tenkého, co by nemuselo způsobit tolik škody, ale vyvinulo by dostatek síly… Takhle mu nezbývalo nic jiného než použít ruce.
„Pojď sem,“ nařídil. Loki se očividně rozhodl pobavit se nad jeho nejspíš neúspěšnými snahami, protože se posadil hned vedle něj, takže se dotýkali nohama. Loki ho sledoval s hlavou lehce nakloněnou na stranu a nečitelným výrazem ve tváři. “Tak jo, nejprve musíme zjistit, kde je to nejslabší…“
Na každé straně náramku měl položenou jednu ruku, palce u dělící čáry. Testoval, jestli spoj náhodou nepovolí, a když se nic nestalo, rozhodl se zatlačit prsty proti rýze a snažit se tlačit od sebe.
Náramek se oranžově rozsvítil a začal vibrovat.
Loki k němu ihned zvedl pohled. „Co jsi udělal?“
„Nemám tucha,“ odvětil, stejně zaražený jako bůh. Myslel si, že se nic nestane. Nečekal, že bude náramek reagovat.
Dveře jejich cely se otevřely. Oba dva se ihned podívali za tím zvukem. Loki se už stavěl nahoru, když Shar, který jenom zůstal stát ve dveřích a nešel dovnitř, zvedl ruku a zmáčkl něco, co vypadalo jako malý dálkový ovladač na otvírání garáže.
Oba vězni se ihned zhroutili na zem v křeči. Jejich těly proudila elektřina a navzdory té paralyzující bolesti si Tony dal dvě a dvě dohromady.
To tetování. Ten cejch. Nejspíš jim do těla vpustili nanočástice, které při spuštění vysílaly elektrické šoky.
Shar je chvíli sledoval, jak se třepou za zemi, neschopni pohybu. Pak znova zmáčkl tlačítko a šoky ihned ustaly. Něco na ně zasyčel, mrskl ocasem ze strany na stranu, a pak byl pryč. Kovové dveře se za ním zavřely s potupným bouchnutím.
Tony lapal po dechu. Zkroutil se do co nejmenšího klubíčka a obě ruce si tiskl na hrudník. Prsty klepal na reaktor. Jeho záře ani jednou nezeslábla, jeho tiché, pravidelné hučení neustalo.
„Starku.“
Reaktor stále fungoval. Nebyl porušený. Nedošlo ke zkratu. Elektřina s ním nic neudělala.
„Anthony.“
Byl v pořádku. Srdce mu bilo. Reaktor fungoval.
„Anthony!“
Škubl sebou, když při tom křiknutí ucítil dotek na rukou. Loki mu pevně svíral zápěstí a držel je odtažené kousek dál od Tonyho hrudníku. Ne daleko, aby to nevypadalo, že se snaží prolomit jeho obranu, ale v dostatečné vzdálenosti, aby nemohl pokračovat v bezduchém škrábání reaktoru.
Chvíli na sebe nehnutě, mlčky zírali. Tony se přistihl, že se snaží sladit svůj dech s Lokiho. Panika ho brzy začala opouštět a na její místo se vrátila racionalita.
„Okay,“ zamumlal smrtelník nakonec. „Takže víme, že na antimagický náramky nesahat.“
Ne, dokud budou v blízkosti strážní. Nejspíš jejich bezpečnostní tetování lomeno paralyzéry nemohli aktivovat bez relativní blízkosti ovladače, ale tohle byla jedna z mála věcí, které Tony nechtěl zjišťovat, ani vědět. Alespoň ne v dohledné době nebo dokud měl to tetování pořád na těle.
Musel ho ze sebe dostat. Bude to ta první věc, kterou udělá, jakmile se z téhle zpropadené planety dostane.
„I když to znamenalo, že jsem na to šel dobrou cestou,“ dodal. Protože i Loki byl reakcí Sharů překvapený. Kdyby se to stalo předtím, tak ho to nenechá zkoušet.
„A to oni nehodlají dopustit,“ zamručel Loki.
Rozhostilo se mezi nimi ticho. Jako kdyby si mág uvědomil, že ho pořád drží, konečně pustil Tonyho ruce. Usadil se vedle něj. Tentokrát se nedotýkali, ale Loki stále seděl dostatečně blízko, aby si Tony mohl pohrávat s koncem jeho pláště. Mág po něm loupl očima, ale nesnažil se ho zastavit, a Tony mu za to byl vděčný. Byl zvyklý rukama neustále něco dělat; nečinnost mu vadila.
„Musí odsud vést nějaká cesta,“ zamumlal Tony.
„Strop je vysoko, nedostaneme se tam,“ odpověděl Loki ihned. „A dveře jsou v podstatě neprostupné. Zdi taky. Zkoušel jsem to.“
Huh. Možná, že ty jeho odřené klouby nebyly z předchozího boje, ale ze snahy doslova si prorazit cestu zdí.
„Ale jestli myslíš, že najdeš něco, co by mohlo pomoct…“ Loki mávl rukou do prázdna jejich cely. „Prosím. Nebráním ti.“
Třebaže věděl, že je odsouzen k neúspěchu, Tony přece jen vstal. Nejvíce ho zajímaly dveře. Zkoumal, jestli tam není nějaké slabé místo, třeba tam, kde se předtím znehmotnily, ale našel jen pevný kov. Zdi byly holé, bez jakýchkoli výklenků nebo výčnělků, a i když si téměř vyvrátil hlavu, když vzhlížel nahoru ke světlu, usoudil, že jejich zdroj světla je až primitivně jednoduchý a nejspíš nepoužitelný.
To červené světlo ho už začínalo štvát. Osvětlovalo místnost méně, než by se mu líbilo. Probouzelo to v něm vzpomínky, kterým se běžně vyhýbal. Zatřepal hlavou a vrátil se zpátky na své místo, zklamaný, ale nepřekvapený.
„Nazval tě idiotem,“ broukl Loki do ticha.
Tony se na něj nechápavě otočil, ale pak mu došlo, že mluví o tom Sharovi, který jim dával šoky. „Hm, co už. Mám dojem, že u nich už si reputaci nevylepším.“
Loki se uchechtl. „Podceňují tě.“
A to bylo jen dobře. Teď, když si jeho tělo odpočinulo a octl se ve stavu relativní jistoty, alespoň co se lokality týče, jeho mozek zase začal pracovat. Ten předchozí stav bezmoci a naprostého zmatení byl pryč a nahradil ho instinkt přežít.
Pokud si jejich věznitelé budou myslet, že je hloupý, poblázněný smrtelník… Tím lépe pro ně.
„Říkal jsi, že tě zajali v bitvě, že?“ zeptal se Loki. „Předpokládám, že jsi měl na sobě své brnění?“
„Co jiného bych měl než svůj oblek?“
„Kde je teď?“
Tony se odmlčel. Zaťal ruce v pěst, jak se jím prohnala vlna vzteku. „Rozpustili ho na částice. Alespoň to předpokládám, že se stalo, vzhledem k jejich technologii a tomu, že mi téměř doslova slezl z těla.“
Mág přikývl. „To je dobře.“
Ihned se na něj otočil, ruce pozvednuté. „Děláš si ze mě prdel?“ zasyčel. „To je jak říct, že tvoje magie -“
„Nemusíš to dokončovat. Je zjevné, co pro tebe tvůj oblek znamená,“ přerušil ho Loki klidně. „Myslel jsem to tak, že tě považují za bezbranného. Odzbrojili tě. Sharové si myslí, že jsi neškodný. Nemáš drápy ani tesáky, ani kožich, který by tě chránil.“
„Jo, a začínám to pociťovat. Jak je možný, že ti není zima?“
Jasně, jasně, severská mytologie a tak podobně. Ale stejně! Přestože měl Thor zvýšenou tělesnou teplotu, i jemu bývala zima. Loki vypadal, že ho ten chlad nikterak neobtěžuje. Ani zdaleka se nejednalo o teploty nebezpečné životu, ale Tony si byl jistý, že do několika dní bude nachlazený. S tím, jak měl kvůli vesmírnému cestování a předchozímu zacházení rozhozený imunitní systém by se nedivil, kdyby nemoc přišla dříve než později.
Tony si s povzdechem prohrábl vlasy. „Je ještě něco dalšího, co bys mi rád sdělil? Třeba to, že si pamatuješ cestu ven? Protože já musím přiznat, že orientace v terénu nikdy nebyla moje silná stránka.“
Neskutečně si na to odvykl. Jarvis viděl všude – za něj, před něj, skrz zdi. Najednou si připadal strašně slepě. Proč byly lidské smysly tak zatraceně omezené?
„Přirozeně,“ odvětil bůh. Tentokrát opět zněl poněkud povýšeně, ale Tony usoudil, že to bylo docela zaslouženě.
Loki mu s naprostou jistotou začal popisovat cestu, včetně prostorů před vězením až k příletové dráze. V koutku smrtelníkovy mysli se začaly spojovat neurony a on si začal vybavovat věci, které jeho mozek předtím tak zarputile vytěsnil.
Jakmile se Loki odmlčel, nastalo mezi nimi několikaminutové trapné, nepříjemné ticho, které se Tonymu ani zdaleka nelíbilo. Dopřávalo totiž prostor jeho myšlenkám, a třebaže Tony svůj mozek miloval, občas nesnášel jeho schopnost přehnaně přemýšlet nad věcmi, které mu akorát způsobí úzkost a paniku.
Jedna panická ataka před Lokim mu bohatě stačila. Nehodlal to opakovat.
Alespoň se o tom bůh znova nezmínil. Přešel ten incident, jako by se vůbec nestal.
„Nebaví mě to,“ prohlásil Tony konečně. „Od nicnedělání jsou dovolený, ale dovolenou jsem si upřímně představoval trochu jinak. Je tu nuda.“ S nohama přitaženýma k hrudníku si opřel ruku o koleno, pak si do dlaně položil hlavu a natočil ji Lokiho směrem. „Dáme si nějakou seznamovačku, když už tu hnijem oba, ne? Co ty na to? Já myslím, že je to skvělý nápad. Dvacet otázek, jsi pro? Tak jo, začnu klasikou. Oblíbená barva?“
Pomalu, jako kdyby nevěřil, co slyší, k němu mág otočil hlavu. Zamrkal. A pak: „Nedivím se, že tě nazvali idiotem.“
„Haha, velmi vtipné.“
„Příměří z nás nedělá přátele, Anthony.“
To používání křestních jmen k tomu ovšem nemělo tak daleko. Vynálezce se uchechtl. „Věř mi, ani omylem bych tě nepovažoval za přítele. Ale nehodlám tu jen sedět a nedělat vůbec nic. Nebo máš snad lepší nápad?“
Loki mlčel.
Tony samolibě mávl volnou rukou. „Přesně to jsem si myslel. Takže, oblíbená barva? A neříkej černá. Vím, že seš emo, ale to je na tebe až moc nudná odpověď.“
Loki na něj chvíli nehnutě zíral, oči přimhouřené jako kočka. „Zelená,“ řekl nakonec.
Tony otevřel pusu, pak ji zavřel, pak zase otevřel. „Víš co, to je fér. Není to černá. A já asi nemám co říkat, protože moje je červená.“
„Velmi překvapivé,“ podotkl Loki suše.
„No že? Jsi na řadě. Vyber otázku.“
Loki se znova odmlčel. Tony si už byl jistý, že se rozhodl ho opět ignorovat, když se bůh zeptal: „Na co se nejvíc těšíš na Midgardu?“
Otázku takového rázu nečekal. Nevěděl, jestli má být rád, že s ním Loki alespoň mluví, nebo litovat, že vůbec něco začal.
Mohl mu lhát, ale z nějakého důvodu nechtěl. A tak odpověděl popravdě. “Na Jarvise.“
Měl-li být Tony upřímný, kromě něj ho nejspíš na Zemi nic nedrželo. Každý z Avengers měl svůj život, a třebaže si rozuměli a vycházeli spolu, Tony se často cítil… sám. Odstrčeně. Tenhle problém ho provázel celý jeho život, ať už to bylo kvůli jeho penězům nebo intelektu, a v posledních pár letech i kvůli hrdinství. Nerozuměl si s lidmi a jen málokdo rozuměl jemu.
Jarvis tu pro něj byl pořád. Neptal se na zbytečné otázky. Nesnažil se ho měnit. Nezakazoval mu věci. S Jarvisem nemusel nic předstírat.
Bylo to patetické. Byl si toho vědom.
A bylo mu to jedno.
„To je ten tvůj virtuální sluha?“
„Umělá inteligence,“ opravil ho Tony. „To je obrovský rozdíl.“ Stále ho udivovalo, že si Loki Jarvise pamatoval, natož že k němu dokázal přiřadit jméno.
Loki ho pokývnutím hlavy neslyšně vyzval, aby pokračoval, a kým Tony byl, aby odmítl povídání o svých milovaných výtvorech? I když to vyprávěl Lokimu, nepřáteli-lomeno-dočasnému spojenci. Mág ho pečlivě poslouchal, dokonce se čas od času na něco zeptal, a Tony se přistihl, že si tu debatu dost užívá. Naposledy se takhle cítil, když mluvil o vědě s Brucem, a i tam měl občas pocit, že ho doktor přestává poslouchat.
„Chybí ti,„ konstatoval Loki, když se Tony odmlčel.
„Jo,“ přiznal, protože nemělo cenu zapírat.
„Alespoň máš důvod se vrátit.“
Jeden z mála. „A co ty?“ opáčil Tony. „Na co se těšíš, až odsud vypadneme a ty se vrátíš… kamkoli, kdes byl?“
Lokiho jakž takž dobrá nálada byla rázem ta tam. „Já se nemám kam vrátit.“
Řekl to prostě, jako fakt. Nezněl smutně nebo naštvaně. Vlastně nezněl vůbec nijak. Jako kdyby s tím byl smířený.
Možná, že byl.
Tony chvíli zvažoval, jestli má zkoušet čeřit vodu. Jestli mu má říct, že Thor by určitě rád věděl, že žije, stejně jako by ho rád vzal zpátky na Ásgard. Něco mu však napovídalo, že za tak krátkou dobu už pokoušel štěstí tolikrát, že by se měl vyhnout dráždění hada bosou nohou. Zejména když neviděl, kam do trávy šlape.
Změnil tedy téma. Položil další hloupou, jednoduchou otázku, a tentokrát Loki opáčil stejnou mincí. Pokládali si prosté otázky, občas se handrkovali při odpovědích, ale na to, jak Loki předtím namítal, že nejsou přátelé, se konverzace nesla v překvapivě přátelském duchu.
Problém nastal v momentě, kdy se Tonymu začalo chtít na záchod. Bouchání na dveře jim nepřineslo žádnou odezvu, a to ani když Loki zasyčel něco v sharštině. Nakonec vybrali roh, který bych nejvzdálenější od jejich současných pozic, a tentokrát byl Tony rád za ten nedostatek světla.
Jen kdyby močení dělalo méně hluku.
S rudými tvářemi se vrátil zpátky na své místo a ihned se pustil do mluvení. K jeho úlevě se Loki bez jakýchkoli poznámek zapojil zpátky do konverzace. Mluvili spolu, dokud Tony nezačal zase zívat, a usnul schoulený do klubíčka, poslouchaje Lokiho, který zrovna vyprávěl příběh z dob jeho dětství.
Probudil se zamotaný v jakési látce. Spokojeně do ní zabořil hlavu a zhluboka vydechl, jen aby mu po několika vteřinách došlo, že s ničím takovým rozhodně neusnul.
Zmateně se zvedl na jednu ruku. Ta látka díky červenému světlu vypadala naprosto černě, ale Tony věděl, že z jedné strany je zelená. Rychlý pohled na Lokiho spící formu na zemi jen metr vedle něj mu prozradil, že ano, měl přes sebe přehozený bohův plášť.
„Přemýšlíš moc nahlas,“ zabručel Loki zčistajasna, hlas ochraptělý spánkem.
Tonymu po zádech přejel mráz, který neměl nic společného s chladem. „Nečekal jsem, že dostanu takovouhle luxusní deku,“ zašeptal nazpět.
Loki jen zamručel. „Budeš mi k ničemu, když zmrzneš.“ Přetočil se na druhý bok, dávaje tak najevo, že je konverzace u konce.
Tony stiskl rty k sobě. Pomalu se položil zpátky na zem, protože ho opět brala únava. „Díky,“ hlesl stejně. Loki neodpověděl, ale soudě podle toho náhlého zadrhnutí dechu ho bůh slyšel.
Tony se zachumlal zpátky do pláště a nechal spánek, aby ho znova pohltil.
❆❆❆
Takhle probíhalo několik následujících dní. Nebo alespoň co musely být dny. Loki tvrdil, že je drželi skoro dva a půl týdne, ale pokaždé, kdy se Tony zeptal, si byl méně a méně jistý. Prý mu náramky s přísunem magie omezily i vnímání světa, protože se mu zkrátka nedostávalo tolik smyslových podnětů, na kolik byl zvyklý.
Jednou za čas dostali jídlo. S každou další porcí se čas na konzumaci zkracoval, až nakonec měli necelých pět minut, na kterých se to podle všeho upevnilo.
Za celou tu dobu se neukázal jediný Shar. Byli zavření v cele, jenom sami dva, a oba z toho začínali pomalu šílet. Jak Tony, tak Loki nebyli ten typ lidí, kterým by nečinnost nevadila. To nicnedělání, společně s nejistotou, napětím a faktem, že byli zavření mezi čtyřmi zdmi bez denního světla, jim začínalo jít na mozek.
Mluvení bylo lepší než ticho. Na tom se shodli oba. A tak, třebaže to ani jeden původně neměl v plánu, se pomalu začali tomu druhému otvírat. Sdíleli příběhy ze svých životů, Tony mu osvětlil fungování nějaké své techniky – a dokonce i řekl, co má zrovna rozpracovaného zpátky na Zemi – a Loki mu pro změnu vysvětlil nějaké principy magie.
Nejpřekvapivější na celé té situaci bylo to, že se nezabili. Ani se o to vzájemně nepokusili. Vzato kolem a kolem spolu vycházeli nanejvýš civilizovaně. Po tom Lokim, kterého si pamatoval z bitvy o New York, nebyly ani známky. Jasně, byl pořád arogantní a myslel si, že je něco více než ostatní, ale… Mluvil rozvážně. Dával si pozor na každé slovo. Jako kdyby víc kontroloval své chování i myšlenky; sám sebe.
Možná to celé byla jenom nějaká přetvářka. Ale jestli tohle byl ten Loki, se kterým Thor vyrůstal… tak Tony začínal chápat, proč chtěl Hromovládce svého bratra zpátky.
Loki nebyl tak špatný – na to, že ho všichni považovali za záporáka. Vždyť od svého útěku z vězení se ani nepokusil Zemi znova ovládnout, natož na ni vstoupit. Vlastně nikde ve vesmíru nepůsobil problémy. Slehla se po něm zem.
Až doteď, samozřejmě. A měl-li Tony hádat, ať už byl Loki předtím kdekoli… nejspíš to nebylo o moc lepší než jejich cela.
Problém byl, že když se nemohli dostat z cely ven, neměli ani možnost jak plánovat útěk. Neměli k dispozici žádné možné zbraně, neměli žádné informace o pohybu Sharů, ani o tom, jak daleko by se dostali, kdyby se jim nějakým zázrakem podařilo dostat se z cely ven. Zkrátka nic. A fakt, že jejich cela začínala smrdět, jim rozhodně na morálce nepřidával.
Věděl ale, že to mohlo být horší.
A taky to horší bylo.
Sharové vpadli do cely, když spali. Oba sotva stačili otevřít oči, když zaslechli otvírání dveří, a vzápětí se zkroutili v křečích, jak jim Sharové zasadili šoky. Netrvaly dlouho, ale efektivně je probraly a oslabily zároveň. Tony cítil pracky na svých pažích, jak ho dva Sharové vytáhli na nohy. Na nic nečekali a vyrazili s ním pryč.
„Kam ho vedete?“ křikl Loki ostře. Pak to nejspíš zopakoval v jejich jazyce, a pak k Tonymu dolehl jeho bolestný výkřik a koutkem oka zahlédl, jak tetování na jeho ruce oranžově svítí.
Vzápětí se za ním zavřely dveře a Loki zůstal uvězněný v cele.
Téměř ihned se ho zmocnila panika. Po celou dobu jejich věznění byl Loki jedinou stálostí, kterou tady měl. Věděli o sobě, znali se, a to mu dodávalo naději, že možná na týhle zpropadený planetě neumře naprosto sám, obklopen nejen neznámými lidmi, ale i kompletně odlišným druhem. Loki byl jedinou osobou, s níž měl během toho všeho nějaký kontakt – a teď byl pryč.
Zhluboka se nadechl. Věděl, že kdyby začal panikařit, rozhodně by tím ničemu nepomohl, akorát by si situaci ještě zhoršil. Už tak neměl u Sharů téměř žádný respekt; nepotřeboval, aby si mysleli, že se zhroutí, když nebude mít Lokiho na dohled, třebaže se tak momentálně cítil.
Seber se, okřikl se v duchu. Tohle zvládne. Zvládl Afghánistán. Invazi. Smrti čelil už nespočetněkrát. Moc dobře věděl, co je to bolest.
Dýchej, připomněl si. Zhluboka se nadechl, na pár vteřin zadržel dech, a pak vydechl. Nedokázal by se uvolnit, a to i kdyby se o to doopravdy snažil, a tak se soustředil jenom na dýchání. Někdy v průběhu cesty ho Sharové pustili a on šlapal sám. Nesnažil se moc vzdorovat, ne když měl každý z nich u opasku připnutý ovladač na tejzr.
Snažil se dávat pozor, kam ho vedou, ale brzy ho rozptýlili ostatní vězni, kolem kterých procházeli. Nepoznával je, někteří měli k humanoidním velmi daleko, a většina z nich měla nějaká zranění, někteří i krváceli.
Nejhorší byly ale ty pohledy v jejich tvářích. V jejich očích.
Naprostá prázdnota. Žádné emoce. Vypadali jako schránky bez života. Jako kdyby je jejich rány ani nebolely, jako kdy o sobě ani nevěděli.
Tony ten pohled znal moc dobře. Bývaly časy, kdy ho denně vídal v zrcadle. Doufal, že ho už nikdy neuvidí.
Nechtěl takhle skončit. Smrt mu byla milejší.
Sharové ho odvedli do jiné místnosti. Tahle byla mnohem menší než jejich cela. Mohla mít tak metr na šířku i délku a panika se ho zmocnila nanovo v momentě, kdy se za ním zavřely dveře a on se octl v temnotě.
Ta netrvala dlouho. Na stropě se rozsvítila oranžová světla a on nejprve úlevně vydechl, jen aby vzápětí ustrnul.
Protože to nebyla světla, ale tepelné zářiče.
Ihned se stáhl k zemi. Třebaže ho úzkost z tak malého prostoru nepřešla, čelil mnohem horšímu problému.
Teplota v místnůstce rapidně vzrůstala. Netrvalo dlouho a po kůži mu začaly stékat čůrky potu. Usadil se co nejvíce ke dveřím a snažil se držet co nejníže, protože teplý vzduch stoupá vzhůru a on se chtěl skrýt, jak nejvíce mohl. Nebylo mu to ovšem co platné, protože teplota stále vzrůstala, až měl pocit, že se mu škvaří kůže a on se peče zaživa.
Dýchal plytce. Vzduch byl až moc suchý na to, aby se mu dostávalo tolik kyslíku, kolik ho potřeboval. Jakmile se mu na kůži začaly tvořit puchýře, zdálo se, že teplota přestala stoupat.
Takže ho nechtěli zabít. Tohle mělo být mučení.
Což znamenalo, že se ho snažili zlomit. Nebo podvolit.
Tony zasyčel skrz zaťaté zuby. Jaká smůla pro ně, protože on se tak snadno nedá.
Docházel mu čas. Kyslík byl vzácný, a jakmile se mu začne přehřívat organismus, už toho moc neudělá. Jeho mozek se konečně rozhodl být nápomocný a vybavit si přednášku, kterou jim Natasha s Clintem dali ohledně nejrůznějších typů mučení, jen pro všechny případy.
Ohřívač musel mít nějaký zdroj.
Tony se opatrně, pomalu postavil. Každá vteřina byla drahá, ale nemohl riskovat, že upadne do bezvědomí, protože se snažil pohybovat moc rychle.
Místnost – tedy spíš box, ve kterém byl uvězněn, měl docela nízký strop. Kdyby natáhl ruku, dotkl by se ohřívače.
Přesně to se snažil udělat. Přiblížil prsty k okraji prvního zářiče. Musel přivřít oči, jak ho konečky začaly brnět od toho horka, ale i tak se dal do zkoumání. Zdálo se, že jsou zářiče připevněné ke stěnám šroubky. Potřeboval se jich zbavit, aby se dostal dovnitř, a potom by možná měl šanci zářič vypnout a zdroj vytáhnout.
Neměl u sebe nic, co by mohl použít. Když se bolest už nedala dál snést, ucukl tak prudce, až zády narazil do dveří. Stáhl popálenou ruku k tělu a v duchu se proklínal, že ho to nenapadlo udělat dřív.
Každé informace se můžou hodit, připomněl si. Netušil, co pro něj mají Sharové připravené, a tohle nemusela být jeho poslední návštěva téhle lidské trouby. Kdyby se mu poštěstilo a příště s sebou měl něco, čím by mohl odšroubovat kryt…
Hlava se mu skutálela po zdi a narazila do jeho ramene. Navzdory ostrému světlu mu před očima tančily hvězdičky a mísily se s černými fleky.
Hrudník se mu rychle zdvihal. Připadalo mu, že má pod kůží zaryté jehličky, které se snaží dostat na povrch.
Mohl tam sedět minuty. Hodiny. Nebyl si jistý; čas mu ostatně přestal dávat smysl jedenáct přídělů jídla dozadu.
„Neumřu tady,“ zamumlal si sám pro sebe.
Odmítal. Ne takhle.
„Neumřu,“ zopakoval, než se z místnůstky stala jedna velká černá šmouha, on se převážil na stranu a ztratil vědomí.
❆❆❆
Probudil se zabalený v plášti.
To nebylo nijak neobvyklé; během jejich pobytu v cele si na to zvykl. Nebyl však zvyklý na to, že ho svědilo a pálilo celé tělo.
Se zasténáním se pohnul. Vyprostil ruce ve snaze se poškrábat, ale kolem zápěstí se mu obemkly studené prsty. Jeho první instinkt byl ucuknout, jenže jakmile jeho mysl zaznamenala chlad, natočil ruce, aby se o ty Lokiho dotýkal i předloktími. Jeho kůže byla příjemně studená.
„Neškrábat, pokud si to nechceš ještě zhoršit,“ varoval ho Loki. Tony musel zaklonit hlavu, aby na něj viděl, jelikož Loki klečel za ní.
Tony ustrnul. Jak se jeho mozek probouzel, začal zpracovávat, co vidí. To, co jeho mysl nejspíš předtím připisovala světlu reaktoru, se ukázalo jako realita.
Lokiho kůže byla doopravdy modrá. Co víc, po celém těle měl vyryté jizvy – tetování? Tony si nebyl jistý, do jaké kategorie by měl jeho kmenově vypadající značky zařadit. Teď si byl jistý, že se předtím nepletl, když se mu zdálo, že má Loki jiné oči, protože ta tam byla ta smaragdová zelená. Nahradila ji krvavá červeň, ostrá a jasně viditelná i v tom slabém světle.
Tony zamrkal. „Seš modrej,“ konstatoval chytře. „Proč jsi modrej?“ Jak tomu bývá zvykem, mozek si dal dvě a dvě dohromady jen vteřinu poté, co ta slova vypustil z úst. „Tohles myslel tím, že nejsi Ásgarďan?“
Loki stiskl rty k sobě, tvář zkřivenou. Přestože to vypadlo, že by nejradši mluvil o čemkoli jiném, nesnažil se to popřít. Stejně by mu to nevěřil, a tentokrát by mu Tony ani nedal pokoj.
„Nevím, v čem je takový problém,“ pokračoval vynálezce. „Hm, sice jsem u tebe zvyklej na jinou barevnou kombinaci, ale tohle taky nevypadá špatně. Vypadáš jako přerostlej Šmoula.“ Odmlčel se a zamračil. Krátce zavrtěl hlavou. „Ne, to není ono. Spíš jako ti emzáci z Avatara… Jen ti chybí ocas. Jo, to je trefnější přirovnání.“
Loki pootevřel ústa, oči doširoka rozevřené. „Anthony. O čem to sakra mluvíš?“
Jenom unaveně vzdychl. „Nevěřil bych, že to kdy řeknu, ale chybí mi Barton. Tomu bych svoje reference vysvětlovat nemusel,“ zamumlal. „Nevšímej si mě, zlato. Mám asi pořád ještě trochu uvařenej mozek. A ty příjemně studíš, takže si moc nestěžuju.“
Aby dodal váhu svým slovům, vyplazil se trochu nahoru a bez ostychů si položil hlavu na Lokiho stehna. Spokojeně zavřel oči a vydechl, protože mágova kůže chladila i přes jeho oblečení. „Nemám nejmenší ponětí, co za druh mimozemšťana jsi, ale vzhledem k tomu, že takhle nízkou tělesnou teplotu nemá ani Thor, dost předpokládám, že ta trouba, do který mě strčili, měla co do činění s tebou.“
Bůh ho stále držel za zápěstí. Vlastně se od chvíle, co se na něj Tony položil, ani nepohnul. Kdyby nebylo jeho viditelně se zdvihajícího hrudníku, byl by Tony přísahal, že je z něj socha.
„Považují tě za mého milence,“ odvětil Loki potichu. Obezřetně. Skoro jako by se obával, že se na něj smrtelník každou chvílí vrhne. „Mučit Ledového obra a jeho partnera ohněm nebo žárem je poněkud logická volba.“
Tony otevřel oči a povytáhl obočí. „Nechci nic říkat, ale k obrovi máš docela daleko. Jo, oproti mně jsi vysoký, ale no tak, to jsou i běžní smrtelníci.“ Znova oči zavřel. „Víš co, já se radši neptám. Mám dojem, že je to komplikovanější, a momentálně na to nemám kapacitu, i když to nerad přiznávám.“
Chvíli mezi nimi bylo ticho. Tony si přitáhl plášť blíže k tělu. Nesnažil se usnout, jenom se snažil zklidnit mysl, aby začala pracovat, jak potřeboval – naplno.
Loki najednou prudce vydechl. Položil Tonyho ruce na jeho hrudník, pak ho konečně pustil a svěsil ruce podél svých boků. „Proč reaguješ takhle?“ zeptal se frustrovaně.
Tony opět otevřel oči, jen aby je na boha, který se nad ním skláněl, mohl protočit. „Jak mám asi reagovat? Chceš, abych vyšiloval? Měl mindrák z toho, že máš najednou jinou barvu a děláš mi tu osobní mrazák? Vinil tě za to, že se rozhodli mě mučit? To je docela zbytečný, nemyslíš? Tohle není moje první rodeo. Jasně, bez mučení bych se obešel, ale asi ho vezmu před otroctvím – nebo kdovíčím, co mohli udělat. A to ještě nezvolili tak strašnou metodu.“
Pouště a tropy už tak nesnášel. Zatím to svým způsobem nebylo nic nového. Nemohl dělat nic jiného, než to přijmout jako fakt. Nemohl si dovolit vyšilovat. Znova ne, ne tady, když se situace mohla obrátit v jejich neprospěch každou vteřinou.
Loki na něho němě zíral, a tak ho Tony nechal, aby jeho slova zpracoval. Nemohl říct, že bohovu obezřetnost nechápe. Samotného ho překvapovalo, jak benevolentní vůči tomu všemu je. Nicméně už dávno si ujasnili, že nejsou nepřátelé. Lokiho přestal vnímat jako hrozbu a byl si dost jistý, že ten pocit přetrvá i jakmile se z držení dostanou. Možná se jednalo o nějakou upravenou verzi stockholmského syndromu, možná to, že zkrátka a dobře sdíleli trauma. Kdo ví, Tony se zkoumání své psychiky zpravidla vyhýbal obloukem, protože to nedopadalo dobře, a ani teď s tím nehodlal začínat.
To důležité bylo, že Loki pro něj svým způsobem představoval bezpečí. A jestli se to někomu nelíbilo, tak to byl jejich problém, protože nikdo jiný tady s ním zavřený nebyl.
„Jsi jedna z nejdivnějších osob, které jsem kdy potkal,“ konstatoval mág konečně.
Smrtelník se na něj zakřenil. „Děkuju.“
„To nebyla poklona.“
„Pch, to těžko. Kolik že ti je, tisíc let? Za tu dobu jsi musel potkat spoustu různých kreatur.“
„A přesto jsi z nich nejdivnější.“
Tony mávl rukou. „Vidíš? Co říkám. Poklona.“
Loki s povzdechem zavrtěl hlavou. „Tolik odvážné drzosti na smrtelníka,“ zamručel potichu. Tony ho přesto slyšel, takže se zazubil ještě spokojeněji, nicméně Loki změnil téma. „Leží se ti pohodlně?“ zeptal se suše.
„Víš, že vlastně docela jo?“
Lokiho výraz se nezměnil. Stále si zachovával svou netečnost. Mág se najednou zachvěl a modrá z jeho těla pomalu vyprchala, nahrazená bledou kůží a známýma zelenýma očima. Společně s ní zmizel i ten příjemný chlad.
Tony se přesto nehnul ze své pozice. Jenom lehce naklonil hlavu na stranu. „Jak je možný, že se můžeš měnit, když nemáš přísun k magii?“
„Jsem měnič.“
Vynálezce zafuněl. „Dík, to mi toho hodně vysvětlilo.“
Loki se na něj pousmál, dávaje najevo, že si z něj účelně tropí žerty. „Nejsem čistokrevný Jötun. Tahle podoba je maskování. Nevyžaduje k proměně použití magie.“
Tony nakrčil obočí, pak přikývl, když mu došlo, proč mu tuhle podobu vůbec odhalil. „Taky tě strčili do trouby?“
Loki se uchechtl. Přesto mu trvalo pár vteřin, než odpověděl. „Něco takového.“ Jako kdyby si nebyl jistý, co všechno mu chce prozradit.
Tony se neptal. Sharové už dávno museli přijít na to, že Tony není tak odolný jako Loki. Samozřejmě, že metody mučení, které pro ně zvolí, se budou o něco lišit. „Přesouvali tě taky?“
„Ano. Vrátil jsem se až po tobě.“ Krátce zaváhal. „Nejsem si jistý, jak dlouho jsi tady ležel, ale tvoje tělo mělo pořád nepřirozeně vysokou teplotu.“
Tony povytáhl obočí. „Tos mě jako osahával ve spánku?“
„Odpusť, Anthony, že se starám o tvé zdraví, když vím, že smrtelníci běžně červenou kůži nemají,“ odfrkl si Loki sarkasticky. „Nemluvě o těch puchýřích.“
Tony se při vzpomínce na své velmi chytré jednání ošil. „Není to tak zlý.“
„Hm.“
Nepochyboval, že za to může poděkovat Lokimu a jeho chlazení. Kdo ví, v jakém stavu by se probudil, kdyby mu Loki nepomohl tělesnou teplotu snížit.
„Nicméně,„ pokračoval Tony, „musím konstatovat, že naše vyhlídky, jak se odsud dostat, zatím nevypadají moc nadějně.“
„Ne dokud nás drží tady a ne jinde,“ odsouhlasil Loki. „Ne dokud mi blokují magii,“ poopravil se.
Něco na tom bylo. Kdyby se jim povedlo Lokiho náramky vyzkratovat… Dostat ho z nich jakýmkoli možným způsobem, jen aby mohl použít magii a přenést je pryč –
Bylo to zbožné přání. Možná by se mu to podařilo, kdyby získal zdroj z toho tepelného zářiče, jenže to by se k němu musel prvně dostat.
„Takže jsme zatím v prdeli,“ shrnul to Tony. „Nevadí. Prostě to vydržíme. A něco vymyslíme. Hej, oba dva jsme géniové. Nepřipadá v úvahu, abychom tady umřeli.“
Mág si pohrdavě odfrkl. „Takovou čest jim rozhodně nedopřeju.“
Tony se na něj spokojeně usmál. „To zní jako plán.“ Zašmátral rukou, dokud nenarazil na tu Lokiho, a pevně sevřel jeho dlaň ve své.
Loki, k Tonyho překvapení, stisk opětoval. „Dohodnuto,“ přikývl. „Tak mě koukej nezklamat.“
„Zklamání není v mým slovníku. Ani selhání.“
❆❆❆
Tony to nerad přiznával, ale navzdory svým slovům měl k selhání docela blízko.
Toho dne jim nepřinesli vodu. Dostali jídlo, ale vodu ne. Když se odebrali ke spánku, znova je probudili Sharové, aby je postupně odvlekli do vyhrazených mučících místností. Znova Tonyho zavřeli do trouby, třebaže tentokrát zvládl cestu zpátky ujíst sám, respektive relativně při vědomí.
Když se Loki vrátil, vypadal v podobně zoufalém stavu. Byl opět modrý, a tentokrát na něm Tony viděl popáleniny rozseté po jeho těle.
To bylo mnohem víc než pouhý žár.
Vodu dostali až následující den.
A tak se to opakovalo. Občas změnili formu mučení. Jednou ho zavřeli do ledové místnosti, takže po návratu do jejich cely měla jeho kůže barvu podobnou té Lokiho; jednou na něj vzali vodu a jen fakt, že si během toho prošel panickou atakou a totální netečností mu nejspíš zajistil, že už se to neopakovalo, protože si pravděpodobně mysleli, že to na něj nemá žádný účinek. Jindy na něj vzali elektřinu, párkrát vyzkoušeli, jak moc je odolný proti řezání. Ale trouba byla jakási stálice.
Několikrát se pokusil dobýt do zdroje topení, ale neúspěšně. Pokusil se si nechat lžičku po jídle, jenže Sharové vstoupili do jejich cely v momentě, kdy tác proplul stěnou, a bez ostychů do nich pustili elektřinu. Nepovolili do doby, než se Tony připlazil až k nohám jednoho z nich a příbor mu nepředal do tlapy.
Takže Tony neměl žádný zdroj, se kterým by mohl pracovat. Žádnou elektřinu. Nic, co by mohl použít k deaktivaci Lokiho náramků.
Připadal si naprosto zbytečný. Jedna jeho část si uvědomovala, že takovéhle myšlenky rozhodně nepomáhaly jeho situaci, ale nemohl si pomoct. Utěšovalo ho jedině to, že ani Loki, navzdory své všemocnosti, toho moc nezmohl.
Zkoumal jejich tetování. S největší pravděpodobností fungovala na základě nanotechnologie upnuté na kůži, protože když si Tony přejel prsty po pažích, povrch nebyl hladký. Byly na něm malé výstupky. Nepřišel ale na způsob, jak je bezpečně sundat, aniž by si při tom nevyrval maso z ruky, a infekce se mu úplně riskovat nechtěla.
Nejlepší na tom všem bylo soužití s Lokim. Po tom prvním incidentu, kdy Tonymu dovolil, aby ho využil jako polštář, se Tony neostýchal s doteky. Obklopoval Lokiho osobní prostor, jak jen mohl, až nakonec spali natisknutí jeden na druhého. Tony byl vždycky samotář, ale i tak mu chyběl lidský kontakt, a Lokiho paže mu nabízely bezpečí, po kterém tolik toužil.
Vypadalo to, že ani Loki nakonec nelituje, navzdory jeho prvotní reakci.
Nebyli v tom sami. Byli v tom spolu. A to bylo to nejdůležitější.
Teda dokud je nerozdělili.
Náhlý vpád Sharů už nebyl zvláštnost. Objevovali se, kdykoli se jim zachtělo. Ovšem to, že jako prvního popadli Lokiho, bylo nezvyklé, a Tonyho se ihned zmocnila panika.
Přesto nemohl nic dělat, když se za Lokim zavřely dveře jejich cely a Tony v ní zůstal sám. Náraz jeho rukou do kovu rezonoval celou, společně s jeho výkřikem, až nakonec zvuky odezněly a místnost se ponořila do ticha. Přes krev hučící mu v uších neslyšel ani své zrychlené dýchání.
Tohle byl jiné. Nové. Sharové porušili svou rutinu, což znamenalo, že měli něco v plánu. Něco, co tu nejspíš ještě nebylo.
Tony čekal. Čekal, až se dveře znova otevřou a Sharové odvedou i jeho, ale čekal marně.
Uplynuly minuty. Hodiny. Stále žádné známky po Lokim nebo Sharech. Přecházel po cele a zoufale se snažil udržet zběsilé myšlenky na uzdě, ale marně. S každou další uplynulou vteřinou se ho zmocňovala panika, až nakonec nebyl schopný pohybu. Zhroutil se v kraji cely, záda natisknutá na zed a nevidoucí oči upřené na dveře.
Zas a znova si připomněl, jak bezmocný vlastně je. Že tady není nic, co by mohl udělat. Jak by se mohl dostat ven. Jak by mohl zjistit, kde Loki je – jestli je stále ještě naživu.
Vnímání času se mu rozmazalo ještě více. Byl si jistý, že mu chybí minuty, ne-li hodiny, kdy jeho mysl prostě odmítala vnímat, co se kolem něj děje. V průběhu jeho samoty mu byl doručen tác s jídlem, a jen zvyk a pud sebezáchovy ho donutil vstát a něco doopravdy sníst. Jakmile tác odplul, objevili se ve dveřích Sharové, aby ho odvedli do trouby.
Tony ji pro jednou přijal až s nadšením. Nesnažil se vzpouzet, za celou tu dobu ani necekl. Seděl v tom horku, které ho vracelo do reality a vytrhávalo ho z ní zároveň. Ani tak se jeho mysl však neuklidnila.
Sharové pro něj přišli, aniž by Lokiho navrátili zpátky.
Znamenalo to, že už s ním skončili nadobro?
Ta představa ho děsila.
Jako obvykle nevěděl, jak dlouho v troubě strávil. Bylo to však mnohem déle než obvykle, o čemž svědčilo i to, že Sharové několikrát snížili teplotu, jen aby ji opět navýšili, což nikdy předtím neudělali.
Nezmítal se, aniž když ho vyzvedli. Povolně se postavil na nohy a s jejich pomocí si to mířil zpět do cely, třebaže ho děsila představa, že tam zase bude sám.
Ustrnul, jakmile se dveře jejich cely otevřely. Okamžitě se na něj upřely zelené oči, a Lokiho tvář, zkřivená špatně skrývanou bolestí, se vyhladila značnou úlevou.
Sharové ho postrčili dopředu. Ani mu to nevadilo. Tony klopýtl, pak se donutil, aby vystřídal nohy, a padl na kolena hned vedle sedícího Lokiho. Vzdáleně vnímal, jak se dveře jejich cely zavírají, ale veškerá jeho pozornost byla upřená na Lokim.
Mág byl zbrocený krví. Po těle měl několik ran, které se ovšem lišily od předchozích precizních zářezů vzniklých během mučení.
Loki ho zběsile uchopil za předloktí. „Jsi v pořádku?“ zeptal se tiše, chraplavě, v hlase stejnou paniku, kterou cítil Tony.
„Jo,“ odvětil, pak zakašlal, protože to bylo první slovo, které řekl od chvíle, kdy ho odvedli. Uchopil Lokiho předloktí nazpět a naklonil se blíž k němu. „Ty?“
Mág přikývl. „Většina té krve není moje. A ty rány nejsou hluboké.“
Mlčky na sebe zírali. Tony se posunul blíže, aniž by přerušil oční kontakt, a pak se naklonil dopředu, naváděn pouze instinkty. Loki ho napodobil, sklonil hlavu, a pak se dotýkali čely. Mág přesunul své ruce na Tonyho boky, zatímco Tony ty své je spojil za bohovým krkem. Zavřeli oči, zhluboka dýchali a jenom vnímali jeden druhého.
Byli živí. A byli zase spolu.
„Zjistil jsem, o co jim jde,“ hlesl Loki.
Tony nechtěl, ale přesto se trochu oddálil a otevřel oči. Loki na něj upřeně hleděl. Ani jeden z nich však nepovolil svůj stisk. „Má to něco společnýho s tím, proč vypadáš, jako kdybys byl v bitvě?“
„Protože jsem byl,“ odsouhlasil mág. „Chtějí ze mě udělat gladiátora.“ Ušklíbl se. „Bojuju a zabíjím pro jejich zábavu.“ Zvážněl. „Odmítl jsem, samozřejmě, ale pak mi pustili záznam z trouby…“
Tony stiskl rty k sobě. Takže ho využili k tomu, aby Lokiho vydírali. A Loki z nějakého důvodu uposlechl.
Nechtěl, aby Tonyho mučili.
Při té myšlence mu srdce vynechalo úder.
„Musíme se odsud dostat,“ řekl v odpověď. Očima zapátral po Lokiho zraněních. „Dřív, než proti tobě pošlou protivníka, kterého nebudeš schopný zabít.“
Otázkou zůstávalo, jak jejich situaci využít ve svůj prospěch. Dokud budou oddělení od sebe, nebudou mít šanci. Ne když nebudou vědět, jak na tom ten druhý je.
„Myslím, že by se nám to mohlo podařit.“
Tony sebou škubl. Překvapeně zamrkal. Neznělo to jako slova řečená v plané naději, ale jako slova někoho, kdo má plán. „Poslouchám.“
„Aréna, ve které bojujeme, je velká,“ začal Loki pomalu. „A pulzuje magií. V tom prostoru je jí tolik, že ji nejde nevnímat. Bojujeme s ostrými zbraněmi, takže kdyby se mi podařilo dostat se z těch pout…“
„A co elektrické šoky?” zeptal se ihned.
Loki se zakabonil. „To je problém. Nejsem si jistý, jestli bych byl schopný se toho tetování dostatečně rychle zbavit. Magii jsem nepoužíval dlouho. Bude to jako… jako přívalová vlna.“
Takže jeden velký nával. Jeden moment, během kterého je Loki bude muset přenést co nejdál dokáže, aby byli v bezpečí. „Takže…“ Tony zvážil všechna jeho slova. „Takže musíme zařídit, abychom v té aréně byli spolu.“
Loki přikývl, tvář stále zkřivenou. „Ano. Ale tebe nepošlou. Nepovažují tě za bojovníka.“
„Tak je donutíme, aby mě tam poslali.“
“Anthony –“
„Ne jako gladiátora. Ale jako motivaci.“
Loki ztichl. Tony sledoval, jak mu dochází význam jeho slov. Zelené oči se rozšířily a mág zavrtěl hlavou. „Ne. Přece musí existovat i jiný způsob –“
„Tohle je naše šance, Loki,“ přerušil ho Tony. „Můžeme se odsud dostat teď, dokud máme ještě dostatek sil, a nebo čekat, až toho nakonec nebudeme schopní.“
„Nevíš, jestli to vyjde,“ procedil Loki skrz zaťaté zuby. „Můžou tě jen mučit, až dokud ti neselže tělo.“
„Tak je donuť,“ naléhal génius. „Využij ty svý rétorický schopnosti. Seš bůh klamu a lží, ne?“
Viděl, jak váhá. Loki věděl, že je to dobrý nápad. Nejlepší, s jakým za celou dobu jejich věznění přišli, protože k ničemu jinému ani nedostali příležitosti. Kdo ví, kam až by tohle gladiátorství mohlo postoupit, kdyby čekali ještě déle.
„Anthony…“
„Vydržím cokoli, co na mě zkusí,“ slíbil mu Tony. „Věř mi, Loki. Já věřím tobě.“
I poslední pochyby opadly. Nahradilo je odhodlání vyhrát, a třebaže se v jeho zelených očích stále zračila bolest, mág přikývl. „Já tobě taky. Zítra z tohohle Nornami prokletého místa mizíme.“
Tony se na něj usmál, a pak ještě radostněji, když mu bůh úsměv opětoval. „Dohodnuto.“
❆❆❆
Za celou dobu jejich věznění Tony nespal tak dobře jako toho dne. Usnuli přitisknutí jeden na druhého ve vzájemném objetí, a v té poloze je i našli Sharové. Se svým prskavým smíchem je od sebe násilím oddělili, a tentokrát se vězni i snažili bránit.
Jen naoko a marně, ale stačilo to, aby si Sharové vyměnili významné pohledy, když Lokiho odvedli pryč.
Pro Tonyho přišli o hodinu později.
Ještě nikdy nebyl tak odhodlaný čelit mučení.
Začali klasicky troubou. Tony se usadil na své oblíbené místo v rohu se zády směrem ke dveřím. Snížil svou siluetu, až se obličejem dotýkal země, aby vydržel co nejdelší dobu.
Sharové ho nešetřili. Napálili teplotu co nejvýš a Tonyho pravidelné výdechy se brzy změnily v plytké, lapavé nádechy. Cítil, jak mu po kůži stéká pot a suchem mu praskají rty i kůže. Přestože se od zdroje držel tak daleko, jak jen mohl, začaly mu naskakovat puchýře. Před očima se mu tvořily mžitky, až nakonec nebyl schopný zaostřit, ani udržet oči otevřené.
Probraly ho drápy zarývající se mu do masa. Zamrkal, hlava se mu zatočila, když ho Sharové vytáhli na nohy. Nedopřáli mu ani vteřinu na orientaci, než se dali do pohybu. Srst Sharů mu drásala citlivou kůži a on musel zatnou zuby, aby co nejvíce utišil svůj bolestný sykot.
Nevrátili ho do cely. Přesunuli ho do jiné místnosti vyhrazené na mučení, a ačkoli Tony věděl, že přichází další bolest, zvedla se v něm naděje. Znamenalo to, že Loki vydržel. Že nesouhlasil, že pro ně bude bojovat.
Dovedli ho do místnosti, která měla uprostřed stoličku a okolo ní řetězy visící ze stropu. Než se stačil plně rozhlédnout, měl obě zápěstí v okovech. Donutili ho kleknout na stoličku, pak mu do okovů spoutali i kotníky a trochu ho nadzvedli, takže ihned musel zapojit svaly, aby se mu končetiny nerozjely do všech stran, jak zůstal viset ve vzduchu.
Slyšel, jak nad ním něco bzučí. Ten zvuk se změnil v šumění vody, a následně mu na holá záda začaly dopadat ledové kapky. Ihned mu naskočila husí kůže. Ten teplotní kontrast ho šokoval. Svaly mu povolily, končetiny se rozjely do všech stran a hlava se mu zvrátila dozadu, než se vzpamatoval a vrátil se do původní podoby.
„Kurva,“ zasykl. Zavřel oči a stiskl čelist, snaže se pravidelně dýchat. Hlavně nosem, aby mu voda nenatekla do úst.
Něco mu říkalo, že se jeho potíže se sprchami vrátí v plném proudu.
Voda mu stékala do očí. Mrkal, ale vidění měl neustále rozmazané.
To vydržíš, dodával si v duchu odvahu. Už sis tím prošel. Není to nic nového.
Byl zmáčený až na kost. Ta tam bylo to vedro, nahradil ho chlad.
Dveře místnosti se otevřely. Zdvihl hlavu, aby viděl na Shara – přesně v tem správný okamžik, aby viděl, jak zvedá tlapu a zapíná ovladač.
Jeho tetování se rozsvítilo. Tělo se mu zkroutilo v křeči, jak se jím prohnala elektřina. Neudržel výkřik – byť zněl hodně přiškrceně, jak se mu stahovaly všechny svaly v těle.
Shar elektřinu vypnul. Kapky vody mu bubnovaly o kůži a stékaly do pusy, jak zoufale lapal po dechu.
Tetování se znova rozsvítilo. Další šok.
Tony křičel.
Nesnaž se to zadržet. Nehraj si na drsňáka, pusť to ven. Bude to pak snesitelnější. Vydržíš déle.
Jeho myšlenky provázela jiná, nejdůležitější. Promiň, Loki.
Věděl, že ho sledují. Věděl, že to všechno ukazují Lokimu.
A bůh přesto odmítal bojovat. Plnil svou část dohody, stejně jako Tony hodlal dodržet tu svou.
Svaly se mu stahovaly a roztahovaly, až mu nakonec připadalo, že už se jen stahují pevněji a pevněji a že musí každou chvílí prasknout. Nedokázal ovládnout reakce svého těla, a pokaždé, kdy ochablo, se musel přinutit, aby se s vypětím sil vrátil do původní pozice. A v momentě, kdy se mu to podařilo, Sharové znova zapnuli elektřinu.
Nebyl si jistý, jak dlouho to ještě vydrží. Problémem nebyla bolest, ale selhání těla, které nijak ovlivnit nedokázal.
Kašlal vodu ven z pusy i plic. Před očima měl temno, jak se mu vracely vzpomínky na jeskyni.
Šoky najednou ustaly. Interval se prodloužil, a když trval déle než pár vteřin, donutil se Tony zvednout hlavu. Sharové si mezi sebou povídali, dveře do místnosti byly otevřené a jeden z nich něco urgentně mručel a zběsile gestikuloval.
Zbývající Sharové přikývli. Pak přistoupili k němu a postupně mu odepnuli pouta. Bezvládně se zhroutil na zem, pak svět otočil vzhůru nohama, jako ho Sharové vytáhli zpátky. Tentokrát ho spíše napůl nesli, než že by šel sám, ale snažil se ten přesun využít k orientaci.
S čím asi přijdou teď?
Šli déle než kdykoli předtím. Tonymu se podařilo jakž takž zprovoznit nohy – alespoň se mu do nich vrátil cit. Srdce mu začalo zběsile bušit, když si uvědomil, že dlouhou chodbou míří ven z bloku cel. Dech se mu zadrhl, když k němu dolehl vzdálený jásot a řev.
Dokázali to…?
Jedna část chodby měla prosklený strop. Tony skrz něj viděl vysoko se tyčící tribuny.
Začal sebou zmítat. Sharové se zastavili. Jeden z nich vrhl pohled na kameru na stěně, tvář zkřivenou do výsměšného úšklebku. Ten však opadl, když na něj druhý zaprskal, a tak se znova dali do pohybu.
Přivedli ho do podzemí, přímo pod arénu, soudě podle toho, jak mu z podlahy vybíhaly vibrace do celého těla.
Bylo tady ještě méně světla než v cele, a to už bylo co říct. Povrch pod nohama jeho nohama náhle změnil a zakýval se, Sharové ho dovedli na výsuvnou plošinu. Na ruce mu připnuli okovy, které pak ukotvili na plošině.
Jakmile od něj odstoupili, plošina sebou škubla a začala se zvedat. Ve stropě se vytvořila prasklina a Tony si ihned zakryl oči, jak se poprvé od svého příletu na tuhle planetu dostal do kontaktu s přírodním světlem. Řetězy se mu při tom pohybu zaryly do kůže, a tak ruku opět trochu snížil. Zuřivě mrkal, snaže se navyknout na světlo.
Řev diváků byl ohlušující. O to více, když mu v uších přestala hučet krev a smysly mu zase začínaly fungovat, jak měly. Jejich nadšený jekot znejistěl, když se jim poprvé objevil na očích, a pak ještě nabral na intenzitě.
Byla to otevřená aréna připomínající amfiteátr z antických dob. Uprostřed arény ve vzduchu levitoval obrovský čtyřhranný jumbotron a společně s ním ještě několik malých obrazovek, které nabízely všem divákům dokonalý výhled. Doplňovaly je vznášející se kamery a hlas komentátora vycházející z reproduktorů, které Tony neviděl. Byl však dostatečně hlasitý, aby přeřval diváky.
Plošina dojela až na úroveň země arény a tam se zastavila. Rozhlédl se po obvodu. Nacházel se tak ve třetině kruhu. Naproti sobě měl východ, a když se ohlédl, zjistil, že má i jeden za sebou.
Jako na povel se dveře vchodu před ním začaly otvírat a do arény za doprovodu hlasitých výkřiků a Sharova představení vešli tři bojovníci. Jeden z nich připomínal kentaura, další vypadal relativně humanoidní, akorát měl fialovou kůži a žábra, a poslední až nápadně připomínal suchozemskou verzi krakena.
Až na krakena byli oba viditelně ozbrojení. A všichni tři na něj upírali pohled, v němž se jasně zračilo, že on je jejich kořistí.
Zčistajasna mu na paži přistála ruka. Než sebou stačil byť jen škubnout, Loki už stál metr před ním. V rukou měl dva dlouhé nože, záda měl přikrčená a nohy roztažené v bojovém postoji. Navzdory nepříznivým životním podmínkám se mu i tak na těle stále rýsovaly svaly.
Loki byl modrý. Zdálo se, že se chystá využít všech svých výhod.
Bůh natočil hlavu. Zuby měl zaťaté a čelist napjatou. „Jsi v pořádku?“ křikl.
„Jo,“ odvětil ihned, i když by se nejradši schoulil do klubíčka a rok spal. Ještě to musel vydržet. Byli tak blízko! „Předpokládám, že ti tři nás chtěj zabít?“
„Předpokládáš správně.“
„Zvládneš je?“
„Vychovali mne jako ásgardského prince.“
Tony se zakřenil. Samozřejmě. Loki na to sice nevypadal, protože k boji používal zejména svou magii, ale byl to válečník. Odjakživa ho to učili.
Loki jim nedal šanci zaútočit jako první. Měli početní převahu, a on proto potřeboval využít každého momentu, dokud jen mohl.
Dostal se mezi kentaura a fialové stvoření. Ihned máchl noži, aby si je udržel od těla dostatečně daleko, a jakmile oni museli máchnout svými zbraněmi, aby vykryli jeho úder, ladným přeskokem se přesunul ke krakenovi a zaútočil mu na chapadla. Podařilo se mu do jednoho seknout, než Loki zase odtančil pryč.
Tony tam nehodlal jen tak stát. Uvědomoval si, že je přímo na ráně a že Loki prostě nemůže udržet pozornost všech tří gladiátorů zároveň. Rychle zhodnotil zbraně, kterými byli vybavení, pak se podíval na řetězy, které ho držely, a pro sebe přikývl.
„Loki!“ zařval, doufaje, že ho skrz klinkání kovu uslyší. „Kentaurova zbraň – dostaneš ji ke mně?“
Připomínala japonské kusari fundo. Dlouhý řetěz se závažím připevněným na každém konci, akorát to závaží mělo na sobě hroty.
Loki neodpověděl, namísto toho jednal. Jen stěží se vyhnul meči rybomuže a málem se stal obětí vězení z chapadel, ale podařilo se mu dostat ke kentaurovi – dostatečně blízko na to, aby ho uchopil za předloktí.
Kentaur bolestně vyjekl. Uvolnil svoje sevření na zbrani, čehož Loki ihned využil, aby ji namotal na ostří svého nože. V další vteřině už uskakoval dozadu. I na tu vzdálenost Tony viděl, že se na kentaurově ruce stačily vytvořit omrzliny.
Loki mrskl řetěz jeho směrem. Dopadl pár kroků před plošinu a Tony neváhal ani na okamžik. Ihned se vrhl kupředu. Řetězy tak daleko nedosáhly, ale pomohl si nohou. Přihrnul si zbraň k sobě a uchopil ji.
Právě na čas, protože fialový humanoid po něm máchl mečem. Ostří se zarazilo o napnutý řetěz a Tony se ihned snažil dostat mimo dosah. Tou dobou se už u nich objevil Loki. Připlácl rybomuže k zemi a mrazící ruku mu přitiskl na záda, načež máchl nožem a ukončil jeho život useknutím hlavy.
Neměli čas se z vítězství radovat. Tony varovně vykřikl a rozmáchl se zbraní proti krakenovi, který se k Lokimu blížil. Chapadla se vyhnula řetězu bez jakýchkoli problémů, ale alespoň ten pohyb dopřál Lokimu čas se odkutálet pryč. Jen na sekundu upustil nože a chytil se za předloktí, pak zase popadl zbraně a pustil se do boje.
Když na náramcích potlačujících jeho magii viděl vrstvu námrazy, ihned pochopil, že se Loki snaží okovy oslabit mrazem.
Podobným způsobem proběhlo několik dalších výpadů. Nemohli si dovolit všechny své nepřátele zabít, protože jejich cílem bylo dostat Lokiho z náramků. Bůh útočil proti oponentům, a když se jeden z nich dostal příliš blízko Tonymu, on se jim snažil ubránit pomocí svého řetězu. Bylo to vyčerpávající a on se po celém dni mučení nezmohl na nic lepšího, ale i tak ho deptalo, že nemůže udělat více. Když měl příležitost, Loki se snažil zchladit náramky, a zároveň je využíval jako štít.
Navzdory všeobecnému hluku okolo slyšel, když se v náramku udělala první prasklina.
Téměř vzápětí se sharské hlídky v publiku napjaly a natočily hlavy přímo na boha.
Bylo to teď, nebo nikdy.
„Loki!“ zvolal. „Mizíme!“
Bůh se otočkou ve vzduchu dostal pryč od svých protivníků, blíž k Tonymu. Hodil po nich své nože, čímž je na okamžik zmátl, chytil se za předloktí, padl na kolena a vší silou udeřil náramky do kamenné podlahy.
Ihned se kolem nich prohnala viditelná vlna magie. Zahalila je clona zelenozlaté mlhy. Lokiho prsty našly ty jeho, pak ho pevně uchopil za ruku, a v momentě, kdy cítil, jak mu paže začíná pálit známým náporem elektřiny, se svět změnil v rozmazané šmouhy.
Byli v prázdnu dlouho. Déle, než Tony čekal. Ale když pod nohama zase ucítil pevnou zem a svět se opět zaostřil, zjistil, že se nachází v jakési tundře. Sněhem pokrytá země, vysoké skály, šero.
„To není planeta Sharů,“ hlesl Tony.
Loki padl na kolena a Tony šel společně s ním, protože stále držel jeho ruce. Nevadilo mu to. Dokonce ani nevnímal chlad.
„Ne,“ odsouhlasil mág chraplavě. „Dlouhodobé potlačování magie pro mágy není zdravé. Nastrádá se vnitřní složka. A když se spojí s náhlým příjmem z vnější…“ Rozhlédl se okolo sebe. „Říká se, že si mág vždycky najde cestu domů. Doteď jsem tomu nevěřil.“ Na okamžik se odmlčel. Očima vyhledal ty jeho. Červen se setkala s hnědou. „Vítej v Jötunheimu. Tady už jsme v bezpečí.“
Mlčeli. Hleděli jeden na druhého, jak jim oběma docházel význam těch slov.
V bezpečí. Pryč od jejich věznitelů, pryč od mučení, pryč od té tmavé cely.
Dostali se pryč. Živí. Oba dva.
Spolu.
Nezáleželo na tom, kdo se pohnul jako první. V jednu chvíli byli daleko od sebe, a v tu další se líbali. Hodil bohovi ruce přes ramena a sám cítil, jak mu jednu Loki pokládá na zátylek a druhu rukou ho chytá za bok, aby si ho přitáhl ještě blíž k sobě.
Bylo to pomalé, procítěné. Tony takhle ještě nikdy nikoho nelíbal, a byl si jistý, že ani nebude.
Oba zrychleně dýchali, když se od sebe odtáhli. Dotýkali se čely, stejně jako předtím v cele, ale teď si užívali nově nabyté svobody.
Tony věděl, že to tímhle ještě zdaleka nekončí. Ale konečně byli volní. Dostali se pryč, mohli začít naplno využívat své zbraně, a to stačilo, aby se cítili jako vítězové.
Netušil, co je ještě čeká. Věděl ale, že dokud bude Loki po jeho boku, tak přežije cokoli.