Work Text:
Zatímco ležel, pozoroval medvěda na erbu pověšeném na zdi v jeho pokoji. Komnatou by jej Samwell nenazval, ačkoliv si nemohl stěžovat. Lord Mormont měl pravdu, když tvrdil, že na Medvědím ostrově lidé ví, jak se chovat slušně.
Možná mě sem poslal jen proto, že věřil, že tady nezemřu, pomyslel si. Na druhou stranu… jsem jeho majordomus. Koho vyslat, když ne jeho?
Majordomus… nechápal, čím si zasloužil tu poctu. Byl sice rád, že z něj nechtěli mít průzkumníka, ale občas měl pocit, že byt majordomem je jen slušnější výraz pro holku pro všechno. A jak se Jon usmíval, když mezi majordomy zaznělo jeho jméno… Nikdy mu to neřekl, ale on měl stejně pocit, že jeho jmenování byla Sněhova práce. Pokaždé se ho snažil chránit před nebezpečím. Vzdycky.
Povzdechl si. Vydat se zpět na Černý hrad přímo jádrem války, která se dostala až sem, se mu zrovna dvakrát nechtělo. Ve věži, kde skrz mezery mezi kameny dovnitř pronikal hvízdavý, chladný vítr, si ale Sam připadal osamocený a ztracený.
Vzpomínka na Jona ho navíc naplnila steskem. Ještě před pár měsíci pocity, jež choval v srdci, neuměl identifikovat. A potom narazil na ten deník.
Knihovna Černého hradu doslova přetékala mohutnými svazky. Malá knížečka vázaná v kůži byla mezi nimi téměř neviditelná, proto na ni narazil spíš náhodou, když nemohl spát a se svíčkou v ruce hledal něco na čtení. A nalezl deník jednoho z dávných mužů noční hlídky.
Nejdřív vnímal ty zápisky jako četbu o každodenním životě na Zdi. Později však pochopil, že je to příběh lásky. Jorah Kámen nebyl jen tak nějaký bastard a jen tak nějaký strážce na Zdi. Jorah miloval Gerarda. Miloval ho tak neskutečně, že když Sam pochopil, běhal mu mráz po zádech. Kdyz četl o tom, jak ho rozechvěl každý nesmělý, zakázaný dotek, nebo dotek zcela nevinný, jak mu každý úsměv napravil den, uvědomil si, že ty pocity, o kterých čte, bezpečně zná. To, co cítil k Jonu Sněhovi, bylo totiž stejné.
Příběh těch dvou chlapců měl sice tragický konec, když Gerarda zabili Divocí, ale Sam jim jej přece záviděl. Jorah měl odvahu se vyznat, a jeho milovaný city opětoval.
To by se mi nikdy nestalo, přesvědčil sám sebe vždycky, když pomyslel na to, že by si s Jonem promluvil. Nevysmál by se mi, není takový. Jon není krutý. A přece bych ho ztratil. Ne kvůli přísaze… kvůli tomu, že by nikdy nemiloval někoho jako jsem já. Pokud by snil o muži, na Zdi je jich spousta, která by jej zaujala mnohem víc.
Když mu došlo, že se rozplakal, sevřel pevně kožešinovou přikrývku, až ho rozbolely klouby. Pevně zavřel oči, aby zabránil slzám téct, ale pod zavřenými víčky viděl Jonovu klidnou, vyrovnanou tvář. Jako tehdy, když usnul na hlídce. Nevzbudil ho, to by si nedovolil. Nechal ho, sedícího, aby mu hlava padla na Samovo rameno. Když z něj začala klouzat, Sam si ho přitáhl do náruče, něžně, aby se nevzbudil. Ze strachu, aby se při pádu neuhodil.
Kožešina, trochu zplstnatělá kterou cítil pod prsty, mu připomněla Jonovy zmrzlé vlasy, tvrdé a nepoddajné, které hladil, zatímco se jejich dechy na chladném vzduchu srážely v páru.
Doufám, že se vrátím, pomyslel si. Řeknu ti všechno, cos měl už dávno vědět. Pokud se ovšem vrátí, čímž si Sam nebyl jistý. Válka byla krutá a příliš blízko. Chlapce, které si vybral v šatlavě, nebyli schopni stát mu v boji po boku, a on sám by je nedokázal dovést ke Zdi živé.
Z pochmurných myšlenek ho vytrhlo zakrákání havrana. Otevřel oči a chvatně pohlédl k oknu. Překvapeně vydechl. Své havrany z Černého hradu by poznal kdykoliv. Vstal, natáhl ruku a on mu přelétl na předloktí. Pohladil ho po černém peří, zchladlém zvenku, a on mu láskyplně oždiboval prsty, ale neklovl ho. Žádný z havranů ho nikdy neklovl.
„Copak mi neseš?” zeptal se Sam a začal odvazovat ruličku papíru z jeho nohy. „Psaní?”
„Psaní, psaní!” zahalekal pták.
Mluvit jej naučil, stejně jako ostatní, on sám, ale jak všichni předpokládali, brzy pochopil, jaká to byla chyba. Nebyli o nic méně otravní než ten Mormontův vypelichanec.
Rozbalil dopis třesoucíma se rukama. Černá křídla, černé zprávy, prolétlo mu hlavou, ačkoliv černá k Noční hlídce neodmyslitelně patřila.
„Prosím, ať jsou to dobré zprávy.”
Když začal číst, ruka mu klesla. Ne zklamáním. Nedokázal ji však udržet.
Milý Same, psala ruka, jejíž rukopis nemohl nerozpoznat.
Zvědi říkají, že královská cesta se uklidňuje. Prý bys brzy mohl vyrazit z Medvědího ostrova.
Lord Mormont doufá, žes našel dost chlapců. Je nás málo a spousta z nás ulehla v horečce. Já se zatím držím. Věřím, že jsi v pořádku.
Jon
P. S. Od těch havranů mám už ruce rozklované do krve. Jsou tak neklidní, kdo je upokojí? Kdo mi ošetří rány, jež mi uštědřili, když tu nejsi ty?
Chybíš mi, Same.
Vrať se domů.