Work Text:
Slunce se již dávno vzdalo nadvlády nad oblohou, kterou byť jen na pár hodin věnovalo měsíci, jenž se pro dnešní noc rozhodl převléct do zářivého úplňku. Onen večer nebyl ničím výjimečný, Jan Ptáček si ale přesto dokázal najít důvodu k tomu, proč se zlít jako stádo rozehnaného dobytka. V levé ruce pevně svíral korbelu plného toho nejlepšího piva a společně s okolními vagabundy prožívali neobvyklého veselí.
,, Tak jsem tam za ním… to… sošel a povídám…”
Chudák mladý pán obohatil svou větu snad o více škytnutí než slov.
,, Žíkám… ať si nasere, že to… no… že jsem ji viděl první! A on na to, že… je to… jeho žená! Tak mi dal do huby a já jsem se dočista… dočista zesral!” vykřikoval Ptáček na celé kolo, jakoby to snad všechny přítomné zajímalo.
Z těch několika mladých mužů, kteří se zrovínka nacházeli u stejného stolu, mu jako jediný věnoval pozornost jeho panoš a nejlepší přítel. Ten na něj jako na obrázek koukal svýma pomněnkovýma očima a čas od času se zasmál. Ani vlastně nevěděl, jak se na onom místě ocitl. Původně celý den plánoval strávit v kovárně a dokončit snad půl měsíční práci na svém zbrusu novém meči, který chtěl svému pánovi jednoho dne věnovat. Místo toho se ale nemohl ubránit své povinnosti ho chránit na každém jeho kroku. A jelikož mu bylo až na výsost jasné, jaké problémy dokáže mladý šlechtic v podnapilém stavu vytropit, nemohl jinak, než si opět zahrát na jeho stín.
,, Mno, tím jsem vám chtěl, pánové, říct… Dávejte si bacha na svoje ženský, protože to jsou… ale NESKUTEČNÝ podvodu schopný mrchy!”
Jindřich si nemohl nepovšimnout několika podrážděných obličejů pokukujících Ptáčkovým směrem. Raději proto sáhl po nejbližší nádobě s vodou a sedl si vedle něj.
,, Na, tady, napij se,” nabídl mu nudnou nemastnou neslanou kapalinu.
Jan ji jako muž správného vkusu Jindřichovi vyrazil z ruky a voda se rozlila po celém dřevěném stole.
,, Naser si, zbrojnoši, tohle já fakt chlastat nebudu!” vykřikoval Jan jako smyslů zbavený.
Jindřich moc dobře věděl, jak by tento večer mohl skončit. Proto se rozhodl pro tu snad nejbezpečnější variantu.
,, Tak pojď,” pravil, jeho levou paži omotal kolem svého krku a i přes nekřesťansky zřízený stav jich obou se ho poměrně bez problémů pokusil odnést ven z hospody, ve které již atmosféru začínala houstnout.
,, Kovářníkuuu!” vyjekl na něj Ptáček nesrozumitelně, ,, Nech mě jim ještě něco žít…”
,, Ty už jsi toho řekl dost. A nemyslím si, že potom, co si je před hodinou všechny s nějakou “zasranou hnusnou naprosto zbytečnou” vodou poslal k čertu, tě budou chtít ještě poslouchat.”
,, Ale oni to musí… vědět!” žadonil Ptáček.
,, A co musej vědět?”
Jan se přes rameno otočil a do pouhého okamžiku ticha z plna hrdla zapěl: ,,Že jejich starý jsou kurvy a že je všechny ošukam!!”
Na to se Jindřich bez jediného ohlédnutí rozběhl, jelikož mu bylo naprosto jasné, jakou reakce to muselo ve všech ostatních mužích vyvolat. Naštěstí je nikdo z nich nedostihl.
Jindřich proto své kroky pomalu zpomalil do příjemné chůze a svůj pohled věnoval Ptáčkovi, který se mu přitisknut k boku začínal hezky zelenat. Jindřich své kroky dočista zastavil.
,, Budeš blít, Pane Ptáčku?” řekl stěží, jelikož se jemu samotného slova dost pletla pod jazyk.
Jan se zhluboka nadechl, vydechl, pak ještě tak pětkrát a nakonec vzdychl: ,, Ne… ne, je to dobrý…”
Nato se na Jindřicha podíval a s nešikovným úsměvem mu pravil: ,, A neříkej mi… Pane Ptáčku…”
Jindřich se upřímně zasmál a společně pokračovali v náročné cestě, která byla naštěstí téměř u konce.
Jakmile se Jindřichovi s poměrně těžkým nákladem podařilo vyšplhat se po úmorných schodech až k Janově komnatě, opatrně otevřel dveře, vkročil dovnitř a zničehonic se sesunul k zemi, na kterou ho jeho zátěž věrně doprovázela. Jindřich očekával, že se dočká akorát ublíženého kňourání a výčitek. Místo toho z Janových rtů jako pestrobarevní motýli vyletěl nekontrolovatelný záchvat smíchu. Jeho neúnavné tělo se válelo po chladné podlaze, ne a ne zastavit své veselí. Jindřich na něj chvíli jen udiveně koukal, ani si nevšiml, do jak širokého úsměvu se jeho rty stočily. Jen při pomyšlení na štěstí, kterým byl jeho pán zasažen, pocítil pocit neskutečné úlevy a euforie. Ačkoliv to s Janem Ptáčkem bylo občas skutečně k nevydržení, nejednou si dokonce i sám pro sebe říkal, jestli by smrt nebyla jako vysvobozením, všechny ty ostatní chvíle stály skutečně za to. Všechny ty okamžiky, když spolu vyjeli na lov nebo jen tak prohnat své koně, když se společně dvořili dámám, když se společně zřídili jako psi utržení z řetězů a užívali si bezstarostného večera. Přesně tyto chvíle byly Jindřichovými nejoblíbenějšími. Cítil, jak se k němu den co den dostává o něco blíže. Na jednu stranu z toho měl nepopsatelnou radost. Na tu druhou si byl však stále vědom jistých nepsaných hranic, které nikdy neměl překročit. Tato myšlenka jej vždy nevysvětlitelně zasáhla. Nejednou sám sebe přistihl při myšlence kroužící kolem toho, o kolik snadnější by vše mohlo být, kdyby byl Jan Ptáček obyčejnou dívkou, od které by jej vůbec nic nedrželo. Vždy se jí ale pokoušel co nejrychleji zbavit.
Jakmile se Jan konečně uklidnil, neúspěšně se posnažil vyšvihnout se zpět na nohy. S tím mu Jindřich bez váhání pomohl.
,, Tak, a teď padej spát. Převlíct se snad dokážeš sám, ne?” tázal se jej mezitím co se ujišťoval o jeho nabyté rovnováze.
Jan se na něj ale nespokojeně zašklebil, stále se jej držel pevně jako klíště.
,, Tak snad ještě ne… ne? Notak, noc se ještě mladá, Jindro! Musíš si jí užít co to jde!”
Ptáček najednou doslova vyletěl z jeho sevření a začal jako blázen poletovat po komnatě. Jindřich nemohl jinak než se opět upřímně zasmát. Nic jiného před jeho pánem ani nesvedl. Nic než pouhou upřímnost mu nikdy předtím nevěnoval. A ani k tomu neměl důvod. Věděl, že i přes to, jaký Ptáček byl, by ho nikdy skutečně neodsoudil a vzal by ho takového, jaký je.
,, Ale notak, Ptáčku… dneskas toho už vykonil dost,” začal Jindřich opatrně a snažil se toho neposedného ptáčka jarabáčka chytit a uložit jej.
Ten se místo toho rozhodl dostát svému jménu.
“ Es saß ein klein Wildvögelein… auf einem grünen Zweig,” zpíval na celé kolo.
Dokonce se nebál otevřít si okno a zpívat všem těm chudákům, kteří již dávno spali.
“Es sang so hell… eh… Jindro, Jindřišku můj, jak je to dál, ty můj vzdělanče?”
Jindřich k němu přiběhl, pro případ, že by si jeho mladý urozený nešika pomyslel, že mu snad se zpěvem narostla i křídla. Pro jistotu mu položil paži kolem ramen a povzdechl si.
,, Es sang so fein,” vydoloval kdesi z těch nejtemnějších zákoutí své paměti.
Několikrát tuto hloupou písničku slyšel, moc jí sice nerozuměl, slova mu však utkvěla v hlavě kdo ví proč.
,, Und trank den Wein sogleich!” dokončil ho Jan zvesela a celou píseň opakoval stále a stále dokola.
Jelikož by se o Jindřichovi nedalo říci, že by měl ve zvyku vystřízlivět nikterak rychle, alkohol, který mu stále plul v žilách, jej donutil se ke zpěvu jeho pána připojit.
Ze začátku ho sice moc nestíhal, po několika pokusech se však chytil a společně proječeli a prozpívali dobrou půlhodinu.
Ta poměrně bohatě stačila k tomu, aby se do Jindřichovi hlavy začaly zabodávat ostré střepy, které se mu každým dalším zvukem zařezávaly hlouběji a hlouběji. Vzal Jana za ramena, jemně na ně zatlačil a posadil ho na postel.
,, To už by stačilo, dobře?” pravil.
,, Ty tady nezůstaneš?” tázal se Ptáček s poměrně nešťastným výrazem v načervenalé tváři.
,, Počkám, dokud se neuložíš. Potom půjdu.”
Několik dlouhých vteřin na sebe ti dva jen slepě zírali. Ani jeden skutečně netoužil, aby ona noc skončila. Nebylo tu však moc věcí, které by se pro to daly udělat. Jan s tímto ale nesouhlasil.
,, Zůstaň tu,” vydechl do ticha.
Jindřich mu věnoval nejistý obličej.
,, To nejde, Jane. Kde bych spal?”
,, No…,” Jan se na posteli posunul, aby pro Jindřicha vytvořil místa, ,, tady?”
Kovářův syn na něj nevěřícně vyvalil oči a o pár kroků ustoupil.
,, Pane Ptáčku-”
,, Honzo.”
Jindřichovo srdce jakoby se do pekla propadlo. Nikdy předtím neměl tu odvahu, tu drzost oslovit svého pána tímto přihlouplým způsobem. Přesto ho ale ona myšlenka převelice lákala. A přeci jen, když mu to samotnému bylo nabídnuto?
,, Honzo,” vydechl Jindřich.
Nikdy si ani nepomyslel, že by ono jméno v jeho ústech mohlo znít tak… správně. Jakoby tam vždy patřilo. Jakoby mu vždy náleželo.
Srdce mu v tu chvíli nevysvětlitelně bušilo jako kostelní zvon. Moc dobře, sakra dobře věděl, jak špatný nápad by bylo ulehnout na postel vedle svého pána. Bylo to něco tak absurdního, že o to ničí mysl nikdy snad ani nezakopla. Na druhou stranu si to, i přes jeho nepříčetný stav, Jan Ptáček, tedy Honza, přál. A co by byl Jindřich za panoše, kdyby nevyhověl každému jeho přání.
Pomalu se k posteli sklonil a ulehl v těsné blízkosti těla druhého muže. Obě jejich těla se třásla, jednak z vyprchávajícího alkoholu, jednak z chladu, kterým se jim chtě nechtě zavrtal pod kůži. Jindřich proto vstal, v krbu zapálil několik polínek a automaticky se vrátil do postele.
Jan z něj nespouštěl své zaujaté oči, kterými si ho prohlížel jako toho nejzajímavějšího člověka na světě. Při průzkumu si povšiml jeho paží, které podle něj nebyly dostatečně zaměstnány.
Začal si proto vymýšlet: ,, Víš, dost často se cejtim sám…”
To nebyla zase tak úplně pravda, ale ani úplná lež.
,, Někdy mi prostě chybí někdo… kdo by mě v noci objal a… a tak…”
S nadějí a výzvou v očích se zadíval do Jindřichova jen tušícího obličeje.
,, Tím chceš říct, že…”
,, Objal bys mě, prosím?”
Jindřich si nebyl zcela jist, zdali jeho srdce přežije ještě jednu podobnou zástavu. Nechápal jak, ale zničehonic ležel v posteli vedle svého veleváženého pána, který ho prosil o to, aby ho objal. A ne objal jako přátelsky objal. Ale objal jako… něco víc. Jako něco, co se mezi dvěma muži považovalo za špatné, ne-li zakázané.
,, Jane, tohle nemůžu… tohle nejde…,” dostal ze sebe váhavě.
Jan se na něj zakabonil.
,, Proč ne? Prosí tě o to tvůj pán.”
,, To ano, ale… ty nevíš, co říkáš, pane Ptáčku. Nejsi ve stavu, kdybys měl dělat kdejaká rozhodnutí. Ráno bys toho litoval…”
,, Litoval? A čeho? Že mě muž, ke kterému vzhlížím a kterého mám rád nade všechno ostatní, obejme a uchlácholí ke spánku?”
Jan se ze všech svých zbývajících sil nějakým záhadným způsobem dostal do pozice, ve které se nakláněl nad Jindřichem a pažemi doslova přišpendlil jeho tělo k posteli. Jeho víčka byla lehce pokleslá, unavená, avšak jiskra, která se v nich leskla, byla nezpochybnitelná.
,, Uvědomuju si… že nejsem úplně v pohodě, ale…,” koktal ze sebe Ptáček, ,, možná proto jsem to taky udělal, víš?”
Jindřich po něm nechápavě šmejdil pohledem, cítil, jak se mu rudá barva vlévá do tváří a celé tělo se mu peče jako svině na ohni.
,, Proto jsem… se tolik opil… jinak bych ti to totiž nikdy neřekl… jenom teď…”
,, Co… co bys mi neřekl, Jane?”
Janova hlava najednou poklesla a jako kotě do pelechu se zavrtala na Jindřichově hrudi. Chvíli jen tak ledabyle oddechoval, Jindřich měl za to, že konečně usnul. I když by si v hloubi duše přál, aby tomu tak nebylo. Mysl se mu utápěla v představě, že ze svého pána odpověď již nikdy nedostane. Ten však po pár momentech promluvil.
,, Chci, abys mě objal..,” vydechl ztěžka do jeho hrudi.
Jindřich chvíli váhal. Tohle přece doopravdy nešlo. Co by si o tom pomysleli ostatní? Co by si pomyslel Ptáček druhého rána? Co by poté následovalo?
Na nic z toho se však nedokázal soustředit příliš dlouho. Jeho mysl se stala vězněm pohledu na muže poklidně oddechujícím na jeho hrudi. Klíč od mříží v nedohlednu.
Jeho ruce se proto pomalu zvedly a opatrně se položily na záda mladého pána. Ten se jen klidně pousmál a skoro jako kotě zavrněl, když pocítil, jak mu Jindřichovy prsty jemně klouzají po lopatkách a konejšivě jej hladí.
,, Děkuju, Jindro,” vydechl mu do hrudi.
,, Vůbec nemáš za co,” odvětil Jindřich a sledoval, jak jeho prsty nekontrolovatelně vjely do světlých vlasů, ,, vůbec nemáš za co.”
Chvíli jen tak ležely, vnímaly teplo sálající z těla toho druhého. Ptáček se jen času od času zavrtěl, aby učinil svou pozici komfortnější. Jindřich, ten se neodvažoval ani pohnout. Ani o píď. Nechtěl nikterak narušit tuto poněkud čarovnou chvíli. Byla pravda, že na své hrudi již hostil více než málo žen. Tohle bylo ale zcela jiné. Nejspíš se mu líbil ten fakt, že tělo, které na něm leželo nyní, bylo přeci jen o něco těžší než těla lehkých slečen. Jeho váha mu dávala pocit, že jsou si k sobě ještě blíž.
,, Jindro?” oslovil ho zničehonic Ptáček do prázdného ticha.
,, Poslouchám.”
,, Dej mi ruku.”
Jindřich ani na vteřinu neváhal a jeho dlaň jako na rozkaz našla tu Janovu a jejich prsty do sebe automaticky zajely.
,, Máš hrozně hrubý ruce.”
,, Hodně pracuju, narozdíl od tebe.”
Nato se Ptáček trochu uraženě zasmál. Nicméně si jeho uštěpačnou poznámkou nehodlal ztratit nit.
,, Ale zároveň jsou… strašně příjemný… Zajímalo by mě, jaký by to bylo, kdyby se mě dotýkaly víc…”
Jindřich v ten moment zamrzl jako socha z mramoru.
,, Jane… opravdu to po mně chceš…? Jsi si jistej?”
Jan jen sebevědomě přikývl.
,, Co když mě za to zítra budeš nenávidět?”
,, Nebudu. Budu si pamatovat úplně všechno. I to, jak jsem tě k tomu prosil. Vždycky si všechno pamatuju.”
V hloubi duše Jindřich věděl, že to skutečně není nejlepší nápad a jak moc to zavánělo průšvihem. Jeho neutišitelně bijící srdce mu však nedalo prostor k váhání. Ani na moment.
Opatrně ze sebe Jana sundal, položil si ho na bok hned vedle sebe a snad bez jediného zamrkání mu neustále koukal do očí mezitím, co jeho neposedné ruce cestovaly po jeho tělo. Po zádech, po břiše, po hýždích, po stehnech… A pak zase nahoru. Stehna, hýždě, břicho, záda, zátylek, tvář… Na té se na moment zastavily. Palcem mu po ní několikrát lehce přejel, aby se utvrdil v jeho přesvědčení o tom, jak neskutečně jemná je. Jakoby přejížděl po čerstvě napadaném sněhu. Očima se neustále ujišťoval o tom, zda je Jan se vším bezpodmínečně v pořádku. V tom ho utvrzovala jiskra, která zářila každým momentem jasněji a jasněji.
Po několika málo pohlazení mu palec neomaleně sklouzl na jeho rty. Jenom na moment. Na pouhý okamžik. Ten ale naprosto stačil k tomu, aby se oběma opět zastavila srdce. Jindřich chtěl svou ruku neprodleně stáhnout. Ptáčkova ruka mu v pohybu však zabránila a vrátila ji zpět na její původní místo. Na jeho rty.
,, Jindro…”
,, Prosím tě, neříkej to…”
,, Chci, abys mě políbil.”
Jestli něco, tak tato žádost byla již zcela za hranou. Možná tak moc, že se nikdy nešlo vrátit zpět. Smyslné doteky na intimních místech by se možná, jenom možná, přeci jen vyřešit a odůvodnit daly. Polibek ale už ne.
Ta jediná věc, která Jindřichovi zbývala, byla se stáhnout, omluvit se, popřát Janovi dobrou noc, brzké vystřízlivění a potichu z komnaty odejít. A na všechno zapomenout.
Věděl to. Věděl, že to musí udělat.
Ale nechtěl. Nemohl. Jeho oči byly jako přilepené na Janovy rty, které nyní čekaly zlehka pootevřené. Jindřich by lhal, kdyby tvrdil, že si nikdy v životě nepředstavoval, jakou chuť by jeho rty mohly mít. Jaký by to mohl být pocit, porušit všechny příkazy, překročit všechny hranice, vzdát se všech svých přesvědčení a smyslů a prostě a jednoduše je ochutnat. Jen lehce.
,, Jindro,” špitl Jan jeho směrem a vyzývavě pozvedl obočí, ,, já čekám. Neboj se.”
Těmito slovy se všechna Jindřichova přesvědčení vypařila do ničeho. Bez váhání zavřel své pomněnkové oči a svými rty jemně přejel po těch Janových. Srdce jakoby se mu v tu chvíli obalilo ve zlatě. Žaludek mu hořel, uši mu pískaly, oči ho pálily, ale přesto… se cítil jako ten nejšťastnější člověk na světě. Nenechal Janovi ani chvíli pro nádech, dlaň mu položil zpět na tvář a do polibku se postupně vžil. Nikdy v životě nic podobného nezažil. Nikdy v životě mu prosté líbání nedělalo tak dobře, nikdy z něj neměl takovou radost. Nikdy nechtěl každou vteřinou víc a víc. Janovo smyslné vzdychání do jeho úst mu jen přidávalo na pocitu neskonalé euforie. Opatrně se nad Jana nahl a nechal jeho prsty šmejdit mu po zádech a postupně mu rozepínat vršek jeho oděvu. Jelikož se jeho prsty pod látkou stále pletly, rozhodl se, že mu pomůže. Své oblečené ledabyle pohodil na podlahu a opatrně z něj pomohl i Ptáčkovi.
Dvě nahá hříšná těla se nyní objímala a hladila za doprovodu praskajícího ohně. Ani jeden z nich si nepřál, aby tato chvíle skončila. Avšak moc dobře věděli, že jednou prostě ráno přijde. Čas, kdy byl měsíc nepopiratelným vládcem noci, si proto hodlali užít a využít jej, jak jen to šlo.