Work Text:
“Omluv, milosti, naše skromnější poměry - “
Pan Hanuš mávl rukou k dřevěnému obložení místnosti, jako by bylo za co se omlouvat. “Takové hosty v Ratajích nemáme každý den!”
Markrabě Jošt mu blahosklonně pokynul jako někdo, kdo je zvyklý na úctu a poklonkování lidí kolem sebe. “Jsi nám dobrým hostitelem, pane Hanuši.”
Hanuš vypadal potěšeně za projevenou vděčnost. “A pan Lichtenštejn - ” Naznačil dosud mlčícímu mladšímu šlechtici, aby věnoval jeho slovům pozornost, “bude ubytován hned vedle tebe. Pro případ, že bys mladého pána chtěl mít k ruce. Milosti,” dodal po malém zaváhání, snad aby nemohl být nařknut z nedostatečné úcty k členovi vládnoucí dynastie.
Lichtenštejn sklonil hlavu, aby nebyl vidět jeho úsměv. Markrabě jen přikývl, a posunkem naznačil, že je spokojený a nic víc nepotřebuje. Hanuš se tedy prozatím rozloučil a zanechal své vzácné hosty o samotě, aby si mohli po cestě na chvíli vydechnout.
Jan z Lichtenštejna okamžitě přikročil k markraběti a sňal mu z ramenou cestovní plášť.
“Děkuji, Jene.”
“Pane.”
S pláštěm elegantně přehozeným přes ruku došel mladý šlechtic ke stolu a odsunul jednu židli, aby naznačil markraběti, kam usednout. Plášť pak hbitě přeložil a úhledně uložil přes opěradlo další. Jeho klidné, naučené pohyby jako by se přelévaly jeden do druhého. Nezastavoval se; přecházel plynule od jedné činnosti ke druhé, aniž by jedna byla rázně ukončena a druhá započata, jako by životem proplouval z jedné scény do druhé.
“Tak jaký dojem na tebe udělal pan Hanuš?”
Jan se bez vyzvání také usadil. “Uvidíme podle toho, jak dopadne zítřek.”
“Ale jaké jsou tvé prvotní postřehy?”
Byl zvědavý, s čím Lichtenštejn přijde; visel mu na rtech a čekal, jaká diplomatická slova zvolí tentokrát. “Když dovolíš, pane – Myslím, že ti i s panem Rackem a panem Divišem pomohou.”
“Skutečně?”
“Využijí příležitosti. Stojí tak jako tak proti Zikmundovi, a když je ty požádáš o pomoc a zprostředkování kontaktů s ostatními pány - “
Joštovi potměšile zaplály oči. “Myslím, že má pověst diplomata už má značné trhliny.”
“I kdyby snad měli pochybnosti, pane - “ Lichtenštejn se zvedl a pouhými dvěma kroky překonal vzdálenost mezi svým místem a tím moravského markraběte. Poklekl u jeho nohou, a jedním kolenem se lehce dotkl podlahy, jako by se chystal složit lenní slib. Uchopil pak slavnostně Joštovy ruce do svých dlaní. “Přicházíš jako přítel. A ty žádáš o pomoc je. Nedovolí si odmítnout.” Pozvedl Joštovy ruce ke své tváři a jednu po druhé políbil na hřbet. “Protože mocnějšího spojence nenajdou.” Pousmál se a obě ruce stiskl. “Budou se chtít zavděčit.”
Lichtenštejnova slova se vždy poslouchala dobře. Oplýval talentem na lichotky, a vždy dokázal říct přesně to, co jeho posluchači beztak chtěli slyšet.
Jošt nechal svou ruku vyklouznout z Janova sevření a dotkl se jeho tváře. “Můžeš si tím být tak jistý?”
Jan přitiskl svou tvář proti jeho dlani, jako věrný pes, který si říká o drbání. “Ano, pane,” vydechl s očima upřenýma na Jošta. Plně se mu oddával do moci; ve svých gestech i slovech, i v pozici, v níž se nyní nacházel, dával najevo svou podřízenost, ale přesto to byl on, kdo dával markraběti odpovědi. “Protože ty za nimi přijdeš s hotovým plánem. To je něco, co jim dosud chybělo.”
Znovu uchopil Joštovu dlaň a přiblížil ji ke svým rtům, jako by se chystal zopakovat předchozí polibek. Tentokrát ale místo toho otevřel ústa a vzal do nich jeden z prstů. Nejprve stiskl první článek mezi rty, pak přidal zuby. Pokračoval dalším článkem, a pak přidal druhý prst.
Markrabě seděl přimrazený na místě. Byl dobře obeznámen s Janovou troufalostí; ale načasování této koketerie ho vyvedlo z míry. Přece jen, byli na hradu hosty, a sotva se zde trochu ohřáli - a Lichtenštejn už byl na kolenou, neodolatelně krásný a sebejistý. Opatrně bral Joštovy prsty do úst, až se dopracoval k tomu, na němž byl markraběcí pečetní prsten. Svými rty ho pevně objal a bez větších obtíží stáhl z prstu, aniž by musel použít zuby.
Upustil jej pak do vlastní dlaně a zálibně si ho prohlížel. Spokojený se svou kořistí si pak prsten navlékl. Jošt z něj nespouštěl fascinovaný pohled.
“Jako tvé insignie, markrabě,” dodal na vysvětlenou Lichtenštejn a zahýbal prsty své ruky, na které se už skvěl Joštův prsten. “Ať Kutnohorští vědí, čím jménem jednám.”
“Myslíš skutečně na všechno.”
“Ať mě nepovažují jen za žvanila a dobrodruha.”
“Jak by mohli - “
Vyměnili si potměšilé pohledy.
Jan znovu uchopil ruku markraběte, ale tentokrát se mu markrabě vysmýkl a sám, vlastním přičiněním, zvedl ruku k Janově tváři, aby ji polaskal. Jak ďábelské choutky ta andělská tvář skrývala! Nikdy se Jana nemohl nabažit. Byl jako vzácný drahokam, uložený v sametu; z každého úhlu pohledu vrhal jiné odlesky. Snad z toho důvodu markraběte nikdy neomrzelo se na mladého Lichtenštejna dívat.
A přestože věděl, že část Moravanů jej má za hamižného lakotu, svým nejdražším drahokamem se rád chlubil. Chtěl, aby se jeho třpytem kochali i jiní. Aby se jim při pohledu na něj zatočila hlava, a aby teprve s přimhouřenýma nebo zacloněnýma očima spatřili modrošedé barvy a bílo-červenou šachovanou orlici, mocné symboly pána tohoto šperku.
Vzal jej s sebou do Ratají právě z tohoto důvodu. Věřil, že s takovými lidmi jako je Racek Kobyla a pan Hanuš si Lichtenštejn hravě poradí. Objasní jim plány moravského markraběte, a pokud budou pochybovat nebo váhat, přesvědčí je, že Zikmundova autorita v Uhrách je nestabilní a že uherská šlechta je připravená podpořit nárok na trůn vznesený Ladislavem Neapolským. Jak by pak mohl Zikmund pokračovat ve svém tažení do Čech? Bude si muset své vzbouřené uherské šlechtice opět získat na svou stranu velkými ústupky, nebo je srovnat do latě vojenskou silou; tak jako tak, v Čechách bude jeho pozice neudržitelná. Markrabě Jošt, pochopitelně, má na podrývání jeho autority v Uhrách zásluhy. Možná, že české nižší šlechtě se markrabě Jošt zdá jako oportunista – nicméně jeho markraběcí milost měla od začátku partii promyšlenou na několik tahů dopředu. Pochopitelně.
Jošt si představoval, jak Lichtenštejn dnes večer nebo zítra ráno odvede pana Hanuše stranou od zbytku společnosti, aby zapředl nenucený rozhovor o místním kraji, o ratajském hradu, o koních dole ve stájích a o vínu, které jim bezpochyby bude naservírováno, a předstíraným zájmem a lichotkami si jej snadno získá na svou stranu. Racek Kobyla bude tvrdší oříšek. Ještě se s ním nesetkali, byl prý zaneprázdněn nějakými rodinnými záležitostmi; markrabě si ale dovedl představit, jak zatvrzelý musí pan Kobyla být po nedávných událostech ve Skalici.
Když se ale díval na Lichtenštejna, který se usmíval, jako by dokázal odhadnout, co za myšlenky se mu honí v hlavě, neměl strach. Dnes večer mohou odpočívat; zítra ráno si s hradními pány promluví. A Lichtenštejn, osvěžený, krásný a sebejistý, připravený vydat se do Kutné Hory jako špeh, bude tak výmluvný a přesvědčivý, jako nikdy. Kdo by mu odolal?
Dokázal splynout s jakýmkoliv prostředím. Uměl napodobovat ty, kteří jej obklopovali, přijímat jejich gesta, styl mluvy, i historky a využívat je následně ve svůj prospěch k získání důvěryhodnosti. Dokázal přesvědčit své uherské přátele o síle Ladislava Neapolského; naslouchal stížnostem jedněch a tlumočil je druhým, okořeněná vlastními vybranými slovíčky tak, aby se z nich stávaly neodolatelné přísliby budoucího postavení u dvora nového vladaře. Servíroval pak tyto přísliby pěkně čerstvé, doprovázené výborným rakouským vínem a lichotkami, kterými si své nové přátele omotával kolem prstů.
Moravský markrabě dobře znal ten proces, který on dokázal uvést do pohybu jediným příkazem, ale jehož nitky ovládal Lichtenštejn.
Nejinak tomu bude zítra. S pány bude jednat on, ale Lichtenštejn bude jeho trumf.
Přiložil dlaň na temeno Janovy hlavy. Byl si jistý, že tam, pod korunou světle kaštanových vlasů, práce nikdy nekončí – ani nyní, když Lichtenštejn klečel naprosto nehybně před ním, jeho oči neztrácely svou živost a bystrost. Přemýšlel, plánoval, a intrikoval; i když nebyl v pohybu on, jeho myšlenky stále vířily jeho hlavou.
Markrabě vzal Lichtenštejnovu ruku s prstenem do svých dlaní. Prsten se na ní krásně vyjímal.
“Dal bych ti deset takových prstenů, pokud by ti to pomohlo najít v Kutné Hoře spojence.”
Jan sklonil hlavu na znamení vděčnosti. “Jsi štědrý, pane.” Pak ji zvedl s lišáckým úsměvem. “Ale peníze budou stačit.”
Markrabě se spokojeně usmál a naklonil se blíž. Nemohl už nechat mladého Lichtenštejna déle potupně klečet před sebou. Gestem mu naznačil, aby vstal, a pomohl mu se zvednout. Současně sám povstal ze židle. Svíral přitom jeho ruce ve svých, jako by skutečně přijímal jeho slib věrnosti.
Slavnostní ráz momentu stvrdil položením ruky na Lichtenštejnův zátylek.
“Než se Zikmund dozví, že jsi ve městě a co tam děláš, musíš být pryč. V Kutné Hoře mají i stěny uši, můj milý Jene,” dodal, a jeho hlas zjihl.
“Pak se stanu tvým uchem přiloženým k těm stěnám, pane. Budeš vědět o všem, co se kde šustne.”
Jošt vypadal potěšeně. Promnul kůži na Janově zátylku a poodstoupil, doufaje, že Janovo odkývání jeho pokynů nebylo jen tak naoko. “Měli bychom si odpočinout,” navrhl, a jeho oči zabloudily ke dveřím, které spojovaly jeho pokoj s Lichtenštejnovým. “Zvlášť ty. Máš před sebou náročný úkol.”
“Dobře mě znáš, pane.” Lichtenštejn uchopil markraběte za ruku. Tentokrát ji nezvedl ke svým rtům, jen ji významně stiskl. “Náročné úkoly mi nedovolí spát. Jsou příliš…vzrušující.”
S drobnou úklonkou ruku pustil. Pak se otočil a poroučel se ke dveřím do své ložnice, které otevřel dokořán. Zastavil se a věnoval markraběti významný pohled. Pak zvedl ruku, tu s prstenem, a prsten políbil. Oči přitom nespouštěl z markraběte.
Zmizel ve svém pokoji, ale dveře zůstaly otevřené.
Jošt nasucho polkl.
Pak pomalu přešel k židli, na které ležel přehozený jeho plášť, a začal ho urovnávat. Uslyšel cvaknutí petlice z vedlejšího pokoje; Lichtenštejn musel právě uzamknout dveře vedoucí ze svého pokoje na chodbu.
Spojovací dveře mezi jejich ložnicemi stále zely dokořán.
Jošt uvážlivě přešel ke dveřím na chodbu, kterou je sem pan Hanuš zavedl.
Zamkl, a dovedl si představit ten vítězný úsměv, který bezpochyby při tom zvuku hrál Janovi na rtech.
Pak bez dalšího prodlení vykročil k Lichtenštejnově ložnici.
Nikdy mu nedokázal odolat.