Work Text:
Jan měl ve zvyku natahovat ruku nad šachovnici dřív, než si byl svým tahem naprosto jistý. Pak prstem zakroužil nad figurami, se kterými se snažil ve své hlavě vymyslet příští tah, než opět svou ruku s mírným zamručením stáhl. Dokázal stejný pohyb a zvuk opakovat i třikrát, než se konečně odhodlal k definitivnímu rozhodnutí. Často ovšem nakonec sahal k figurám, k nimž se jeho ruka předtím nenatáhla. Jošt tak nikdy nevěděl, jestli byl Jan nerozhodný, nebo zda se jednalo o důmyslnou taktiku, jak předstírat nevědomost a tápání i ve chvíli, kdy bylo podle něj nejlepší řešení dávno nalezeno.
I nyní se mladý pán z Lichtenštejna nejprve sebevědomě natáhl ke svému jezdci, jen aby záhy ruku stáhl a s pevně sevřenými rty zvážil jiné alternativy.
Jakkoliv zdlouhavé jeho přemýšlení bylo, Jošt mu dával přednost před nonšalantními partiemi, v nichž během chvíle došlo k rychlé výměně figur a Lichtenštejn pak s povzdechem hru vzdal, jako by mu ani vidina výhry nad markrabětem nestála za tu námahu. Když byl do samotné hry zabraný, markrabě věděl, že chce vyhrát - a představa, že on mu tu radost nedopřeje a ukáže mu (jako už tolikrát), že je lepším hráčem, jej samotného bavila natolik, že mu odpustil i dlouhé prodlevy mezi tahy.
Když konečně Jan provedl svůj tah, markrabě musel potlačit úsměv, který se mu dral na rty. Z tahu samotného bylo patrné, že si Jan nevšiml riskantního výpadu markraběte - a pokud si ho všiml, rozhodl se jej pošetile ignorovat. Nebo to snad celé bylo součástí nějakého většího, promyšleného plánu?
Jošt si přikryl ústa dlaní, jako by intenzivně přemýšlel nad svým dalším postupem. Ve skutečnosti se pouze snažil zkrotit svůj úsměv myšlenkou, že možná se jen ukvapil ve svém závěru. Není pravděpodobné, že by Lichtenštejn jeho plán zcela ignoroval - musel se přeci pídit po jeho záměru, a pokud byl alespoň trochu při smyslech, musel jistě vidět, jaká pole jsou díky jeho figurám v ohrožení a jakým směrem se ubírá jeho útok. Mohl být Jan tak lehkovážný? A pokud skutečně byl, neměl by se on sám obávat, v jakých dalších věcech se tato lehkovážnost mohla jednou projevit?
Zkoumavě se na toho mladého muže zadíval. Idealizoval si jej, o tom nemohlo být pochyb; viděl v něm jen to nejlepší, obdivoval ho, a všemožnými způsoby se snažil si jej předcházet. Přeceňoval snad někdy jeho schopnosti? Jistě. Odpouštěl mu věci, za které by jiní byli káráni, a snad i trestáni? Samozřejmě. Lichtenštejn si ale jeho důvěru zasloužil, přestože mnohokrát pokoušel osud i jeho trpělivost.
“Snad jsem tě nepřekvapil, pane,” usmál se Lichtenštejn, než se spokojeně opřel o záda židle.
“Jen zvažuji všechny možnosti,” odpověděl markrabě, aniž by od Lichtenštejna odtrhl zrak.
Janovy rty se zvlnily do úsměvu. “A rozestavení figur máš v hlavě, můj pane?”
Joštovi chvilku trvalo, než si uvědomil drzý podtón té otázky - bezostyšně zíral na mladého šlechtice, a muselo se zdát, že věnuje víc pozornosti jemu, než samotné partii. Udržel se, neuhnul očima, a nepodíval se na šachovnici rozloženou na stolku mezi nimi. Nonšalantně opětoval mladíkovi jeho úsměv. “Dobrý hráč dokáže o svém dalším tahu přemýšlet, aniž by se díval na šachovnici, Jene. Rozestavení figur se ti otiskne do paměti - a víš, která z nich ohrožuje a která chrání jakou část šachovnice.”
Lichtenštejn naklonil hlavu, jako by se snažil posoudit uvěřitelnost toho tvrzení.
Jošt ten pohled dobře znal. “Pochybuješ snad?”
“O tobě, markrabě? Nikdy.”
Markrabě pocítil příjemné teplo, které se mu rozlilo po těle. Bylo by bláhové Janovým slovům věřit; přesto zněla Joštovým uším jako rajská hudba.
Nejraději by Jana požádal, aby své ujištění zopakoval, a pak ještě přidal pár slov úcty a chvály a obdivu. Rád si Lichtenštejna představoval úslužného, snažícího se zalíbit - věděl, jakým lichotníkem dokázal být, pokud se mu to hodilo - a s napětím vždy očekával, zda mu tuto svou stránku Jan ukáže. Lichtenštejn ale pravděpodobně dobře odhadl, jakou moc měla jeho slova nad markrabětem, a chválou šetřil. Mnohem raději používal komplimenty, které fungovaly jako dvojsečná zbraň, a mohly být stejně podlézavé jako výsměšné.
Když markrabě pochopil, že se žádného dalšího rozvinutí Janových slov nedočká, stočil oči zpět k šachovnici.
Příliš si nevymýšlel, když tvrdil, že dobrý hráč dokáže další tah plánovat, aniž by musel mít figury rozestavěné přímo před sebou. Sám sebe považoval za celkem dobrého, i když ne nijak výjimečného hráče, a skutečně i při pohledu do tváře mladého Lichtenštejna, dokázal přemýšlet o rozehrané partii. Snadno se tedy během chvilky definitivně rozhodl k tahu, a posunul svého střelce vyzývavě přes šachovnici.
“Při hře si musíš být vědom i skrytých nebezpečí, můj milý Jene.”
Lichtenštejn se pousmál. Soustředil se nyní na střelce, který se svým dobrodružným výpadem ocitl v obklopení převážně jeho vlastních figur, které jej však buď pro svou slabou sílu nemohly ohrozit, anebo to dokázaly pouze za cenu vlastní oběti.
Jošt se s úsměvem opřel o záda své židle. Měl z tahu i z Lichtenštejnovy reakce dobrý pocit. Dokázal strhnout pozornost na konkrétní místo šachovnice, jako by právě tam rozpoutal nyní útok. Skutečný útok ale tiše a patrně bez Janova povšimnutí započal již předchozími, zdánlivě nesouvisejícími tahy. Nyní ale Janovu mysl plně zaměstnal střelec a propočet, zda se přijetí jeho oběti vyplatí nebo ne.
Plán, jak se zdálo, fungoval.
Možná Lichtenštejna skutečně přeceňoval.
“Neváháš riskovat, markrabě,” ocenil jej Lichtenštejn koketně. “Tak krásnou výzvu by byla škoda nepřijmout.”
Jošt s předstíranou skromností blahosklonně pokrčil rameny. Pokud nabídka střelce byla podle Lichtenštejna krásná, za jakou by pak považoval skrytou past rodící se na druhé straně šachovnice? Markrabě hořel touhou podělit se o svou vizi. Rád by Janovi ukázal, co má v plánu, a před kolika tahy se tento plán zrodil; jak postupoval a jak předvídal, že bude Jan odpovídat, ale dokázal své nadšení zkrotit. Ještě nemohl odkrýt své karty; zatím ne.
O to příjemnější bude pozorovat Lichtenštejnovu tvář, až si uvědomí, do jaké léčky se nechal vlákat tou krásnou výzvou.
Anebo - ?
Nedokázal si pomoci. Jeho přirozeně intrikánská povaha odmítala přijmout fakt, že by nějaký plán mohl fungovat zcela bez zádrhelu. Jakkoliv věřil ve své vlastní schopnosti a šachový um, zároveň znal Lichtenštejna. Kolikrát už na chvíli polevil ve své ostražitosti, jen aby Lichtenštejn popadl příležitost za pačesy a uchvátil vítězství ve svůj prospěch. Jošt se naučil za každým jeho pohledem tušit skrytý plán, za každým úsměvem malou lest, a za každou lichotkou drobnou zradu, jíž se opovážlivý šlechtic mohl dopustit bez obavy, že by se tím připravil o markraběcí přízeň. I v nejintimnějších chvílích, kdy se mladý Jan zdál být markraběti zcela odevzdaný a spočíval na měkkých přikrývkách společného lože, nejednou se ještě nadzvedl s vítězoslavným úsměvem, jako by mu říkal: přece sis nemyslel, markrabě, že se ti vydám tak snadno, a pak se vymanil z jeho dosahu.
Ve chvíli, kdy se Janovy štíhlé, bílé prsty obtěžkané několika prsteny natáhly nad šachovnici, zatajil markrabě dech. Svou myslí se snažil je nasměrovat k otrávenému střelci, ale hned zase tišil svou nedočkavost, aby snad záškub svalu v jeho tváři neprozradil jeho neklid. Když konečně Jan sevřel vršek jedné ze svých figur mezi prsty, projela Joštovým tělem vlna vzrušení, jako by se Jan dotýkal jeho.
Přece jen se rozhodl tu krásnou výzvu přijmout. Zabral střelcovo pole, a zajatého střelce postavil vedle šachovnice, po bok ostatním Joštovým figurám vyřazeným ze hry.
“A teď mě ztrestej, pane,” vyzval markraběte k dalšímu tahu.
Markrabě nadzvedl obočí. Měl pocit, že se mu mladý pán z Lichtenštejna vysmívá. A skutečně; když se jejich pohledy střetly, Lichtenštejnovy rty byly zvlněné do pobaveného úsměvu. Pak ucítil dotek na svém koleni a tlak, kterým se Lichtenštejnova noha tiskla proti jeho. Tak k takové taktice se nyní mladík uchyloval? Rozptylování soupeře svým chováním a řečmi?
“Zač bych tě trestal?” pravil klidně, a znovu zaměřil svůj pohled na šachovnici. Chtěl budit zdání, že nad dalším postupem musí přemýšlet, aby si ještě vychutnal ten omamný pocit ze slibně se vyvíjejícího plánu.
“Za to, že jsem ti uvěřil.”
“Ale ty jsi neuvěřil, Jene.” Měl pocit, že se Janova noha tlačí proti té jeho s ještě větší intenzitou. “A přesto jsi přijal.”
“Pro krásu hry!” upozornil ho Jan.
“Pro krásu hry,” přitakal markrabě. Byl si více než jistý, že se na něj Jan usmívá, a přestože ho ten pocit příjemně hřál, nestačilo to, aby zvedl zrak od šachovnice. Nechtěl mu dopřát potěšení z vědomí, že jej pouze svou přítomností a upřeným pohledem dokáže odpoutat od hry. Stejně jako když spolu zůstávali po skončení setkání moravské rady a on chvíli předstíral zaobírání některou z pronesených připomínek, jen aby ještě chvíli mohl svého dvorního rádce a špeha mučit oddalováním toho, k čemu nakonec stejně vždy došlo.
Odolal, a oči od šachovnice nezvedl, dokud neprovedl svůj mistrovský tah. Přímé ohrožení Janova krále ještě odložil, ale nyní už jen pramálo záleželo na tom, jak bude Jan reagovat. Jeho porážka byla neodvratná.
Přestože jejich nohy sváděly pod stolkem zuřivý boj o dominanci, Jošt zachovával ve tváři klid. Když byl znovu na tahu, promnul si bradu, poodrhnul ret a naklonil hlavu, jako by ještě měl nad čím přemýšlet, a teprve pak provedl útok. “Šach,” prohlásil tónem, který ani v nejmenším neprozrazoval, kolik koncentrace nyní vynakládal do kontaktu své nohy s tou Janovou.
Lichtenštejn s odevzdaným úsměvem pokrčil rameny. “Takže mě přece jen trestáš, markrabě.”
“Jen pro potěšení ze hry,” opáčil markrabě. Teď už si byl svým triumfem jistý. “To snad není ani možné považovat za trest.”
Lichtenštejn zavrtěl hlavou. “A přece…”
Vztáhl ruku ke svému králi. Nejprve zaváhal; snad ještě přemýšlel nad možnými tahy, ale všechny se zdály být beznadějnými. Jakýkoliv ústup by byl jen pro smích, a po pár tazích by beztak vedl k porážce. Pak uchopil tu nejvznešenější z figur a, jak velelo pravidlo, položil ji na šachovnici, dělaje z mocného krále padlou modlu.
“Gratuluji, markrabě.”
Jošt, jakoby v rozpacích, se jen pousmál. “Možná ses vzdal příliš snadno.”
Jan zavrtěl hlavou. “Vím, kdy jsem poražen.”
Jejich civilizovaná a odměřená výměna názorů vůbec neodpovídala tomu, co se odehrávalo pod šachovým stolkem.
“Sled krásných tahů a dobré výměny jsou k ničemu,” markrabě zvedl položenou figurku krále a uvedl ji zpět do vztyčené pozice. “Když vystavíš vlastního krále nebezpečí.”
Lichtenštejn přijal dvojznačnost této pravdy s úsměvem. Lýtkem v prošívaných nohavicích se zuřivě třel o Joštovu nohu a litoval, že stolek mezi nimi není menší a jejich židle ve větší blízkosti, aby bez viditelné námahy dosáhl i výš, k Joštovu stehnu.
“Jakkoliv je král slabý a neschopný,” pokračoval markrabě, a po krátkém zaváhání táhl vlastní figurou zpět od poraženého krále, a pak vrátil i Lichtenštejnův tah, a následně svůj předešlý, dokud se nedostal k osudnému momentu, kdy Jan přijal jeho výzvu. Vrátil zajatou figurku na pole, které původně zabírala, a spokojeně se usmál. Měl na tahy dobrou paměť, a schopnost vrátit jich pár zpět již několikrát při partiích s Lichtenštejnem využil - částečně proto, aby ho ohromil, a částečně proto, že se vyžíval v poučování mladšího muže. “Tady byla poslední šance jej zachránit.”
Jejich nohy se pod stolem definitivně propletly. Jan tak dlouho zíral na Joštovo zakaboněné čelo, až jej donutil vzhlédnout od šachovnice a jejich pohledy se střetly. “Ještě se máš hodně co učit,” prohlásil Jošt zastřeným hlasem. Celého jeho těla se zmocňovala touha, kterou už nemohl uspokojit jen sice silný, ale velmi omezený dotek Lichtenštejnových nohou proti těm jeho.
Němé vzájemné porozumění, jakého byli schopni dosáhnout pouhým pohledem, okamžitě zvýšilo jeho tep. V tu chvíli Jan své nohy odtáhl a odsunul svou židli, aby se mohl zvednout. Pak se opřel jednou dlaní o plochu stolu, a druhou rukou znovu tvrdohlavě položil svého krále na znamení porážky. “Někdy příště, markrabě.”
Jošt měl co dělat, aby při těch slovech nezasténal. Napětí v jeho slabinách sílilo, a každý Lichtenštejnův pohyb ho jen dál napínal.
Mladý šlechtic popošel blíž, snad aby jej dál mučil. Markrabě zapomněl na svou veškerou vznešenost a rozum. Hladově se po Janovi natáhl, a uchopil jej kolem pasu, jako by on byl jen nehodným prosebníkem dožadujícím se pozornosti urozeného pána. “Snad mě neopouštíš, Jene?”
Lichtenštejn se usmál a zvedl svou ruku k Joštově vousaté tváři.
Musí mě mít za blázna, běželo Joštovi hlavou. Za pošetilého, starého blázna, který v okamžiku ztratí veškerou svou důstojnost a skloní se k nízkým prosbám -
“Už jednou jsi mě dnes přemohl, pane. Copak to nestačí? Chceš mě znovu ponížit?”
Jošt rozhodně zavrtěl hlavou, když ucítil, jak Lichtenštejnova ruka troufale sklouzla k jeho hrdlu. Instinktivně zaklonil hlavu a vyzývavě pohlédl Janovi do očí. Vždy jej vzrušovalo, když si Jan dovolil něco, za co by jiní zaplatili životem.
“Je tohle snad tvým cílem, markrabě? Vychutnávat si své vítězství, zatímco tě já budu prosit o slitování?”
Jošt sebou trhl. Zvítězil, o tom nebylo pochyb, a přesto ho měl Lichtenštejn v hrsti. Dokázal mu vkládat slova do úst, a s nimi i hříšné myšlenky do jeho představ, a přitom se tvářit, že to všechno pochází z jeho vlastní hlavy. Dobře to věděl; ale bránit se tomu nedokázal. Dílem se bál, že Lichtenštejnovi v tomhle, na rozdíl od šachu, nebude stačit. Zároveň ho bavilo sledovat takového mistra, jako byl Lichtenštejn, při práci.
“Tak dobře,” vydechl Jan, pokračující ve svém jednostranném dialogu, jako by se mu dostalo odpovědi. Sklonil se níž, až jeho dech ovanul Joštovu tvář. Volnou rukou zabloudil do jeho klína. “Tvé přání je mi rozkazem, pane.”