Work Text:
Toho dne mě měl na starosti Raven. Kapitán se musel účastnit jakési rady se stavojovským fajou, na kterou ho doprovázel i Vargas; co měli na práci ostatní členové pětadvacítky, jsem se nedozvěděla.
Když jsme procházeli živými ulicemi Stavojova, nic by se na první pohled nezdálo zvláštní - Raven mi vyprávěl o městě a o tom, jak se prý za všechna ta léta jedinkrát nezměnilo - přesto jsem si však všimla tíhy v bojovníkových černých očích. Uvědomovala jsem si, že její příčinou mohlo být cokoli, od smrtí na Otortenu, přes útok na Vortol, až po strasti, o kterých jsem nemohla mít ani tušení. Vyptávat se by mě ale ani nenapadlo, následovala jsem ho, několikrát jsem musela přidat do kroku, abych mu stačila, a po většinu dne jsem mlčela, vyjma pár otázek na historii města. Když došla řeč, mlčeli jsme oba, a ač ticho bylo u Ravena nezvyklé, nebylo nijak zvláště tíživé.
Alespoň dokud jsme nevyšli z města.
Po dobu, co jsme zůstávali uvnitř hradeb, ticho odlehčovalo samotné Stavojovo, zvuky každodenního života, rozhovory kolemjdoucích, výkřiky obchodníků z tržnice a smích dětí, které nikdy nezažijí hrůzy sklenářských ghet. Pak nás ale Raven zavedl k východní bráně, kde nás stráže pustili bez jakýchkoli otázek.
Ze začátku jsem se zmateně rozhlížela kolem sebe, potom jsem se pro vysvětlení otočila k Ravenovi a brzy mi došlo, že pro mě nejspíš žádné neměl. Prostě šel. Šel kupředu a nekoukal kolem sebe, snad protože věděl, že ho nic v blízkosti nemůže ohrozit, nebo jednoduše protože nad svým směrem nepřemýšlel vůbec.
V tu chvíli jsem neměla sílu se na nic zeptat, tak jsme se s každým krokem vzdalovali od města a mě čím dál víc znervozňovalo jeho mlčení.
Neuniklo mi, že mu oči několikrát zabloudily k mému voalu. Teď, když jsme byli sami, mi byl úplně zbytečný, oba jsme dobře věděli, kdo se pod ním skrývá, stejně jsem neměla tu nejmenší chuť si ho sundat. Byla to tichá nabídka, abychom se oba mohli vrátit k té staré, pohodlné lži, jako by pod voalem stále mohl být ten Ilan, kterého Raven znal, poškozený sklenářský chlapec, co svou tvář schovával z obyčejného studu. Jenže Raven, jak jsem zjistila, nerad přistupoval na lži. Místo lží raději mlčel.
Netušila jsem, jak dlouho jsme šli. Stavojovo leželo kdesi daleko za námi, blížili jsme se k nepříliš velkému kopci a mě už nějakou dobu bolely nohy. Chystala jsem si Ravenovi postěžovat, aby alespoň zpomalil, než jsem to však stihla udělat, zastavil se a po chvíli se posadil do trávy na úpatí kopce. Nechápavě jsem na něj koukala, na což mi rychle odpověděl: “Co, chceš si sednout jinam?”
“Ne,” odpověděla jsem a posadila se kousek od něj.
Bylo teplé odpoledne a tráva příjemně chladila. Pomalu jsem projížděla prsty mezi stébly, sem tam jsem nějaké z nich utrhla a z nedostatku jiného zaneprázdnění jsem ho bezmyšlenkovitě rozcupovala.
“...Nedusíš se v tom?” prohodil Raven s nejistotou, kterou jsem v jeho hlase do té doby neslyšela. “V tý masce.”
Bylo mi jasné, co po mně chce, přesto jsem se ještě jednou pokusila hrát hloupou. Zavrtěla jsem hlavou. Nebyla to pravda samozřejmě, voal dusil všechny sklenáře stejně nehledě na počasí či roční období a já nebyla výjimkou, ale přiznat to by byla příliš velká tíha na příliš tenkém ledě.
Raven si odfrknul. Pár vteřin zvažoval svá slova a zkusil to znovu: “Nemusíš to mít na sobě. Ne pokud nechceš.”
Nechtěla jsem. Zároveň jsem si voal nechtěla sundavat, přestože jsem k tomu neměla pádný důvod. Tolikrát jsem ho za svůj život proklínala a teď jako by mi srostl s kůží.
Raven nic neříkal, jen jsem cítila, jak mě dál propalují černé oči. Prsty se mi rozecvhěly, dlaně jsem měla zpocené. Nemělo smysl odporovat. Mé tajemství už dávno tajemstvím nebylo, alespoň ne před ním, a připadala jsem si až hloupě, že jsem si tuto skutečnost nedokázala přiznat.
Nakonec jsem přece jen zvedla ruce ke kožené masce a pomalu si ji stáhla z hlavy. Hned jsem na obličeji ucítila teplý vánek, na zlomek vteřiny mi z kvůli němu slzely oči, zatímco se mi do plic nahrnul čerstvý vzduch. Prohrábla jsem si vlasy, abych zjistila, že je mám rozcuchané a částečně také vlhké potem, načež jsem okamžitě měla nutkání vrátit je do pořádku. Vytáhla jsem zbytek dlouhého copu, který se do té chvíle stále skrýval pod mantií, a spustila si ho přes záda.
Ohlédla jsem se k Ravenovi. Nedokázala jsem z jeho tváře nic vyčíst, jen jsem si všimla, že část té neznámé tíhy z něj opadla. “To musí bejt lepší, ne?” prohodil a na rty se mu vkradl ten křivý úsměv, se kterým jsem ho tolikrát vídala.
“Je,” odpověděla jsem jednoduše.
Jako by se i jemu tak snadněji dýchalo. Zaklonil se a opřel se o ruce, dlouhé černé vlasy se mu téměř dotýkaly trávy. Jak jsem se na něj dívala, právě ty poutaly mou pozornost čím dál víc. Měl je jako obvykle svázané do několika copů, až teď mě ale napadlo, jak se lišily od toho mého. Jednotlivé prameny se proplétaly zvláštním způsobem, který jsem jen na pohled nebyla schopná pochopit, stejně tak jsem nedovedla určit, z kolika pramenů se vlastně copy skládaly.
Napadlo mě, jak se vůbec Raven naučil takové copy plést. Mě to kdysi učila matka, nemohlo to být dlouho po Fedorově smrti, do té doby mi vlasy vždy česala jen ona a já se přitom častokrát škubala a vzdorovala. Představa takového malého Ravena se mi zdála naprosto absurdní. Malý černovlasý chlapec, co neuměl posedět v klidu, kterého musela jeho matka neustále okřikovat.
Myslel na ni stejně jako já, když jsem si o samotě zaplétala cop přesně tak, jak jsem se to od ní učila? Měl na koho myslet?
Kapitán nikdy rodinu nezaložil, ale vyprávěl mi o své sestře. Vargas míval kdysi ženu a syny, Fabian měl rodinu v Americe, Eliaszova záda byla vyskládaná jmény blízkých, které mu vzala pařížská horečka. O Ravenově rodině jsem nevěděla nic. Ani lidé Olymposu, kteří k němu a k celé pětadvacítce vzhlíželi jako k polobožstvu, ho neznali o nic lépe než já.
“Ravene?” zeptala jsem se ho. Pohled, který předtím směřoval k městu, obrátil na mě. “Tvoje copy…” kývla jsem jeho směrem, “Jak se zaplétají?”
Otázka ho zarazila. Pár vteřin se na mě díval, jestli to myslím vážně, pak vzal do rukou jeden ze svých copů a prohlížel si ho, jako by ho viděl poprvé v životě. “Neni to složitý,” řekl, ale zřejmě se mu nedařilo najít správná slova, jak postup vysvětlit. “Si to jenom rozdělíš na pět, pak jeden vemeš…” V půlce věty se zastavil a znovu stočil oči ke mně. “Chceš to prostě ukázat?”
Přikývla jsem.
Čekala jsem, že si Raven onen cop rozpustí a přede mnou ho pomalu zaplete do původního stavu, místo toho si ho ale přehodil za záda k těm ostatním a pak na mě mávnul, ať jdu blíž. Ztuhla jsem a on mě pobídl podruhé: “Holky nekoušu.”
Pošoupla jsem se tedy o pár čísel k němu a nejistě se k němu otočila zády. Brzy jsem ucítila, jak si mé vlasy vzal do rukou a pečlivě od sebe rozmotával jednotlivé prameny, prsty mi občas zavadil o mantii. Trvalo mu to déle, než bych čekala, ale byla pravda, že pracoval s větší opatrností než já; vlasy jsem si obvykle rozpouštěla pár zbrklými pohyby a od Ravena bych bývala čekala to samé.
Jakmile mi vlasy volně splývaly, Raven se je pokusil rozdělit do rovnoměrných úseků a po zdánlivém neúspěchu tiše zaklel. “Bože, ty jich máš víc než já…” Odmlčel se, potom zabručel: “Fajn, tak jinak.”
Uchopil jeden tlustý pramen z pravé strany mé hlavy a pokračoval: “Já ho načnu, ty ho pak zkusíš dokončit. Jak jsem říkal, uděláš si z toho pět.” Naslepo bych nepoznala, kolik dílů z jednoho pramenu vytvořil, a stejně bych nepoznala, v jakém pořadí je překrýval přes sebe, zanedlouho mi ale vznikající cop mohl zvednout k očím a já doopravdy uviděla pět vzájemně se proplétajících částí.
“A takhle si vždycky jeden vemeš, a pak…” Jeden z krajních pramínků protkal mezi ostatními. Ten pohyb vypadal dokonale nacvičeně a takový samozřejmě musel být s tím, kolik desetiletí ho musel Raven opakovat. “A potom uděláš to samý tady, takhle… Zkus to.”
Nedokončený cop mi předal a já se pokusila co nejpřesněji napodobit jeho ukázku, avšak pouze s částečnou úspěšností. Prameny se mi třepily, cop byl na různých místech jinak utažený nebo až křivý, a když jsem se dostala až na konec, bylo jasné, kde přesně si dílo převzaly méně zkušené ruce.
Raven se burácivě rozesmál. “Jo, takhle to vypadá jako koňská žíně,” chechtal se, pak mě poplácal po rameni. “Ale jako první pokus to ujde! Zkus to znova.”
Vzal další pramen a celý proces zopakoval, upletl začátek copu, potom mě nechal zbytek dodělat. “Hlavně nad tim moc nepřemejšlej,” radil mi. “Jde o to to smotat rychle, neni to na fintění.” Zamyslel se, a když jsem začínala svůj druhý pokus, nadhodil: “Vidělas někdy Etienna, jak se češe?”
Chtěla jsem zakroutit hlavou, ale ze strachu, že pokazím naši společnou práci, jsem držela hlavu v klidu. “Neviděla.”
“Je to něco strašnýho. Ten s tim zabije klidně hodinu, aby měl ten svůj elegantní uzlík, jak se patří, a pak s tim spí několik dní. Hrozná věc.”
“A co Erno?” vzpomněla jsem si na bojovníka nejoblíbenějšího mezi ženami.
Raven teatrálně zabručel ve hraném podráždění. “Ani mi nemluv, to je teprv fiflena! Buď ráda, že nemá dlouhý vlasy, protože kdyby ten si měl něco učesat, tak se pro jeho čančání nepohneme z místa.”
Smála jsem se s ním a až po chvíli jsem si uvědomila, že mi prsty pracovaly bez přemýšlení.
“To už je lepší,” poznamenal Raven. Cop byl stále roztřepený ale zato méně křivý. “Neni to dobrý, ale je to lepší.”
Usmál se na mě, křivě a zubatě, a já úsměv opětovala.
Nevěděla jsem o Ravenovi moc. Stále jsem nevěděla, jestli vůbec poznal svou matku, a podobně tak on nevěděl nic o té mé.
Přesto, když jsme kráčeli zpět ke Stavojovu (“Jestli to nestihnem před stmíváním,” povídal Raven, “tak nás Joel seřve oba, mě obzvlášť.”), než jsem si musela opět nasadit voal, šly po cestě dvě postavy s hustými černými vlasy spletenými do stejných dlouhých copů.