Work Text:
Sokka seděl u stolu na kterém mu chladla večeře a s hlavou opřenou o rám okna pozoroval dešťové kapky volně stékající po skle.
Pohledem sklouzl k prostřenému stolu a volné židli naproti sobě. Vzpomněl si, jak stáli před mnoha měsíci v tomhle domě, tenkrát úplně prázdném. Byla ze všeho tak nadšená...a on byl taky. Když tu poprvé, přesně na tomhle místě večeřeli něco, co dopoledne koupili dole ve vesnici na tržišti, opření zády o prázdnou stěnu a smáli se. Jak si to tu všechno tak hrozně moc snažila zorganizovat a on jí projednou nechal.
Podíval se znovu z okna.
Někdy se pořád ráno probouzel se sladkou nevědomostí a zašátral rukou vedle sebe. Když mu došlo, že je v posteli sám, dost často si pomyslel, že je asi dole v kuchyni, nebo zase hrozně brzo ráno vylezla z postel, aby mohla jít trénovat a téměř se i usmál, dokud mu nedošlo, že tu vlastně není.
V prvních dnech brečel. Pak už na to neměl energii, jen pozoroval strop a chvíli si jen usilovně přál, aby mohl být tam, kde je teď ona, ať už je to kdekoliv.
Déšť venku zesílil.
Před dvěma týdny tu za ním byl Aang s Katarou. Tenkrát se alespoň snažil předstírat, že je všechno v pořádku. Udělal večeři, smál se všem jejich příhodám a vtipům. Když odcházeli, Aang si ho odtáhl stranou. Zjevně tušil - nebo spíš věděl, že všechno není úplně v pořádku a nenechal se tak rychle odbýt, jako Katara před pár minutami, když s ním chtěla vést hovor na stejné téma.
„Jsem v pořádku, vážně, Aangu,“ řekl a zazubil se. Nebyla to pravda. Jednou, jednou možná v pořádku bude, ale teď rozhodně nebyl. A nechtěl, aby si o něj někdo dělal zbytečně starosti.
Aang s Katarou odešli a slíbili mu, že se zase někdy staví. Sokka ale věděl, že to dřív než do půl roku nejspíš díky Aangovým povinnostem Avatara nebude.
Aang s Katarou žili spolu a často cestovali po celém světě. Ze Zuka se stal Pán ohně, vzal si Mai a měl plné ruce práce s vládnutím a usilovnou snahou být co nejlepším tátou pro svojí prvorozenou. Toph založila školu ovládání kovu a našla si manžela někde na jihu Království země. No a on se Suki...
Zavrtěl hlavou.
Byla škoda, že se všichni už tolik nevídali, ale dávalo to smysl. Byli už dospělí a každý z nich měl prostě předurčený jiný osud.
Sokka vstal od stolu a sebral talíř s tím, že dneska na večeři kašle a půjde si lehnout, když tu se ozvalo zazvonění zvonku, který měl pověšený vedle vchodových dveří.
Kdo mi co může chtít?
S nikým z vesnice se moc nebavil a nepředpokládal, že by to byl někdo z jeho přátel.
Položil talíře zpět na stůl a vydal se ke dveřím, které prudce otevřel. A spatřil...
„Toph?“
Neviděl jí už celé dva roky, co by tu mohla chtít?
Jeho kamarádka se dívala upřeně před sebe, někam na jeho hruď. Z jejího obvyklého účesu jí několik pramínků černých, mokrých vlasů spadalo do obličeje a vlastně celé její oblečení bylo promočené, jako by šla celou dobu tím deštěm.
A v náručí držela malé dítě, sotva rok staré.
„Omlouvám se Sokko,“ zamumlala s pohledem pořád upřeným před sebe a připomněla tak Sokkovi, že ho vlastně nevidí, „vím, že jsme se hrozně dlouho neviděli, ale...já jsem nevěděla kam jinam jít,“ řekla unaveně, provinile a téměř by se dalo říct, že nešťastně.
Sokku šokovalo jí takhle vidět, takže v první chvíli nevěděl, co dělat. Naštěstí se mu ale v hlavě rychle aktivovala jeho ochranitelská část.
„Neomlouvej se a hlavně už pojďte dovnitř,“ vysypal ze sebe rychle a ustoupil Toph z cesty, „Není ti zima? Samozřejmě, že ti musí být zima.“
Toph nejistě vešla dovnitř a on za nimi zavřel dveře.
„Posaďte se támhle ke stolu, dojdu pro nějaké suché oblečení.“
Ani nevěděl kde se v něm ta energie vzala, rychle vyběhl schody do patra a do svojí ložnice. Pohlédl na svůj šatník a potom na ten druhý, kterého se za celou dobu ani nedotknul a zaváhal.Pak zavrtěl hlavou. Ne, jeho kamarádka je dole, v mokrém oblečení a promrzlá a potřebuje pomoct. Jeho oblečení by jí nebylo a on se teď nemůže zabývat takovými sentimentálními věcmi.
Otevřel druhou skříň a pokusil se najít nějaké přijatelné oblečení. Přitom se snažil nevnímat její pach, který na oblečení zůstal.
Když našel všechno, co hledal, vydal se dolů po schodech s hromádkou věcí. Toph seděla u stolu, tak jak jí řekl, a dítě měl položené na klíně.
„Snad ti tohle nějak bude,“ řekl a hodil věci na stůl, „jsou tam taky nějaký dětský dečky a tak, pro...pro to dítě.“
„Díky Sokko…jmenuje se Lin.“
„Samozřejmě. Pro Lin.“
Bylo zvláštní pomyšlení, že jeho kamarádka, která v jeho vzpomínkách pořád byla ta malá holka, co si z něj pořád ráda utahovala a mlátila ho, je teď dospělá žena a má vlastní dceru.
Sokka na, překvapivě spící, dítě pohlédl. Něco ho napadlo.
„Zatím se převlíkněte. A na stole je zbytek večeře,“ řekl a odešel.
Když se vrátil do místnosti, obě už byly v suchém. Toph se jídla ani nedotkla a vypadalo to, že odmítá Lin pustit z rukou. Zvedla hlavu směrem k Sokkovi a zarazila se.
„To je...?“
„Jo,“ řekl Sokka a posunul do svojí obýváko-jídelny, dřevěnou dětskou postel s ohrádkou, kterou před víc jak půlrokem sám vyřezal, „myslel jsem, že by jsi to ocenila.“
Toph nejistě vstala s malou Lin v náručí.
„A jsi si jistý, že jsi s tím v pohodě? Protože to asi pro tebe-“
„Ale samozřejmě. Jinak bych to nedělal, ne?“
Toph položila Lin do postýlky a Sokka jí přikryl malou dekou. Chvíli nad ní jen tak stáli.
„Díky, Sokko.“
„Není zač.“
„Je.“
Ticho.
Sokka se znovu podíval na Lin.
„Je ti hrozně podobná. Kdo...kdo je její otec?“
V Tophiině tváři se mihla bolest. Jako všechno co se dosud stalo, to pro ní bylo tak netypické, že to Sokku donutilo k tomu se krátce zamyslet nad tím, kdo jí co sakra provedl.
„On...,“ kdyby Toph nebyla slepá, tohle by byla nejspíš chvíle, kdy by odvrátila zrak, „on tu není.“
„Toph…“
Udělal krok k ní a objal jí. Překvapivě ho neodstrčila, ale jen si opřela hlavu o jeho hruď a on jí pohladil po zádech.
„Dělá velkou chybu. Ať je to kdokoliv, dělá zatraceně velkou chybu, to mi věř.“
Na chvíli se odmlčel. Nebyl moc na tyhle utěšovací řeči, ale měl pocit, že by měl ještě něco říct.
„Zůstaňte tu. Jak dlouho chcete.“
• • •
Prvních pár dní to bylo zvláštní.
Řekl by, že mu neustálá lidská společnost chyběla a to byla pravda, chyběla a neskutečně, ale zároveň si na ní tak trochu odvykl a bylo zvláštní mít zničehonic vedle sebe svojí kamarádku a malé dítě. Ale brzo si ti tři na sebe docela navykli a Sokka se téměř okamžitě ujal zodpovědné téměř-rodičovské role.
Někdy si připadal trochu sobecky, protože věděl, že jeden z důvodů, proč tohle všechno dělá je, že chce zapomenout a proto se musí nějak zaměstnat. Na stranu druhou...fungovalo to, alespoň většinou. Lepšilo se to. Pomalu, pomalinku a věděl, že bude trvat, než se úplně vyrovná, jestli vůbec, s tím, co se stalo, ale po dlouhé době aspoň získal naději.
A navíc, ona by s tím více než souhlasila ne?
Nikdy by neodmítla pomoc nikomu, kdo to potřebuje. Nikdy.
• • •
„Jedna za maminkuu.“
Holčička si lžíci s kašičkou nejdřív nevěřícně prohlédla, pak ale zjevně usoudila, že nejrozumější reakce bude do lžičky plácnout rukou tak, že kaše skončila na Sokkovu tričku.
„Téměř, Sokko,“ poznamenala Toph, která scházela do kuchyně ze schodů.
Dítě se začalo smát.
„Zjevně zdědila humor po matce,“ utrousil Sokka, který si pořád jednou rukou přidržoval dítě a druhou sáhl pro kapesník.
„To si piš. Dovolíš?“
Sokka musel vstát a opatrně jí dítě předat. Vždycky, když si malou Lin předávali, museli stát těsně blízko sebe a provést to pomalu - kvůli Toph. Ne, že by se na tom někdy domlouvali, prostě to tak nějak vyplynulo z jejich soužití.
„Zase ti cpal nějakou svojí hnusnou kaši co?“
„Hej!“
„No, ale jestli chceš být jednou silný vládce země, budeš to holt muset přežít,“ pokračovala Toph a pohladila jí laskavě po chmýříčku světlých vlásků.
„Děláš, jako bych to dítě týral,“ poznamenal Sokka, ale jenom naoko uraženě. Bylo něco neskutečně hezkého na tom, vidět Toph mluvit k ní s tímhle přízvukem, něco, co ho vždycky zahřálo na hrudi. Sledoval, jak vzala misku s kaší a nějakým zázrakem, se jí podařilo do Lin dostat alespoň pár lžic, a usmíval se u toho jako blbeček.
„Jsem rád, že jste tady,“ vypadlo z něj najednou.
Toph byla zticha.
„Já taky, Sokko,“ vydechla potom tiše.
• • •
Toph se náhle vzbudila. Ani netušila co vlastně jí probudilo, než uslyšela jakýsi rachot a šustění.
„Sokko?“ zeptala se a zvedla se v posteli na loktech.
Chvíli bylo ticho.
„Ou, promiň, nechtěl jsem tě vzbudit,“ odpověděl jí pak její kamarád, „můžeš spát dál, jenom tu trochu...poklízím.“
„No, už se stalo, teď už bych stejně neusla.“
Toph se posadila na posteli tak, aby se alespoň špičkami chodidel dotýkala země. Její způsob vidění byl někdy trochu omezující, co se spaní týče, a proto se naučila spát na zemi - nebylo to vlastně ani tak hrozné. Ale tady se cítila v bezpečí a neměla žádný důvod, proč být ve střehu, jako před mnoha lety, když jako dítě cestovala s Avatarem.
Ticho.
„Myslela jsem, že si Sukiiny věci necháváš z nějakých nostalgických důvodů...?"“promluvila po chvíli Toph.
Sokka vyndal ze skříně poslední kus oblečení a hodil ho do krabice, kterou potom zavřel.
„No, dělal jsem to. Ale přišlo mi, že tu ty všechny věci stejně překáží, takže půjdou do sklepa.“
„Jsi si jistý?“
„Jako nikdy jindy,“ řekl Sokka a usmál se, ačkoliv to Toph nemohla vidět. Přišel o krok blíž a nahnul se k ní.
„Mimochodem, Toph, dal bych si pozor, aby se do toho tvého hnízda na hlavě neusadil nějaký krkavcovrabec,“ téměř zašeptal.
,„Ha-ha.“
Sokka se uchechtl a odhrnul jí vlasy z obličeje, které ani sama nezaznamenala.
„Jsi roztomilá takhle po ránu.“
„A zbytek dne?“ zeptala se, snažíc se tolik nevnímat Sokkovu drsnou dlaň, která se na chvíli zastavila na její tváři.
„Zbytek dne si ze mě děláš srandu, nebo do mě mlátíš. A u toho jsi nesmírně roztomilá.“
Odtáhl se a vzal do ruky krabici s věcmi a odešel z pokoje.
„Idiot,“ zamumlala si Toph, ale koutek úst se jí zvedl v úsměvu a její tváře získali o něco nachovější odstín.