Work Text:
„Napadli je Francouzi a velká část posádky byla zabita,“ řekl kapitán Pellew dvěma podporučíkům, kteří stáli v jeho kajutě, zatímco on se díval z okna na moře, kde viděl jinou britskou loď, lehce poškozenou soubojem. „Pane Kennedy, pane Simpsone, na čas se k nim připojíte a pomůžete jim vyplnit jejich úkol.“
Když to Archie slyšel, zhoupl se s ním celý svět, roztřásly se mu ruce a srdce mu začalo bít tak silně, že ho slyšel v uších.
„Indefatigable bude dál plnit rozkazy podle plánu,“ pokračoval kapitán. „Za dva týdny vás vyzvedneme. Do té doby spadáte pod velení kapitána Smithe.“
„Ano, pane,“ řekl Simpson.
„Ano, pane,“ hlesl Archie, který, ač se snažil, se nezmohl na pevnější odpověď.
Když za nimi zapadly dveře, Simpson se na něj otočil.
„Slyšel jsi?“ ušklíbl se. „Dva týdny. Jen my dva.“ Zadíval se na něj svýma modrýma očima, o kterých by se dalo říct, že jsou krásné, kdyby v nich tak často nebylo tolik zloby. „Bez toho cucáka Hornblowera. Jsem si jistý, že si to spolu opravdu užijeme.“
S tím odešel. Archie tam zůstal stát a snažil se uklidnit svůj zrychlený dech. Cítil, jak v něm narůstá panika. Čekaly ho dva týdny na palubě lodi, kde Simpson bude znát jen jeho. A to znamenalo, že se z něj stane jeho oblíbená oběť.
Když je člun odvážel na jejich nový dvoutýdenní domov, Archie nespouštěl oči z Horatia, který stál na palubě. Zbaběle ho napadalo, že by se s ním rád vyměnil místo.
Když vstoupili na palubu, dozvěděli se, že z podporučíků přežil jen jeden a povinnosti podporučíků tedy neměl kdo plnit. Proto se oba rychle dali do práce.
A práce tam bylo spoustu.
A to byl důvod, proč nakonec Archie celé dva týdny přežil prakticky bez újmy. Se Simpsonem se kvůli množství povinností, které měli, po většinu času míjel. Práce bylo tolik, že Simpson, který trýznil všechny a vždy i přes vlastní únavu, teď večer jen seděl zničeně za stolem a čas od času po Archiem mrštil zlým pohledem nebo nepěknou poznámkou. Na víc sílu neměl.
Na čtrnáctý den Archie s netrpělivostí vyhlížel Indefatigable. Pozorně sledoval obzor, a když uviděl loď, s úlevou vydechl. Jeho utrpení končilo.
„Moc se neraduj,“ zaznělo těsně za ním ledově.
Byl to Simpson, který taky upřeně hleděl na moře. Jeho obličej byl nezvykle vážný.
„Jsou to Francouzi,“ řekl nakonec to, co Archiemu už blesklo hlavou. Simpson byl mezi lidmi na lodi známý především třemi věcmi. Zaprvé to byl člověk, kterému bylo dobré se vyhnout. Zadruhé byl skvělý střelec. Zatřetí měl ostříží zrak a dokázal rozeznat lodě dřív než kdokoli jiný.
Simpson o krok odstoupil a otočil se na kapitána, který se díval na druhou stranu.
„Nepřítel na levoboku, pane!“
Začali se chystat k útoku. Zezačátku se jim v boji dařilo a vypadalo to, že vítězství je jejich. Ale potom udělali chybu a Francouzům se podařilo udělat do trupu velkou díru a loď začala rychle nabírat vodu.
A potom začal chaos.
Když se Archie probral, loď už nikde nebyla. Zbyly po ní jen trosky, které se zlehka pohupovaly na vlnách. Sám se jednoho kusu dřeva držel. Matně si pamatoval, že k němu plaval, než ztratil vědomí. Měl opravdu štěstí, že se neutopil.
Ale tím jeho štěstí končilo. Nikde nikoho dalšího živého neviděl. Kde byli ostatní? Utopili se všichni? Nebo je Francouzi vylovili, a jeho si spletli s mrtvým?
Ve vteřině mu došlo, v jaké je situaci a jaké jsou asi jeho šance. Zoufale se rozhlédl kolem sebe v naději, že uvidí Indefatigable. Ale ta nikde nebyla. Co ale uviděl, byl záchranný člun, který byl asi sto metrů od něj. Možná je tam někdo živý!
Pustil se dřeva a začal plavat tím směrem. Šlo mu to těžko, motala se mu hlava, a když si dlaní přejel po obličeji, zůstala na ní krev. Podle ostré bolesti na čele usoudil, že byla jeho.
Když se přiblížil ke člunu, skutečně tam vedle něj někoho uviděl, což mu trochu zvedlo náladu. Byl sice v pořádné šlamastice, ale nebyl v ní sám. Radost ho ale velmi brzo přešla, když udělal ještě pár temp a v postavě rozpoznal Simpsona.
Ten zvedl hlavu, kterou měl doposud položenou na velkém kusu dřeva, kterého se držel, a zamžoural. „Kennedy? Myslel jsem, že je po tobě,“ podivil se.
Archie se zachvěl a hmátl vedle sebe, aby se chytil něčeho, co plavalo vedle něj. Byl to zjevně kus nějakého nábytku, ale ne dost velký na to, aby ho bez problému unesl a on si tak mohl trochu odpočinout. A to už potřeboval, protože ztráta krve a plavání ho dost vyčerpalo.
„Poplav sem,“ kývl na něj Simpson hlavou, a když viděl, že Archie se k tomu nemá, protočil oči a zvedl ruce ve smířlivém gestu. „Mír. Tady není místo na kočkování.“
Archie by úplně nenazval to, co mu Simpson dělal, kočkováním. Nedůvěřivě si ho změřil pohledem. A pak se podíval na člun. Pro jednoho člověka bylo prakticky nemožné se tam sám dostat. Ve dvou už by bylo o něco snazší. Simpson ho teď potřeboval. Jenže co udělá, až bude vevnitř? Jakou má mít jistotu, že ho vytáhne?
Simpson jako by vycítil, nad čím přemýšlí, protože řekl: „Pomůžu ti tam vylézt, jsi lehčí, půjde to snáz. Jestli je tu někdo, kdo by se měl bát, že zůstane ve vodě, tak jsem to já.“
Archie ještě chvíli váhal, ale nakonec k němu přece jen doplaval a s úlevou se chytil dřeva. „Kde je zbytek?“ zeptal se potom tiše a vyhýbal se mu pohledem. Vždycky se na něj snažil nedívat. Děsil ho.
„Francouzi posbírali důstojníky, se zbytkem neztráceli čas. Hajzli. Většina ale šla dolů s lodí a ti, co se dostali ven, byli zranění a dlouho nevydrželi. Neslyšel jsi, jak křičeli?“
Zavrtěl hlavou. „Asi jsem ztratit vědomí...“
„Tak to jsi musel být mimo aspoň dvě hodiny. Se divím, že taky nejsi na dně... No nic, jdeme se dostat z té vody. Zkus nějak vylézt na to dřevo, budu ti ho přidržovat.“
Byl to tlustý kus dlouhý i široký asi dva metry a skutečně mu byl schopný dát trochu opory. Simpson se mu ho snažil přidržovat blízko člunu, přesto dostat se dovnitř zůstávalo obtížným úkolem. Nedokázal udržet rovnováhu dost dlouho na to, aby se aspoň polovinou těla dostal za okraj člunu.
Veškeré jeho pokusy končily tím, že spadl do vody. Jednou se mu povedlo spadnout tak nešikovně, že pod vodou skončil nejen on, ale i Simpson. Dřevo, které jim do teď pomáhalo, se na malou chvíli stalo jejich nepřítelem, protože se dostlali pod něj a znesnadnilo jim přístup k hladině.
Archie se vynořil první, a když okolo nikoho nevidět, zachvátila ho panika. Trvalo to jen pár vteřin, ale pro něj to bylo jako věčnost, kdy ho ovládl příšerný strach, že Simspon se už nevynoří a on tady zůstane úplně sám. A když se potom vynořil, spadl mu kámen ze srdce. Nikdy by neřekl, že bude mít takovou radost, že uvidí zrovna jeho.
„Kennedy,“ zavrčel a pověsil se na opět už přátelské dřevo. Kašlal, prskal a snažil se dostat vodu z očí, které ho nesnesitelně pálily. „Jestli nás utopíš, přísahám bohu, že si tě v pekle najdu.“ Odhrnul si z čela mokré vlasy. „Dělej, znovu.“
A pak, po mnohých neúspěšných pokusech, se mu podařilo odrazil se od dřeva dost na to, aby zůstal napůl viset přes okraj člunu. Narazil si přitom žebra, ale to o nezajímalo. Ze všech sil se drápal dovnitř. Někde za sebou slyšel Simpsonův hlas, který ho napůl povzbuzoval a napůl mu vyhrožoval, že jestli zase spadne, utopí ho jako kotě.
Převalil se přes okraj a těžce dopadl na dno. Vyčerpaně si sedl a přes okraj člunu sledoval Simpsona, který taky odpočíval. Ani pro něj to nebylo lehké ho tam dostat. A neméně těžký úkol ho ještě čekal.
Archie se na něj mlčky díval. Mohl by ho tam nechal. Bez jeho pomoci se do člunu nedostane. Mohl by se mu pomstít za všechno, co mu udělat.
Ale neudělá to. Ne proto, že by byl tak dobrý člověk. Nenáviděl ho dost na to, aby ho byl schopný nechat na pospat osudu. Ale nikomu se nechtělo umírat samotnému uprostřed modrého ničeho. I kdyby to mělo znamenat, že poslední chvíli stráví s člověkem, kterého nenávidí ze všech nejvíc.
A tak se naklonil ze člunu a podal mu ruku.
Jenže teď už dřevo neměl kdo nepřidržovat a každý Simpsonův pokus dostat se do člunu končil tím, že zajel pod vodu a s každým neúspěchem byly pauzy mezi pokusy delší. Ale nevzdával to a nakonec se do člunu dostal. Chvíli vykašlával dráždivou slanou vodu a potom se svalil na dno a snažil se popadnou dech.
Byl rád, že konečně pod sebou zase cítí pevný povrch. Na chvíli ho ten pocit štěstí pohltil natolik, že nevnímal okolí. A když se trochu vrátil do reality, uslyšel vzlyky.
Nespokojeně zamručel a natočil hlavu, aby na Archieho viděl. „Kennedy...“ Hoch nereagoval. „Hej, Kennedy!“ procedil rázně mezi zuby a zlekla do něj kopl. Zdálo se, že tím ho vytrhl z transu. „Přestaň řvát.“ Vyškrábal se do sedu a rozhlédl se po nekonečné modři. „Šetři vodu...“
Zjevně si jeho slova vzal k srdci a snažil se uklidnit. Výborně. Jack neměl náladu ani energii mít vedle sebe někoho na pokraji nervového zhroucení. Sám na tom taky nebyl kdoví jak dobře. Ale byl na moři už řadu let, poprvé na loď vkročil, když mu bylo čerstvě dvanáct. Od té doby si už toho dost zažil. Šikanu od starších. Hlad, když došly zásoby. Dělovou kouli, která mu proletěla kousek od hlavy. Dokonce i ztroskotání, i když ne s tak negativními vyhlídkami jako toto.
Naučil se, že panikou si nikdy nepomůže.
„Um-umřeme tady?“ hlesl Archie a objal si rukama kolena.
Jack ho sjel otráveným pohledem. „Ty určitě. Osobně se o to postarám, jestli budeš fňukat.“ Viděl, jak se mu zatřásla brada, a protočil oči. Bude si muset dát pozor na to, co a jak říká, jestli si sám nechce celou situaci ještě zhoršit. „Měli pro nás dneska připlout na toto místo. Je bezvětří a nejsou tu silné proudy. Až připlujou, tak nás najdou.“ Jestli připlujou dostatečně rychle. Jestli nezačne foukat. Jestli se jim cestou něco nestalo. Těch jestli bylo hodně. Ale na to Jack odmítal myslet. Sevřel kraj lodě pevněji a podíval se směrem, kde by se měli objevit.
Zavládlo ticho. Jack seděl a díval se na nekončící moře. Kennedy se snažil uklidnit. Už nebrečel, ale stále dýchal přerývavě.
Šanci měli, to mu nelhal. Jenže s každou hodinou, kdy nepřiplouvali, se snižovala. Čehož si byli oba velmi dobře vědomi.
Mlčeli. Jednak proto, že každý se teď zabýval vlastními myšlenkami, a jednat proto, že by si stejně neměli co říct. To, že teď byli nuceni spolupracovat, nic neměnilo na tom, že se neměli v lásce. Takže Jack byl dost překvapený, když cosi uslyšel.
„Hm?“ otočil hlavu k Archiemu.
„Proč já?“ zopakoval mu to hoch, který seděl na druhé straně člunu, tiskl si k hrudi kolena a vypadal prabídně. „Proč jsem to byl vždycky já? Co jsem vám udělal?!“
Povzdechl si, opřel se předloktím o hranu lodě a otočil se tak, aby byl ke klukovi zády. Nehodlal se s ním bavit, a už vůbec ne na toto téma. A kluk zjevně neměl dost odvahy, aby si odpověď vynutil, a tak znovu zavládlo ticho.
A znovu ho po nějaké době přerušil Archie. „Tak kde jsou?!“ zaúpěl zoufale. „Jsme tady už aspoň pět hodin!“
Než stačil Jack něco říct, Archie se prudce postavil a člun se zhoupl.
„Sedni si!“ štěkl po něm Simpson. „Ještě nás převrhneš.“
Archie ho ale jako by neslyšel. Stál uprostřed člunu, rozhlížel se po prázdném obzoru a dýchal rychle a mělce. „Nepřiplujou, že? Nikdy nás nenajdou.“ Otočil se, aby se podíval na druhou stranu, a člun se opět zhoupl.
„Sedni si, dělej! Jestli přepadneš, tahat dovnitř tě nebudu!“
Archie ho ale nevnímal, hleděl kamsi do dálky, zrychleně dýchal, ruce měl zaťaté v pěst. „Musíme něco udělat.“
„Ano. Například se uklidnit!“
„Uklidnit?“ Archie se na něj otočil s očima rozšířenýma hrůzou. „Jak se mám uklidnit?! Jsme uprostřed ničeho! Musíme něco udělat!“
„A co chceš jako dělat?!“ vyštěkl a rozhodil rukama. „Doplavat do Anglie?!“
„Třeba! Cokoli, jen ne tu nečinně sedět a čekat na smrt!“
„To nejlepší a to jediné, co můžeme dělat, je nedělat nic! A už si sakra sedni! Myslím to vážně, že tě z té vody tahat nebudu!“
Konečně se svezl na dno a znova se zamotal do klubka, ve kterém až do svého hysterického výlevu seděl. „Prostě jenom tady nechci umřít... takto.“
„A já snad ano?!“ vyjel po něm podrážděně. Pak se zhluboka nadechl, přejel si rukou po obličeji a přinutil se mluvit klidněji. „Podívej se, ví, na kterém místě jsme se měli potkat. Nejsme daleko od něj. Nejsou tu silné proudy a je bezvětří, už to nám dává mnohem větší šance, než jaké jsme mohli mít.“
Archie se třásl, ale jeho dech se pomalu začal zpomalovat. Jack ho ještě chvíli pozoroval, a když si byl jistý, že se relativně uklidnil, znovu se opřel o okraj člunu a oči upřel k obzoru, odkud měli připlout.
Vlastně bylo dobře, že ten kluk tak jančil. Pak to totiž musel být on, kdo si zachová chladnou hlavu. A to mu pomáhalo, aby on sám nezačal panikařit při pohledu na nekonečné moře.
Přes veškerou snahu ale i jeho začal opouštět klid, když slunce začalo zapadat za obzor.
„Nenajdou nás,“ ozvalo se za ním nahlas to, co mu běželo hlavou. „Ne v noci.“ Přišlo krátké odmlčení. „Odpovězte mi. Mám právo to vědět. Proč já?“
Povzdechl si a svezl se víc na dno, aby se zády opíral o stěnu člunu a viděl na hvězdy, které se postupně začaly objevovat na obloze. Hvězdy byla jediná výhoda nočních hlídek. Vždycky se na ně rád díval, už jako dítě. Díky nic mohl zapomenout na všechno okolo. Díky nim mu všechno, co se mu dělo v životě, přišlo malé a bezvýznamné.
„Proč jste byl na mě tak krutý?! Na ostatní taky, ale na mě nejvíc! Co jsem vám udělal! Tak odpovězte!“
„Zmlkni...“ zabručel otráveně.
„Chci prostě jen vědět, proč já...“
Proč já? Na to se Jack sám sebe zeptal už tolikrát v životě.
Když se snažil sebevíc, ale od rodičů nikdy neslyšel chválu ani laskavé slovo, naopak za sebemenší prohřešek přišel velmi krutý trest. Ptal se, když mu po letech došlo, co vlastně byly zač ty divné hry, které musel hrát s knězem a o kterých nikomu nesměl říct. Ptal se, když zemřel jeho starší bratr a za ním potom přišla matka, aby mu řekla, že teď je to všechno na něm. Že on musí něčeho dosáhnout. On musí znovu vrátit čest jejich rodině, která utrpěla otcovými prohrami v kartách. Ptal se, když na loď přicházeli noví kadeti a on je potom viděl odcházet na pozici poručíka, zatímco on stále trčel na místě, nehledě na to, kolik hodin strávil nad matematikou. Proč někdo měl v životě všechno a někdo nic? A proč ten někdo musel být zrovna on?
Kapitán si dělal oblíbence, ale Jack mezi ně nikdy nepatřil, i když veškeré své povinnosti odvádět správně. Když poprvé přišel na loď, neměl sebemenší problém vylézt na nejvyšší stožár. Vlajkovou abecedu se taky naučit rychleji než ostatní. Ale ocenení za to nikdy nepřišlo. Vždycky byl pro všechny neviditelný.
Až dokud si nevybojoval pozornost. Silou. Pak ho začali vidět. Báli se ho a on měl konečně pocit, že našel ve světě místo. Že konečně něčeho dosáhl. A užíval si to, že má moc. Protože celé dětství byl bezmocný. Vydaný na pospas těm silnějším
A tady, pod hvězdami na otevřeném moři, si to byl schopný poprvé v životě přiznat. Vždycky utíkal před myšlenkami na to, co bylo. Na to, jak ho to bolí, že není na místě ostatních. Jak se cítí mizerně, že nespňuje požadavky, která na něj má matka. Jak o sobě pochybuje.
Povzdechl si. „Nic jsi mi neudělal.“
„Tak proč...“
„Jsem už prostě takový,“ přerušil ho stroze. „Jiný už nebudu...“
„To není odpověď.“
„Mně se to jeví jako dostačující odpověď.“
„Mně ne.“
„Chceš podrobnosti?“ ušklíbl se. „K čemu ti to bude? Co to změní?“
„Protože to asi nepřežijeme. A já chci vědět, proč jste na každého... takový. Nechci umírat s myšlenou, že nevím, proč jsem si musel to všechno vytrpět. Řekněte mi to. Mám na to právo,“ řekl pevně.
Jack vydechl nosem a znovu se zahleděl na hvězdy. Byla to zvláštně klidná a vyrovnaná slova od někoho, kdo tady ještě před pár hodinami poskakoval v záchvatu paniky. Překonal svůj strach? Nebo se spíš smířil se smrtí?
Byla to mrazivá myšlenka do už tak chladné noci.
Proč jsem si musel to všechno vytrpět? To by se mohl zeptat i Jack. Jack, jehož se všichni tak strašně báli, ale ani ve snu by je nenapadlo, že i on sám se něčeho bál. Byl vyděšený z vlastních myšlenky a vzpomínek. Trpěl. A dokázal se s tím vyrovnat jen tím, že nechával trpět ostatní.
Dost možná ho tu čeká smrt. Třeba je konečně načase čelit svému strachu.
„Prostě jsem se to nenaučil jinak. Neměl jsem od koho.“ Viděl, jak Kennedy zvedl hlavu, očividně překvapený, že začal mluvit. „Doma to vždycky bylo... no, řekněme že to nebylo snadné být dítětem mých rodičů.“ Odmlčel se a přemýšlel, jestli má pokračovat. Ale ve světle měsíce viděl, jak se na něj Kennedy dívá. Košili měl krvavou od rány na hlavě, které se stále nechtěla zatáhnout. Kdo ví, jak vážné to bylo. Do rána mohl být mrtvý. A pak tu Jack zůstane sám, na člunu, který možná nikdy nikdo nenajde. Ten kluk je možná poslední člověk, se kterým mluví.
Nikdy nikomu neřekl nic o svém životě. Teď to bude poprvé. A asi i naposledy.
„Rodiče jsem nikdy nezajímal. Jediný projev zájmu bylo bití, když jsem udělal něco špatně. Jinak mě neviděli, ať jsem dělal cokoli. A když mě potom poslali do námořnoctva, tak se nezměnilo vůbec nic. Zase jen bití a přehlížení. A tak se po čase zkrátka naučíš, že lidi umí jen ubližovat a je lepší si je držet od těla.
Na chvíli bylo slyšet jen tiché šplouchání vody o bok člunu.
„Tím, že na ně budete zlý?“ zeptal se potom Archie tiše.
Pokrčil rameny. „To je nejspolehlivější způsob.“
„Ale ne všichni lidé jsou zlí.“
„Jsou.“
„Kolika z nich jste dal šanci?“
Ta otázka zůstala vidět ve vzduchu. Snažil se dávat šance, když byl ještě mladý a naivní a věřil, že i jeho čeká štěstí v životě. Ale nikdy z toho nic nebylo. Po čase pochopil, že on prostě není typ na kamarády. Nevěděl jak. A kdykoli se o to pokusil, výsledkem bylo jen zklamání a bolest.
„Myslíš, že jsem to nezkoušel?“ odfrkl. Bylo v tom víc unavené hořkosti než vzteku.
„Myslím, že jste to vzdal moc brzo.“ Odmlčel se na chvilku. „Když jsem vás viděl první den, co jsem přišel na loď, zdál jste se mi sympatický. Myslel jsem, že budeme přátelé.“
Jack k němu překvapeně otočil hlavu. Věděl, že dokáže hrát sympaťáka, ale věděl, že tehdy to nedělal. Byl tehdy sám sebou.
Přátelé. To slovo znělo v jeho hlavě skoro až cize.
„Než jste mě poprvé zbil,“ dodal Archie.
Setřásl z tváře překvapení a ušklíbl se. „Jsi mladý a naivní, Kennedy.“ A asi už nikdy nedostaneš šanci z toho vyrůst...
„Napadlo vás, že kdybyste se choval jinak... lidi by vám mohli dokázat, že se na svět díváte špatně? Možná se k vám staví zády, protože stejný přístup cítí u vás. Možná si sám sobě tímto přístupem škodíte. Když jste na lidi hodný, oni jsou pak hodní na vás. A budou vám chtít pomoct. Nevím... třeba s matematikou?“
Zavrtěl hlavou. „Představuješ si to hrozně jednoduše. Na světě je jen jedno pravidlo: kdo má navrch, není oběť.“
Podíval se na něj a poprvé za celou dobu to byl Jack, co uhnul pohledem.
A pak Arche řekl: „Je mi líto, že jste měl takový život, který vás přivedl k tomu, že všechno vidíte takto.“
Jack se překvapeně nadechl. „Nestojím o tvoji lítost. Ani lítost nikoho jiného,“ zavrčel, popuzený tím, jak ho jeho slova zrádně zabolela.
„Ale i tak chci, abyste to věděl. A taky, abyste věděl, že vám odpouštím. Všechno, co jste mi udělal.“
Jack na něj zíral a nevěděl, co na to říct. Ale kluk reakci zjevně nečekal, protože si lehl na dno člunu, stočil se do klubka a rozhovor pro něj očividně skončil. Po nějaké době se jeho dech zpomalil.
Jack se potom ještě dlouho díval na hvězdy a přemýšlel o těch slovech.
„Kennedy! Hej spratku!“ svezl se na dno níž, aby do něj mohl lehce kopnout „Žiješ?“
Ospale zamručel a zamžoural v ranním světle. Pootevřel oči, a když uviděl moře, zatvářil se ukřivděně. Proč ho budil do noční můry? Proč ho nenechal spát? Možná by umřel ve spánku...
„Vstávej, dělej!“ lehce do něj kopal nohou, aby ho rozpohyboval. „Podívej,“ ukázal prstem za něj.
Archie se otočil. A uviděl ji. Indefatigable. Plula přímo k nim.
Našli je.
„Co ostatní?“
„Zůstali jsme jenom my,“ odpvěděl Archie mechanicky kapitánovi, ale jeho pozornost se plně upínala na Horatioa a ze všeho nejvíc na světě mu chtěl skočit kolem krku.
„Jak dlouho proboha...“
„Skoro celý jeden den,“ odpověděl na druhou kapitánovi otázku. Třetí nepřišla, a i kdyby přišla, sotva by na ni odpověděl, protože schopnost odpovídal věcně ho rychle opouštěla. „Horation, myslel jsem, že tě... že už nikoho...“ Rychle zamrkal.
Jack seděl opodál a v rukou držel pohár vody. Část posádky, která pocházela z Justinian obklopila Kennedyho. Dokonce i námořníci, kterým velíval a kterým dovoloval zábavy typu křekusování krys. Tehdy jim byl dobrý. Ale zjevně ho opět vyměnili za lepšího. Jako tolik lidí v životě.
Ale vlastně to možná bylo i dobře. Třásly se mu ruce a to bylo opravdu to poslední, co chtěl, aby někdo viděl. I když si uvědomoval, že po dni na moři má na takový projev slabosti plné právo.
Mezi lidmi se sem tam mihl Kennedy. To děcko s ním tam na moři něco udělalo. Ještě nevěděl přesně co, ale cítil, že něco bylo jinak.
Když Horation večer šel navštívil Archieho, doktor mu řekl, že ho najde na palubě.
Seděl na zádi a díval se na moře.
„Archie...“ oslovil ho tiše, aby ho nevylekal.
„Ahoj, Horation,“ odpověděl mu, aniž by se k němu otočil.
Pomalu se sedl vedle něj. Chvíli po tom, co je zachránili, si ho přivlastnil doktor, takže spolu ještě neměli příležitost mluvit. Horatio celý den přemýšlel nad tím, co všechno mu chce říct. Ale teď, když konečně měl příležitost, nevěděl, čím začít.
„Myslel jsem, že... blížili jsme se k místu setkání a loď nikde, na vodě trosky. Myslel jsem že jsi mrtvý...“
„Já taky.“
„Muselo to být hrozné.“
„Bylo.“
„A ještě s ním.“
„Ano.“
Byl to dost divný rozhovor, nijak se nepodobal tomu, jak si Horatio představoval, že by mohl vypadat. Ovšem chápal to. Kdo ví, v jakém stavu by byl on, kdyby si prožil to stejné.
„Ale jsem rád, že tam byl.“ Uviděl Horatiův obličej a poprvé od začátku debaty se jeho výraz změnil. Lehce se zasmál. „Neboj, nezbláznil jsem se tam. Pořád ho nemám rád. Ale čím dál víc nad tím přemýšlím jako nad něčím, co se mělo stát. Co mělo nějaký smysl, že jsme to byli právě my dva, kdo to přežil.“
„Archie, asi moc nerozumím...“
Znovu se nepřítomně zahleděl na moře, kde se na hladině vlnil odraz měsíce. „Nemůžeš rozumět. Nebyl jsi tam. Víš, když si myslíš, že smrt je blízko, přičemž ne moc pěkná smrt, řekneš i to, co bys za jiných okolností neřekl. Nemám právo prozradit ti, co jsem se dozvěděl. Ale je mi líp, když vím to, co teď vím.“
Horation nechápal nic a Archie zjevně neměl v plánu to jakkoli vyjasnit.
„Možná že to není dobrý člověk, ale kdyby tam nebyl, nepřežil bych to,“ mumlal unaveně. „Přinejmenším ne se zdravým rozumem. Držel mě při smyslech, víš?“ Chytil se za obvázanou hlavu a na tváři se mu mihl stín bolesti.
Doktor se zmínil, že rána je hluboká a pravděpodobně infikovaná.
„Pojď, půjdeš si lehnout. Stejně je už pozdě.“ Dotkl se dlaní jeho čela. „A asi máš horečku.“
Archie se mátožně postavil. Zavrávoral a jeho kamarád ho pohotově chytil.
„Horatio,“ zamumlal a zadíval se mu do očí.
„Jestli mi chceš něco říct, řekni mi to, až budeš zdravý a budeš vědět, co říkáš.“
„Vím, co říkám.“
Pousmál se a jemně mu odhrnul z čela pramen vlasů. Aby mu ukázal, že ví. Že neodmítá. Jen ne teď.
„Pojď, musíš si odpočinout.“
Druhého dne Archie z postele nevstal, protože mu vyskočila teplota.
Když Horation nemohl strávit čas se svým přítelem, rozhodl se, že zařídí jinou věc. Nicméně ukázalo se to jako nemožné.
„Em, pane,“ oslovil kapitána, když ho náhodou míjel. „Chtěl jsem mluvit s panem Simpsonem, ale doktor mi řekl, že už tady není.“
„To vám řekl pravdu. Ráno jsme doplňovali zásoby ze zásobovací lodě a pan Simpson mě požádal, jestli by na ni nemohl přestoupit. Neviděl jsem důvod mu jeho žádost odmítnout. Zaprvé nebyl členem naší posádky, zadruhé... nemohl jsem si nevšimnout jistých... antipatií vůči jeho osobě. Ostatně nabyl jsem dojmu, že ani vy dva se nemáte moc v lásce.“
„To je pravda,“ připustil. „Ale pomohl Arch... panu Kennedymu a chtěl jsem mu za to poděkovat.“
„Tak to se obávám, že k tomu v brzké době nebudete mít příležitost. Jestli vůbec ještě někdy.“
A měl pravdu. Znovu ho viděli až za necelých pět let.
Vyšli z hospody, kam si zašli na pivo a kde se k nim připojil nějaký opilý a velmi výřečný poručík, kterého se potom nemohli zbavit. A tak rychle dopili a zvedli se.
A tam ho Archie uviděl. Stál opodál na molu a s někým mluvil.
„Horation,“ ždrcl do něj Archie. „Podívej. To je Simpson. A je... poručík.“
„Znáte Jacka?“ ozval se za nimi veselý hlas jejich nového nechtěného opilého přítele, který je následoval ven. „No jo, poručík. Šli jsme na zkoušky spolu.“ Přehodil jim ruce přes ramena a pověsil se na ně. Museli se věnovat tomu, aby náhlý přírůstek váhy ustáli, takže to, že Simpson vykročil jejich směrem, vnímali jen okrajově.
„Nakonec jsme mu tu matematiku natloukli do hlavy,“ pokračoval vesele neznámý. „Ale teda byl to těžký úkol! Vzduchem létaly věci. A někdy i lidi. Jack je trochu horká hlava, no však ho znáte,“ chechtal se a vrávoral.
Znali ho, ale očividně jinak než ho znal ten člověk.
„Ale zvládli jsme to a na to se napijem! Na poručíky! Jackuuu!“
„No ty už dneska nic pít nebudeš,“ sykl Simpson, který k nim právě přistoupil. „Kennedy,“ kývl. I Horatiovi kývl, ale jeho neoslovil. Potom se otočil na rozjíveného muže, který mumlal něco o tom, že je to jeho kamarád a musí zajít na skleničku. A že ho má rád, i když je to s ním leckdy k nevydržení.
Jack se zatvářil otráveně. „Jestli okamžitě nezmlkneš, zlámu ti obě ruce,“ zavrčel, a kdyby to slyšel člověk, který ho neznal, věřil by mu to jako opravdovou hrozbu. Ale oni věděli, jak zní, když skutečně vyhrožoval. A věděl to nejspíš i ten muž, protože se rozchechtal a vesele mával rukou.
„Bože, pojď.“ Popadl ho a začal ho vláčet směrem ke břehu, aby ho naložil do člunu a odpravil na loď. Alkoholem posilněný muž mu přehodil ruku kolem ramen a vesele pokřikoval něco o kamarádech.
Horatio a Archie se za nimi zaraženě dívali a přemýšleli, co to vlastně právě viděli a jak si to mají vyložil.
„Víš,“ řeklo po chvilce Horatio, „docela by mě zajímalo, co vlastně se tehdy v tom člunu stalo.“
Otočil se na něj a usmál se. „Jestli spolu někdy ztroskotáme a budeme umírat na otevřeném moři, tak ti to možná povím.“