Work Text:
„Když víme, že výška slunce v poledne je čtyřicet dva stupňů a patnáct minut, tak...“
„Tak víme, že je poledne,“ přerušil ho Jack suše. Seděl za stolem, podpíral si bradu a zrak upínal do dřevěné stěny lodi.
Harry vzhlédl od sborníku úloh, sjel Jacka pohledem a potom se vrátil k příkladu. „Tak jaká je zeměpisná šířka, jestliže deklinace Slunce je deset stupňů a pět minut?“ Položil knihu na stůl. „No?“
„A co já vím?“ zabručel otráveně a povzdechl si.
„Podívej se, když víš, že máš Slunce na jihu, tak prostě...“
„Vím, co s tím mám dělat!“ štěkl. „Samozřejmě že to vím. Ty příklady řeším už roky!“ vztekle mrštil tužkou na zem. „Jenže nikdy nevychází.“
Harry vstal, sebral tužku a v klidu mu ji podal.
„Nevychází, protože ve většině případů děláš zbytečné chyby.“
Cítil, jak v něm bublá vztek, ale ze všech sil se snažil ovládnout.
Celý jeho bezmála roční pobyt na nové lodi byl ve znaku sebeovládání. Což bylo něco, o co se Jack dřív ani moc nepokoušel. Jenže když se člověk ocitne blízko smrti a přežije to, obvykle přehodnotí svůj život. Musel si přiznat, že to, co se stalo v tom člunu, ho nějak změnilo.
Dlouho potom ještě přemýšlel nad Kennedyho slovy. A když ho pak přidělili na novou loď, rozhodl se, že zkusí lidem (a sám sobě) dát ještě jednu šanci.
Což se ukázalo jako dost obtížný úkol, protože nebylo lehké stát se novým člověkem, nebylo lehké přestat od sebe odhánět lidi. Cítil se zranitelný, odhalený a vlastně podvědomě čekal na chvíli, kdy toho někdo zneužije a on si tím dokáže, že se v lidech nepletl. A pak se stane starým Jackem.
Jenže zrada nepřicházela.
Nemohl říct, že by tu měl kamarády. Ale neměl tu ani nepřátele. Drželi si odstup, ale brali ho mezi sebe. Bylo zvláštní nevidět v očích strach, když přišel do místnosti. Z části ho to těšilo, ale z mnohem větší části ho to děsilo.
No a pak tu byl Harry. Přišel za ním hned první večer, dal mu část svého rumu a vesele se zeptal, proč tady sedí tak odstrčeně a proč se na všechny dívá, jak kdyby je chtěl zabít. A ať jim něco o sobě poví.
Jack na otázky odpovídal krátce a opatrně. Věděl, jakými různými způsoby se dají informace využít. Sám to dělával. Ale Harry vypadal, že se o něj zajímá upřímně a bez úmyslu informací jakkoli zneužít.
Jack ovšem zůstával ostražitý. Nevěřil mu. Proč se s ním baví? Znají se sotva měsíc, ale kdykoli se potkají, Harry s ním prohodí pár slov. Proč? Co tím sledoval?
Nebo tím nesledoval nic? Jack věděl, že mezi lidmi to může chodit tak, že se o sebe zajímají zkrátka jen tak, bez jakýchkoli vedlejších úmyslů. Jen nabyl přesvědčení, že jemu se to nikdy stát nemůže.
Jenže ono se to nejspíš dělo.
Jednoho večera krátce po svém příchodu seděl jako vždy stranou ostatních a snažil si zaplést vlasy, ale vůbec mu to nešlo. Na předchozí lodi si velmi rychle někoho vycvičil, aby přiběhl hned, co na něj kývne. Tady by to mohl udělat velmi jednoduše taky, a čím víc s copem zápolil, tím víc na to měl chuť. Jenže kdykoli se mu mihlo hlavou, jak by všechno bylo jednodušší, kdyby se vrátil do té známé role predátora, kde on určuje pravidla, před očima uviděl toho spratka s rozseklým čelem, který se na něj upřeně dívá ve člunu, houpajícím se samotně na otevřeném moři.
„Pěkně debilní móda, co?“ uslyšel za sebou. „Nevím, kdo s tím přišel... Posuň se.“ Harry se posadil za něj a začal mu rozplétat zmršený cop. A Jack jenom seděl, na půl ucha poslouchal jakési Harryho vyprávění a měl chuť utéct. A neudělal to jen proto, že taková zbabělost byla pod jeho úroveň a nemohl by se pak sám na sebe podívat.
Když měl první lekci matematiky, Harry se nad ním naklonil a prstem ukázal na jeden řádek.
„Máš špatně odečtené minuty,“ broukl. „Má to být šestnáct. Na tom mě vylili posledně u zkoušky.“
V první chvíli chtěl instinktivně zavrčet něco, aby si hleděl svého, ale pak mu došlo, že v tom hlase nebyl ani výsměch, ani pohrdání. Že mu zkrátka jenom poradil.
Kdykoli na Justinian měl někdo připomínky k tomu, co mu vyšlo, (než je potom naučil, že je pro ně bezpečnější držet jazyk za zuby), obvykle to bylo chechtání, jak je možné, že mu vyšla pozice kdesi na jižní polokouli. Nikdy mu nikdo sám od sebe neporadil. Teď to bylo poprvé a on nevěděl, jak na to reagovat.
A tak jenom mlčel a přepočítal příklad. A jako vždy mu to nevyšlo. Ale tentokrát se nikdo nesmál, nikdo neměl hloupé poznámky o pramenech Nilu.
Loď, na kterou ho poslali, nebyla o nic větší nebo lepší než Justinian, takže v tom si nijak nepolepšil. Ale celá atmosféra tu byla jiná. Přívětivější.
Nebo to bylo jím? Opravdu mohl mít Kennedy pravdu a lidi ho odmítali proto, že on odmítal je?
Jack vždycky do kostela spíš nechodil, než chodil a na zásahy vyšší moc přestal věřit po tom, co se jako dítě tak často modlil, aby se něco změnilo, ale všechno zůstávalo stejné. Vlastně i horší, když si ho tehdy všiml kněz a začaly jejich... hry.
Ale teď, když se všechno najednou měnilo, ho občas napadalo, že se v tom člunu s Kennedym neocitl náhodou.
Jejich prvním úkolem bylo doprovázet obchodní lodě při cestě do kolonií. Když to Jack uslyšel, přeběhl mu po zádech mráz. Už na pár takových cestách byl a tu do Indie nestrávil do teď, a to bylo něco přes tři roky. Cesta tam trvala něco okolo půl roku. A být půl roku zavřený na lodi byla opravdu zkouška. To už znovu zažít nechtěl. Stejně jako nechtěl už nikdy nikoho vidět umírat na kurděje. Do teď cítil nepříjemnou chuť krve v puse z neustále krvácejících dásní.
Naštěstí tentokrát to byl Karibik, což znamenalo, že za čtyři, nejpozději pět měsíců bude zase doma.
Cesta byla klidná, jediná jiná loď, kterou viděli, byla jakási na obzoru. Problém byl v tom, že po většinu plavby vládlo prakticky bezvětří, takže nabrali zpoždění. A zpoždění pro obchodníky bylo něco, co měli velmi neradi. Proto se kapitán rozhodl, že se v přístavu zdrží jen minimálně a co nejrychleji se vydají na zpáteční cestu.
Pár mužů pomáhalo nakládat zboží, většina ale zůstala na lodi. A Jack byl mezi nimi. Což ho štvalo. Po ničem teď netoužil víc než po tom dostat se na pevninu a sníst každé čerstvé ovoce, na které narazí. A podívat se na ženské. Protože být čtyři měsíce na jedné lodi jen s nemytými chlapy bylo dost na to, aby s povděkem bral cokoli, co mělo ženské křivky, byť třeba proporcí, které normálně nevyhledával. Teď by byl vděčný za cokoli.
Díval se na zelené pobřeží, než se zabručením skočil šipku do moře mezi ostatní. Aspoň že neměl službu a mohl se trochu zchladit, protože to vedro bylo nesnesitelné.
K večeru se zbytek posádky vracel a hned nato měli v plánu vyplout, aby nejpozději zítra večer byly v druhém přístavu, naložili zbytek zboží a vyrazili na cestu zpět.
Příchozí z pevniny nadšeně popisovali, co tam všechno viděli a co jedli. Pár kousků ovoce přinesli a rozdávali kamarádům. Jack jako vždy stál opodál, poslouchal a mlčel. Často mlčel, protože vůbec nevěděl, jak se vlastně bavit s lidmi.
„Jacku!“ uslyšel za sebou Harryho hlas. Otočil se přesně ve chvíli, kdy ten druhý řekl chytej a hodil po něm jakési ovoce. „Trocha radosti k té noční hlídce.“ Široce se na něj usmál a odplachtil do skupinky lidí. Lidi byli pro něj stejně důležití jako kyslík a bez jejich přítomnosti chřadl.
Jack nechápavě hleděl na červenou kouli v ruce. Ovoce byla věc, za kterou by námořníci uvěznění dlouhou dobu na lodi byli schopni zabíjet, a bez dobrého důvodu se o něj nedělili. A on mu ho dal. Proč?
Jack se v lidech vyznal. Celé roky bral laskavost buď jako slabost, nebo jako způsob, jak člověka donutit udělat to, co chtěl. Takto přece svět fungoval – akce a reakce, dluh a splátka. Nebo ne? Opravdu existovali lidé, kteří dávali, aniž by brali? Prostě tak, z dobroty duše?
To, co měla být poklidná noc, se změnilo v jatka. Francouzská loď se vynořila z temnoty jako přízrak a první salva rozervala ticho a bohužel i bok jejich lodi. Vzduch okamžitě ztěžkl dýmem a pachem síry. Kolem Jacka létaly třísky velké jako dýky, dělové koule drtily vše, co jim stálo v cestě. Jack mezi tím vším kličkoval, předával rozkazy a snažil se u toho nenechat zabít. Což by se mu nebylo povedlo, kdyby do něj někdo silně nežduchl chvilku před tím, než se do dřeva v úrovni, kde měl hlavu, zavrtala kulka. V tu chvíli ale neměl čas přemýšlet nad tím, jak málo chybělo. Zvedl se na nohy a běžel dál s rozkazem.
Boj byl krátký, ale tvrdý. Když nepřítel konečně ustoupil, paluba byla pokrytá krví a loď poškozená natolik, že na okamžitý návrat domů nebylo ani pomyšlení. Museli zamířit k nejbližšímu břehu a opravit aspoň to, co jim bránilo odplout.
Jack nakonec vyvázl jen s ranou na paži, kterou mu teď někdo v rychlosti zašíval. Šití nebylo nic příjemné, ale pořád to bylo stokrát lepší než když se mu tehdy po duelu s Claytonem šťourali v ráně v rameni a hledali kulku.
Pomalu z něj opadal ten zvláštní stav odcizení, do kterého se dostával, když byl boj, a v hlavě se mu začaly skládat střípky bitvy. Najednou mu tam bleskla vzpomínka na to, jak do něj kdosi vrazil a tím ho zachránil. V tu chvíli si vůbec nevšiml, kdo to byl, byla to jen rozmazaná šmouha v modrém kabátě. Ale teď, když mu ta scéna znovu a pomaleji vytanula v paměti, uvědomil si, že to byl Harry. Harry, kterého ještě koutkem oka viděl klesnout k zemi, když se tím, že zachránil jeho, dostal na mušku nepříteli.
Při té myšlenku se mu tělem projel mráz.
„Neviděl jste podporučíka Edwardse?“ zeptal se muže, který mu neobratně dělal poslední steh.
„Kluci říkali, že je dole u doktora. Prý to docela schytal,“ řekl a udělal poslední uzel.
Nečekal, až mu ránu ováže. Prudce se zvedl a rozběhl se do podpalubí, odkud se ozýval hrozný křik zraněných. Co když to křičí i Harry?
Harry. Zvláštní chlapík, o pár let mladší. Z nějakého důvodu byl pořád někde poblíž. Kamkoli se Jack pohnul, byl tam Harry a vesele někomu něco vyprávěl. Harry nedokázal být snad nikdy potichu. Nezajímalo ho, jestli ho lidi okolo poslouchají, nebo ne. Prostě mluvil a dokázal přinutit promluvit i ty největší zapšklouny. Jack mu vzdoroval nejvíc ze všech, ale o to víc se zdálo, že si dal Harry za cíl dostat se k němu blíž.
Jack měl občas pocit, že Harry přesně ví, co se mu honí hlavou. Byl tu, když Jack tiše pozoroval lidi okolo, jejich chování a sem tam ho napadlo, že někdy snad najde mezi nimi místo. Držel se stranou, když Jack nechtěl nikoho vidět, nic slyšet, když potřeboval zůstat sám se svými myšlenkami.
Řekl nějaký svůj pitomý vtípek, když nad Jackem vítězilo jeho staré já, kdy měl chuť toho všeho nechat, nastolit tu řád, kterému by on vládl. Když se sám v sobě ztrácel a chtěl utéct. Zpátky do bezpečí, tam kde to znal. Daleko od všech. On na jedné straně, vyděšený zbytek na druhé. V tom uměl žít. V tom se cítil doma.
Ale teď už věděl, že to tak nechce.
Ale aby se tam nevrátil, potřeboval Harryho. Potřeboval ho. To mu blesklo hlavou, když běžel po schodech dolů a přemýšlel, jestli Harry ještě vůbec žije.
Harry byl jeho most mezi ním a ostatními. Jako kompas pomáhá námořníkům orientovat se na moři, Harry pomáhal Jackovi orientovat se v lidech. Bez něj by byl ztracený.
V podpalubí byl hrozný křiv, na zemi leželi mrtví a ve vzduchu byl těžký pach krve.
Očima proletěl po mrtvých v rohu, a když ho tam neviděl, zaplavila ho vlna úlevy. Ještě nikdy nic takového necítil, pokud šlo o člověka. Ještě nikdy si totiž nikoho nepustil tak blízko. Nechtěl si k sobě pouštět ani Harryho, ale on se na povolení neptal, ignoroval všechny jeho varovné pohledy i chladné mlčení a prostě se do Jackova života vecpal jako by mu tam odjakživa patřilo místo.
Otočil se na muže, který procházel okolo. Byl celý od krve, ale nezraněný, takže se dalo předpokládat, že je to pomocník doktora. „Podporučík Edwards...“
„Měl zatracené štěstí,“ ozvalo se přímo za ním. Byl to doktor, vyčerpaný, s rukama od krve až po lokty. „A bude v pořádku.“ S tím ho rukou špinavou odstrčil z cesty, aby mohl projít k dalšímu zraněnému.
Jack pocítil vlnu úlevy smíchanou s hněvem. Hněvem na Harryho, že byl takový blázen, a hněvem na sebe, že mu na tom vůbec záleží. Stál tam uprostřed krve, uříznutých končetin a smrti a připadal si víc ztracený než kdy dřív.
K ránu uklidili loď, opravili co se dalo, a smyli krev. Za chvíli začnou pohřbívat padlé. Mezi nimiž Harry nebyl. Ale být mohl. Z té představy se Jackovi svíral žaludek a třásly se ruce snad víc než tehdy, kdy se z posledních sil vyškrábal na palubu Indefatigable po dni na moři, v hmatatelné blízkosti smrti. A Kennedyho. To on mohl za to, že se teď Jack bál. Že se o někoho bál.
Zatracený Kennedy. Někdy ho nenáviděl za to, co s ním udělal.
A někdy mu byl vděčný.
Šest dní museli zůstat v přístavu, aby loď dali to takového stavu, aby mohla bezpečně doplout domů. Za tu dobu se Jack dostal na pevninu hned několikrát, což si velmi užíval, nicméně pocit radosti chutnal lehce nahořkle. Na Harryho se chodil ptát každý den, ale přímo za ním nešel. Věděl ale, že jednou bude muset. Protože Harry tam ležel s prostřeleným ramenem jen proto, že v tu kritickou vteřinu nemyslel na sebe, ale na něj.
Odhodlal se k tomu toho dne, kdy vyplouvali. Ráno byl ještě v přístavu a zpět si nesl v šátku spoustu ovoce, jehož jméno neznal, ale věděl, že mu doma v Anglii bude chybět. Právě když s nákladem přelezl zábradlí, zahlédl u poklopu do podpalubí pohyb.
Dole u doktora to nebylo zrovna příjemné prostředí, takže kdo mohl, snažil se dostat aspoň na chvíli ven na čerstvý vzduch. Teď se po schodech pomalu a s viditelnou námahou drápal Harry. Jack se zastavil a sledoval ho. Viděl, jak se Harrymu při každém schodu křečovitě stáhne obličej a jak si zdravou rukou drží rameno.
Jack si velmi dobře pamatovat, jak se sám takto za rameno držel. Pamatoval si, jak mu při každém prudším nádechu nebo neopatrném pohybu projela ramenem nesnesitelná bolest. A taky si pamatoval toho příšerně užvaněného doktora, který mu, zatímco ránu sešíval, vyprávěl, jaké měl štěstí, že kulka nezasáhla plíci, protože pak by se utopil ve vlastní krvi, a jak málo chybělo, aby se roztrhla podklíčková tepna. To by pak vykrvácel do pár minut.
Podobný osud mohl potkat Harryho, který se doploužil k zábradlí, chytil se ho a s vyčerpaným, ale vítězným úsměvem se nadechl čerstvého vzduchu.
Jack ho chvíli mlčky pozoroval, než se odhodlal vykročit jeho směrem. Občas ho ten neustále usměvavý a užvaněný člověk vytáčel, ale vlastně už by si život tady na lodi bez něj nedokázal představit. A z myšlenky, že moc nechybělo, aby ten proud otravných slov utichl navždy, se mu zhoupl žaludek. Teď tomu utekl. Jaká je ale šance, že se to nestane příště? Byla válka. Nikdo si nemohl být jistý tím, že tu bude za hodinu, natož zítra. Ve válce se nevyplácí otálet, a už vůbec ne s věcmi, o kterých by potom člověk mohl litovat, že je neudělal.
Jack k němu přistoupil. Beze slova k němu natáhl ruku, v níž svíral cosi zeleného, co pod slupkou skrývalo zářivě žlutou, příšerně sladkou a šťavnatou dužinu.
Nikdy neměl potřebu se s někým dělit. Jenže jemu taky nikdy nikdo nezachránil život. To byl dluh, se kterým neměl nejmenší tušení, jak se vyrovnat.
Harry k němu pomalu otočil hlavu. I přes bledost a únavu se na něj široce usmál a ovoce si vzal. Zdravou rukou vytáhl z kapsy malý nožík a začal plod okrajovat. Jack tam stál, ruce zaražené hluboko v kapsách, a upřeně sledoval horizont.
„Nemusel jsi to dělat,“ utrousil po chvíli na půl pusy, hlasem tak tichým, že ho skoro přehlušilo šplouchání vln o bok lodi.
Harry k němu otočil hlavu a pak se znovu začal věnovat ovoci. „Máš pravdu, nemusel,“ odhodil slupku do moře. „Ale chtěl jsem.“
Znovu zavládlo ticho. Jack tak zoufale celou situaci nechápal. Lidé dělali věci z donucení, ze strachu nebo pro zisk. Jenže vypadalo to, co ani jedna z těch věcí pro Harryho motivací nebyla. Tak co teda? Proč se rozhodl tak riskovat?
„Proč?“ zamumlal.
Odhodil další slupku a povzdechl si. Byl to ten druh povzdechu, jakým rodič častuje dítě, kterému musí vysvětlovat naprosto zjevné věci. „Jacku,“ řekl trpělivě a v hlase mu zaznělo pobavení, „já jsem si všiml, že ty to s lidmi moc neumíš. Ale myslel jsem si, že toto ti už došlo.“ Natáhl k němu ruku s kouskem oloupaného ovoce a usmál se. „Protože jsem kamarádi, ty blbečku.“
O týden později seděli večer u stolu. Výjimečně sami, protože James se s Thomasem vsadil, že udělá salto vzad, a ostatní šli s nimi na palubu, aby se podívali, jak se chudák James potluče. To jim dalo chvilku klidu na matematiku, protože kapitán je informoval, že jakmile dorazí domů, oba je přihlásí na zkoušku.
Harry seděl na druhém konci stolu, zdravou rukou si hrál s tužkou a počítal. A zjevně správně, protože když se podíval na výsledek na konci knihy, usmál se. Zato Jack se při pohledu do klíče zatvářil kysele. Proč byl zatraceně zase místo v Halifaxu někde ve vnitrozemí Afriky?
K čertu s tebou Kennedy, pomyslel si otráveně. No dobře, abys neřekl, že jsem to nezkusil…
„Proč to není dvacet stupňů?“ zamumlal tiše a napůl doufal, že to Harry neuslyší. Žádat někoho o pomoc pro něj bylo jako přiznat totální porážku. Připadal si v tu chvíli odporně zranitelný.
K jeho smůle (nebo štěstí?) ho Harry slyšel.
„Dvacet?“ zvedl hlavu a povytáhl obočí. „Ukaž, dej mi to,“ natáhl se po jeho sešitu. „Co jsi s tím proboha udělal...“ Zkoumal jeho postup. „No protože to počítáš pro jižní šířku, a ne pro severní.“ Přišoupl se k němu. „Dívej, tady to musíš počítat jinak.“
A tak se začali učit spolu. A Harry neodcházel. Nevzdával to, ani když Jack při výpočtech dělal chyby, které by vytočily i svatého. Nevzdával to, ani když po něm Jack naštvaně hodil pohár. Když na něj vztekle vrčel a posílal ho na konec světa a dál. Harry tam pořád byl a nikam nešel.
A Jack se pomalu začínal učit, jak někomu věřit.
„Podívej se, Jacku, já jsem docela tvrdohlavý člověk, víš? Řekl jsem, že tu zkoušku uděláme oba, takže ji prostě uděláme. I kdybych ti to měl do té hlavy namlátit tou knihou.“ Pohledem sjel k jeho ruce. „A házej si po mně klidně čím chceš.“
Jack zavrčel a položil pohár zpět na stůl. Upřel na něj ten svůj ledový pohled, při kterém se kdysi na Justinian zastavovala lidem krev v žilách. Harry mu ale pohled s klidem opětoval a na tváři mu hrál pobavený úsměv. Jako by věděl, že je před ním pes, který štěká, ale nekouše.
„Čeká na tebe příklad,“ provokativně ukázal na sešit. „A dobře ti radím, snaž se. Jinak bych si totiž mohl začít prozpěvovat.“
Jack ztuhl a v očích se mu mihl stín skutečného zděšení.
Harry se vítězně usmál. „No jo, objevil jsem tvoji největší slabinu a nebojím se jí zneužít. Souboj člověka s hudebním sluchem a toho bez. Co myslíš, Jacku, kdo to vydrží dýl?“
Nebezpečně zúžil oči. „Varuju tě, Harry, zkus ze sebe vydat jediný falešný tón a přísahám, že se postarám, aby to byl poslední zvuk, který v životě vydáš,“ procedil mezi zuby. Ale pak, skoro neznatelně, povolil ramena a jeho zrak klesnul k sešitu. „No dobře. Takže víme, že výška slunce v poledne je čtyřicet dva stupňů a patnáct minut, tak...“