Work Text:
Byla to zatraceně otravná plavba. Byla zima, docházelo jim jídlo, a ještě je několikrát otravovali Francouzi. Chvála bohu, že to bylo za nimi. Dneska večer si Jack ty panáky zaslouží.
Vešel se zbytkem posádky, který měl volno, do hospody a rozhlédl se po místnosti, aby našel stůl. A tam v rohu u krbu ho uviděl. Kysele za zatvářil, když si všiml, že ten cucák má uniformu kapitána.
Posadili se ke stolu naproti, ale Hornblower si ho zjevně zatím nevšiml, což Jacka jenom těšilo. Poslední, co chtěl, bylo, aby se nedej bože potkali.
Ovšem dnešního večera neměl mít štěstí. Nejprve se musel prodrat zástupem lidí k hospodskému, který nevěděl, kde mu hlava stojí, pak mu musel třikrát připomenout ty rumy, na které čekal, a nakonec se na čerstvě uvolněné místo vedle něj postavil on. Z celé přeplněné hospody zrovna on.
Ovanul ho zlý stín jeho minulosti. Žil teď sice jiný život, ale to neznamenalo, že starý Jack byl pryč. Nebyl totiž žádný starý a nový Jack. Byl jen jeden, který se naučil držet své démony na řetězu. Ale teď cítil, jak se mu v hrudi rozlévá ta známá horká vlna zášti. Pohled na Hornblowera v něm okamžitě probudil všechno to pohrdání k lidem, kteří měli to štěstí být oblíbenci osudu i kapitánů.
Jediné pozitivní teď bylo, že se s ním střetl sám, bez jeho přátel. Nebyl teda žádný svědek toho, že mu neprojevil řádně úctu, jak se sluší na poručíka, když se setká s kapitánem.
Hornblower mu kývl na pozdrav a absenci zdvořilostních formalit se rozhodl přehlédnout. Jack sotva patrně kývl taky.
„A ten spratek?“ zeptal se, protože stát vedle sebe mlčky bylo ještě divnější než vést zdvořilý rozhovor, a rozhlédl se. „Měl jsem za to, že jste nerozlučná dvojka.“
„Pan Kennedy zemřel,“ odpověděl mu Hornblower věcně, aniž by se na něj podíval.
Cože?!
„Necelý rok po tom, co jsme se viděli naposledy v tom přístavu.“
Jack si vždycky myslel, že Kennedy patří k těm šťastnějším. Těm, kterým se dařilo, kteří měli to, čeho on, jak si tehdy myslel, nikdy nemohl dosáhnout. A teď byl mrtvý. A nemohlo mu být ani třicet.
Nejen k němu uměl být život nespravedlivý.
„Jak?“ zamumlal.
„Na zranění z bitvy.“ Stočil k němu oči, které doposud upíral před sebe. „Překvapuje mě, že se ptáte, pane Simspone. Měl jsem pocit, že jste se nikdy moc nezajímal o osudy jiných lidí. Především Archieho,“ dodal kousavě.
„Myslíte si, že lidé se nemůžou změnit, pane Hornblowere?“ opáčil.
„Myslel jsem si, že u některých je to více než nepravděpodobné.“
Sjel ho pohledem od hlavy k patě a ušklíbl se. „No vidíte, já jsem si to myslel taky. Například ten mladý ustrašený cucák, který první týden umíral na mořskou nemoc, a to prosím v klidném přístavu... ten, co nebyl schopný ani vydat rozkaz, ten, ze kterého byla nejistota cítit na sto honů... ten taky nevypadal, že by to někdy měl dotáhnout na kapitána. Ale očivodně se změnil. Tak proč by se nemohl změnit někdo jiný?“
Chvíli ho sledoval očima, které se už ničím nepodobaly na oči toho děcka, které znal z Justinian.
„Zřejmě máte pravdu.“ S tím vzal od hospodského sklenici piva a odešel.
Jack na své rumy ještě musel chvíli počkat. Hospoda hlučela, ale to pro něj jako kdyby přestalo existovat.
Slyšel moře. Zase byl ve člunu. Nad sebou měl hvězdy.
Odpouštím vám.
Potřásl hlavou, aby odehnal vzpomínku na situaci, ke které se vracíval, když si potřeboval připomenout, že má cenu se snažit žít jinak. Nestárnoucí obraz kluka v člunu mu opakoval ta slova, která mu dávala sílu a naději.
A teď byl mrtvý.
„Nechat se zabít, Kennedy...“ zamumlal.
Když před něj hospodský konečně postavil šest panáků rumu, jednoho do sebe rovnou obrátil a poručil dolít. Potom se otočil, aby mávl na někoho od jejich stolu, aby mu pomohl všechno odnést, ale Harry už stál za ním.
„Kdo byl Kennedy?“ zeptal se ho, když se posadili. Neptal se, protože by byl zvědavý, Harry nikdy nepátral po informacích ze zvědavosti. Ptal se, protože měl pocit, že Jack o tom potřebuje mluvit. Ale ptal se tónem, který mu zároveň dovoloval jen cosi zabručet, kdyby odpovídat nechtěl.
Ale on se rozhodl odpovědět. „Sloužili jsme spolu,“ řekl a hlas měl pevný, i když uvnitř se cosi zachvělo. „Jednou mi velmi dobře poradil.“
Harry pokýval hlavou a Jack by přísahal, že ví. Ví, co bylo na Justinian a potom ve člunu. Občas měl pocit, že je pro Harryho jako otevřená kniha.
Muž vedle něj zvedl sklenku. „Tak na ty, co nám dobře radí.“
Jack si s ním mlčky přiťukl.