Chapter Text
Jan se probudil ještě před úsvitem, což samo o sobě považoval za urážku proti veškerému pořádku světa. Nebylo to poprvé. Od návratu do Ratají se mu spánek lámal na krátké, neklidné kusy, jako by se jeho tělo pořád neumělo rozhodnout, jestli už je v bezpečí, nebo jestli má při každém vzdáleném zvuku sahat po kudle, kterou si zvykl schovávat u čela postele. Některé noci se budil s prudkým nádechem, přesvědčený, že slyší křik Pražanů z posledního dne obléhání Suchdola, jiné jen otevřel oči do tmy a dlouho ležel bez hnutí, protože věděl, že kdyby se pohnul, zjistil by, že je ve své komnatě sám.
Tahle noc ale sama nebyla.
A možná právě proto ho její konec tak nesnesitelně rozčiloval.
Ležel na boku, čelem k oknu, před kterým se těžká látka závěsu jen nepatrně světlela. Zvenčí ještě nedoléhal obvyklý ruch hradu, žádné řinčení věder, žádné kroky či hlasy vojáků na nádvoří. Jen vzdálené zaškrábání něčeho ve zdivu, tlumené odkašlání z chodby a tiché praskání uhlíků v ohništi, které už dávno přestalo hřát tak, jak mělo. Jan cítil na zádech chlad rána, ale před hrudí měl ještě teplo. Ne z pokrývek. Ty během noci odkopal, stáhl, zase přetáhl přes sebe a nakonec nechal napůl spadnout na zem, protože v jednu chvíli mu bylo horko a v druhou se třásl zimou.
To teplo patřilo Jindřichovi.
Ten ležel vedle něj zády k němu, příliš klidný na člověka, který by měl spát, a příliš nehybný na člověka, který ještě neodešel jen proto, že se mu nechce. Jan to poznal hned, i přes ospalost, která mu držela víčka jako olověná závaží. Jindra už byl vzhůru, možná dlouho, možná jen pár okamžiků. Ležel tak, jak ležel vždycky v tuhle hodinu, když noc ještě patřila jim, ale ráno už je začínalo vyhánět z Janovy postele, z Janovy komnaty, z té směšně malé oblasti světa, v níž se na sebe směli dívat bez předstírání.
Jan zavřel oči pevněji, jako by tím mohl ráno odstrčit zpátky za hradby. Ba ještě lépe až do Uher za tou liškou ryšavou.
„Ani na to nemysli,“ zamumlal do Jindrova ramene.
Jindra se nepatrně pohnul. Jan cítil, jak se pod jeho tváří napjaly svaly, jak se mu dech na okamžik zadrhl, ne leknutím, spíš tichým smíchem, který se rozhodl nevypustit ven. „Na co?“
„Na cokoliv, co zahrnuje vstávání.“
„Ještě jsem nic neřekl.“
„Znám tě,“ zabručel Jan a otevřel jedno oko právě natolik, aby viděl rozmazaný obrys jeho krku, tmavší pramen vlasů přilepený k pokožce a šikmou čáru staré jizvy, kterou by ve dne nikdy nesledoval tak dlouho, jak si dovoloval teď. „Máš v sobě takovou tu odpornou ranní rozhodnost. Člověk ji z tebe cítí i poslepu.“
„Někdo ji mít musí.“
„Ne. Nemusí. Je to zbytečná vlastnost a měla by být zakázaná.“
Jindra se konečně otočil, pomalu, opatrně, aby matrace nezavrzala hlasitěji, než bylo nutné. V přítmí byl jeho obličej měkčí než přes den. Jan měl někdy pocit, že ráno z něj spadne kus toho, co přes den nosil jako zbroj, nejen skutečnou, ale i tu neviditelnou, ze zatnutých čelistí, opatrných odpovědí a pohledu, který se pořád rozhlížel po nebezpečí. Tady, v posledních zbytcích noci, měl Jindra oči unavené, ale otevřené. Vlasy mu padaly do čela a na tváři měl otisk polštáře, což Jan považoval za nesmírně nespravedlivé, protože i tak vypadal lépe, než měl kdokoliv právo vypadat v takovou nekřesťanskou hodinu.
„Jestli zůstanu ještě chvilku, někdo mě uvidí.“
Jan se zamračil, i když to Jindra v té tmě nemohl vidět dost zřetelně. „To říkáš pokaždý.“
„Protože to pokaždý platí.“
„A přesto si zatím ještě neumřel.“
„To není zrovna nejlepší měřítko bezpečí.“
Jan by měl říct něco lehkého. Nebo něco kousavého. Nebo něco o tom, že Jindra dělá z obyčejné chůze po chodbě výpravu za nepřátelské linie. Jenže odpověď se mu zasekla v krku, protože věděl, že Jindra má pravdu. Oba ji znali. Byla s nimi v té komnatě pokaždé, i když za sebou zavřeli dveře a zhasli svíci. Ležela mezi nimi, když se dotýkali. Stála u okna, když Jan šeptal Jindrovo jméno příliš tiše, protože zdi v Ratajích byly staré a staré zdi měly podivnou zálibu poslouchat. Seděla na okraji postele každé ráno, když Jindra sbíral po tmě svoje věci a Jan předstíral, že ho to nedere na kusy.
Nebylo to tak, že by o tom museli pořád mluvit. Právě naopak, většinu času nemluvili vůbec. Naučili se všechno kolem svého tajemství zacházet jako s každou jinou věcí, která mohla člověka zabít, pokud ji podcenil. Věděli, které schodiště zůstávalo prázdné, dokud se kuchyně neprobudila naplno. Věděli, že strážný Matěj chodí každé ráno kolem Janových dveří později, než tvrdí, protože se nejdřív zastavuje u dívek v prádelně pro pohlazení a klepy. Věděli, že stráž u severní chodby bývá po druhém kohoutím zakokrhání ospalá a méně pozorná, ale jen pokud měl předchozí večer službu Mikuláš, ne Ondřej, protože Ondřej byl podezřívavý mizera a nudil se natolik, že si všímal i věcí, do kterých mu nic nebylo.
Věděli, kdy mohou projít. Kdy nemohou. Kdy má Jindra nést v ruce svinutý pergamen, aby vypadal jako posel. Kdy má Jan nechat na stole otevřenou mapu, kdyby někdo nečekaně vešel, což se nestávalo často, ale dost často na to, aby mu při každém zavrzání podlahy ztuhla záda. Věděli, že se nesmějí příliš dlouho dívat jeden na druhého ve společnosti, že Jan se nesmí usmát tím jedním způsobem, který neuměl dost dobře skrýt, a že Jindra ho nesmí oslovit zdrobnělinkou, pokud za dveřmi není jistota ticha.
A přesto v tom byla rutina. Ne klid, ale něco, co se klidu podobalo, když člověk přimhouřil oči. Jan občas přemýšlel, jestli se dá zvyknout na cokoliv, i na to, že láska má přesný čas odchodu a bezpečnější schodiště. Nenáviděl to slovo, když se mu objevilo v hlavě.
Láska.
Příliš měkké. Příliš hloupé. Příliš básnické. A přitom jiné pro Jindru neměl. Touha byla málo. Náklonnost směšná. Slabost nepravdivá, i když možná nejbližší tomu, co na sobě nesnášel. Jindra byl jeho slabost v tom nejhorším i nejlepším smyslu. Někdo, proti čemuž ani nejlepší brnění nepomáhalo.
„Ještě je tma,“ řekl Jan nakonec a znělo to tvrdohlavěji, než zamýšlel.
„Ne na dlouho.“
„Tma je tma. Nehádej se se mnou o tmě.“
„Ty se hádáš i s ránem.“
„Ráno si začalo.“
Jindra se pousmál. Byl to jen náznak, sotva pohyb koutku úst, ale Jan ho viděl, protože v té posteli viděl věci, které by jinde vidět nesměl. „To jsem si všiml.“
„Tak ho neprovokuj. Třeba odejde.“
Jindra se nadechl k odpovědi, ale místo toho se jen sklonil a políbil Jana na čelo. Bylo to tak něžné, že Jan na okamžik úplně zmlkl.
Nesnášel, když to Jindra dělal.
Teda... ne doopravdy.
Nesnášel, jak rychle ho tím odzbrojil. Polibek na ústa uměl přijmout s dravostí, s výsměchem, s rukama ve vlasech a zuby na spodním rtu, aby nemusel vypadat příliš zasaženě. Polibek na čelo byl zrada. Byl v něm klid, o který si Jan neuměl říct. Byla v něm péče, kterou neuměl přijmout důstojně. Bylo v něm něco, co říkalo, že Jindra vidí i tu část jeho, která ráno mžourá do šera, má rozcuchané vlasy, pomačkanou košili odhozenou někde u nohou postele a v krku nevyřčenou prosbu.
„Tohle je podlé,“ zamumlal Jan.
„Co?“
„Pusinkovat mě takhle, když víš, že nemám sílu se bránit.“
„A ty se chceš bránit?“
Jan se na něj podíval. Ospalost mu ještě seděla v očích, ale v hrudi se mu pohnulo něco živého, horkého a bolestně známého. „Ne.“
Jindra se k němu sklonil znovu, tentokrát pomaleji. Polibek na ústa byl krátký, ale Jan ho stejně chytil za zátylek a přidržel ho u sebe o okamžik déle. Cítil na rtech jeho teplo, v nose slabý pach potu, kouře a něčeho, co už si nespojoval s žádným místem ani věcí, jen s Jindrou. Měl by ho pustit. Věděl to. Věděl to stejně jasně jako Jindra. Každá další chvíle byla nebezpečnější než ta předchozí. Jenže vědět něco a udělat to byly dvě odporně rozdílné věci.
Když se od sebe odtáhli, Jindra zůstal tak blízko, že se jejich nosy dotýkaly. „Janečku.“
Jan zavřel oči. V tom jediném slově bylo všechno, co Jindra nemohl říct hlasitěji. Něžnost, varování, omluva, trpělivost, únava. Jan to jméno z jeho úst miloval a zároveň nenáviděl, protože existovalo jen tady. Za dveřmi se z něj znovu stával pan Ptáček, mladý pán, urozený synovec, povinnost, závazek, hlupák s pohárem vína a příliš ostrým jazykem. Ale v téhle posteli byl jen Jan. Jen Jan. A někdy se bál, že kdyby Jindra jednoho dne přestal jeho jméno říkat, přestane existovat i ta část jeho, která na něj odpovídala.
„Ještě chvilku,“ řekl tišeji.
Jindra na něj hleděl tak, že Jan věděl, že ho to stálo námahu. „Nemůžu.“
„Můžeš. Jen nechceš.“
„Chci.“
To bylo horší než odmítnutí. Jan otevřel oči a zjistil, že Jindra se nedívá stranou, ani se neusmívá, ani si z něj nedělá legraci. Prostě to řekl. Chci. Bez příkras a bez obrany. Jan najednou nevěděl, kam s vlastníma rukama. Jednu měl pořád na jeho zátylku, prsty zapletené v teplých vlasech, druhou někde mezi nimi, sevřenou v pokrývce, jako by se jí mohl držet a nespadnout.
„Tak prosím nechoď,“ vydechl, a protože ta slova vyšla příliš opravdově, okamžitě je zkusil zakrýt zamračením. „Nebo aspoň ne tak dramaticky. Vypadáš, jako by tě čekala poprava, a přitom jdeš jen přes chodbu.“
„Přes chodbu, kde mě nesmí nikdo vidět.“
„Můžeš říct, žes mi nesl zprávu.“
„Jakou zprávu?“
Jan se zamyslel jen na půl okamžiku. „Nějakou velmi důležitou.“
„To určitě přesvědčí každého.“
„Samozřejmě. Jsem velmi důležitý člověk. Dostávám velmi důležité zprávy v podivných hodinách.“
„Od polonahých mužů?“
„Kdyby ses oblékl, tenhle problém by odpadl.“
Jindra se tiše zasmál, tentokrát už skutečně, ale hned se zarazil a podíval se ke dveřím. Ten pohyb byl drobný, skoro nepatrný, jen krátké otočení hlavy, rychlé ztichnutí dechu, ale Jan ho viděl a vztek v něm vystřelil tak prudce, až ho skoro překvapil. Ne na Jindru, ale na dveře, na chodbu, na hrad, na svět, který jim nedovolil ani smát se v posteli tak hlasitě, jak by chtěli. Na rok, v němž se narodili. Na jména, která nesli. Na jejich společenské postavení. Na všechno, co stálo za prahem a čekalo, až se k tomu znovu vrátí.
„Nikdo tam není,“ řekl ostřeji, než chtěl.
Jindra mu položil dlaň na hruď. Nebylo to gesto, které by ho mělo umlčet silou. Stačilo, že tam ta ruka byla, teplá, těžká a skutečná. Jan cítil vlastní srdce, jak pod ní bije rychleji, než by mělo. Jindra to musel cítit taky, ale nic neřekl. Jen ho pohladil palcem po klíční kosti, pomalu a jednou, jako by mu připomínal, že ještě pořád jsou tady. Ještě pořád ne na chodbě. Ještě pořád ne před cizíma očima.
„Musím jít,“ řekl Jindra znovu, tentokrát měkčeji.
Jan by mohl přikývnout. Mohl by se zachovat dospěle, velkoryse a rozumně. Nic z toho mu ale nebylo vlastní v pět ráno, když mu z postele vstával člověk, kterého by si nejraději přivázal k sobě a všem tvrdil, že je to z bezpečnostních důvodů. Místo toho si povzdechl tak teatrálně, že by to vzbudilo soucit jen u někoho, kdo ho vůbec neznal.
„Jestli už mě opouštíš, podej mi aspoň tu košili.“
Jindra zvedl obočí. „Tvou?“
„Ne, Hanušovu. Samozřejmě že moji.“
„Ty chceš, abych ti podal tvoji košili?“
„Chci, abys nevypadal jako důkaz hříchu, až půjdeš po chodbě.“
„Důkaz hříchu?“
„Nemrač se, víš, jak to myslím.“
Jindra se posadil a matrace pod nimi tiše zaskřípala. Jan ten zvuk nenáviděl a miloval zároveň. Připomínal mu každou noc, kdy Jindra přišel, každé opatrné usednutí na kraj postele, každý okamžik, kdy mezi nimi ještě existoval poslední kousek prostoru a pak už ne. Teď ho ale připomínal jinak. Jako závěr. Jako poslední řádek něčeho, co by mělo pokračovat.
Jindra sáhl po košili přehozené přes nízkou truhlu u postele. Jan ji tam večer odhodil, nebo ji Jindra odhodil, nebo ji odhodili oba, těžko říct, noc v sobě měla několik míst, která se mu rozpíjela do jednoho dlouhého doteku. Látka byla pomačkaná a jeden tkaloun u krku se zauzlil. Jindra si ji přetáhl přes hlavu, a než stačil začít zápasit se šněrováním, Jan se také posadil.
Okamžitě toho litoval. Pokoj se s ním na vteřinu nepříjemně zhoupnul, protože spal málo, pil víc, než měl, a Jindrovo teplo mu zmizelo od těla tak náhle, že mu z toho bylo zima. Přesto natáhl ruce a odstrčil Jindrovy prsty.
„Ukaž.“
„Umím si zavázat košili.“
„To je odvážné tvrzení vzhledem k tomu, co právě předvádíš.“
„Je tma.“
„Je šero. A ty máš ruce jako sedlák po zimě.“
„Jsem kovářův syn.“
„Tím se nechlub, když se snažím zachránit tvou pověst člověka, který zvládá základní oblékání.“
Jindra ho nechal. To bylo na tom nejhorší. Kdyby se s ním hádal, kdyby ho odstrčil, kdyby mu řekl, že na to nemají čas, Jan by se mohl rozčilovat. Jenže Jindra seděl tiše, tvář natočenou trochu stranou, a dovolil Janovi, aby mu upravil tkalouny u krku. Janovy prsty byly zpočátku nešikovné. Nebyl úplně vzhůru a tkaničky se mu pletly, ale dělal to schválně pomalu. Nebo možná ne úplně schválně, možná jen využíval každou záminku, aby se ho ještě dotýkal způsobem, který se dal nazvat praktickým.
Měl Jindru před sebou tak blízko, že viděl drobnou tmavou tečku na jeho čelisti, místo, kde se nejspíš večer řízl při holení, pokud se tomu rychlému oškrábání nožem vůbec dalo říkat holení. Viděl stín pod jeho okem, který tam dřív nebýval, nebo si ho dřív jen nevšímal. Viděl na jeho krku značku, kterou tam zanechal on sám, nízko u límce, ale pořád příliš vysoko na Janův vkus. Takhle, neberte ho špatně, jestli něco opravdu zbožňuje, tak je to značkování svého teritoria v podobě menších a větších červeno-fialových kroužků na těle svého milého. Kovářovo opálené torso a vnitřní strana stehen, přesně tam, kde bývá kůže nejjemnější, bývají neustále posety značkami vlastnického práva mladého pana Ptáčka. A Jindra vůči tomuhle všemu nijak neprotestoval, ba naopak. Nicméně všechny značky na jeho těle mohly být jednoduše skrytelné pod oblečením. Teda... až na tuhle jednu, krásně se vyjímající na Jindrově krku. Co k tomu říct? No tak se Jan trochu neudržel, a co jako?
Hned na to ztuhl.
Jindra si toho všiml. Samozřejmě, že si toho všiml. „Je vidět?“
Jan mu límec povytáhl a zamračil se na něj, jako by to byla Jindrova vina. „Kdybys nebyl tak utrženej ze řetězu, tak by se to nestalo.“
„Takže to je moje chyba? Já jsem si ji udělal sám?“
„To je jedno. Teď si musíš vzít něco ke krku.“
„V takovým horku?“
„Máš nějaký lepší nápad?“
Jindra se na něj podíval s tak suchým výrazem, že Jan málem zapomněl být podrážděný. „Příště bys mohl míň kousat.“
Jan mu utáhl tkaloun trochu prudčeji, než bylo nutné. Jindra se ani nepohnul, jen se mu v očích objevil ten tichý smích, kvůli kterému Janovi vždycky připadalo, že ztrácí půdu pod nohama. „Příště bys mohl míň znít, jako by sis stěžoval.“
„Já si nestěžuju.“
„Výborně.“
Jan se k němu naklonil, aby mu uhladil látku na ramenou. Byl to zbytečný pohyb, protože košile stejnak zůstala pomačkaná, Jindra ale vlastně ani nevypadal jako někdo, kdo strávil noc rozumně, a Janovy prsty se mu o vteřinu později zase zastavily na hrudi. Cítil pod látkou teplo jeho těla a na okamžik si dovolil představit, že by to mohlo být jednoduché. Že by Jindra nemusel odcházet před úsvitem. Že by mohli usnout a probudit se, až se jim zachce. Že by na dveře někdo zaklepal a Jan by mohl zavolat, ať jdou k čertu, protože je se svým mužem a nechce být rušen.
Ta myšlenka byla tak nesmyslná, tak vzdálená a tak krásná, že ho skoro rozbolela hlava.
„Janku,“ řekl Jindra tiše.
Jan odtáhl ruku, jako by se popálil. „Co?“
„Přemýšlíš moc nahlas.“
„Nic jsem neřekl.“
„Právě.“
Jan se na něj zamračil. „Nesnáším, když děláš... tohle.“ Rozhodil rukama s hlasitým odfrknutím.
„Co?“
„Když se tváříš, že mi vidíš do hlavy.“
Jindra se na okamžik odmlčel. Pak řekl: „Nevidím. Jen tě znám.“
To bylo skoro horší. Jan na něj hleděl a měl nutkání něco odseknout, něco lehké a ostré, něco, co by tu větu vrátilo do bezpečnější vzdálenosti. Jenže Jindra ho opravdu znal. Ne celého, možná nikdo neznal člověka celého, ani sám sebe ne. Ale znal dost. Znal Jana, který se ve společnosti smál příliš nahlas, když se cítil zahnaný do kouta. Znal Jana, který byl nejkrutější ve chvíli, kdy měl strach, a nejprotivnější ve chvíli, kdy chtěl, aby ho někdo držel v náruči. Znal Jana, který dokázal pronést drzost před celou síní, ale v noci někdy sevřel Jindrovo zápěstí jen proto, aby se ujistil, že tam pořád je. A Jan nevěděl, jestli je horší být takhle poznaný, nebo vědět, že po tom touží.
Ze zdi za dveřmi se ozval vzdálený zvuk kroků. Oba ztichli najednou.
Nebyl blízko. Jen někdo prošel po chodbě o patro níž, nebo možná na schodišti za rohem. Rataje se probouzely, pomalu, ale jistě. Někde kohout vydal první chraplavý pokus o zakokrhání, spíš uražený než slavnostní. Z nádvoří dole dolehl tlumený hlas, příliš nezřetelný na slova, ale dost zřetelný na varování. Čas, který patřil jim, se zužoval.
Jindra vstal.
Jan ho nechal, což považoval za důkaz nesmírné ušlechtilosti a tragického sebezapření, které ovšem nikdo nikdy náležitě neocení. Sledoval ho, jak sbírá zbytek oblečení, jak si přetahuje přes hlavu svrchní tuniku, jak si rychlými pohyby upravuje opasek. Bylo v tom něco bolestně známého. Stejný sled pohybů jako pokaždé. Košile, tunika, opasek, boty, nůž, pohled ke dveřím, naslouchání, pak ještě jeden pohled k Janovi. Každý krok měli vyzkoušený, a přesto ani jeden z nich nikdy nepůsobil úplně klidně.
„Počkej,“ řekl Jan, když Jindra sahal po botě.
Jindra se narovnal. „Co je?“
Jan vylezl z postele s takovou důstojností, jakou mu dovolovalo rozcuchané ráno, bosé nohy a vlasy trčící nejspíš do všech světových stran. Přešel ke stolku, kde ležel svinutý pergamen, který tam nechal večer schválně. Převázal ho kouskem provázku a podal ho Jindrovi.
„Kdyby tě někdo zastavil.“
Jindra se podíval na pergamen a pak na něj. „A co je v něm?“
„Velmi důležitá zpráva.“
„Takže je prázdnej.“
„Není!“
A vskutku nebyl. Jan ho sepsal včera večer, chvilku předtím, než se ozvalo přerušované zaklepání, dvakrát klouby, třikrát bříšky prstů.
List složený pod pečetí
Jindro,
přijď dnes touž cestou jako posledně. Ne hlavním schodištěm. Jestli tě uvidí někdo z čeledi vycházet od mých dveří, budeš tvrdit, že mi neseš zprávu od Racka.
A budeš to tvrdit přesvědčivě, protože já budu muset předstírat, že jsem ji čekal. Což by bylo krajně nepohodlné, neboť nečekám žádnou zprávu.
Čekám tebe.
A pro lásku Boží, nešlapej znovu na třetí kámen pod kaplí. Vrže tak hlasitě, jako by se rozhodl prozradit každý náš hřích.
A pro lásku nás dvou, spal tyto slova, jakmile budou tebou přečteny.
Tvůj Jan
p.s. chybíš mi už teď
Jindra si pergamen vzal, ale jeho tvář na okamžik změkla. Nebyl to pobavený výraz, aspoň ne jenom. Bylo v něm něco unaveného, vděčného a smutného zároveň. Jan ten výraz nesnášel, protože mu připomínal, že tohle všechno není jen hra. Že pergamen v Jindrově ruce není chytrý žert, ale štít. Ubohý, tenký, směšný štít proti lidem, kteří by se ptali, proč kovářův syn vychází z pokoje mladého šlechtice v hodinu, kdy se slušní lidé teprve obracejí na druhý bok.
„Severní schodiště,“ řekl Jan, protože kdyby mlčel, možná by řekl něco jiného. „Ne hlavní. A pokud uvidíš Ondřeje, vrať se.“
„Vrátit se k tobě?“
„Ne, dolů do sklepa. Samozřejmě ke mně.“ Protočil Jan očima.
„To by bylo ještě horší.“
„Přestaň mi pořád odmlouvat.“
„Někdo musí.“ Zazubil se na něj Jindra.
Jan mu chtěl říct, že nemusí. Že nemusí být pořád ten rozumný, ten opatrný, ten, kdo odchází první, protože Jan toho není schopen. Že ho to mrzí, i když to slovo bylo tak neobratné, že by se mu v ústech nejspíš rozpadlo. Místo toho se natáhl a uhladil mu límec, znovu, i když už ho upravil před chvílí. Jindra neřekl nic. Jen se trochu naklonil do doteku, tak málo, že by si toho nikdo jiný nevšiml. Jan ano.
„Dnes večer,“ řekl Jan, a z nějakého důvodu mu hlas zněl tišeji. „Budeš v síni se mnou.“
Jindra na něj pohlédl opatrněji. „Proč? Já už jsem slíbil-“
„Protože tam bude nuda.“
„To není důvod.“
„Pro mě je.“
„Janečku.“
Zase to jméno. Zase tak tiše, že se skoro ztratilo mezi nimi, ale Jan ho slyšel celým tělem.
„Budou tam šlechticové z širokého okolí,“ řekl nakonec, protože praktické důvody byly snazší než ty pravé. „A Hanuš bude chtít, abych se tvářil, že mě zajímá, kdo komu dluží stříbro a kdo si bere čí sestřenici. Budu potřebovat někoho, kdo mi připomene, že jsem ještě neumřel.“
„To zvládneš i beze mě.“
„To si o sobě myslíš? Že jsi nahraditelný?“
Jindra ztichl.
Jan si uvědomil, co řekl, až když to bylo venku. Nebyla to výbušná věta. Nebyla ani nijak zvlášť něžná, aspoň ne ve slovech. Ale mezi nimi dopadla s váhou, kterou Jan nečekal. Jindra se na něj díval a v jeho tváři se něco pohnulo, něco opatrného a zranitelného, co se obvykle schovávalo za pevnější výraz. Jan by to mohl odlehčit. Mohl by dodat, že ho nikdo jiný neumí tak dobře otravovat, nebo že potřebuje u stěny aspoň jednoho člověka, který vypadá, že umí zacházet s mečem. Mohl by utéct. Uměl to skvěle.
Tentokrát neutekl.
„Chci tě tam,“ řekl. „Chci, abys tam byl se mnou.“
Byly to prosté věty. Krátké, skoro obyčejné. Přesto Jan cítil, jak se mu při nich sevřelo hrdlo, protože v jejich světě neexistovalo mnoho způsobů, jak říct víc. Nemohl říct, že chce Jindru vedle sebe pořád. Nemohl říct, že ho chce v síni, na nádvoří, v posteli, na koni po svém boku, u stolu, za dveřmi, před lidmi, na světle, beze strachu. Nemohl říct, že ho chce tak samozřejmě, jako jiní muži mluví o ženách, které si jednou vezmou, o domech, které zdědí, o dětech, které po nich ponesou jméno. Nemohl říct nic z toho. Tak řekl aspoň tohle.
Chci tě tam.
Jindra dlouho neodpověděl. Pak se zeptal: „To je rozkaz?“
Jan se skoro usmál, ale neudělal to. Ne úplně. „Ne.“
Jindra sklopil oči k pergamenu ve své ruce. „Ne?“
„Ne,“ zopakoval Jan a tentokrát to znělo pevněji. „Kdyby to byl rozkaz, tvářil bych se u toho mnohem nesnesitelněji.“
„To jde?“
„Dávej si pozor. Pořád jsem tvůj pán.“
„Teď zrovna vypadáš spíš jako někdo, kdo nemůže najít hřeben. Takové moje malé rozpelichané kuřátko.“ Pronesl Jindra s lehkostí v hlase aby se o chvilku na to naklonil a svou levou rukou mu rozcuchal jeho blonďatou čupřinu ještě o trochu víc.
Jan se urazil jen napůl, protože Jindra se na něj při tom konečně usmál. Unaveně, ale skutečně. A Jan měl na okamžik pocit, že se mu v hrudi povolil uzel, který tam byl od chvíle, kdy se probudil a pochopil, že ráno si pro ně zase přišlo.
„Drzej,“ řekl.
„Učil jsem se od nejlepšího.“
„Očividně ne dost. Já bych to řekl lépe.“
Jindra udělal krok blíž. Jan si pomyslel, že už by neměl. Že každý další krok zpátky k němu znamená další zdržení, další riziko, další věc, kterou si bude pamatovat, až za ním zaklapnou dveře. Jenže neustoupil. Jindra k němu přišel, položil mu dlaň na tvář a políbil ho. Nebylo v tom nic spěšného a právě to bylo nebezpečné. Polibky ve chvíli odchodu měly být krátké, ukradené, praktické, pokud se takové slovo dalo použít. Tenhle takový nebyl. Tenhle říkal, že Jindra slyšel, co Jan řekl. Že tomu rozuměl a že to nebere lehce.
Jan se do něj na okamžik opřel. Rukama sevřel látku Jindrovy tuniky u boků, dost silně na to, aby si připomněl, že ho ještě drží. Když se Jindra odtáhl, Jan ho nepustil hned. Jejich čela se téměř dotýkala a mezi nimi bylo ticho, které by ve dne nemohli mít.
„Tak večer,“ řekl Jindra.
„V síni,“ doplnil Jan.
„Přijdu.“
Jan přikývl. Vypadalo to skoro lhostejně, aspoň doufal. „Dobře.“
Jindra se na něj ještě chvíli díval, jako by chtěl něco říct. Jan skoro doufal, že to neudělá. Skoro doufal, že ano. Nakonec Jindra jen zvedl pergamen. „Velmi důležitá zpráva.“
„Neztrať ji.“
„To by byla tragédie, můj pane.“ Pronesl Jindra s notnou dávkou ironie v hlase.
„Fakt drzej kovářskej.“ Protočil Jan očima. „Že já tě tu trpím.“
Jindra zavrtěl hlavou, ale úsměv mu zůstal na tváři ještě o vteřinu déle. Pak se otočil ke dveřím a tentokrát ho Jan nezastavil. Stál uprostřed komnaty, bosý na studené kamenné podlaze, v rozepnuté noční košili, s rukama prázdnýma a s takovou nechutí k vlastní rozumnosti, že by nejraději něco rozbil. Jindra přiložil ucho ke dveřím a chvíli poslouchal. Pak pomalu zvedl závoru.
Dveře se otevřely jen na úzkou škvíru. Chodba za nimi byla šedá, tichá a cizí. Jindra se ohlédl.
Jan věděl, že by měl vypadat klidně. Měl by mu dát poslední pokyn, kývnout, možná pronést nějakou poznámku, která by celou věc vrátila do bezpečné podoby. Jenže únava mu seděla v kostech a Jindrův polibek brněl na rtech. Tak jen řekl: „Dávej pozor.“
Jindrův výraz změkl. „Vždycky.“
„To není pravda.“
„Skoro vždycky.“
„Lháři.“
„Můj pane.“
To slovo tentokrát nezabolelo. Ne úplně. Bylo v něm škádlení, ještě pořád kousek jejich pokoje, ještě pořád stopa toho, že před chvílí byl Jan jen Jan. Přesto se při něm něco v dálce zachvělo, možná předtucha, možná jen stín dne, který teprve začínal. Jan si toho nevšímal. Nechtěl, protože ráno už jim vzalo dost.
Jindra vyklouzl na chodbu a dveře se za ním zavřely tak tiše, že by člověk skoro mohl předstírat, že tam nikdy nebyl. Jan zůstal stát a poslouchal. Jeden krok. Druhý. Krátká pauza. Pak další kroky, tlumené, opatrné, vzdalující se k severnímu schodišti. Znal jejich zvuk. Znal Jindrovy kroky skoro stejně dobře jako jeho dech ve spánku. Poznal, kdy se pohyboval rychle, kdy ztuhl, kdy se zastavil, aby někoho pustil přejít před sebou. Teď šel klidně. Opatrně, ale klidně.
Jan čekal, dokud ho slyšel. Potom čekal ještě chvíli. A pak ještě chvilku, aby si byl jistý.
Až když se chodba úplně utišila, vrátil se k posteli. Pokrývky byly rozházené, polštář na Jindrově straně promáčknutý, v látce pořád zůstávalo trochu jeho tepla. Jan si sedl na okraj matrace a položil dlaň na místo, kde Jindra před chvílí ležel. Připadalo mu to směšné. Strašně bolestně směšné. Jako něco, za co by se měl sám sobě vysmát. Tak se nevysmál.
Za oknem se světlo pomalu měnilo z černé na modrošedou. Hrad se probouzel. Za chvíli mu služebná donese čerstvou vodu. Za chvíli bude muset vstát, obléct se, nechat si upravit vlasy, poslouchat Hanuše, tvářit se, že ví, co dělá, a být tím, kým měl být. Jan Ptáček. Syn svého zesnulého otce, synovec svého strýce. Budoucí manžel mladé paní Jitky. Mladý pán s povinnostmi, které se blížily pomalu, ale jistě, jako těžký vůz po špatné cestě.
Jan zavřel oči a na okamžik se znovu nadechl do polštáře, který nebyl jeho.
Večer tam Jindra bude se mnou, pomyslel si. Bude stát stranou, s tím svým protivně klidným výrazem, jako by se ho netýkalo nic z toho, co se kolem děje. Jan se na něj podívá přes okraj poháru a bude vědět, že přišel proto, že ho o to požádal. Ne proto, že musel. Ne proto, že to byl rozkaz. Protože Jan řekl, že ho tam chce.
Ta myšlenka ho zahřála a vyděsila zároveň.
Ještě nevěděl, jak snadno se něco takového dá zničit jednou větou.