Work Text:
Lumára se po našem příjezdu nijak nelišila od ostatních měst. Pětadvacítku vítaly obrovské zástupy lidí a ti, kteří se nevešli do ulic, mávali z oken. Slavnosti probíhaly, jak bylo zvykem, dokonce se zdálo, že se lumárský faja snažil na bojovníky udělat ještě větší dojem než kdekoli jinde - ačkoli jsem si myslela, že to je nemožné, hostina byla přeci jen o malý kousek bohatší než v Harmstadu, rochie místních žen byly o malý kousek krásnější, a největší rozdíl představovala hudba.
Lumárský faja si očividně silně zakládal na své kapele a opakovaně prohlašoval, že se jedná o nejlepší hudebníky v Duvalském pohoří. Kapela hrála téměř bez přestání po celou dobu oslav - občas jsem měla pocit, že nemohli mít ani čas se pořádně nadechnout - a jejich dovednosti nejvíce dokazoval počet tanečníků. Tanec byl součástí slavností v každém městě, ale po většinu času se jej členové pětadvacítky neúčastnili s výjimkou Erna, který si nemohl nechat ujít jakoukoli příležitost okouzlit každou ženu v okolí.
V lumárském palatulu se však postupně dali do tance všichni s velmi málo výjimkami. Kapitán cosi zdlouhavě řešil s fajou a zůstal tak po jeho boku celý večer, Jorta víc než hudba zaujalo vše, co mohl vypít, a Daniel tvrdil, že tančit neumí. Dlouho to vypadalo, že se k malému počtu netanečníků přidá ještě Darius s výmluvami na bolestivé koleno, jenže i ten se nakonec nechal přemluvit ženou se širokým úsměvem, který jí nezvadl, ani když jí Darius šlapal na špičky.
Bylo zvláštní je tak vidět. Jako při boji se i při tanci každý z bojovníků pohyboval jinak, zatímco Etiennovy pohyby byly očividně pečlivě nacvičené, Ernovy působily stejně přirozeně jako jeho úsměvy a Raven na první pohled nevěděl, co se sebou (což mu ale nebránilo se bavit). Sama jsem celý postup nechápala a rozdíly mezi muži mi to nijak neusnadňovaly.
Chtěla jsem se na všechno zeptat nejnadanějšího člena pětadvacítky, za celý večer jsem však nedostala šanci s ním promluvit, jak bez přestání střídal jednu partnerku za druhou.
Nakonec se mi to povedlo až o dva dny později, kdy přišel čas na další lekce s mečem. Neustálá pozornost Ernovi zlepšovala náladu, měl se mnou ještě více trpělivosti než obvykle, přestože jsem se málo soustředila a opakovala chyby. Když mi dal chvíli na vydechnutí, zeptala jsem se: “Jak se tančí?”
Erno odtrhnul oči od jakéhosi vzdáleného bodu za oknem a nechápavě naklonil hlavu. “...Cože?”
“Tancování,” řekla jsem, “Jak to funguje?”
Bojovník s dívčím obličejem se na mě dalších pár vteřin beze slova díval, pak se zasmál: “Co to je za otázku? Jak tě to, prosím tě, napadlo?”
Pokrčila jsem rameny. “Předevčírem jste všichni protančili večer. Normálně bys něco takového dělal jen ty, ale tentokrát se do toho pustila skoro celá pětadvacítka. Snažila jsem se tomu porozumět, ale vypadá to, že je toho hodně najednou…”
Erno zavzpomínal na onu noc a uchechtl se. “No, rozhodně se nic nenaučíš tím, že budeš pozorovat Ravena. Ten tancuje, jako by mu hořely podrážky.” Zamyslel se, pak dodal: “Sklenaři netančí?”
Zavrtěla jsem hlavou. To nebyla úplně pravda, měli jsme své tance, ale ty se využívaly zřídka a v ničem se nepodobaly těm nížinářkým; jejich tance byly podivné, ale pravidelné, určité kroky se neustále opakovaly, zatímco my je museli přizpůsobit svým malým kolibám a poškozeným tělům.
Erno se zarazil a přemýšlel. V tichosti přešel ke dveřím místnosti, ve které jsme cvičili, a rozhlédl se na obě strany chodby, poté se vrátil dovnitř a zavřel za sebou se šibalským úsměvem na tváři. “Tak budeš první.”
Odložil dřevěný meč ke zdi, nedaleko k místu, kam toho rána odložil své pouzdro s duvaly, zatímco já stále pevně držela ten svůj a nepříjemně jsem se ošívala. “Spíš jsem myslel, že mi to vysvětlíš.”
Mávnul rukou. “Na tom neni co vysvětlovat. Můžu ti tady odříkat nějaký raz-dva-tři, dva-dva-tři, ale z toho se naučíš leda tak prd.”
Pohled mi sklouzl k zavřeným dveřím. “Co když nás někdo uvidí?” zeptala jsem se s větší nejistotou, než se mi líbilo. “Kapitán mi řekne, že si meč nezasloužím a zakáže mi s tebou trénovat.”
“Nic takovýho ti nikdo neřekne.” Rukou si prohrábnul lesklé vlasy. “Teď čim začít… Co by ses chtěl naučit?”
“No…” Nevěděla jsem, jak odpovědět, tak jsem zopakovala svou původní otázku: “Prostě chci vědět, jak to funguje.”
“Funguje to tak, že si najdeš slečnu, která se ti líbí, případně k tobě přijde slečna, který se líbíš ty. Zeptáš se jí, jestli si chce zatancovat, a když ti řekne ano, tak spolu jdete na parket,” spustil.
“Tahle část mi došla,” postěžovala jsem si.
“Pak už to záleží,” řekl Erno nevinně.
“Na čem?”
“Na tom, co se zrovna tancuje,” řekl, a když viděl, že se chystám vyptávat dál, dodal: “To se liší nejenom krokama, ale třeba i hudbou. Prostě valčík není tango.” Ani jedno slovo jsem neznala.
Než jsem stihla říct něco dalšího, Erno mi pokynul, abych odložila cvičný meč vedle jeho, potom si stoupnul naproti mně, ale než cokoli udělal, dlouze se zadíval do stropu. “Počkej, musim si to v hlavě prohodit, ať tě to neučim na holku.”
“Se mnou si stejně žádná holka nezatančí,” řekla jsem bez rozmyslu.
Poplácal mě po rameni. “Málo si věříš, Ilane. Pojď, začnem klasikou.”
Nato zvedl obě paže do vzduchu, levou si držel blíž k tělu, zatímco pravou natáhl víc do strany. Pochopila jsem, že se snaží napodobit držení těla všech těch žen, se kterými tančil o dva večery předtím. Když jsem se několik vteřin nepohnula, Erno své paže zase svěsil, poté mě opatrně vzal za ruce a začal vysvětlovat. Levou dlaní jsem v mužském postavení měla držet jeho pravou, vlastní pravou dlaň jsem mu pak měla položit na pas, zatímco on mě držel za rameno.
“A teď se soustřeď na nohy, jo? Půjdu pomalu, budeš mě zrcadlit. Stejně jako při nácviku, volný kolena a nestát na místě, jasný? Nesmí to s tebou cvakat jak strojek od hodin,” řekl a aniž by čekal na mou odpověď vykročil jednou nohou dozadu.
Pokoušela jsem se ho následovat, jak nejlépe jsem zvládala. Slyšela jsem, jak si cosi potichu odpočítává, zdánlivě velmi nepravidelně, což mu ale nevadilo. Má snaha mu musela připadat zábavná, po většinu času mě naštěstí ušetřil poznámek.
Snažil se mi dál radit a vést mě, stejně však bylo jasné, že pouze jeden z nás měl přirozený talent a já to nebyla.
Erno si tanec užíval. Tančil v pozici, na kterou nebyl zvyklý, dokonce si také párkrát spletl strany, jak musel každý pohyb v hlavě převracet, jenže navzdory tomu všemu se očividně bavil. Nebylo těžké pochopit, jak mu mohlo propadnout tolik žen, a nešlo jen o odzbrojující úsměv - oči se mu třpytily a jeho čirá radost byla nakažlivá.
Tajemství se ale přeci jen muselo skrývat ještě někde jinde, neboť i Raven se tehdy bavil, přesto nepůsobil zdaleka tak elegantně jako Erno (ačkoli mě jistě zdaleka předčil).
“Jak se tohle všechno naučíte?” zeptala jsem se mezi kroky.
Erno pokrčil rameny. “Asi záleží, jak kdo. Někdo má formální vzdělání, někdo to má prostě ze zkušenosti.”
“Tím máš na mysli vymetávání plesů?” šťouchla jsem do něj.
“Hele, hele. Tohle vymetávání se mi celkem osvědčilo. Cvik nenahradíš. A chvíli s hezkou holkou taky ne, k tomu dorosteš.” Mrknul na mě, potom potřásl hlavou, aby si ohrnul vlasy z čela. “Pak ti ještě ukážu nějaký otočky, ty taky mívaj úspěch. Ale teď se věnuj nohám.”
Znovu jsem se zahleděla do země. Postupně jsem začínala chápat princip a z řady jednotlivých kroků se rýsoval jeden souvislý pohyb.
“No vidíš,” zasmál se Erno. “Už ti co celkem-”
Než stihl větu dokončit, zasyknul, i když spíš překvapením než bolestí. Nedávala jsem pozor, a polovinou svojí váhy mu dupla na špičky.
“Ne, beru zpátky.” Úsměv se mu na rty vrátil téměř okamžitě, až se mu na tvářích vyrýsovaly ďolíčky.
Ani já jsem se neubránila smíchu. Museli jsme se zastavit, protože ani jeden z nás v tu chvíli nebyl schopen popadnout dech.
“Co tady sakra vyvádíte?” zaburácel za námi příliš známý hlas.
Okamžitě jsem od Erna odskočila a otočila se ke dveřím. Kapitán stál těsně před prahem, v chodbě za ním Vargas zvědavě nahlížel do místnosti se zvednutým obočím. Kapitánovy oříškové oči se tvrdě zabodly do Erna a potom do mě.
Zpanikařila jsem. Nevěděla jsem, jestli se dřív omlouvat nebo vymlouvat, takže ve výsledku se mi na jazyk nedostalo vůbec nic.
“Máme přestávku,” odpověděl Erno věcně.
Kapitán s Vargasem vešli do místnosti a kapitán si složil ruce na prsou. “Aha.” Nemusel říct víc, aby bylo jasně, že požaduje podrobnější vysvětlení.
“Ilan se chtěl naučit tancovat, tak ho to učím.” Těsně potom Erno dodal: “S mečem dělá krásný pokroky, podle mě si zaslouží trochu oddychnout.”
Vargas si za kapitánovými zády zakrýval ústa ve snaze se nahlas nerozesmát.
Kapitán se do nás dál opíral pohledem. “Aby si pak moh zawaltzovat s hotulama, až ho budou chtít vyskalpovat?”
“Nemůžu toho kluka strhnout, Joeli…” Erno mi položil ruku na rameno. “Učí se rychle. Nech ho chvíli.”
Kapitán se střídavě díval na Erna a na mě, potom sklouzl očima ke cvičným dřevěným mečům a pak kamsi do rohu. Tam, kde Erno o zeď opíral pouzdro se svými duvaly. Pán pětadvacítky vraštil obočí a nad něčím přemýšlel. Musel ho napadnout onen původní důvod, proč k mému výcviku v boji vůbec svolil.
Přebrousila jsem jeho duvaly a navždy ho zbavila záchvatů bolesti, které soužily každého člena pětadvacítky po mnoho let.
Cítil ke mně dluh.
Vydal ze sebe zvuk na pomezí povzdechu a frustrovaného zavrčení. Ani mě, ani Erna nečekal trest.
Otočil se k východu. “Aspoň ho to uč pořádně…” zamumlal si pro sebe.
To už se neudržel Vargas. “Bys jim to moh ještě ukázat,” zachechtal se a Erno se ke smíchu přidal. Já se stále příliš bála kapitánova hněvu, abych se nahlas smála, pod voalem jsem si ale dovolila široký úsměv, který jsem už nemohla zadržet.
Pán pětadvacítky se naráz ohlédnul na svého pobočníka, jeho výraz tak ocelový, že jsem v něm nedokázala číst.
“Vargasi,” řekl a jen ono oslovení znělo jako rozkaz.
Vargas náhle zpozorněl; jeho úsměv ochabl, ačkoli se nevytratil úplně. Neočekával od kapitána vážnou výhružku.
Žádná taková ani nepřišla, kapitán jen stroze kývl hlavou, aby k němu Vargas šel blíž. Vargas znejistěl, jenže mu nezbývalo než uposlechnout. Udělal pár kroků a postavil se přímo přímo naproti kapitánovi, téměř v pozoru, s nechápavým pohledem.
Kapitán se hned dal do onoho postavení, v jakém jsem se snažila stát já. Stejně jako se mnou Erno, Vargas měl nyní jednu ruku složenou (nebo spíš násilím chycenou) v té kapitánově, druhá paže mu zmateně visela ve vzduchu, než pochopil, co se od něj požadovalo. Levou dlaň složil kapitánovi na rameno.
I když jsem ho srovnávala s nadaným Ernem, kapitán své tělo držel na úplně jiné úrovni. Byl samý úhel, vše na jeho postoji působilo přesně vypočítané a každý sval v těle měl na první pohled zpevněný. Ne ztuhlý, ale zpevněný. Došlo mi, že tohle muselo být výsledkem onoho “formálního vzdělání”, o kterém Erno mluvil.
Občas jsem zapomnínala, že kapitán byl původně šlechtic. Nyní tato skutečnost nešla přehlédnout.
Vykročil, zatímco Vargas ho s vykulenýma očima a zmatenou neobratností následoval. Pán pětadvacítky hleděl před sebe s naprostou vážností; v překvapení mi došlo, že se jednalo o plné soustředění, stejné, jaké míval v boji. Jako by na tuto chvíli nic jiného neexistovalo, jen přesná posloupnost pohybů, které bylo nutno vykonat v přesném pořadí s přesnou rychlostí, přesnou silou a přesným směrem.
Nebyl tak krásný jako Erno, žádná radost z něj nevyzařovala. Erno byl okouzlující, protože to byl Erno, protože se usmíval a těšil. Kapitán byl okouzlující, protože se od něho nedal odtrhnout zrak. Bylo to jako sledovat mistra brusiče při práci, mou pozornost nepoutala jeho vášeň nýbrž oddanost k jedné činnosti.
Dovednost a schopnost, které šlo dosáhnout pouze úsilím a vytrvalostí. V kapitánově případě možná tvrdohlavostí.
Zaslechla jsem, jak si Erno vedle mě znovu něco počítá, tentokrát dokonale pravidelně. Celou scénu sledoval nevěřícně. Jeho úžas se mísil ještě s něčím, skoro se to zdálo jako obdiv.
Vargas se rozpačitě střídal pohled mezi kapitánem a zemí, v urputné snaze nezakopnout a neskácet se k zemi. Kapitán by se ho v takovém případě nejspíš ani nesnažil chytit.
Několikrát spolu obtočili malý kruh, když najednou kapitán Vargase pustil, tedy alespoň částečně. Stále se jednou rukou drželi navzájem, zbytkem těla se ale oddálili a Vargas se otočil na místě kolem dokola - z jeho tváře bylo znát, že sotva sám věděl, co se právě stalo. Hned na to ho kapitán opět držel v původním postavení a po pár dalších krocích sebe i Vargase zastavil.
Myslela jsem si, že první pobočník musel konečně ztratit rovnováhu, protože se hluboce zaklonil, a já byla připravena ho vidět rozpláclého na zemi. Tak se však nestalo, kapitán Vargase pevně podepíral a následně ho jedním ladným pohybem zvedl zpět do stoje,
Erno se ke mě naklonil a zašeptal: “Tomu se říká propad. Po tom slečny šílej.”
Nestihla jsem mrknout a kapitán stál jako vždy, vzpřímeně a v pozoru, tentokrát upřeně hleděl na Erna. Vargas stál nedaleko od něj, lehce se zadýchával s pootevřenými ústy a zdánlivě se mu točila hlava.
“Máš se toho ještě hodně co učit,” řekl pán pětadvacítky přísně a nepotlačil vítězný úšklebek.
Ernovi nezbylo než kývnout uznáním a já jsem pro jistotu udělala to samé.
Kapitán nakonec ještě pokynul ke cvičným mečům, pak se otočil a vypochodoval ven.
Oba jsme stočili oči k Vargasovi, který právě třepal svou košilí, aby se ochladil. Pochybovala jsem, že pro něj bylo až tak náročné s kapitánem udržet krok, tak jsem jeho chování připsala rozpakům. Opětoval náš pohled, jako by se tak chtěl ujistit, že jsme všichni byli svědky té stejné události.
“Jestli o tomhle znova uslyším od kohokoli,” řekl a ukázal na nejpohlednějšího člena pětadvacítky, “tak ti už nikdy nezašiju jedinej steh hezky, rozumíš?” Z jeho hlasu bylo poznat, že šlo o vtip a nikoli o výhružku. “Hnusný jizvy do konce tvýho života.”
“I hnusný jizvy se daj prodat,” odvětil Erno. “Je za nima příběh. A za takovouhle jizvou by byl sakra příběh,” zasmál se.
Vargas se smál taky, ačkoli trochu poraženě. “Odteď před ním mlčím,” kývnul směrem, kterým kapitán právě odešel. Napadlo mě, že by se kapitán musel doopravdy zbláznit, kdyby s ním Vargas už nikdy nepromluvil.
Když náš smích utichl, i Vargas se dal k odchodu, ale těsně, než se rozloučil, se ještě podíval na mě. “Ilane?”
Zpozorněla jsem.
“Příště ho požádej, ať ti ukáže polku.”
Erno se opět hystericky rozchechtal.