Work Text:
Místností se rozléhala živá hudba a smích. Na menším pódiu, pod obzvlášť velkým párem paroží, stála malá skupinka mutikantů, nijak proslulých, ale přece jen se jim podařilo získat nějaký ten prostor na hraní. Lidé se kolem bavili u stolů, různe druhy čaje stojící před nimi.
„Ha! A tu máš!“ ozvalo se z jednoho rohu, kde seděl jistý páreček detektivů s jedním párem očí. Olbram s plesknutím položil kartu na stůl a ušklíbl se na svého společníka.
Lafka se ale nedal zastrašit a s odhodláním na odhazovací balíček přihodil srdcové eso: „Stojíš. Jedu já.“
„Ne tak zhurta!“ prohlásil jeho protivník a z rukou vytasil svoje vlastní eso! Situace nabývala na grádech!
Ale počkat! Najednou Palaméd ve dvou prstech nadzvedl kartu s vítězoslavným pohledem. A to snad ne! Na balíček přistálo další eso!
„Ach! Jak hrozné! Dostal jsi mne, ukrutný červe!“ zaskučel Olbram a ve vzduchu zamával svou švýcarskou rukou, jako by někoho proklínal.
Lafka ho nechal, chvíli ho jen pozorujíc, než pomalu přesunul svou poslední kartu na vrch hromádky, pikovou sedm, efektivně ukončujíce hru.
Protáhlejší tam seděl, pusa otevřená v šoku. Jak jen mohl tak rychle prohrát?
Poté se opřel o sedačku a zadíval se na Lafku falešně uraženým pohledem: „To není fér! Musel jsi podvádět.“
Druhý detektiv pozvedl obočí: „Jak bych asi tak měl podvádět v prší?“
„To...sice nevím...“ přiznal se Olbracht, než praštil dlaněmi do stolu a naklonil se s šibalským úsměvem dopředu: „Ale já na to přijdu! Budeš odhalen, zlosyne!“
Lafka naproti němu se slabě rozesmál a Olbram okamžitě zapomněl na jakékoliv možné rozhořčení. Bylo celkem vzácné, aby svého přítele nějak doopravdy pobavil.
Vousatý se uklidnil, ale úsměv mu z obličeje nezmizel: „Ještě jednou, díky, Olbrame. Díky, žes mě dneska vytáhl z té chatky.“
„Ále, nestojí za řeč, přece bych tě tam nenechal zhnít!“ Olbracht se natáhl po svém hrnku s čajem s medem a napil se. Už byl takový studenější, ale stále byl dobrý.
Lafka udělal to stejné, akorát dopil svůj čaj s mišpulovicí. Káša na to měla přece jen vkus, a musel uznat, tohle bylo vážně dobré (od minula se ale poučil a požádal, aby na tom alkoholu ubrali).
Když už o ní byla řeč: „Máme nějaké novinky od Káši? Možná něco o té její studentce?“
Olbram zavrtěl hlavou s povzdechem: „Žel bohu tě zklamu, ne. Prý jí stále nic nového neřekla a Káša je z toho celá nesvá. Bojí se, že se má stát něco hrozného.“
„Krucinál,“ Med se opřel o desku stolu: „Doufal bych, že něco zjistí. Ta holka tam byla vždy, když jsme byli u ní na návštěvě. Zajímalo by mě, co má se mnou za problém. Pořád mě sleduje tím divným pohledem.“
„Třeba máš nápadnici,“ pokrčil rameny Olbram a znovu se napil svého čaje.
Lafkovi se zkroutil odporem obličej: „To radši ne. Uctívačů Můlokše už mám až až, nepotřebuji další kraví horu.“
Olbracht se zasmál: „Dobrá, tak to asi ne.“
„No,“ zvedl se Lafka od stolu: „Tak já asi půjdu. Přece jen už začíná být pozdě a raději bych už byl na cestě domů.“
Na tyto slova se jeho příteli svraštilo obočí do ustaraného výrazu: „Jsi si jistý? Nevím, jak moc dobrý to je nápad, s těmi nedávnými případy nasprejovaného znaku kravohorských.“
„Budu vpohodě, Olbrame. Ale jestli ti to udělá klid na duši, můžeme si po cestě volat.“
Jeho přítel se usmál a přikývl, podle všeho spokojen s tímto kompromisem.
---
Když Lafka kráčel potemnělou cestou směrem domů, litoval, že si předtím nevzal nějakou teplejší bundu. Původně si myslel, že by měl být vpohodě, když do Čhájovny vyrážel, ale teď si už nebyl tak jistý.
U ucha svíral mobil a naslouchal Olbramovu hlasu, jak o něčem náhodném mluví. Už byl asi tak na půli cesty domů, zrovna procházejíc skrz nějakou tu zapadlejší uličku.
Zrovna si stěžoval, jak špatně osvětlené to tu je, když najednou zaslechl kroky za sebou.
Palaméd nebyl naivní, věděl, že u něj je mnohem menší riziko nějakého přepadení. Nejen že je bílý muž, ale také je i mohutnější postavy, což by sice pro některé mohlo být jen lákadlem, pro ostatní by to bylo zastrašovadlem. Ale stejně.
Proto se otočil s myšlenkou, že bude asi někoho dnes muset praštit do nosu.
Neočekával, že bude zírat na pistoli, namířenou přímo na jeho obličej.
Automaticky ucuknul zpět, zaskočený tímto sledem událostí. Před ním stála žena, postavou vyšší, ale stále taková uzší. Na sobě měla klasické džíny a nějakou mikinu, asi merch z nějaké přírodní charity podle všeho. Do obličeje jí moc kvůli osvětlení neviděl, ale stejně se mu zdála jaksi povědomá.
Dáma postoupila kupředu, zbraň stále zamířena přímo na něj: „Tak se konečně setkáváme, falešný otče.“
Lafkovi vystřelily ruce k hlavě, mobil svíraný v jeho pravé: „Hele, ženská, nevím co si myslíte, ale já ničí fotr nejsem. Musela jste si mě s někým splést.“ To musí být ono. Ta holka si ho s někým zaměnila a až si to uvědomí, tak ho nechá být!
Jenže ta pouze zavrtěla hlavou: „Ne, nespletla. Je pouze pár z nás, co nosí znamení Můlokše, a bohužel jsi jedním z nich i ty, ty neohrabaný cyniku!“ Poslední slova doslova zavrčela a udělala rovnou několik kroků vpřed. Lafka opětoval několika svými dozadu.
Můlokš? To snad ne. Super, úplně skvělé. Další kravohorská! Ale...ne. Už věděl, odkud ji zná. To je Kášina žačka, ta která po něm hází vražedné pohledy. Zdá se, že to celou tu dobu bylo něco víc.
Nervózně polknul. Jen klid, to chce zachovat klid. Však to určitě půjde nějak vykomunikovat!
„Podívej,“ začal: „já nevím, co ode mě čekáš, ale já se nikoho neprosil. Nikdy jsem žádný kraví táta být nechtěl a už vůbec ne přijít o oči. Takže laskavě odlož tu zbraň a nech mě-“
„Mlč už!“ vykřikla najednou a svůj směr posunula.
A pak se ozvalo hlasité bouchnutí a Lafkovým ramenem projela nesmírná bolest.
Okamžitě se z jeho hrdla vydralo přiškrcené zaklení, následováno sledem hned několika nehezkých nadávek. Kolena se mu podlomila a pravá ruka vymrštila k paži. U boha dobrého, tohle byla naprostá agónie. Celá končetina ho pálela, jako by se trhala na malé kousíčky.
Při výstřelu upustil telefon, který teď ležel vedle něj na zemi. Ozývalo se z něj Olbramovo panikaření, a i když se nemohl nějak soustředit na význam věty, pochytil slova jako „policie“ a „sdílení polohy“. Pro jednou byl velmi rád, že někdo věděl, kde je.
Neměl možnost se tím déle zabývat, protože byl náhle prudce strčen dozadu, jeho balanc nestabilní s tou nesmírnou bolestí.
Okolím se rozlehl utrápený řev, jak bota dopadla na jeho ránu a přimáčkla ho k zemi. Ani se nemohl pokusit zvednout, veškerá jeho mozková síla soustředěna na to absolutní mučení.
Nad jeho zaslzené třetí oko se naklonil obličej oné ženy. Aspoň si mohl potvrdit, že to je Kášina žačka. Její obličej byl klidný, jako by se nic nedělo, jako by tohle bylo úplně normální.
Její pravá paže se zvedla a svit hvězd se odrazil v čepeli její dýky.
Hrot namířila svisle dolů přímo nad jeho vytřeštěné oko: „Někdo jako ty si nezaslouží nosit její znamení. Způsobil jsi kravám silné utrpení, dovedl jsi Boženku a dospělé krávy na jejich skázu. Vůbec nevím, jak to s tebou Káša dokáže vydržet. Už od samotného začátku k tobě cítím pouze nenávist, Palaméde Lafko. Nezasloužíš si vidět krásu přírody naší matky.“ S každým jejím slovem se detektivovi zrychlil dech.
Ruce. Držely mu hlavu. Nedokázal se pohnout, i když sebou trhal sebevíc. Skláněla se nad ním, ruku nastavenou, nehty skoro u jeho očí. Smála se. Tohle byl pro ni vtip. Ne. Ne, ne, ne!
„Ale já se ujistím,“ sevřela dýku v obou rukou: „že už ji nikdy nespatříš.“
Někde tlumeně v pozadí zaslechl Olbrama vykřiknout jeho jméno.
A pak byla všude tma a bolest.