Work Text:
„Kdo jsem?“
Ta otázka se neměla vydrat na povrch. Neměl v úmyslu ji vyřknout, ale ona neúnavně okupovala jeho mysl téměř měsíc.
Bezzubka, který se marně snažil vylovit ryby z jezera v jejich soukromé proláklině, se zastavil a pohlédl na něj s hlavou nakloněnou na stranu. Z hrdla se mu vydralo zmatené zachrčení.
Škyťák se na něj pousmál. „Jo, hloupá otázka, já vím. Škyťák, syn Kliďase Velikána, pravděpodobně budoucí náčelník kmene Chuligánů, ale…“
Ale. V tom to bylo.
Noční běs jakoby vycítil jeho rozrušení. Opustil svou pozici u jezírka a jeden skok mu stačil na to, aby stál přímo u něj. Strčil do něj hlavou, takže Škyťákovi nezbývalo nic jiného než ho podrbat. Ne že by mu to vadilo, miloval, jak žádostivý jeho drak je co se doteku týče.
„Všechno je špatně, Bezzubko,“ hlesl konečně. „Dívají se na mě jako na nějakého spasitele. Kdy se ze Škyťáka Neužitečného, přítěže celé vesnice a hrozby pro budoucnost kmene, stal Škyťák Zachránce Vesnice? Všichni se chovají, jako kdybych byl někdo úplně jiný. Jako kdybych se snad nějak změnil.“
Jenže on byl stále stejný. Pořád byl ten samý Škyťák, který nedokázal zabít draka, ale místo toho se s ním spřátelil. Ten Škyťák, který trávil většinu svého času v kovárně nebo mimo vesnici. Škyťák, který se silou mohl rovnat leda tak dětem, a který nad problémy mnohem radši přemýšlel, než aby se řešení pokoušel nějak vymlátit.
„Já jsem se nezměnil,“ špitl. „A oni si to nakonec uvědomí taky. A potom…“
Potom už pro něj ve vesnici znova nebude místo. Dojde jim, že ta naděje, kterou teď cítí, je jen pozůstatek radosti z ukončené války. Že k pravému Vikingovi, který se ničeho nebojí, má stejně daleko jako předtím.
Škyťák nebyl bojovník. Nebyl zabiják. Hledal v lidech a dracích to nejlepší.
Pamatoval si, jak nadšení všichni byli, když se mu dařilo v aréně. Pamatoval si, jak hrdý jeho táta byl, když jemu připadlo právo zabít draka. Jak si všichni mysleli, že se jejich trable s budoucím náčelníkem, který jen zázrakem přežil dětství, vyřešily.
Co bude, až jim dojde, že on zůstal stejný? Změnily se věci okolo něj, lidé okolo něj, ale on samotný ne. A třebaže ukončil tři sta let starý konflikt, pořád měl k ideálnímu Vikingovi daleko.
„Co bude potom, Bezzubko?“
Bezzubka zamručel a položil si hlavu na jeho klín. Tělo i ocas obtočil kolem Škyťáka a jedno křídlo natáhl, aby mu jím zakrýval záda. Mladý Viking se na draka zazubil, pohladil ho a sledoval, jak Bezzubka spokojeně zamlaskal.
„Máš pravdu,“ zamumlal Škyťák. Nebylo to důležité. Mohl se jen modlit a doufat, že na potom nikdy nedojde, přestože věděl, že ta pravděpodobnost je zoufale beznadějná. Do té doby si alespoň mohl užívat klidu, chvilkového pocitu úspěchu a falešné domněnky, že se mezi všemi těmi zuřivými bojovníky konečně prosadil i on se všemi svými nedostatky a chybami.
Škyťák pomalu sklonil hlavu. Bezzubka jako by vycítil, o co mu šlo, a opatrně zvedl tu svou, takže se jeho čelo dotklo šupinatého čumáku. „Co bych si bez tebe počal, bráško?“ vydechl, oči upřené do drakových vřelých zelených, ne nepodobných těm Škyťákovým.
Neznal odpověď na tu otázku, ani ji znát nechtěl. Nedovedl si představit život, v němž by Bezzubka nestál po jeho boku. To prostě nebylo možné.
Bezzubka ze sebe vydal něco, co by se dalo nazvat kombinací zakňučení a zavrnění, a ten zvuk ho rozesmál. Zavřel oči, aby si užil té chvíle. Svět kolem se zmenšil jenom na ně dva a nikdo a nic k nim nemohlo proniknout. Plně se pohroužil do toho pocitu klidu a bezpečí a štěstí a lásky, které jím kolovaly vždy, když byl jeho nejmilejší přítel nablízku.
Nebylo důležité, co se stane, až nadšení vesnice opadne. Dokud bude mít Bezzubku po svém boku, nějak už se spolu vypořádají se vším, co přijde. A jedině na tom záleželo.