Work Text:
Vikingové jsou odjakživa houževnatí. Ještě aby ne, když po staletí snášeli kruté zimy a tvrdé boje a den co den se snažili uchránit před útoky draků.
Jenomže bojová nátura a houževnatost nepřicházejí bez obětí. Čas od času se nějaká cena zaplatit musí.
Škyťák si toho byl více než vědom, a přesto si myslel, že tohle je značně nefér. Vikingská tvrdohlavost mu rozhodně nechyběla, ale ta bojovnost? Prosím. Snad kromě Rybinohy byl jediný viking, kterého při řešení sporů jako první odpověď nenapadl boj.
A přesto on platil za vlastnost, jíž snad ani nezdědil.
Nenarodil se s chronickou bolestí, ale objevila se u něj poté, co přišel o nohu. Moc dobře věděl, že je možné cítit bolest amputovaných končetin, v dřívějších letech viděl, jak náhlá bolest skolila dokonce i Tlamouna.
On s ní od té bitvy na Dračím ostrově žil dennodenně.
Míval dobré dny, kdy nic necítil. Nebo kdy, kdy se chybějící noha připomínala jen lehkým, občas nepříjemným brněním, které ho čas od času vytrhovalo od práce.
Ale pak tady byly i dny, kdy umíral zaživa. Dny, kdy se téměř nemohl zvednout z postele, kdy ho každá změna pozice během letu ochromovala. V takové chvíle se nejradši na celý den vypařil pryč z Blpu, někam, kam na něj nikdo nemohl, kde mohl trpět sám, jenom se svým nejlepším přítelem.
Až na Bezzubku to nikdo nevěděl. Proč by taky měl? Už tak byl, navzdory svému vztahu k drakům, považován za slabého, proč by měl ještě lidu připomínat dávné myšlenky, že se na budoucího náčelníka nehodí, když nesnese trochu bolesti?
Ta rozumná část jeho mysli věděla, že je to pitomost. Že si jenom něco navykládal, že se nemá za co stydět. Jenže rozum potlačila zoufalá touha dokázat sám sobě, že není zbytečný.
Takže když se jednoho rána probudil bolestí, hned věděl, že tenhle den bude plný falešných úsměvů a přetvářek.
Převalil se v posteli na bok a zamrkal, aby alespoň koutkem oka viděl na kus kamene, na němž spal Bezzubka. „Bezzubko?“ zívl a pak potichu zasykl.
Noční běs okamžitě zvedl hlavu i uši, očima otevřenýma dokořán pátral po neexistujícím nebezpečí. Jako kdyby kolem něj někdo, kdo by chtěl Škyťákovi ublížit, doopravdy mohl proklouznout. Teprve až zkontroloval okolí, se pohledem zastavil u Škyťáka. Sotva spatřil jeho výraz, postavil se na všechny čtyři, krátce se protáhl a přiklusal až k jeho posteli, kde mu olízl obličej.
I přes bolest se viking potichu zasmál a jemně svého draka podrbal pod krkem. „Taky ti přeju dobré ráno, bráško. I když dneska až tak dobré není.“ Bezzubka ze sebe vydal zmatený zvuk, ale hlavu natočil k jeho noze, takže Škyťák věděl, na co se ptá. „Jo, bráško. Je to jeden z těchhle dnů.“
Bezzubka zaskučel. Smutně svěsil křídla, pak i hlavu, ale on draka zase rychle ukonejšil tím, že si opřel své čelo o to jeho. „Už jsme o tom mluvili, Bezzubko,“ zamumlal. „Není to tvoje vina.“
Technicky vzato to byla Bezzubkova vina, ale Škyťák by mu to nikdy nemohl vyčítat. Kdyby ho tehdy nepopadl za nohu, aby si ho mohl přitáhnout k sobě a obalit kolem něj křídla, která ho chránila před ohněm, nezbylo by z něj vůbec nic. Dračí zuby jsou prostě ostré a za to, že Bezzubka v panice přestal kontrolovat sílu svého stisku, přece drak samotný nemohl. Navíc, Škyťák ho připravil o ocas. A ne nadarmo se říkalo oko za oko.
S tlumeným sténáním se vyhrabal z postele. Dával si pozor, aby většinu své váhy nesl na zdravé pravé noze, a pro jistotu se ještě opíral o Bezzubku, který se mu věrně držel po boku a pomáhal mu držet rovnováhu. „Díky, bráško,“ utrousil jeho směrem, když se drak nastavil, aby se ho člověk mohl držet při scházení ze schodů. Bezzubka v odpověď zavrněl.
Nepřekvapilo ho, když dole našel svého tátu, jak čeká u stolu. Byla to jejich tradice, taková, kterou dodržovali skoro celý Škyťákův život a neporušili, ani když spolu odmítali mluvit. Snídaně byly společné, vždy tak začali den, a celá vesnice to věděla.
Jen málokdo si troufl za náčelníkem přijít s problémem ráno dřív, než on i Škyťák vyšli z domu.
Škyťák ze sebe dostal „dobré ráno“ a v duchu děkoval všem bohům, že si táta jeho tichost (větší než obvykle) vyložil jako únavu a ne reakci na bolest. Sesunul se na židli, spokojený, že se na chvíli opět nemusí hýbat. Odstrčil Bezzubkův čumák od svého džbánku s jačím mlékem a sám potichu usrkával, zatímco naslouchal Kliďasovým plánům na celý den. Dnešek měl pro něj být očividně hodně nabitý, a s každým okamžikem, kdy si jeho táta stěžoval na nadcházející povinnosti, si jen Škyťák v duchu oddychoval, že on zatím ještě náčelníkem není a tyhle věci řešit nemusí.
Při představě, že by měl v jeden den řešit jak problém, který Snoplivec a dvojčata vytvořili, tak politicko-obchodní vztahy se sousedními kmeny, se mu zvedal žaludek.
Anebo to možná bylo jen z té bolesti, která mu vystřelovala z nohy do celého těla.
Bezzubka, cítě jeho náhlé rozrušení, si položil hlavu na jeho stehno a olízl místo, kde se maso střetávalo s protézou. Škyťák mu věnoval vděčný úsměv a podrbal ho pod bradou.
„A co ty, Škyťáku? Co máš dneska v plánu? Objevování dalších neprozkoumaných ostrovů? Výcvik nových dračích jezdců?“
Škyťák jen tak tak odolal bolestnému zašklebení. „Ještě si nejsem jistý,“ zalhal, byť to nebyla tak úplně lež. Měl připravený program, jenže jeho současná situace ho poněkud komplikovala. „Myslím, že s ostatními procvičíme základní techniky. Není to nic nového, ale víš, co se říká. Cvičení dělá mistra.“
Kliďas se rozesmál. „Tak to hodně štěstí, synku. My vikingové nejsme zrovna na opakování toho, co umíme.“
Tentokrát se svou grimasu ani skrývat nesnažil. „Jo, to mi povídej,“ zamrmlal. Až na Rybinohu ostatní nebrali opakování zrovna nadšeně, protože to považovali za ztrátu času. „Ale základy jsou klíčové.“
Jeho táta zvedl ruce v obranném gestu. „O tomhle se s tebou hádat nebudu. V tomhle ohledu toho víš víc než já.“
Škyťák jenom přikývl. Zanedlouho se náčelník zvedl a s omluvným pohledem, při němž Škyťák jen protočil očima, vyšel ze dveří. Škyťák počkal pár vteřin, než si byl jistý, že je jeho táta pryč, a pak se znělým ťuknutím složil svou horní polovinu těla na stůl. Z úst se mu vydralo bolestné zasténání.
Natočil hlavu, když uslyšel zaskřípání, a přimhouřil oči, používaje svůj přísný pohled, aby Bezzubka sundal své tlapy ze stolu. Noční běs sice poslechl, ale zíral na něj se stejnou intenzitou jako jeho jezdec.
„Víš, že nemůžu nic nedělat, bráško,“ zamumlal Škyťák na svou obranu. „Navíc, trocha bolesti mě přece nemůže zastavit. Za jeden den se toho může stát víc, než by se mi líbilo. Víš, že by naši nepřátelé mohli využít každého momentu nepozornosti.“
Drak nesouhlasně přimhouřil oči, nakrčil čumák. Odfrkl si. Jenže pak se postavil vedle Škyťákovy židle, aby i nadále mohl svému jezdci sloužit jako opěrka, a Škyťák věděl, že Bezzubka chápe jeho úhel pohledu. Sice se mu nelíbil, ale chápal ho.
Navíc, v tomhle byli oba stejní. Až moc tvrdohlaví na to, aby doufali, že ten druhý změní svůj názor.
Škyťák se s hlubokým nádechem postavil. Bezzubka se mu okamžitě přilepil k tělu, aby ho stabilizoval, a společně vyrazili ke dveřím. Dopřával si těch posledních několik kroků soukromí, kterých se mu dostávalo, aby co nejvíce vypiloval svou dnešní chůzi a uhladil rysy svého obličeje. Nepotřeboval, aby to první, co ostatní viděli, byla bolest vepsaná v jeho tváři.
„Tak jo,“ zamumlal s rukou položenou na dveřích. Nádech, výdech, nádech, výdech. „Jdeme na to.“
Rozrazil dveře a okamžitě si rukou zaštítil obličej. Zevnitř to nešlo vidět, ale venku lehounce mrholilo. Potichu zaskučel a zvedl hlavu, aby zamžoural nad šedé mraky nad jejich hlavami. V dáli však zahlédl kus čisté oblohy, takže si dovolil zadoufat, že se během dne vyjasní.
Udělal opatrný krok kupředu a spokojeně shledal, že bolest se trochu utišila, aby alespoň mohl stát na obou nohou. Lehké kulhání sice zakrýt nemohl, ale to se dalo svést na ještě neopravenou chybu v protéze. Jediní, kdo by v tom poznali lež, byli Tlamoun s Rybinohou. Kovář měl moc práce s pomáháním Kliďasovi organizovat plány a Rybinohovi stačilo podstrčit nějaké zajímavější rozptýlení, aby se přestal zajímat.
Takže Škyťák nasadil úsměv a vydal se směrem k bývalé aréně. Cestou se zdravil s vikingy, ale většina z nich měla povinnosti, kterým se museli věnovat, takže na povídání nebyl čas. Postupně se dopracoval až do své cílové destinace, přestože jeho nervozita okamžitě stoupla, když si uvědomil, že v akademii už na něj všichni čekali.
Obvykle je ten první on. Ne poslední.
„Podívejme, kdo se uráčil ukázat!“
Škyťák povytáhl obočí. „Jdu na čas, Snoplivče. To, že jste tady jednou dřív než já, neznamená nic. Ne když jsi včera přišel pozdě.“
To jeho bratrance spolehlivě umlčelo, zatímco dvojčata si ho začala dobírat. Astrid jenom protočila očima a kývla jeho směrem. „Dlouhá noc?“ zeptala se.
Vůbec ne. „V podstatě,“ odvětil, uchopuje vysvětlení jeho absence, jež mu Astrid nevědomky nabídla. „Dneska nás čeká opakování.“ Přesně jak čekal, arénou se rozlehlo nespokojené sténání a mrmlání. Škyťák přenesl svou váhu na zdravou nohu a překřížil si ruce na hrudi. „Ale no tak, lidi. Kolikrát jsem vám vysvětloval, jak důležité je zopakovat si, co už umíme?“
Rafana naklonila hlavu na stranu. „Tenhle měsíc, nebo celkově?“
„Protože tenhle měsíc by to bylo posedmé,“ dodal Ťafan nápomocně.
Když se tentokrát Škyťák zhluboka nadechl, nebylo to jen kvůli bolesti. „Prostě – budeme opakovat, ano? Nic složitého, začneme s jednoduchými otočkami ve vzduchu a zastavováním za letu.“
Dočkal se další vlny brblání a nadávání, že tohle je nuda a že tohle přece už dávno umí, ale všichni rychle zmlkli, když prohlásil, že když to umí, tak pro ně jistě bude hračka mu své dovednosti přednést. Některé dny Škyťák své postavení nesnášel, ale občas si více než užíval toho, že navzdory všemu jim přeci jen velel.
Dračí jezdci nasedli na své draky a vzlétli, míře k hřebenu hory, jenž se měl stát jejich dnešní základnou. Škyťák zasykl a pevně uchopil Bezzubkovo sedlo, načež drak natočil hlavu, vydávaje ze sebe znepokojený zvuk. „To je v pořádku, bráško,“ snažil se ho Škyťák utišit, přestože mluvil skrz zaťaté zuby. „Jen to bolí. Ale zvládneme to, neboj se. Stačí, když vyletíme pomalu. Jenom se přesouváme nahoru, no tak.“
Noční běs nevypadal ani omylem přesvědčeně, ale natáhl křídla, a když jeho jezdec zavelel, vzlétl. Snažil se svým tělem cukat co nejméně, aby měl Škyťák alespoň co nejmenší nepohodlí, když už nic jiného. Přistáli v téměř rekordním čase, dokonce předletěli všechny ostatní jezdce, kteří vzlétli dříve než oni.
Škyťák zůstal sedět na Bezzubkovi, jen se na jeho hřbetě posunul o trochu dozadu, aby uvolnil tlak, jenž se na jeho noze vyvinul. „Tak jo,“ spustil, jakmile se vedle něj seřadili i ostatní, „jak už jsem říkal, dneska to nebude nic náročného. Dbejte na techniku a správnost, ne rychlost, jasné?“ Přeletěl je pohledem a spokojil se s jejich souhlasným pokýváním. „Rybinoho, poletíš první.“
Rybinoha zamrkal. „Počkej – já? Vždycky letíš první ty, abys nám ukázal, jak na to.“
Přesně tomuhle se chtěl vyvarovat. „Tohle není nic nového. Věřím ti, že to zvládneš.“ A jindy mu do nohy, kterou používá k řízení svého draka, nevystřelovala palčivá bolest. „Takže první Rybinoha, pak Snoplivec, Rafana a Ťafan, a pak Astrid. Já půjdu poslední.“
Jeho ujištění, že je nebude jen pozorovat, ale také se účastnit, očividně stačilo, aby se přestali zajímat, proč nechce jít první. Nejspíš si mysleli, že k tomu má nějaký důvod – jiný než jen to, že doufal, že do té doby ta ostrá, tepavá bolest, jež mu znemožňovala pohnout nejen nohou, ale celou levou polovinou těla, přejde.
A tak trénovali. Škyťák je všechny pečlivě pozoroval, když se střídali. Snažil se upřít veškerou svou pozornost na jezdce i jejich draky, na to, co dělají špatně a v čem naopak vynikají. Jednak aby se nesoustředil na bolest a jednak protože tohle byl stále trénink. Vždycky bylo v čem se zlepšovat, vždycky.
„Až moc se tiskneš na Tesáka, Snoplivče,“ začal Škyťák, jakmile všichni jezdci předvedli první sérii přeletů. „Věř svému drakovi, že nespadneš z jeho hřbetu. Rybinoho, nenahýbej se tolik dopředu. Ťafe, Rafano, vy jste mě překvapili – bezchybný výkon. A Astrid,“ lehounce zaváhal, když se na ni otočil, „ty děláš stejnou chybu jako Rybinoha. Nenahýbej se tak dopředu.“
Válečnice si překřížila ruce na hrudi a věnovala mu nevzrušený pohled s jedním obočím povytaženým. „Tak se předveď ty, velký Pane draků.“
Protočil očima, ale přeci jen pobídl Bezzubku kupředu. Poplácal draka po krku. „Pomalu a jemně, bráško,“ zamumlal tak hlasitě, aby to slyšel jen noční běs, jenž s radostí následoval instrukcím svého jezdce.
Škyťák se snažil nespěchat. Dodržoval své vlastní kázání o důkladnosti a ne rychlosti, přestože si ze všeho nejvíce přál sletět zpátky dolů – a to bylo co říct, protože slézat z dračího hřbetu byla jedna z věcí, které nesnášel celým svým srdcem. Několikrát se zhluboka nadechl, snaže se uklidnit své zběsilé srdce i zrychlený dech, a pak vyletěl. Předvedl stejnou sestavu složenou z několika zatáček, dvou prudkých zastavení a jedné otočky, jako všichni ostatní, přestože si při tom rozkousal ret do krve a z úst mu uniklo několik bolestných nářků, jež zanikly ve svistu větru.
Nenáviděl ten pocit úlevy, jenž ho zaplavil, když konečně přistáli vedle svých přátel. „Tak?“ zeptal se s upřímnou zvědavostí.
Astrid jen zabručela a podívala se pryč, to samé Snoplivec. „Jediné, co bych vytkl, je, že ti chyběla obvyklá rychlost,“ poznamenal Rybinoha, zněje lehounce závistivě.
Škyťák si odfrkl. „Kéž by. Na tu otočku jsem se začal natáčet až moc brzy.“ A potom udělal ještě tři další chyby, které by jeho, Bezzubku nebo někoho dalšího mohly vážně zranit.
„A víš co, vlastně máš pravdu,“ začal Ťafan, hlas mu překypoval sarkasmem, „byla to ta nejhorší sestava z nás všech.“
„Jo,“ přisadila si jeho sestra, „vůbec nevím, proč seš náš velitel. Lítáš hrozně.“
Astrid s Rybinohou na ně zírali. Snoplivec dvojčata praštil.
Škyťák spokojeně přikývnul a bylo mu jedno, že to dvojčata nemyslí vážně. „Díky.“
Teď Snoplivec praštil i jeho. A Astrid taky.
„Hej, au!“ vyjekl budoucí náčelník, přestože to nebolelo tak, jak mohlo. Podíval se na Rybinohu v naději, že se ho zastane, ale ten jen bezstarostně pokrčil rameny. Zrádce. „Fajn, jak chcete. Zpátky do sedel a na nebe. Chci od vás vidět sestavu číslo dvanáct. Stejné pořadí.“
„Dvanáctka je ta nejhorší,“ zaskučel Ťaf, načež se zarazil. „Počkat. Co je ve dvanáctce?“
Ozvaly se rezignované vzdechy. „Prostě sledujte Rybinohovy prvky,“ poradila Astrid.
„Ahaaa. To je chytrý nápad.“
Škyťák zatřepal hlavou, aby dvojčata vytěsnil ze své mysli, a soustředil se na Rybinohu s Flákotou. Rybinoha si tentokrát doopravdy dával pozor na to, jak moc se naklání, a přestože několikrát udělal tu samou chybu, rychle si ji uvědomil a zase se vrátil na správnou pozici. Snoplivec se ani nesnažil opravit svoje drobné nedostatky, což mu Tesák oplatil samovolným vzplanutím (pouze třetím za tenhle týden, což se blížilo k rekordu, protože bylo úterý), a Astrid tentokrát předvedla bezchybnou jízdu. Dvojčata měla při jedné složitější otočce problém se zamotanými hlavami, ale jinak letěli také překvapivě dobře.
Pak, samozřejmě, přišla opět řada na něj. A bylo to úplně v pořádku, letěli bez problémů a stejně synchronizovaně a ladně jako vždycky – tedy dokud to v pořádku nebylo.
Přišlo to náhle, zrovna v polovině otočky. Celým Škyťákovým tělem projela ostrá bolest, jež mu znemožnila se soustředit na cokoli jiného. Před očima se mu zatmělo, cítil, jak se mu končetiny samovolně kroutí a jeho stisk na Bezzubkovi povoluje.
Drak okamžitě ztratil kontrolu nad svým letem. Vypadli z rytmu, přetočili se a v dalším okamžiku Škyťák cítil, jak mu dlaně drhnou o dračí šupiny. V jedné chvíli seděl pevně na Bezzubkovi a v té další jej objímal vítr a on se řítil dolů, neschopen vykřiknout, neschopen se pohnout. Mohl jen bezmocně sledovat, jak se Bezzubka nad ním marně přetáčí, jak se snaží máchat křídly, ale oba dva padali vstříc oceánu.
Kolem ramen se mu obtočily silné drápy. Mysl měl stále v mlze, ale jeho tělo instinktivně poznalo strukturu Buřininých tlap. Spadl mu kámen ze srdce, když zipák s děsovcem zachytili Bezzubku. Když mrkl, už nadále neletěli, ale Buřina jej opatrně pokládala do trávy, kde zůstal nehnutě ležet s očima pevně zavřenýma.
„Škyťáku?“
„Co s ním je?“
„Škyťáku? No tak, co se stalo?!“
„Myslím, že je v šoku.“
Nevšímal si kamarádů, kteří stáli okolo něj, dokud se mezi nimi neprotlačilo štíhlé černé tělo. Bezzubka si lehl na trávu hned vedle něj, ocas u Škyťákových nohou. Zakryl jeho tělo svým křídlem a zasyčel na jezdce okolo. Všichni okamžitě ustoupili od svého velitele a nechali nočního běse, ať se postará o svého jezdce.
Bezzubka do něj lehce drcl čumákem, ale pak zabořil hlavu do ohbí Škyťákova krku a znehybněl.
Netrvalo to dlouho, nanejvýš pár minut, než se všechny svaly v Škyťákově těle viditelně uvolnily. Celou tu dobu nikdo ani necekl, všichni jen mlčky přihlíželi. Škyťák sebou trhl a zasténal. Aniž by otevřel oči, zvedl ruku a pohladil Bezzubku po hřbetě. Teprve potom zamrkal.
Drak zvedl hlavu ve stejnou chvíli, kdy se Škyťák začal sedat. Když to však vypadalo, že se chystá postavit, Bezzubka na něj zavrčel. „No jo, no jo,“ zamrmlal. „Však sedím, bráško.“ Natočil se, aby na svého draka lépe viděl, a přitiskl své čelo na to Bezzubkovo. „Promiň, Bezzubko. Já vím, létat byla pitomost.“
„Tys věděl, že se tohle stane?!“
Škyťák sebou znova trhl při tom vyjeknutí, které mu připomnělo, že vlastně nejsou sami. Odtáhl se od Bezzubky a podíval na dračí jezdce, kteří na něj nevěřícně hleděli. „Ne?“
Rybinoha zavrtěl hlavou. „To není otázka, na kterou bys měl odpovídat otázkou, Škyťáku.“
„Co se vůbec stalo?“ naléhal Snoplivec s upřímnými obavami. „Proč jsi spadl? Jednu chvíli jste prostě letěli, ale pak ses zčistajasna pustil.“
Škyťák se přikrčil. Když to řekl takhle, znělo to špatně. Hodně špatně. Ale jak jim to měl vysvětlit, aniž by přiznal pravdu?
„Nedává to smysl,“ přisadila si Astrid. „Jsi nejlepší jezdec, Škyťáku. Takže chceme pravdu.“
Stiskl rty k sobě, sklopil pohled k zemi. Stáhl si nohy k tělu a tvář se mu zkřivila, když ten pohyb vyvolal další vlnu bolesti, byť značně menší než předtím. Bezzubka do něj strčil ze strany a on si vjel rukama do vlasů. „Nevěděl jsem, že se to stane,“ začal na svou obranu. Ale tohle neznělo správně. Zkusil to jinak. „Nevěděl jsem, že to bude tak… ochromující,“ přiznal. „Ta bolest nebyla tak strašná, když jsme vzlétali. Myslel jsem, že se to nezhorší…“
„Počkej, počkej.“ Astrid mávla rukou a postoupila dopředu. „Bolest?“
Bezzubka do něj znova strčil. Olízl mu krk a zadíval se mu do očí. Do toho, jako by říkal. Neboj se. Jsou to tví přátelé.
Škyťák se zhluboka nadechl. Odmítal se na ostatní jezdce podívat, když pomalu přikývl. Zagestikuloval na svou nohu. „Od chvíle, co jsem přišel o svou nohu, já… občas to bolí. Většinou to není nic nezvladatelného, dá se s tím žít, ale některé dny je ta bolest paralyzující. Jako teď. A já vím, že nedává smysl, aby mě bolela část těla, o kterou jsem přišel, ale… jo. Tlamoun mi o tom vyprávěl. Říkal, že se to stává.“ Konečně zvedl hlavu a přejel je rychlým pohledem. „Ale jak říkám, většinou je to v pořádku. Jen občas je to… horší.“
Rozhostilo se ticho. Kompletní, totální ticho, při němž měl Škyťák sto chutí se schoulit do klubíčka a zahrabat někam hluboko pod zem. Nelíbily se mu ty pohledy, které jeho přátelé stříleli jeho směrem. V jejich tvářích se mísila nevíra se vztekem a kompletní prázdnotou a Škyťák, jakkoli dobrý byl ve čtení emocí, opravdu netušil, co si z toho vzít.
„Nasedat na Bezzubku byla vážně pitomost,“ prohlásila Rafana zčistajasna. „A to říkám já, královna pitomostí.“
Ťafan divoce přikývl. „Přesně!“
„Co se tím dvojčata snaží říct,“ zasykla Astrid, „je že jsi nám o tom měl říct. Proč se to dozvídáme až teď?“
„A co by se asi stalo, kdybys ztratit kontrolu v boji?“ dodal Rybinoha.
„Přesně proto by o tom mělo vědět co nejméně lidí,“ namítl Škyťák. „Kdyby se to dozvěděl kterýkoli z našich nepřátel, dovedete si představit, jak by toho využili? Další slabost opravdu nepotřebujeme.“
Opět nastalo ticho a jemu až teď docvaklo, co přesně řekl. Soudě podle pohledů ostatních, všichni pochopili, proč přesně o jeho potížích nikdo neví.
„Není to slabost.“ A jestli tohle od někoho nečekal, pak to byl Snoplivec. Viking znejistěl, když se na něj upřely pohledy ostatních, ale přesto to zopakoval: „Není to slabost. Myslím to vážně. Každej si může dopřát čas od času odpočinek a ty nejsi výjimka, Škyťáku. Létat, když se může stát něco takového, byla blbost, kterou by nenapadlo udělat ani mě. Nebo dvojčata.“
„Ale –
„Žádné ale,“ zarazila ho Astrid ostře. „Pro dnešek trénink končí. Teď se hezky vrátíme do vesnice a budeme odpočívat ve Velké síni. Číst si nebo vyprávět příběhy nebo tak, ale k ničemu náročnému se nepřiblížíš, dokud ta bolest nepomine.“
Neklidně polkl. „Někdy to může trvat i pár dní,“ hlesl v poslední naději, že jim to vymluví.
Nepodařilo se to. Jen je to zjištění rozezlilo více. „Akorát nám dokazuješ, že máme pravdu,“ odvětil Rybinoha.
Na pár okamžiků na sebe jen vzájemně zírali, než Škyťák s poraženým povzdychem svěsil hlavu. „Výborně,“ broukla Astrid spokojeně, přestože něco v jejím tónu napovídalo, že si o zamlčování důležitých informací ještě ledasco vyslechne. „Bezzubko, byl bys tak laskav a pomohl svému jezdci?“
Nemusela draka pobízet dvakrát. Bezzubka jeho zátylek opatrně uchopil do svých zubů a nějakým zázrakem si ho přehodil přes hřbet. Škyťák při tom nečekaném pohybu ne zrovna mužně vyjekl, čímž si vysloužil několikeré uchechtnutí. Všichni ostatní mezitím nasedli na své draky a pěšky se vydali zpátky dolů do vesnice.
„Děkuju,“ špitl Škyťák po několika metrech ujitých v tichu.
Jezdci ho jenom odmávli, že tohle nestojí za zmínku, načež dvojčata začala debatovat o různých aktivitách, do nichž by se dali zapojit i ostatní z vesnice. Brzy se to strhlo v nevyhlášenou soutěž o to, kdo přijde s nevtipnějším zážitkem z minulých aktivit, do nichž se zapojili i vesničané.
Škyťák zatřepal hlavou, a přestože mu noha opět začala pulzovat silnější bolestí, na jeho tváři se usadil upřímný úsměv. Bezzubka se na něj otočil, oči mu jiskřily, a Škyťák v nich viděl nevyřčená slova. Vidíš? Já ti říkal, že se nic nezmění, až to zjistí.
A Škyťák se jen potichu zasmál, protože Bezzubka měl pravdu. Sice v jejich režimu nepochybně nastane několik změn, mezi které bude patřit i více odpočinkových dní, ale to důležité – to, že na něj jeho přátelé nahlíželi jako na jejich vůdce, že si o něm nemysleli, že je slabý – to zůstalo stále stejné.