Work Text:
Nad Arktidou se schylovalo k bouři.
Ne doslovné, ne sněžné. Ale ve vzduchu bylo cítit napětí, jaké předcházelo jen hromobití. I všechny hlasy v Technově hlavě to věděly, překřikovaly se částečně s napjatým očekáváním, částečně s nejistými výkřiky varování. Některé škodolibé, některé soucitné. Většina z nich extrémně zvědavá.
Technoblade se se zamračením ve tváři díval z okna svého domu na růžovovlasou postavu sedící u zahradního stolu. Přemýšlel, jestli od včerejší oslavy Niki stůl vůbec opustila – jakkoliv moc věděl, že je nemožné, aby se to nestalo, že by ani hněv, co jí viditelně koloval v žilách, nedokázal zabránit postupující hypotermii. Zdálo se však, že tam sedí už od počátku věků, že hodiny a hodiny rýpe čepelí svého nože do stolu a odlamuje z něj kousky dřeva s pečlivostí chirurga oddělujícího maso od kosti. Její očividná touha po násilí hlasy v jeho hlavě stejně tak dráždila, jako jim byla velmi sympatická.
Technoblade si povzdechl a otočil se od okna. „Máš štěstí, že se mezilidských vztahů neúčastníš, Steve,“ zabručel k lednímu medvědovi, co se spokojeně zavřenýma očima hlasitě oddechoval uprostřed místnosti. „Nejradši bych tohle taky prohibernoval.“
Už jde, už jde, už jde, chichotaly se hlasy v jeho hlavě s nadšením dětí se zapalovačem v ruce.
Už jde, už jde, už jde, varovaly ty rozumnější s rodičovskou starostlivostí.
Piglin se otočil k druhému oknu a nešťastně musel dát hlasům za pravdu. Wilburova vysoká silueta se bez zaváhání protáhla dírou v plotě pozemku a nevědomky mířila přímo k zasněženému plácku na opačné straně domu, kde Niki čekala s trpělivostí bohyně pomsty.
Je mrtvý, je mrtvý, smály se hlasy, oživl a bude znovu mrtvý.
„Tak daleko to snad nedojde,“ opáčil k hlasům Technoblade, ale ruka mu instinktivně sjela na rukojeť meče u pasu. „Niki ví, co dělá.“
Krev, volaly hlasy nadšeně. Krev, krev pro krvavou bohyni.
Pravdou bylo, že od toho, co se Niki včera dozvěděla o Wilburově znovuoživení, působil Techno jako ten nejvíc pacifistický z Arktidy. Což bylo samo o sobě tragikomické.
„Byl jsi nějakou chvíli pryč, o co šlo?“ zeptal se ho Philza u stolu se zkoumavým výrazem.
„Někdo mě přišel navštívit.“
„Přítel?“
„Doufám,“ pousmál se Technoblade. „Dal mi dárek, to bylo hezký. Vlastně to teda byl spíš slovní dárek. Vlastně spíš narozeninová karta. Teda, spíš něco jako ‚dám ti narozeninovou kartu, dlužím ti‘.“
Philza se krátce zasmál, Ranboo pobaveně zastříhal ušima. Niki s prázdným výrazem poprvé rýpla nožem do stolu. „To zní jako někdo, kdo ti dává jenom prázdný sliby,“ poznamenala chladně. „Byl to Wilbur?“
Zpětně si Techno říkal, že jeho vyprsknutí smíchy nebyla adekvátní reakce, zvláště v porovnání s Philzou a jeho odtušeným „Dobře…“ a Ranbooem vydechnutým „Páni“, kdy se následně s fascinovaně semknutými rty snažil úpěnlivě dívat jen na dno svojí skleničky.
Kde je ta lež, říkaly ale hlasy. Niki říká jen fakta. Královna Niki. Brutální Nikita.
„Pokud ve vesmíru neexistuje rovnováha,“ připustil Techno s téměř soucitným úsměvem, když z okna zpozoroval, jak Wilbur konečně dorazil do Nikiina zorného pole a okamžitě ztuhnul jako srnec před zrakem predátora, „musí existovat alespoň Nemesis.“
Krev pro krvavou bohyni!
Niki k vysokému muži obrátila pohled velmi pomalu. Dům byl příliš izolován proti zimě kolem, než aby Technoblade ze scény venku cokoliv slyšel, ale velmi dobře viděl, jak Wilbur nejistě natáhl ruce před sebe ve smířlivém gestu a s jemným, opatrným úsměvem se snažil na Niki mluvit.
Velmi dobře viděl, jak Niki naklonila hlavu na stranu a prudkým pohybem zabodla nůž do stolu tak, že se mu zanořila bezmála čtvrtka čepele, než se prudce zvedla.
„Na druhou stranu, aspoň tam ten nůž nechala,“ poznamenal Technoblade k hlasům. „To je vlastně dobrý znamení.“
Je mrtvý, nesouhlasily hlasy pobaveně. Odpočívej v pokoji.
Niki se s divokou gestikulací přibližovala k Wilburovi, který se snažil fyzicky zmenšit, a nebylo potřeba zvuku na to, aby bylo zřejmé, že na něj strašlivě křičí. Růžové vlasy jí lemovaly divoký výraz ve tváři a Technoblade krátce zauvažoval, jestli by pro situaci nebylo nejlepší, kdyby se brunet prostě vydal na útěk.
Jako by toho nebylo málo, setkal se s ním Wilbur v příští chvíli očima. „Techno,“ naznačil rty dostatečně pomalu a zřetelně, aby to Technoblade mohl odezírat i z okna. „Pomoc?“
Piglin se pokusil o soucitný výraz. Nafoukl tváře a s podobnou zřetelností několikrát zavrtěl hlavou. „Ne,“ řekl nahlas. „Nemyslím si.“
Následovala spousta divokých pohybů rtů, ze kterých Techno úspěšně poznal jen jediné slovo, a to konkrétně to, které by nahlas nezopakoval.
„Otázkou je,“ pronesl k hlasům zamyšleně bez toho, že by odvrátil pohled od výjevu v okně, „jestli na něj Niki vůbec dosáhne.“
V příštím mrknutí oka se Niki tyčila nad Wilburem, který si zhroucený ve sněhu držel rukama obličej a mezi prsty mu protékala krev.
„A tady je naše odpověď.“
Krev, krev! řvaly hlasy s extatickým nadšením. Krev pro krvavého boha? pobízely ho lačně.
„Ne, myslím, že bychom to měli zastavit, než se vrátí Philza a pro jistotu nás zabije všechny.“
I přes zklamání a vytí hlasů se Technoblade rychlým krokem vydal dolů z patra a ven na verandu.
„Zlomila‘s mi nos!“ uslyšel tlumený křik, sotva otevřel dveře a viděl, jak se Wilbur marně snaží odsunout z dosahu Nikiiny zlosti s rukama plnýma krve.
„Ty jsi mi zlomil srdce,“ křičela na něj růžovovlasá žena zplna hrdla, když ho kopnutím poslala zpátky do sněhu. „Ani ses nenamáhal mi říct, že jsi zase naživu!“
„Chtěl jsem!“ bránil se Wilbur s rukama zkříženýma před obličejem na odražení dalších výpadů. „Časem jsem ti to říct chtěl!“
Dokonce i Technoblade poznal, že to nebyla správná odpověď, nejen podle toho, že ho Niki nakopla znovu.
„Nihachu,“ řekl smířlivě, když se k ní přiblížil natolik, že ji mohl jemně vzít za napřažené zápěstí. „Ublížíš si,“ pokýval hlavou k rozbitým kloubům na její ruce.
„Ona si ublíží?!“ zvolal Wilbur ze sněhu nevěřícně a možná měl štěstí, že ho v tu chvíli Niki nevnímala.
Ztracenýma očima se zadívala do Technových rudých duhovek, než odevzdaně přikývla a svěsila ruku podél těla. „Dobře,“ vydechla a sklopila pohled, načež se pokusila obejmout pažemi. „Půjdu dovnitř, jestli to nevadí.“
„Jistě.“
Naposledy se otočila k brunetovi, co ji ze sněhu probodával očima s dlaněmi plnými krve, než se na místě otočila a zmizela za dveřmi Technobladeova domu.
Teprve v tu chvíli si piglin slyšitelně povzdechl.
„No, díky za tvou zkurvenou pomoc, Techno,“ zavrčel Wilbur na zemi, když se spolu setkali pohledem.
Technoblade pokrčil rameny. „Nemáš zač,“ odpověděl mu bezvýrazně a napřáhl k němu dlaň, aby mu pomohl stát. Vzápětí nespokojeně zabručel, když mu Wilbur ušpinil dlaň svou krví z nosu.
„Ne, to teda nemám,“ prskal brunet, sotva se posbíral na nohy. Chytil se za žebra. „Chvíli jsem myslel, že mě pošle přímo zpátky do Limba.“
„Nebuď dramatický, Wilbure,“ otřel si Technoblade krvavou dlaň do kabátu druhého, což hnědovlasý pozoroval s nelibou dotčeností. Hlasy hýkaly smíchy. „Jsi v Arktidě. Dej si na to led, vezmi si lektvar a budeš v pohodě.“
„Než se na mě Niki vrhne znovu,“ zamumlal polohlasně.
„Víš, myslím, že si to velké části zasloužíš,“ poznamenal Techno neutrálním tónem. „Vlastně si to možná zasloužíš úplně.“
„Vážně děkuju, Techno, nevím, co bych bez tvé péče dělal.“
Rudé duhovky ho probodly. „Snažím se říct, Will-I-ame,“ odtušil Technoblade „že tvoje činy mají následky. Nevím, jestli bude Niki jediná, s kým se tohle stane.“
Wilbur ho mlčky pozoroval. „Já vím,“ řekl nakonec a prsty si stiskl kořen stále krvácejícího nosu. „Já vím,“ povzdechl si. „Vím, že si to zasloužím.“
Technovy oči krátce změkly. „Jenom všichni potřebujeme čas:“
„Pro mě to bylo skoro čtrnáct let.“
„A pro nás to bylo něco málo přes šest měsíců – šest měsíců, kdy se toho dělo až moc. Některý rány se potřebují hojit v klidu.“ Nejistě se poškrábal na zátylku. „Nemluvě o tom, že nejsi ve svý situaci jedinej. Niki chtěla nedávno zabít i Tommyho.“
„Och?“ zamrkal Wilbur překvapeně. Nejistě se zasmál. „Tommy je v mnoha ohledech jako já.“
Technoblade se ve vzpomínkách krátce vrátil k momentu, kdy ho Tommy navzdory jejich dohodě, jejich přátelství, jejich bratrství, nechal napospas přesile, kdy mu došlo, že ho Tommy zradil a zneužil jenom jako zbraň – že pro něj nikdy nebyl nic víc. „Je,“ souhlasil odměřeně, s přímým pohledem do hnědých duhovek. „Bojím se, že je přesně jako ty.“
Otočil se k odchodu.
„Techno?“
Zastavil se.
„Mrzí mě to.“
„Odpouštím ti, Wilbure.“
Připadalo mu, že si jen oba zoufale přejí, aby jejich slova byla pravdivá. Milosrdné lži. Hlasy se mu v hlavě rozkřičely tak, že neslyšel vlastní dech.
Tlumené vzlyky Niki protnul Technobladeův povzdech, když za sebou opatrně zavřel dveře domu. Růžovovlasá žena klečela s rukama zabořenýma ve Steveově srsti – medvěd působil, že si tu pozornost vlastně užívá. Pomalu k piglinovi vzhlédla a s popotáhnutím z ní roztřeseným hlasem vypadlo upřímné: „Omlouvám se.“
Technoblade naklonil hlavu na stranu. „Za co?“ opáčil neutrálním tónem. „Byla to pěkná rána. Někdo tě vytrénoval dobře.“
Niki se s trhavým nádechem slabě zasmála. „Myslím, že jsi to byl ty.“
„Excelentní práce z Technobladeovy strany,“ odhalil starší kly v úsměvu. „Jako vždycky.“
Další zasmání bylo o něco uvolněnější. „Jistě.“
Ticho mezi nimi krátce narušovalo jen Steveovo funění. Pak k němu Niki znovu vzhlédla uslzenýma očima. „Ale vážně se omlouvám.“
„A vážně pořád nemáš za co. Snažím se říct, kdybys ho zabila, asi bychom to museli nějak vysvětlit Philzovi, ale tohle byla… adekvátní reakce.“ Technoblade se se zkříženýma nohama posadil vedle ní tak, aby mohl medvěda také podrbat.
„Och, byla?“ podívala se na něj Niki a v hlase jí nezněl ani tolik sarkasmus jako upřímná zvědavost.
Pokrčil rameny. „Z toho, co si pamatuju z Pogtopie… Možná bys mu měla zlomit víc než nos.“
Z jakéhosi důvodu to Niki rozvzlykalo znovu.
„Myslela jsem si,“ vydala ze sebe mezi štkaním, „že už to prostě skončí. Že to nechám všechno za sebou. Začala jsem znovu péct. Přidala jsem se k vám do Syndikátu. Poprvé mi připadalo, že někam patřím – že na mě záleží, že si mě někdo cení. Že něco jako mír je možný, že ideály nejsou jenom slovo. A on znova přijde. A já vím, že to všechno zkazí, Techno,“ zvedla k němu pohled.
Technoblade mlčel.
„Šestnáctého listopadu jsi na nás křičel, že nevidíme, jak se historie opakuje,“ popotáhla. „Přijde mi, že teď to vidím.“
Zatnul zuby.
„Přijde sem a znovu nás všechny začne manipulovat. Nevím, jestli to bude fungovat na mě. Jestli na tebe. Ale na Tommyho? Na Tubba? Na Ranbooa?“
„Ranboo je rozumnej kluk.“
„Ranboo je pacifista, Techno.“
„Ranboo je aspoň v některých věcech rozumnej kluk?“
„Wilbur ho sežere zaživa. Jako nás všechny. Je dynamit, je had a výbušnina, všechno v jednom.“
Technoblade nejistě polknul.
„Kolik si toho pamatuješ z dob Pogtopie?“
„Wilbure, Schlatt mě viděl,“ zabručel Technoblade, když si poklepal na komunikátor v uchu. „Jsem na útěku.“
Ve sluchátku to zapraskalo. „Musíme jít,“ ozvala se okamžitá odpověď. „Niki,“ promluvil Wilbur vzápětí k jedinému dalšímu člověku v jejich hlasovém kanálu. „Nemůžeme si teď dovolit tě u nás schovat. Budeš muset ještě zůstat v Manburgu, bude to v pořádku?“
„Jistě,“ vydechla Niki, ačkoliv z jejího hlasu bylo patrné, jak moc ji ta myšlenka děsí.
„Dobře.“ Byla to snaha o povzbudivý hlas. Jako by Wilbur sám nevěděl, že si na ní Schlatt všechno vybije, protože ve městě jako jediná zůstala.
„Opatruj se, Wile.“ Jako by Niki sama nevěděla, že to Wilbura nechal Schlatt svým prvním nařízením po inauguraci zastřelit.
Technoblade se odpojil z kanálu s pocitem, že naslouchá něčemu zakázanému.
„Nepamatuju si toho moc,“ opáčil piglin. Měl pocit, že ho Niki stejně příliš nevnímá.
„Myslela jsem, že pomáhám navrátit stav věcí. Že když se zbavíme Schlatta a Wilbur se znovu stane prezidentem… že se splní všechny ty sliby o svobodném národě,“ povzdechla si. Mimoděk se po celém těle zachvěla a Technoblade si zcela bezmyšlenkovitě odepnul kápi, aby ji růžovovlasé přehodil přes ramena. Vděčně se na něj podívala. „Ale po tom Festivalu… mi asi začínalo pomalu docházet, že je to hloupost. Že je to všechno dávno pryč.“
Schlatt po jeho levici se smál. Quackity po jeho pravici vypadal nejistě, ale nic neudělal – nic neřekl. Tubbo se na něj díval zděšenýma, zmatenýma očima.
„Udělal bys z něj prosím příklad pro všechny, Technoblade?“ zvolal Schlatt a položil mu ruku kolem ramen v gestu, které bylo od přátelského velmi vzdálené.
Technobladeovi připadalo, že ten dotek pálí. Jen jako kdesi na okraji vědomí si uvědomoval, že za ním pod pódiem sedí velká část, ne-li většina Manburgu. Ozbrojená. Připravená. Jen velmi matně si uvědomoval Nikiiny zvuky protestu.
Krev pro krvavého boha, šeptaly hlasy v jeho hlavě s narůstající silou. Krev pro krvavého boha.
Až příliš dobře si uvědomoval, že proti přesile města by neměl šanci. A Wilbur mu v komunikátoru neodpovídal. Byl sám. V bezvýchodné situaci. S hlasy, kterým se bránil až příliš dlouho.
„Tubbo…“ začal slabě. Sotva zvládal vyslovovat.
„Jo?“ ozval se teenager ještě slaběji. Nebyl si jistý, jestli je lepší, že se mu ten kluk dívá do očí spíš než na namířenou kuši.
„Tubbo, mrzí mě to.“
Brunetovi z tváře vyprchala všechna barva.
„Udělám to tak bezbolestně a barevně, jak to jenom půjde.“
„Co kruci…?“ vypadlo z Tubba v posledním marném, zoufalém pokusu.
Schlatt se rozesmál. Niki křičela.
„Je na mě vyvíjen nátlak, Tubbo.“
A než stačil říct cokoliv dalšího, stiskl spoušť kuše.
Rachejtle zasazená do tětivy okamžitě vystřelila a trefila Tubba do hrudníku tak, že se výbuch v záplavě jisker odrazil kolem. Trefil Tubbův krk a obličej, trefil Schlatta, trefil Quackityho. Trefil částečně i Technobladea samotného, neškodně se odrazil od jeho brnění.
Hlasy mu v hlavě vítězně zaburácely, když po rozptýlení kouře jako v transu hleděl na tři mrtvá těla před sebou. Krev pro krvavého boha.
Ze zbytku Festivalu si Technoblade příliš nepamatoval.
Když se hlasy konečně ztišily do zvladatelného šepotu, uspokojené prolitou krví, byl už Technoblade na cestě z Manburgu pryč. Byl by se možná dostal z města úplně, kdyby vzápětí hlasy nezačaly zděšeně šeptat o Wilburovi.
To snad není pravda, říkal si. Jako by toho nebylo dost. Idiot. Idiot.
Rozeběhl se zpátky k prezidentskému pódiu.
Už z dálky slyšel Niki na Schlatta vztekle křičet. Už z dálky slyšel Schlatta – nyní stojícího na pódiu v plném brnění, po jedné smrti výrazně opatrnější, jak křičí zpátky. Teprve z větší blízkosti ale slyšel, jak se Quackity zoufale snaží Niki uklidňovat, a teprve když naběhl přímo pod pódium viděl, jak Wilbur – bez brnění, bůh ví, jestli vůbec se zbraní – vzhlíží ke Schlattovi.
Zjevil se po jeho boku zrovna ve chvíli, kdy Purpled natáhl kuši. Ani si nebyl jistý, jestli si ho Wilbur vůbec všiml – jestli vůbec věděl, že si Purpled výstřel rozmyslel jen při pohledu na Technobladeův meč, stále špinavý od krve.
Probodával se pohledem s fialovýma očima a Schlattův hlas burácel nad nimi. „Jestli chceš z tohohle národa pryč, tak si prostě kurva běž!“
„Kam mám v tuhle chvíli jít?“ oponovala mu Niki hořce.
Je to jako telenovela, říkal si Technoblade. Jsou všichni šílení.
„Wilbure?“ obrátil vzápětí Schlatt poprvé pozornost k nim.
Jsou všichni šílení a mrtví.
„Schlatte.“
„Co ten tady dělá?“ slyšel Fundyho zasyčet po Schlattově boku. Nepůsobil z rodinného shledání příliš nadšeně, ale Technoblade hádal, že po naprosté katastrofě, jakou celý Festival byl, se nadšené emoce do nikoho asi zrovna nehrnuly.
„Panebože,“ odtušil Schlatt chladně a semkl rty, jako by jeho den nemohl být horší.
„Opravdu jsi zabil Tubba,“ zvolal k němu Wilbur nevěřícně.
„Já vím,“ povzdechl si prezident teatrálně. „Opravdu jsi mě přinutil to udělat. Víš, Wilbure, věděl jsem, že jako vůdce stojíš za hovno, ale že proti mně obrátíš Tubba…“
Pod pódiem i na něm se rozhostilo ticho. Jako by se nikdo z přítomných neodvažoval dýchat příliš nahlas – jako by si nikdo netroufl narušit tenzi mezi současným a bývalým vůdcem národa.
„Snažím se říct,“ pokračoval Schlatt unaveně protáhlým hlasem, „byla to od tebe trochu podpásovka, nebudu ti lhát. Vlastně se mě to dost dotklo. Víš, Tubbo a já jsme si byli poměrně blízcí – nebo jsem si to aspoň myslel, postavil ostatně celé tohle pódium, dekorace festivalu – a teď vím, co dělal. Za mými zády. Celou tu dobu. Najednou to všechno dává smysl. Ty tunely. Jeho tajná knihovna…“ Působil z celé té situace spíš otráveně. Jako by to byla jedna velká nepříjemnost, kterou by měl rád za sebou. Jako by nenechal popravit mladého kluka před nastoupeným městem.
Wilbur si vedle Technobladea zkousl ret. „Jestli zabiješ ještě někoho…“
Schlatt s pozvednutým obočím naklonil hlavu na stranu.
„Zabij mě. Proto jsem tady.“
„Jo, jo, Milovníku,“ protáhl Schlatt a mávl rukou. „Myslím, že jsem si tvé pěkné pusy užil dost. Myslím, že už nikoho nezabiju,“ pokračoval unaveně. „Nebo ti snad připadám jako špatný člověk?“
„No…“ vstoupil do toho Technoblade, který už to nevydržel, zpocené dlaně stále objímající kuši. „Možná trochu?“ ušklíbl se s téměř hmatatelnou ironií v hlase.
„Sklapni, Techno. Jako bys tady ty nebyl jenom pro jeden účel.“
Technoblade polknul. „A ten účel jsem splnil.“
„Nevím, jestli sis všiml,“ zavrčel Schlatt a poprvé se mu do hlasu vkradla reálná emoce. „Ale s dost velkými vedlejšími ztrátami. Taky jsem u toho explodoval. Je dost nepříjemné, když necháš popravit zrádce a taky u toho umřeš.“ Chvíli se probodávali pohledem. „Co tady ještě vůbec děláš?“
„Snažím se ochránit Wilbura,“ procedil Technoblade mezi zatnutými zuby. „Ale nedělá mi to snadný.“
Schlatt protočil oči. „Jistě.“ Otočil pohled zpátky k exprezidentovi. „Víš, mohl bys vypadnout? Chtěl jsem pokračovat s Festivalem na oslavu mého národa, kterého už nejsi součástí, ale ty mi sem přijdeš brečet…“
„Znělo to, jako bys chtěl zabít někoho dalšího,“ zavrčel Wilbur zpátky.
„Ne, chtěl jsem zabít jenom Tubba.“
„Znělo to, jako bys chtěl zabít Niki.“
„Ach, hm, Niki,“ připustil Schlatt.
„Co je?“ opáčila žena chladně.
„Vlastně by možná nebylo od věci zabít Niki.“
V tu chvíli se stala spousta věcí současně. Než Schlatt dokázal vykonat co plánoval, praštil už Wilbur nejbližšího z občanů Manburgu a s křikem, ať utíká, strhl Niki za sebe.
Technoblade si unaveně povzdechl, když zbytek lidí kolem nich začal natahovat kuše.
„Běž,“ zavrčel k Wilburovi, který ho ale dost možná ani neslyšel v rychlosti, jakou se kolem něj prohnal. „Vezmu to za tebe.“
První šíp, co mířil na Wilburovu hlavu, zachytil brněním na rameni. Další se snažil chytat do štítu – a nezastavil se, dokud neslyšel šplouchnutí vody, jak se brunet za ním vrhl do moře ve snaze uniknout z Manburgu přes doky.
Piglin měl pocit, že to ještě bude hodně dlouhý den.
A měl pravdu. Sotva dorazil do podzemních trhlin, kde se po většinu času skrývali, a které Tommy k nelibosti všech přítomných pojmenoval Pogtopie, čekala ho možná ta nejhorší část.
Křičící Tommy a Tubbo, co se za ním třásl na nejistých nohách a se zastřeným pohledem mířil na Technobladea kuší, kterou držel tak pevně, že mu zbělely klouby na rukou. Přes krk a obličej se mu stále táhly agresivně růžové popáleniny – nebylo pochyb o tom, že na hrudi budou nejhorší, jakkoliv moc to jeho košile skrývala. Ne všechny rány dokázala smrt vyléčit.
„Zabil jsi Tubba, Techno!“ křičel na něj Tommy, opakovaně a nezastavitelně, jako by ta pravda samotná dokázala smazat všechno, co se stalo.
„Byl na mě vyvinut dost velký nátlak,“ zavrčel Technoblade a unaveně opřel štít plný šípů o jednu ze stěn.
„A co, lámeš se pod nátlakem?!“
„Ano, velmi snadno!“
Trhlinou se rozezněl zvonivý, vysoký smích. Všichni se za zvukem prudce otočili, jen aby jim pohled spočinul na rozesmátém Wilburovi, který do podzemí zrovna sestupoval s Nihachu v patách. Ta se po prostoru rozhlížela se zamyšleným mračením.
„Co je tak vtipného?“ zeptal se Tubbo roztřeseným, slabým hlasem, bez toho, že by sklopil kuši.
Wilbur vypadal, že si otírá rozesmáté slzy. „Je to přesně jak jsem předpovídal. Přesně jak jsem předpovídal! Je to celý fraška.“ Prošel kolem trojice bez jediného ohlédnutí hlouběji do trhliny. Niki ho pomalu, nejistě následovala. Stále si pro sebe mumlal. „Víte co? Pro dnešek je Manburg v bezpečí. Pro dnešek ho nevyhodím do povětří. Beztak to tlačítko někdo zničil.“
„Ty…“ ozvala se za ním Niki nevěřícím šeptem. „Ty jsi chtěl..?“
Otočil se na ni. „Ach, ano, Niki, promiň, asi ti to uniklo,“ zazubil se. „Chtěl jsem nechat Manburg zmizet ve výbuchu. V jedné velké ohnivé kouli.“ Znovu se zasmál a bez dalšího ohlédnutí postupoval dál.
Niki zůstala stát na místě jako opařená.
„Myslím, že mi to všechno mělo dojít dřív. Že byly náznaky. Že byl nezachranitelný dlouho. Ale víš, kdy se mi to celé zjevilo v plné síle, kdy jsem to krátce viděla čistě, úplně poprvé?“
„Kdy?“ zeptal se se zájmem Technoblade.
Niki si povzdechla. „Když vás vyprovokoval do té Jámy.“
Tenze v trhlinách byla téměř hmatatelná.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se Niki Tubba jemně. Ten se k ní otočil i s namířenou kuší, chvíli ji nepřítomnýma očima pozoroval – jako by ji zpočátku ani neviděl.
„Jo,“ vydechl tak automaticky, tak prázdně, že své odpovědi nemohl věřit ani sám.
„Techno, zabil jsi Tubba!“ zakřičel Tommy snad posté. Jako kolovrátek. Jako zaseknutá deska.
„Tommy, bylo tam tak dvacet dalších lidí, co by se na mě okamžitě vrhli, kdybych se tomu nátlaku nepodvolil!“
Tommy vypadal, že je vteřinu od toho, aby Technobladea praštil. V tu chvíli mezi ně Wilbur téměř vtančil. „Vydržíte chvilku?“ zeptal se s lehkostí, jaká napětí v prostoru jen podtrhovala. „Něco zařídím.“
„Jen mě tady tak necháš, Wilbure?“ zavrčel Technoblade. Jako na tom pódiu? měl chuť dodat.
Zůstane to v Jámě, šeptaly hlasy v současnosti. Promluvili jsme násilím a zůstane to v Jámě.
„Nevím jak ty, Tommy, ale já Technovi odpouštím. Jen tak, mrknutím oka,“ usmál se Wilbur a položil Technobladeovi ruku kolem ramen, ne nepodobně jako předtím Schlatt.
„Zabil Tubba!“
„A? Co s tím teď uděláš?“ protáhl Wilbur pobaveně.
„Chci jenom, aby vypadl pryč,“ zavrčel světlovlasý.
„Myslíš, že Manburg zničíš bez mé pomoci, Tommy?“ opáčil Technoblade chladně.
„Pssst. Co si o tomhle všem myslí Tubbo?“ obrátil Wilbur jejich pohled ke klukovi, co se s kuší stále krčil v rohu. „Jak ten se ohledně toho celého cítí?“
Tubbo nejistě polkl, prsty na kuši mu cuknuly. Wilbur byl v další vteřině po jeho boku a přátelsky ho poplácal po zádech, jako by si nevšiml, jak se před tím dotykem snaží ustupovat. „Myslím si, že bys měl říct Tommymu, jak hrozné to bylo,“ zavrněl. „Myslím, že bys měl říct Technovi, jak moc tě štve, že tě zabil přímo před davem.“
„J-jo,“ zamumlal Tubbo nepřítomně. Krátce k Technobladeovi zvedl oči. „K čertu s tebou,“ řekl bez jakékoliv reálné síly nebo emoce.
Wilbur protočil oči. „Myslím, že byste se měli poprat,“ protáhl se s úsměvem mezi Technobladem i Tommym a vydal se k odlehlejší části trhliny, kde se zářícíma očima ukázal na rozlehlejší jámu v zemi. Jako zápasnický ring.
Tubbo se dál třásl. Niki si Tommyho, který působil, že se sotva ovládá, odvedla stranou.
Technoblade se zkoumavě zadíval na Wilbura a marně přemýšlel, kdy se to všechno tak zvrhlo. Kdy ho přestal poznávat. Chtěl mu položit tisíce otázek. A nakonec z něj vyšlo jen – „Chtěl jsi vyhodit Manburg do vzduchu?“
„Však to znáš,“ usmál se na něj. „To je všechno v minulosti.“ Odmlčel se. „To je všechno v budoucnosti.“
„Jsi si jistý, že to chceš udělat, Tommy?“ ptal se ho Technoblade, když oba stáli v jámě.
Tommy ho mlčky probodával pohledem. Wilbur zářil těžko skrývaným nadšením.
„Kéž by to vždycky nesklouzlo k násilí,“ zamumlal Tubbo, co konečně odložil svou kuši a prázdnýma očima pozoroval jámu. „Kéž bychom mohli prostě všichni jen tak… být.“
„Velmi dospělé od tebe, Tubbo,“ pousmál se Wilbur. „Ke tvé smůle Tommy takhle dospělý není. Proto nikdy nebude prezident. Řídí se jenom emocemi, nechá se ovládat vztekem. Podívej se na to. I po tom, co jsi řekl, že Technovi odpouštíš, se stejně šel poprat do jámy.“
Technoblade se znovu zeptal, pomaleji než předtím. „Jsi si jistý, že to chceš udělat, Tommy? Až odsud odejdeme – vítěz nebo poražený – zůstane to v Jámě. Necháme pocity tady. Zůstane to v Jámě.“
„Zůstane to v Jámě,“ souhlasil Wilbur hladově.
Tommy se naposledy zadíval na třesoucího se Tubba. „Zabil jsi ho,“ zamumlal znovu směrem k Technovi. „Nedělám tohle pro Wilbura. Nic z tohohle už není o Wilburovi. Je to proto, že jsi ho zradil. Že jsi nás zradil.“
„Byl jsem pod nátlakem!“
Z jakéhosi důvodu právě to byla poslední kapka. Tommy se napřáhl s první ránou. Hlasy v Technobladeově hlavě se znovu rozkřičely. Zněly podezřele podobně jako Wilburův šepot a pobízení Tommyho směrem.
A teprve, když se Tommy zoufale snažil udržet otevřené oči ze své pozice tváří k zemi a Technoblade si z kloubů čistil jeho krev, se v trhlinách znovu krátce rozhostilo ticho.
„Zůstane to v Jámě.“
„Zradil jsi ho,“ zopakoval Tommy slabě, sotva při vědomí. „Zradil jsi ho.“
Kdesi nad ním Wilbur potěšeně zamumlal: „Dnešek byl velmi uspokojující.“
„Ani si z toho tolik nepamatuju,“ zabručel Technoblade v současnosti. Milosrdné lži.
Niki přikývla. Rozuměla. „Ráda bych si z toho pamatovala ještě míň. Z tohohle a šestnáctého listopadu.“
„Techno, mohl bys zopakovat svou větu?“ usmál se na něj Wilbur. „Svou větu o násilí.“
„Násilí je ten jediný univerzální jazyk?“
„Jo,“ vydechl. „Víš, co to znamená? Že ať už se stane cokoliv, měl bych Manburg vyhodit do vzduchu.“
„Ne,“ protestovala Niki okamžitě.
Wilbur se rozesmál.
„To neuděláš, víš, že to nemůžeš udělat, Wile.“
„Právě, že můžu. To je to, co se mi na tom líbí nejvíc.“
„Víš, kdo byl ten zrádce?“ zakřičel Dream nad válečnou vřavou, která se k překvapení většiny strhla až po jednoznačném vítězství Pogtopie, až po jmenování Tubba jako právoplatného prezidenta L’Manburgu. Až když se šestnáctý listopad téměř nachýlil ke svému konci. „Víš, kdo byl ten zrádce, Tommy?“
„Technoblade!“ řval Tommy zpátky, když odrážel jeho útok. „Byl to Technoblade, znovu střelil Tubba!“
Krátce se rozhostilo ticho, jako by se celý svět zastavil. „Tommy,“ zavrněl Dream s hraným soucitem. Nekřičel. Přesto se zdálo, že je slyšet po celém území města. „Ten zrádce byl Wilbur.“
A vzápětí se jim země roztrhla pod nohama výbuchem několika set náloží dynamitu.
„Myslím si, že L’Manburg opravdu nikdy neměl být. Že to celé byly jen prázdné sliby,“ řekla Niki v současnosti. Upřímně, pevně. S plnou důvěrou ve vlastní slova.
„Zapálil jsi L’Mantree, Techno?!“ křičel na něj Tommy nad kráterem, co po L’Manburgu znovu zbyl.
„Budu k tobě upřímný, Tommy, ani nevím, kde ten strom byl,“ opáčil piglin unaveně. Matně si vybavoval, že mu Wilbur povídal o stromu, co přestál všechny útrapy národa. Co tam zůstal od jeho samotného založení – co jako jediný zůstane ochráněný při případném výbuchu.
„To já,“ ozvalo se vedle něj náhle. Technoblade se na Niki překvapeně otočil. „To já jsem ho zapálila.“ Ulehčeně se rozesmála. „L’Manburg je konečně pryč.“ Jako by to bylo její vykoupení.
Technoblade se zazubil. Díval se na drobnou, růžovovlasou dívku stále se zapalovačem v ruce, a připadalo mu, že ji poprvé vidí svobodnou. „Dobrá práce, Niki.“
„Děkuju, Techno.“
Byl to kontrast k tomu, jak se následně roztřásla při pohledu na ztracenou duši, co klopýtala v ruinách. „Ne,“ zamumlala zlomeně. „Ne, ne, ne. Je pryč, je pryč, je pryč.“
Technoblade se po ní nejistě ohlédl.
„Je pryč. L’Manburg je pryč. On má být pryč. Nechal mě tady, zradil mě. Má být pryč,“ opakovala mechanicky jako mantru a lapala po dechu.
Piglin zatnul čelisti. „Ghostbure, zmiz odtamtud!“ zavolal po duši, co k němu zkoumavě vzhlédla bez jakéhokoliv porozumění tomu, co se kolem dělo. „Ty výbuchy ti ublíží, zmiz!“
Pro dobro všech doufal, že se Niki s Ghostburem setkala stejně tak poprvé jako naposledy.
„Zdá se, že opravdu každá forma vlády nakonec vede k vytvoření tyranů,“ pousmála se Niki smutně a zachumlala se hlouběji do Technobladeovy kápě.
„To je to, co se lidem snažím vysvětlit. Každá forma moci lidi zničí. Naruší. Pokřiví je.“
„Ale od toho jsme tu teď my, že?“
Technoblade jí oplatil úsměv. „Sic semper tyrannis.“
Nikiin pohled zvážněl. „Techno, slíbíš mi, že se už nic z toho znovu nestane? Že se historie nebude opakovat?“
„To ti slíbit nemůžu,“ odpověděl jí piglin upřímně. „Ale můžu ti slíbit že já – že my, že Syndikát – udělá všechno pro to, aby se nic z toho znovu neopakovalo.“
„Dream má pořád oživovací knihu.“
„Já vím.“
„Přivedl zpátky Tommyho, přivedl zpátky Wilbura.“
„Já vím.“
„Nesmíme dopustit, aby přivedl zpátky Schlatta. Aspoň tomu zabránit můžeme.“
Technoblade se ve vzpomínkách vrátil ke své narozeninové oslavě. Na přítele, co mu nedal ani tolik narozeninovou kartu, jako spíš příslib narozeninové karty.
„Rozhodně by byl rád za tvoji návštěvu,“ zasmál se Quackity nenuceně. „Zkrátka jen dej vědět, až se ti to bude hodit. Domluvím to se Samem. Rád bych ti předal originál toho vzkazu, ale je dost těžké z Vězení něco dostat.“
„Ach ano,“ přeměřil si ho Technoblade zkoumavým pohledem. „Chtěl jsem se zeptat, jestli máš něco, co Dream reálně sám sepsal. Ale dokážu si představit, že pravidla jsou v tomhle velmi… striktní.“
„Jo… Možná bych se mohl pokusit ti od něj předat psanou zprávu? Můžu se na to zaměřit.“
Něco ve způsobu, jakým to říkal, Techna strašlivě prokovalo, jakkoliv to na sobě nedával znát. „Dobře,“ pokusil se oplatit Quackityho úsměv.
„Takže mi zkrátka někdy dej vědět. A hej, hezké narozeniny!“
„Děkuju.“
„Asi bych už měl jít.“
Technoblade se podíval zpět k oslavě, kde Philza s Ranbooem s hlasitým smíchem tlačili člun sněhem a Niki je od stolu s pobaveným vrtěním hlavou pozorovala. „Jo. Brzo se uvidíme.“
Quackity se otočil k odchodu.
„Poslední věc. Nelžeš mi, že ne?“ zeptal se ho Technoblade otevřeně.
„Techno…“ vydechl.
„Dost by se mě to dotklo. Lhát mi na moje narozeniny by bylo dvakrát tak zlý jako lhát mi v kterejkoliv jinej den.“
„Dvojnásobně tak špatný. To chápu. Nelžu ti, Technoblade,“ zadíval se na něj Quackity. „Jak jsem říkal. Jsem rád, že jsme naše rozdíly mohli nechat za sebou.“
Technoblade přikývl. „Minulost je pasé.“
„Všechny jizvy přece časem vyblednou, není to tak?“
Piglin se se stisknutými čelistmi zadíval do Quackityho chladné tváře. Do jeho stále slepého oka. Na jizvu, co mu rozštěpila rty, vzala zuby, vzala polovinu zraku. Co mu nadosmrti bude hyzdit obličej.
„Jo. To je pravda.“
Nejistě poplácal Niki po zádech. „S Dreamem to zařídím. O to bych strach neměl.“
Niki si ho zkoumavě prohlížela.
„Nakonec – ve vězení se přece nikdy nic špatnýho nestalo, ne?“