Work Text:
Zvědavce se podařilo z kajuty vyhnat, přesto se Lucius nemohl zbavit dojmu, že Izzymu brzy povolí nervy. Rozvazování tkanic, vrzání kůže a škubání za přezky znělo za paravánem dost zuřivě.
"Nejste nic jinýho,"
ŠKUB.
"Než banda ukňouranejch,"
ŠKUB.
"Změkčilejch,"
KOP.
"Naondulovanejch... buzen a všechny vás nenávidím!"
"Řekni mi něco novýho. Hele, Izzy?"
"CO!"
"Můžeš si nechat ty rukavice bez prstů?"
Vzteklé zafunění.
Pak Izzy vyšel ven a prošel kolem Lucia k pohovce. Namířil ukazovák.
"Dotkni se mě," zasyčel, "a zemřeš."
S kopáním do nepřítele, když už leží na zemi... gauči... Lucius ze zásady nesouhlasil. Ale tohle se jednoduše nedalo minout.
"Nechci se tě dotknout," usmál se, "ale nejsi můj typ. A kromě toho," otevřel skicák, "jsem profesionál!"
Izzy zafuněl a na malou, malinkatou chvíli mě výraz muže, pronásledovaného tisíci ďábly a jednou úplně blbou posádkou navrch. Pak rozhodil rukama a vzdychl.
"Dobrá, ať tu hovadinu máme za sebou. Co se ode mě chce?"
Lucius se díval. Se vším odstupem a slušností, samozřejmě.
"Vůbec nic. Jen se uvolni."
"Máš tu nějakej chlast?"
"Jestli to pomůže?"
Podal Izzymu láhev. Asi jako když podáváte lvovi kousek pečeně a nechcete přijít o paži. Sledoval, jak ji vztekle odšpuntovává, zaklání hlavu a pije. A pije. Šlachy na krku se mu přitom napínaly jako ztýraní hadi.
Světlou kůži brázdilo pěkných pár jizev. Některé vypadaly věkovitě, jen úzké stříbřité linky jako čáry na mapě. Jiné byly hlubší. Lucius už pár takových viděl. Na zádech svých milenců, dokonce i na Petových zádech, svatá makrelo - ale zamrazilo ho z nich pokaždé stejně.
Bič.
Jasně, z Edova kusého vyprávění o službě na Hornigoldově lodi už si částečně dal dvě a dvě dohromady, ale mít to naservírované přímo před očima bylo něco úplně jiného.
Ok. Ok. Zpátky ke kreslení.
Lucius si odkašlal.
"Myslím, že to bude fajn," řekl vesele. "Vypadáš-"
"Myslím, že bude fajn," zavrčel Izzy, "když sklapneš."
Zavřel oči.
Chvíli nebylo slyšet nic jiného než svist tužky na papíře. Kruhy a čáry. Stínování. Lucius obrátil stránku. Tohle byl úplně spontánní nápad, ruka pokračovala sama od sebe. Kreslila další stíny a úhly, ten chlap byl útlý a šlachovitý jako teriér. Svaly na pravém předloktí vystupovaly výrazněji než na levém - drobná nerovnováha, způsobená léty šermování. Lucius objevil pár dalších tetování. Na křiše, na žebrech. Levém stehně. Minulost.
"Jaký to je?"
Lucius sebou škubl.
"Co?"
Izzy na něj zpod přivřených víček zamžoural.
"Dělat... tohleto."
Kupodivu v tom nezněl obvyklý jedovatý výsměch, jen zvědavost.
Lucius se zhluboka nadechl.
"Jsem v tom dobrej. Těší mě to. Hledám krásu, nic jinýho."
Izzy odfrkl.
"Krásu..."
Jo, to už znělo jako ten starý Izzy, tak se to Lucius rozhodl nadále nerozebírat. Usmíval se a pokračoval v kreslení.
"Co je krásnýho na k smrti unaveným chlapovi, co by se nejradši na všechno vykašlal?" zamumlal Izzy.
Lucius překvapeně vzhlédl. Tohle znělo povědomě. Jednomu by okamžitě proletělo hlavou něco jako Krize středního věku. Zlomené srdce, možná. Znal tyhle typy chlapů až moc dobře, a pomaličku mu to celé začínalo zapadat.
Týpek, zvyklý celý život bojovat o existenci, dávat a inkasovat rány. Brodit se krví a držet posádku pevnou rukou pod krkem, aby ji ani nenapadlo se vzbouřit. Tvrdý k ostatním, ještě tvrdší k sobě. Chlap, který má celý život jen jednu jedinou autoritu, a tou je Blackbeard. Což, jen si to přiznejme, není tak docela to samé jako Ed.
Do háje, Izzy vlastně přišel o všechno, a veškeré to svinstvo nebylo ničím jiným, než zoufalou snahou zachovat to jediné, co zná.
Lucius ve skutečnosti nebyl nijak zvlášť sentimentální, ale v těchhle vodách si uměl poradit daleko líp než oni dva dohromady.
"Chceš se podívat?" řekl.
Izzy se znovu napil, tentokrát do sebe obrátil dobrou čtvrtinu toho, co v láhvi zbylo. Pak, k Luciově překvapení, natáhl ruku a láhev mu podal. Lucius se - víceméně instinktivně - napil. Brandy mu sjela do žaludku jako blesk a někde cestou uvolnila křečovitě staženou bránici. Taky mu pomohla vstát a podat Izzymu otevřený skicák.
Až se zpožděním zadoufal, že Izzyho nenapadne nalistovat předchozí stránku. Obrázek na ní byl jako obvykle detailní a popisek každopádně nepotřeboval. Další do Luciovy milované sbírky... Ptáků.
Řekneme.
Izzyho výraz byl úplně nečitelný. Otevřel pusu, aby něco řekl, ale pak si to rozmyslel a zadíval se pečlivěji. Lucius cítil, jak mu nepříjemně velká kapka potu putuje po páteři dolů.
"Takhle vypadám?" zamumlal Izzy.
"Uf... jo. Z čistě estetickýho hlediska bych řekl," zaváhal Lucius, "že to vůbec není špatný. Co myslíš?"
Izzyho fascinovaný pohled byl naprosto odzbrojující. Naklonil hlavu a prohlížel si kresbu z jiného úhlu.
Teď, proletělo Luciovi hlavou. Přesně tohle bych měl nakreslit. To zranitelný pod slupkou zlý, krvelačný lasičky, co vám klidně ukousne hlavu, když jí zkřížíte plány.
Izzymu na rtech vykvetl křivý poloúsměv. Pak zavrtěl hlavou, jako by mu vlastní projev slabosti připadal srandovní. Vstal, trochu přiopile a nejistě, a vrátil mu skicák. Když Lucia míjel, položil mu ruku na rameno a stiskl. Pevně. Vlastně docela bolestivě a zde si pro úplnost musíme říct, že si Lucius skoro stříkl do textilu - ale v tom gestu nebylo nic vysloveně nepřátelského.
"Pořád jsi akorát lodní coura. Ale máš opravdovej talent."
"Díky."
Pak Izzy chňapl po hromádce svého oblečení a zmizel ve dveřích do vedlejší kajuty. Těsně před tím, než je za sebou zavřel, řekl:
"Já děkuju."
Chlast, myslel si Lucius později, dělá s námořníky divné věci. Chlast, osamělost, zlomené srdce, a možná, opravdu jen možná, trocha toho porozumění.