Work Text:
„Ale šmankote, snad nebude tak zle, vždyť to bylo jen pár zlaťáků semhle, pár támhle…“
„Malá zpronevěrka semhle, pár zlaťáků támhle, plus ta lež o… no jistě, o koze! To dělá dohromady…“ Petronel nakoukl do tabulek hříchů a musel si k tomu nadzdvihnout brýle svatého Petra, které mu věčně klouzaly z nosu, „pět let v očistci a sto dvacet dva dní navrch!“
„Ach!“ spráskla ruce selka a zvrátila hlavu vzhůru, jako by se mohla dovolat ještě vyšší moci.
„Neběduj nám tady a hybaj do očistce!“
Žena v nakasané suknici se nejistě rozhlédla po mračném obzoru, jako by zvažovala, kterým směrem se vydat.
„Ehm, hm,“ ozvalo se vedle anděla nezúčastněně. Uriáš vzhlédl od své knihy a s potutelným úsměvem ukázal hlavou ke schodům.
„Jo zase já,“ pochopil Petronel zkroušeně.
„Neběduj nám tady,“ protáhl Uriáš nezaujatě „a alou do očistce!“ Mrkl a vrátil se ke knize.
Petronel se zvedl schválně tak, aby mu přitom srazil nohy ze stolu. „Taky by ses mohl víc angažovat, čerte líná!“ prsknul.
„Chi chi chi,“ uslyšel za sebou ještě anděl. Popadl selku za loket.
„Pojď, matko, doufám, že máš dobrá kolena, máme hodně schodů. Jeho si nevšímej, závidí, že klíč od očistce mám já,“ breptal, když neobratně sestupoval k bráně.
„Proklatě!“ uvědomil si najednou a zkušebně ještě ohmatal svoji hruď, „klíč!“ zvolal. Vysoká řada kamenných schodů nad ním zanotovala jednohlasně svoje vlastní ‚chichichi!‘
„Počkej tady, matko, hned jsem zpět.“ A vyrazil o poznání pomaleji vzhůru.
Když se zadýchaný dopotácel zpět ke stolu, Uriáš mu beze slova klíč podával, aniž by při tom vzhlédl od té zpropadené knihy. Tvářil se pobaveně.
„Moc se nesměj, čerte drzá. Promluvím se šéfem, aby ti udělal kopii.“ S těmito slovy by se byl vydal zpátky k očistci, kdyby pootevřenou bránou neproniklo vyplašené zvolání.
„Pomoc!“
„Kdo nám to tady zase huláká?“ otočil se anděl nešťastně.
„Pomoc!“
Uriáš zaklapl knihu. Zmatená a rozlícená duše před Nebeskou bránou většinou značila nečekaný, nebo drastický odchod ze světa živých.
„Ondró!“ zaječela duše mladého muže z plných plic, až se po výsostech vracela ozvěna.
Na podobné případy byla v šupleti stolu u Nebeské brány vypracována metodologie, kterou Petronel po přijetí současné služby nastudoval a jeho odhodlaný výraz nyní prozrazoval, že se těší, až ji uplatní. Otevřel vrata a začal recitovat:
„Neděs se nic, duše lidská, v Pánu-“
„Ondro!“
„V… Pánu,…
„Ondro!“
„V Pánu nyní spočineš-
Petronelovo nepovšimnuté breptání prořízlo ostré zahvízdnutí.
Zmatená duše se otočila.
Uriáš vyndal prsty z úst. „Jste po smrti, mladíku,“ pravil melodickým hlasem, a křik konečně utichl.
***
„Už je Pěničková, rozená Maléřová v Očistci?“
„Stojí na schodech…“ zamumlal Petronel zatímco dál zaujatě zíral do malé knížečky před sebou.
Čert se naklonil, aby mu nahlédl přes rameno. Vzápětí pozdvihl obočí.
„A hele! Sodomita…“ protáhl pobaveně.
„Sodo-“ začetl se Petronel vyjeveně, „tfuj!“ V rychlém sledu se pokřižoval, zaklapl svědomí a mávl. „Odnést!“ zavelel.
Uriáš, který se k němu doteď nakláněl, zůstal na anděla zmateně zírat.
„Prosím?“ zeptal se nejistě a vypadalo to, že je pro jednou vážný.
„No, odnést,“ zopakoval Petronel polopaticky a rukou u toho naznačil luskání, aby čert získal přesnou představu. Ten se však jen dál nechápal.
„A kvůli čemu bych ho měl konkrétně odnést?“
„Vždyť… je to modelový příklad hříšníka, se na něj podívej, jak mu to čiší z očí!“ Oba pohlédli na vyděšeného mladíka, který nervózně přešlápl a uhnul pohledem, v rukou u toho mačkal svoji čepici. Na zemi mohl být sotva plnoletý. „Ts,“ zakroutil Petronel hlavou, „sodomita. A vypadá tak slušně!“
„Půjč mi jeho svědomí,“ natáhl Uriáš ruku.
„No prosím.“
„Víš vůbec, co je sodomita?“ broukl, probírav se drobnými stránkami.
„No ovšem,“ bránil se anděl „podle toho se přeci jmenuje, nebo tedy… oni se jmenují podle Gomory- ehe- Sodomy.“
„Nech mě hádat, to ti řekli v andělské škole.“ Uriáš zaklapl svědomí. „Nemám ho za co odnést.“
„Vždyť je to hříšník!“ Teď byl zmatený Petronel. Jak to, že Uriáš nestojí o tak zhýralou duši?
„A co je hříšného na tom, milovat?“
„A! To je chyták! Záleží na tom, co! Člověk přeci může milovat peníze nebo pitky nebo…“ ukázal rozpačitě opět na svědomí, „tohle… to… tamto, sebevíc, ale tím spíš se odklání od Pána Boha!“
„A nemaj smrtelníci náhodou dole celou učebnici o tom, že Bůh je láska?“
„Tady se přeci nebavíme o lásce – no, podívej,“ Petronel zalistoval svědomím, „tenhle odstavec,“ ponoukl a oba se začetli.
Každou neděli se scházel s Ondřejem Kovandou v hrušňovém sadu sedláka Otruby. Kradli zde hrušky a…
Andělovi zrudly uši.
„Ehm,“ ozval se mladík. Petronel trhnutím div neupustil svědomí z ruky.
„Pardon. Ale tohle, tohle přeci není láska. To je hanebnost. Bezbožná, hříšná a ohavná hanebnost!“
„Jó?“ utrhl se na něj Uriáš, až to Petronela zarazilo, „Tak já ti něco povím. Jestli si někdo zaslouží peklo, pak ti dva, kteří toho chudáka připravili o život!“
Petronel nalistoval poslední stránku.
Cestou domů z veselky byl spolu s Ondřejem Kovandou přepaden a ubyt kamenem a násadou rýče.
„Prosím za prominutí,“ ozvala se duše mladíka, který se jmenoval Janek Bednář.
„Co chceš?“ odsekl Petronel.
„Ondřej tu není?“
„Tohle je nebe a ne matrika. Víš, kolik tu máme v registru Ondřejů?“
„Pane,“ promluvil k Uriášovi, „jestli šel rovnou do pekla, prosím vás, vezměte mě tam za ním.“
***
Později toho dne, když byly všechny čekající duše odbaveny, byl Uriáš nečekaně povolán do Pekla. Jen co zmizel, Petronel nervózně zabubnoval prsty do stolu, několikrát se rozhlédl a pak drapl po svědomí Janka Bednáře. Napjatě se začetl.
Močil na hřbitovní zeď… Lhal své matce… Vymýšlel si, že chodí za děvčaty…
„Kradli hrušky…“ broukl si pro sebe.
„Zajímavé čtení?“
Andělovy reflexy byly rychlejší než jeho hlava a očividně se rozhodly útlou knížečku zahodit. Uriáš se rozesmál.
„Tfuj, čerte plíživá! Tohle se nedělá.“
„Tobě to nedá, viď?“ pronesl poťouchle a opřel se o stůl. Jeho výraz byl ale téměř starostlivý.
„Ty tvrdíš, že to – tohleto,“ ukázal na knížečku na zemi, „není hřích. Ale je to vepsáno do svědomí. Takže to musí být hřích.“
„Proč se na to nezeptáš Starýho Pána?“
„Však se ho taky zeptám,“ pokýval anděl důležitě.
K minulým Vánocům daroval Petronel Uriáši šálu, kterou sám upletl. Byla jemná a sněhobílá, jako by ji utkal z podrostu svých křídel a obláčků prosycených slunečním svitem. Jako by jeho anděl nedokázal vyrobit nic, co by nezosobňovalo čistotou se skvoucí milost. Byla tak jednoznačně dobrá, až se Uriáš obával, že její dotek bude pálit. Ale nepálila, jen hřála.
Nikdy ji nebral s sebou do pekla, kde by se mohla umazat. Patřila do nebe a byla jeho kouskem svátosti, kterou nosil u sebe, když cestoval na zem.
Teď si ji opět uvazoval kolem krku a něco ho napadlo.
„Anděli? Jak bys dal najevo, že máš někoho moc rád? Víc než ostatní.“
Petronel zmateně zamrkal. „No… to my andělé… písní?“ hlesl slabě.
„Písní?“
„No… našeho Pána oslavujeme zpěvy, libými, andělskými, že…“
„Ale to ti prej moc nejde.“
„No, nemůže každému jít všechno, taky.“
„A co když nemám na mysli Hospodina.“
Petronelovy oči se mimoděk sklouzly po šále. Uhnul pohledem.
„To nejde. Nepřísluší mi oslavovat nikoho krom našeho Pána,“ zašeptal anděl, snad aby jej náhodou nikdo nezaslechl.
„Neber to tak vážně, matlo.“
„Jak bys to udělal ty, to by mě zajímalo,“ vyzval ho anděl.
Uriáš se beze slova postavil. Zadíval se mu zpříma do očí, vysekl hlubokou poklonu a k Petronelově překvapení uchopil jeho ruku a vtiskl na její hřbet lehký polibek.
Petronel se rozesmál na celé kolo. „Jachachá! Uriáši, co to děláš?“
„Co?“ zeptal se pekelník zničeně. „Snažím se ti to vysvětlit, ty matlo! Když maj lidi někoho hodně rádi- kdybych já měl někoho moc rád, udělal bych třeba tohle…“
Ruku, kterou dosud svíral, otočil, a polibek vtiskl do andělovy dlaně. Petronel se přestal smát. Na citlivé kůži ho pošimraly vousy a měkké rty svou neočekávanou jemností a vyslaly po celém jeho nadlidském těle poplašné zvony.
„…a nebylo by na tom nic špatného,“ pravil pevně.
Dívali se na sebe dál, když políbil jeho zápěstí.
Petronel mu ruku vytrhl a vstal. Uriáš se tiše narovnal.
„Tohle mi nedělej, zmetku pekelná!“ vyjekl, a obcházel stůl. Zvedl Jankovo svědomí a jeho ruka se třásla. „U-u-uvádět mě v pokušení. Za tohle- za tohle se padá z výsosti, víš, kamaráde. Ale to ti určitě připomínat nemusím.“
„Za lásku ještě nikdo z nebe nespadl.“
„Prosímtě. Co ty můžeš vědět o lásce?“
„Určitě víc než ty, ty… zpěváčku!“
„Chlípníku!“
„Košiláči!“
„Zmetku!“
***
„Hledal jsi mne, Uriáši?“
Čert se otočil po rezonujícím hlasu. Přítomnost Pána Boha přímo za ním jej nepřekvapila, neboť ji cítil, ale stále byla jeho bytostná pozornost ohromující a znervózňující. Jako tomu bylo vždy. Sklopil pohled, neboť byl oslepován jeho milostí. To zaprvé. Pravým důvodem ovšem bylo, že se mu nedokázal dívat do očí s vědomím, že on ví. Všechno.
„Sláva. Hosana…“ nedořekl, když viděl, jak jej Pán Bůh usměrňuje gestem ruky a dodal: „ano, hledal.“
„Potloukáš se po výsostech jako ponocný, co jsi mi chtěl?“
„Přišel jsem požádat,“ přešlápl a našel odvahu podívat se starému muži do tváře, „o ukončení mé služby u Nebeské brány.“
Bůh naklonil hlavu a chvíli se na něj otázně zadíval.
„Zvážil jsi dobře svoji žádost?“
„Ano.“
„A co tě k ní vedlo? Snad ne dnešní roztržka s Petronelem? Se svatým Petrem se přeci handrkujete o duše v jednom kuse.“
Uriáš znovu sklonil hlavu. Věděl, že Hospodin si v jeho myšlenkách četl jako v otevřené knize. Že znal všechny důvody možná lépe, než čert samotný. Protože jemu věci přestávaly dávat kloudný smysl.
„Inu?“ pobídl jej Bůh, když Uriáš nějakou chvíli nic neřekl.
„Jsi vševědoucí, Pane,“ řekl potom tiše a vyšlo to skoro jako zašeptání. Jako vyznání se, přiznání ke každé hříšné myšlence, která brázdila pole jeho mysli. A teď, když se soustředil na to, aby se na to nesoustředil, se všechny shlukly a pěly půvabným hlasem andělského chóru a agonickým řevem hořících duší jediné slovo: Petronel! Petronel! Petronel!
Bůh vydal něco jako povzdych a pokýval.
„Vševědoucí ano, ale kdo se má v tom tvém zmatku vyznat? Pojď,“ řekl a vydal se pomalým krokem po okraji dlouhé hradby mračen, který se se zapadajícím sluncem začínal barvit do zlatova. Uriáš s ním nejistě srovnal krok.
„Takže ty máš pocit, že si nezasloužíš nebe.“
Pekelník pokýval, ale vlastně nevěděl.
„Neznám pro tu práci nikoho kompetentnějšího, než jsi ty. Nu, málokterý čert se vzdá možnosti sdírat z hříšníků kůži, nebo je vařit v kotlích pekelného oleje, obcovat a povalovat se u mariáše, jak je mu libo.“ Hospodin se na chvíli odmlčel, a pak pokračoval: „Přes všechny tvé dobré vlastnosti ti ale zůstal hřích těla a sžíravá touha po věcech, jimž Petronel ze své podstaty nikdy neporozumí.“
Slova ťala hluboko a ťala bolestivě, neboť domnívat se něco není totéž, jako když vám to potvrdí Bůh.
„Nepropustím tě ze služby u brány,“ zazněla Boží slova nesmlouvavě. Definitivně.
„Pane,“ hlesnul Uriáš s úklonou, „nenechávej mě tady.“
„Pamatuješ si to s tou vševědoucností? Znamená to, že já už teď vím, že když tě pošlu zpátky do pekla, bude to s tebou ještě horší. Hm.“ Boží tvář se zamyšleně podmračila. „Něco bych ale udělat mohl. Seslat vás dva na zem jako smrtelníky a nechat odžít krátký, ale vzájemnou láskou naplněný život. Petronel by konečně zakusil pokušení, bolesti i slast, kterou přináší lidské tělo a jinak by pak vážil duše u Nebeské brány.“
Uriáše napadlo, že Hospodin musí mít s Petronelem u brány dlouhodobé plány, když se stále zasazuje o jeho poučení.
„Po celou dobu by vám však nebe i peklo zůstalo uzavřeno. Nedovolali byste se pomoci v chudobě, ani nemoci, dokud by váš čas na zemi neukončila sama smrt. Jak by se ti takový osud líbil, Uriáši?“
‚Bral bych jej bez váhání,‘ blesklo mu hlavou. Věčnost v pekle či na nebi je jen stereotypní melodie…
„Ten Matla by na zemi nepřežil ani týden,“ řekl. A myslel tím: miluje nebe. Miluje tebe, Pane a miluje být tvým andělem, nemohl bych jej o to připravit.
„Ve tvém srdci zní hudba božské lásky, můj milý Uriáši. Nech ji, ať tě naplní.“
***
„Co se to s vámi dneska stalo?“
„Nic se nestalo… zásadního,“ pípnul Petronel, když se střetl s přísným pohledem.
„Před chvílí přijde jeden, že si nezaslouží nebe a teď zase druhý, že si zaslouží peklo.“
„Jak to…? Vševědoucí, já vím…“ Andělova křídla poraženě klesla. „Pane Bože! Že nepošleš Uriáše zpět do pekla jen proto, že vpustil do ráje toho hříšníka?“
„Janek Bednář byl vždy poctivý ve svém řemesle a nikdy nikoho neošidil. Proč bys mu tolik přál věčná muka, Petroneli? K bráně jsem tě přiřadil, neboť jsi dobrý a máš čistý úmysl pomáhat, ale i po dvou cestách na zem ti chybí povšechná představa o tíze lidského údělu. Žádný z vás si nezaslouží peklo, oba si zasloužíte službu v kuchyni, neboť nevěříte božímu úsudku.“
„Ale Uriáš-“
„A proč myslíš, že čerti sedí u Nebeské brány?“
„Inu aby mohli duši poslat jaksi rovnou do pekel, že, bez formalit, di…rekt...“
„Čistotu pozemské duše nemůže posoudit pouze anděl páně. Pekelníci jsou dobře znalí všech pokušení a hříchů, které život a lidské tělo nabízí. Uriáš soudí duši stejným dílem, jakým ji soudí svatý Petr, neboť má pochopení pro svody, kterými pozemský život láká. Nejsi smrtelník, Petroneli a tvá láska je láska čistá a božská. V každé člověku se však mísí nebe i peklo.“
„Když je u Nebeské brány takový důležitý, tak kdo soudil duše, když jsi jej seslal se mnou na zem?“
„Záskok.“
„Aha, aha,“ zabrblal si Petronel, „a, poslyš, Pane Bože, nebylo by možné ten záskok občas – z-zítra – poslat místo Uriáše k Bráně, aby si mohl Uriáš také trochu oddychnout, jaksi-“
Z jeho očí ale jasně čišela neochota s Uriášem u brány v nejbližší době opět sedět. Do jeho paměti se vypálily řádky ze svědomí Janka Bednáře jako cejch.
Teď nevěděl, jestli náhodou on sám není hříšníkem.
„Tak to ne. Je těžké za něj najít adekvátní náhradu. Čerta, který hříšné činy smrtelníků nesoudí, ale obhajuje, a není poháněn touhou po tom, aby pekelné ohně na věčnost spalovaly každého chudáka, který se dopustil chyby, byť vědomé. Najít čerta, který věří, že člověk může být napraven, když přitom pro své hříchy sám padl z nebe a sám zakusil peklo v jeho nejmučivější podstatě.“
Petronelovi se mrazem Hospodinova hlasu naježilo drobné chmýří podrostu křídel. Pán Bůh nad ním opět vypadal větší než obvykle, i když teď mu ničím nehrozil. Vlastně to celé bylo jen konstatování. Možná, že si naopak Petronel připadal malý. Tíha slov na něj dopadla a zabořila jeho paty do měkoučké podestýlky červánků, na jejichž okraji stáli.
„Tedy není sodomie přetěžký hřích? Cožpak jsi města v nížině Jordánu nezničil, neboť se protivily tvojí vůli?“
„Janek Bednář přeci nebyl žádným sodomitou. Láska, Petroneli, je Bůh. A ani Bohu nepřísluší soudit její podoby. A neboj se. Pro lásku ještě nikdo z nebe nepadl.“
***
„No dobrý ráno,“ vykoukl Uriáš zpoza knihy, „Dneska ti nezvonil nebeskej budík? Svatý Petr odešel už před dvěma kapitolama. Před branou nám stojí fronta.“
„No, fronta… Tos moh začít beze mě. Sám přece víš nejlíp, kdo patří do nebe a kdo ne, ty, odborníku na lidské hříchy.“
Uriáš zamračeně složil knihu do klína. „Co ti přelítlo přes nos, anděli?“
Celá noc plná vtíravých myšlenek.
„To bys neuhád. Vstupte!“ zvolal.
Branou prošel vykulený mladík v pruhované košili.
„Svědomí! Jméno?“
„Ondřej Kovanda, pane…“
„Kovanda… no, to nám to pěkně začíná. Nech mě hádat, kradls hrušky?“
Duše mladíka se nejistě ošila. Petronel do svědomí ani nenahlédl, opřel se lokty do stolu a rázně prohlásil: „Tak nám řekněte, v čem ta vaše láska spočívá.“
„Prosím? Jak to myslíte, pane?“
„No, s kolegou Bednářem, že, v čem spočívá?“
„To by mě tedy zajímalo, co doufáš, že uslyšíš,“ poznamenal Uriáš a opřel se do židle.
„Kuš, ptám se já. Nu?“
„No… je to můj nejlepší kamarád. Můj nejbližší člověk.“
„Kamarád? Jéje, to by bylo na světě veselo, kdyby se k sobě všichni kamarádi měli jako vy dva!“ zasmál se nevesele Petronel.
„Co máš za problém, anděli?“
„Ale nic. To je vše?“
„A je po čertech krásný,“ vydechl mladík s lehkým úsměvem.
„Po čertech?“
„No děkuji,“ pokývnul uznale Uriáš.
„Tak si vezmi kytku, ty mučedníku a už tě tu nechci vidět!“
Mladý muž se natáhl po lilii a byl pryč.
Uriáš vrhnul na anděla významný pohled.
„Co?“
„Co to bylo?“
„Co co bylo?“
„Tohle.“
„Však jsi viděl.“
„No právě.“
„Další!“ zvolal Petronel. Křídlo brány se pootevřelo.
„Ještě ne!“ křikl Uriáš. „Dejte nám chvilku, buďte tak hodná.“
„No prosím,“ odfrkla si bábinka.
„Anděli?“
„Hm?“
„Co je s tebou?“
„Ále, co by se mnou bylo?“ zašvitořil konejšivě a zlehka. Pak jeho úsměv poklesl a pohodil hlavou. „Jen se to snažím pochopit, víš,“ zvážněl a pokýval. „To, co všichni okolo mě očividně chápou dokonale.“
„A to je?“
Petronel se nevesele zasmál a několikrát potřásl hlavou, jako by nevěděl, jak své myšlenky formulovat. Jako by narážely do jeho hlavy ve snaze dostat se ven.
Několikrát rozhodil rukama, ale správná slova nenacházel.
„Proč- proč- proč pro každého z nás znamená láska něco jiného,“ vytlačil ze sebe nakonec a jeho výraz byl žádostivý po odpovědi.
„Z nás všech, nebo… z nás dvou?“
Petronel se opět nevesele uchechtl. „No, vidíš. To je taky dobrá otázka.“ A jako by zvadl. Zesmutněl.
„Anděli…“ povzdychl si Uriáš a opatrně k němu přistoupil. Vztáhl k Petronelově obličeji své ruce, pomalu, obezřetně a se stejnou rozvážností se k němu přiklonil. „No co?“ sdělil mu tiše melodickým hlasem. „Hlavně, že si rozumíme,“ usmál se a pak ho láskyplně políbil na čelo.