Work Text:
Kdyby hloupost nadnášela?
Šli jste někdy prázdnou ulicí a popadlo vás při tom podivné tísno, nejistota?
Probudila jsem se a venku panovalo podivné ticho. Tím však jsem se nikterak moc nezabývala, to souviselo také s tím, že jsem se nikdy nikterak také nevyptávala. Nikdy jsem nechtěla být vlezlá. Každý má starostí dost a ještě by měl vartovat do starostí někoho jiného, popřípadě každopádně nechce, aby ho někdo otravoval. Když bude chtít, svěří se sám.
Oblékla jsem se, vyčistila jsem si zuby a nasnídala se. Jako každý všední den jsem zamířila do školy. Šla jsem na tramvaj, ale cestou jsem nikoho nepotkala, ani tu paní s malým pudlíkem, kterého každý ráno venčí ve stejnou dobu, a který ji táhne do každého křoví a vyválí se úplně ve všem. Nepotkala jsem, ani toho postaršího muže z našeho baráku, který si každé ráno chodí zaběhat.
Čekala jsem na tramvaj, ale ta nepřijela. Magnetická tabule ukazovala, že má přijet za minutu, ale to samé ukazovala i po dalších pěti minutách. Ani na zastávce kromě mě nikdo nebyl, jakoby všichni věděli, co se děje. Znáte to, když cítíte, že se něco zlověstného děje, ale nevíte co? Tento pocit mě dusil. Čekání na tramvaj jsem vzdala a šla jsem rovnou na zastávku autobusu.
Kromě toho rozčilujícího pocitu se mnou teď cloumal vztek. Díky úžasné pražské dopravě zase přejdu do školy pozdě a přijdu o procenta na vízo. Ještě že máme první hodinu dost pohodového profesora.
Došla jsem na zastávku autobusu. Vztek ze mě naprosto vymizel, udusil ho ten stísněný pocit, co mě teď naplnil až po okraj. Pořád jsem nepotkala jedinou osobu. Po silnici neprojelo, ani kolo. Se zděšením jsem se rozhlédla kolem. Všechny stánky byli zavřené i ten vietnamský s ovocem.
„No páni, nečekal bych, že tu vůbec někoho potkám a zvláště někoho, kdo stojí tak pevně na zemi jako tenkrát a kdo je tak pěkný," ozvalo se mi u pravého ucha.
Otočila jsem se tím směrem, ale nikoho jsem neviděla.
„Huhu, tady, tady nahoře." Zvedla jsem hlavu a konečně jsem ho uviděla. Usmíval se na mě postarší muž s už prošedivělými vlasy, drobnými rty a velkým plochým nosem. Co však na něm bylo dech beroucí, nebyl vzhled, ale to, že levitoval, plul ve vzduchu nad mou hlavou. Překvapeně jsem na něho vytřeštila oči.
„Proč byste tu nikoho neměl potkat? Kdy tenkrát a jak to že tu takhle levitujete?" vypálila jsem na něj spoustu otázek.
Muž se chraplavě zasmál. „Levituji, protože jsem měl štěstí. Nejsem takový hlupák jako ostatní."
„Jako ostatní? Kdo?"
„No, všichni lidé," odpověděl muž prostě, „vznesli se do vzduchu, výš a výš k nebi. Ti bláhoví letěli, jako kdyby je snad jejich hloupost nadnášela. A co ty děvče, tady samo na světě, co uděláš?"