Work Text:
Nejdřív ty vibrace ani nezaznamená.
Je půlnoc. L dřepí na židli u sebe v pokoji, před sebou laptop a plechovku Kofoly. Kromě ní má na stole poházené ještě další věci – otevřený sáček kyselých rybiček, noviny za poslední týden a zastaralou učebnici informatiky, v níž nenašel, co hledal. Na jedné půlce monitoru bliká Python, na druhé živý přenos zpráv z Londýna.
Má na hlavě sluchátka, takže je zázrak, že si svého vyzvánějícího telefonu vůbec všimne. Díkybohu jej z už neurčitelného důvodu pohodil právě mezi rybičky a noviny, takže když se véčková Nokia 2780 Flip rozvrní přímo vedle jeho ruky, na chvilku přeruší programování a pohlédne na displej.
V ten moment ho překvapí, že vůbec má jeho číslo. L nemá kontakt na moc svých vrstevníků. Když nad tím teď přemýšlí, Light bude dost možná jediný. Pak se mu ale vybaví všechny ty společné matematické olympiády, fyzikální soustředění a počítačové soutěže. Jasně že má jeho číslo.
Proč mu ale Light volá o půlnoci? Tedy přesněji řečeno – proč mu Light volá během vlastního maturáku? Neměl by se touhle dobou opíjet? Něeměl by tančit s Misou Amane, ale přitom házet okem po Kiyomi Takadě? (Ano, L si všiml.) Neměl by se dávit na záchodech či se jinak ztrapňovat, jak se na maturanta sluší a patří? Proč všeho všudy volá zrovna jemu, spolužákovi z paralelní třídy, se kterým se znal pouze ze soutěží a seminářů?
„Haló?“
„L Lawliet?“ zvolá očividně opilý Light překvapeně, „Já jsem ti fakt zavolal!“
L se musí pousmát. Vlastně vůbec nečekal, že by se Light někdy dokázal uvolnit či dokonce opít. To šlo proti veškeré jeho upjaté sebeprezentaci a personě konzervativního, spolehlivého studenta. Ale nějak zázračně k tomu došlo a L bylo již po těchto pár slovech jasné, že tahle verze Lighta patří mezi jeho oblíbené.
„Vskutku,“ přitaká a ztiší zprávy.
„No to je hustý! A co teď děláš? Ne, nech mě hádat… Koukáš na zprávy! A nebo programuješ!“
„Obojí,“ připustí L a pohodlně se rozvalí na židli. Zdá se, že tenhle Light není tak stručný jako jeho střízlivý protějšek.
„Cha! Trefil jsem se!“
Chvíli je ticho.
„Potřebuješ něco?“ zeptá se po této pauze L. (Dle jeho životní filozofie není žádné ticho trapné. Light se možná mohl cítit nepatřičně, ale on mezitím stihl dorazit rybičky a načít žížalky.)
„Tebe potřebuju.“
L málem zaskočí žížalka v krku.
„No nepovídej.“ prohodí nonšalantně a prohlíží si obal. Sakra, tyhle jsou bez cukru. Co se mu tím Watari snaží říct?
„Teda ne, počkej, to vyznělo divně, heh,“ opraví se Light. V pozadí je slyšet smích. Baví se snad se svými přáteli na účet L? „Počkej chvilku, tady je strašnej randál, půjdu ven.“
L tuto kratičkou pauzu, narušovanou jen občasným „pardon“ a „zdovolenim“ stráví prohledáváním šuplíku. Někde tam musí – jo, tady jsou. Zapadlý balíček gumových hadů. Týdny strávené pod Petákovou se na nich sice poznamenaly a stal se z nich spíš gumový slepenec, ale L jím nepohrdne.
„Už jsem venku.“ zahlásí Light, jakoby to L nemohl poznat z hučení aut v pozadí.
„Tak spusť.“
„Nó… Jen jsem tě chtěl slyšet, to je všechno.“
Aha?
„Proč nechodíš na maturáky? Misa říkala, žes nebyl ani na tom svým.“
„Není to zrovna můj typ zábavy.“
„Ale to je škoda! Mohli jsme se tu teď bavit spolu. Misa někam odběhla a už je dlouho pryč.“
„Nejspíš brečí na záchodech, protože se jí nevěnuješ.“
„Hej!“ Light se sice ohradil, ale v jeho hlase je znát spíš pobavení než hněv. „Já se jí věnuju, abys věděl!“
„O tom nepochybuju.“
„Minulý úterý jsem ji vzal do kina!“
„Vážně? A na co jste šli?“ rýpne si L a v novém okně otevře program nejbližšího kina. Tak schválně.
„Dávali původní Od soumraku do úsvitu. Tak jsem ji na to pozval, protože má ráda béčkový horory a protože Tarantino je jeden z nejlepších režisérů a scénáristů hororu.“ zadeklamuje Light spokojeně. A skutečně, opravdu Tarantina nedávno promítali.
„Tos ale nedával pozor při Misině prezentaci na konverzacích, to je velká chyba. Tam říkala, že Tarantino je exploitační a nemá ho ráda.“
„To jsem zrovna dělal úkol na němčinu, sakra. Ale na tvojí prezentaci si pamatuju! Tys měl to o capoeiře, že jo?“
„Tys nedával pozor při Misině prezentaci? No tak to ale tvému případu zrovna nepomáhá, Lighte. Na svoji přítelkyni kašleš, ale můj powerpoint spíchnutej za pět minut o přestávce si pamatuješ.“
Nemůže si nerýpnout. A to i přes to, že jakýsi hlásek vzadu v hlavě, nějaký silně utlačovaný mozkový lalok zabývající se společenskými pravidly mu právě šeptá, že tahle konverzace se stáčí směrem, který vůbec neplánoval.
„To protože jsem doufal, že nám něco předvedeš.“
„Heh.“
„Měl bys sem přijít a ukázat mi to tady.“
„Nemám lístek. Nechce se mi mezi lidi. A v obleku capoeira úplně nefunguje.“
„Já si tě asi nedokážu představit v obleku…“
„Počkej si do maturity.“ Ušklíbne se L. Hm, takhle slepený jsou ti hadi snad ještě lepší.
„Tyjo, mně je snad líto, že už maturujem.“
„Jakto?“
Light je chvilku zticha. Pak jsou na jeho konci slyšet hlasy a zvuk otevíraných dveří.
„Hele, já na tohle zatím nejsem dost opilej. Jdu si dát ještě panáka. Ty nechoď spát a počkej na mě. Nebo přijeď.“
A najednou je ticho. Je 0:15, L se zamyšleně točí na židli a snaží se pochopit, co se právě stalo. Monitor jeho laptopu už dávno potemněl.
Když znovu rozběhne zprávy, zjistí, že mezitím začala reportáž o nějakém vrahovi z Liverpoolu. Nasadí si tedy opět sluchátka a zvětší přenos na celou obrazovku. Na programování nemá ani pomyšlení, potřebuje teď nějak zaměstnat mozek, protože jinak si bude pořád dokola přehrávat to, co se právě stalo.
***
Je 0:32 když se jeho telefon opět rozezní. Nechá ho chvilku zvonit. Případ vraha z Liverpoolu už sice rozluštil, ale chce Lighta nechat chvíli čekat. Sám neví proč.
Nakonec jej ale zvědavost přemůže.
„L?“
„Jsem tady.“
„Huh? Kde? Já tě nikde nevidim.“
„Jakože tě poslouchám.“ zamručí L a sevře mobil mezi hlavou a ramenem, aby na sebe mohl naskládat špinavé nádobí. Huh, kdo by to byl čekal, že se mu do pokoje vejde tolik skleniček.
„To je škoda. Měl bys tu bejt, teď se tu zrovna někdo poblil kousek ode mě.“
„Jak jsem si to jen mohl nechat ujít.“ pronese L ironicky a štítivě odsune hrnek od horké čokolády, v němž už začal samostatně bujet jakýsi dosud neprobádaný mikrobiom.
„Dal jsem si dva panáky, myslím, že už jsem ready.“
„Jen do toho.“
„Né, takhle to není ono. Musíš se mě zeptat nejdřív.“
Bože můj. Přesně proto L nikdy nepije. O čem že se to… Jo jasně.
„Proč je ti líto, že už maturujem?“
„Noo, štve mě, že už se nebudeme vídat.“
Tohle L překvapí. Ne že by se doteď nevídali, měli spolu hned několik seminářů, na nichž se občas i bavili (nezřídka na účet ostatních), ale že by nějak vyhledávali přítomnost toho druhého i mimo školu, to se taky říct nedá. Tedy, ne že by měl L něco proti, ale Light nikdy s ničím nepřišel a L se nepovažoval za někoho, kdo by měl nutkání trávit s lidmi více času, než bylo nutné.
„Proč?“
„Já nevim, prostě… Se s tebou dobře povídá? Jsi jeden z mála lidí, u kterých nemám pocit, že mi pobyt v jejich blízkosti zabíjí mozkový buňky.“
L se pousměje. „To je zrovna od tebe fakt velký kompliment. Kdo jsou ti další lidi? Že bych je za tebe vyměnil.“
„Ha! To určitě. Nikoho jako jsem já jen tak nenajdeš.“
„To ti řekla Misa, když sis šel pro panáka?“
„Ha ha.“
„Našels ji, Lighte?“ zvážní lehce L. Ne že by mu Misa Amane nějak zvlášť přirostla k srdci (byla vlastně docela pěkná a byla s ní občas i zábava, ale L míval pocit, že se při rozmluvě s ní musí hodně přetvařovat, aby nějakým komentářem neranil její city, a to jej unavovalo), ale představa, že zapadla opilá bůhvíkam v davu lidí se mu moc nezamlouvala.
„Jo, viděl jsem ji tancovat s Kiyomi.“
Tak tenhle zvrat L nečekal. V duchu si udělá rychlou poznámku, že by se měl lépe naučit číst lidi. To mu ostatně Watari, jeho pěstoun, říkává docela často.
„Jsi tam ještě?“ ozve se Light.
„Jsem tu. Kam vlastně nakonec půjdeš po maturitě? Jsem si jistý, že tam najdeš spousty lidí, jako jsem já.“
„Na práva. Na ty nejlepší, samozřejmě. To bychom se ale mohli vídat, ne? Tys říkal, že jdeš na programování, že jo? To nebudeš tak daleko přece.“
L chvíli zaváhá. O svých plánech do budoucna nerad mluví, ony mají totiž nehezký zvyk se často měnit na poslední chvíli. Kromě toho je to velká součást jeho soukromí, a to je věc, na kterou je L až přehnaně háklivý. Pak si vzpomene na další věc, co mu říkává Watari: „Měl by ses víc otevírat ostatním, L.“ A taky: „Na střední si člověk často tvoří přátele na celý život, L. Kromě toho není zdravé strávit celý život zavřený sám mezi čtyřmi zdmi. Víš, říká se, že žádný člověk není ostrov sám pro sebe…“ Jen jak si na Watariho vzpomene, jako by ucítil ve vzduchu černý čaj a vůni knih. Provinile si vzpomene na hromadu nádobí, která před ním leží. Tenhle šálek Watari určitě musí postrádat…
„Předběžně mě přijali na Cambridge. Přemýšlím, že bych se na nějakou dobu vrátil do Anglie.“
„Tebe vzali na Cambridge???“ V Lightově hlase zazní obdiv, ale i jakési zklamání.
„Ano. Ale ještě nevím, jestli tam půjdu. Mám v záloze i něco v Japonsku.“
Je ticho.
„Lighte?“
„Ehm, gratuluju! To je fakt hustý, ani jsem nevěděl, že umíš japonsky…“
„Děje se něco?“
„Já jenom… Nečekal jsem, že se budeš stěhovat přes půlku světa.“
„Nebylo by to poprvé.“
„Spíš… To bude asi těžký zůstat v kontaktu, no…“
„Máme internet. Doteď se bavím s některýma spolužákama z Winchesteru. Udržet přátelství na dálku není tak těžký.“
„No právě.“
„Co tím myslíš?“ zarazí se L. Najednou nemá tušení, jakým směrem se Light ubírá, a to ho poleká.
„To je jedno. To neřeš. Proboha, já jsem si neměl dávat ten čtvrtej panák.“
„Neříkals, že sis dal jenom dva?“
„Já jich měl pár i předtím. A pár piv.“
„Proč bys to dělal?“
„Protože mi to bylo líto. Že už tě nebudu vídat.“
L vypne živý přenos zpráv.
„Lighte, jaks to myslel?“
„U Misy je mi jedno, že bude studovat na druhým konci země.“
„To bys možná měl říct jí a ne mně.“
„Cha! Jako bych mohl. Budeš mi chybět.“
L cítí, jak se mu sevřelo srdce. Nedokáže přesně pojmenovat proč. Chvíli jen tak sedí a snaží se probojovat tou spletí zábran a připomínek v jeho vlastní hlavě, která mu brání říct „Ty mně taky“. A přitom je to pravda. Budou mu chybět jejich společné debaty a projekty; jejich nevyřčená rivalita, která je pokaždé hnala vstříc tomu druhému.
„No, ale ještě se přece neloučíme, je teprve únor a semestr začíná v září nejdřív.“
„To je pravda. A navíc nic nezaručuje, že odmaturuješ, L.“
Ha! Alespoň už Light nezní tak… žalostně.
„Jestli si vytáhnu společenské interakce a rodinu tak asi ne, no,“ přizná L a jen tak ze zvědavosti, naprosto bezdůvodně, pohlédne na hodiny. Je skoro jedna hodina ráno. „V kolik začíná afterparty?“
„Ve dvě. Proč?“
„A chce se ti tam?“
„Upřímně? Vůbec. Proč se ptáš?“
„Jen mě tak napadá… Teď na to koukám, Od soumraku do úsvitu má i pokračování, věděls to?“
„Ne. Misa se netvářila, že by se mnou v nejbližší době chtěla znovu do kina.“
„No, ták… By ses na to mohl kouknout, abys na ni udělal dobrý dojem!“
Light si hlasitě povzdechne. „Asi na to furt nejsem dost opilej, ale myslím, že už ti mohlo dojít, že ohromit Misu teď fakt není můj záměr, pane Jednou-budu-detektiv.“
L se kousne do rtu a propočítává svůj další krok. Je to jako hodně intenzivní partie šachů, jako vždycky, když mluví s Lightem Yagamim. I pokud je jeho odhad a čtení situace správné, tak je asi čtyřicetiprocentní šance, že tohohle bude litovat. Nakonec ale sebere poslední zbytky kuráže.
„Noo… Anebo by ses mohl podívat na ten seriál, to kdybys chtěl udělat dobrej dojem na mě.“
„On je i seriál?“
„Jo. Zhruba stejně špatnej jako ten původní film od Problematickýho Tarantina, a přesně proto je tak skvělej.“ dodá L a nervózně se roztočí na židli.
„Kde ho najdu? Na Netflixu? Nebo-“
Tak schválně. Čtyřicet procent.
„Mám ho tady otevřenej. U sebe. Kdybys měl zájem.“
Light chvíli přemýšlí a L se čím dál rychleji točí na židli, až má pocit, že to on má v sobě čtyři panáky.
„Jakože bych šel k tobě?“
„Kdyby se ti nechtělo na tu afterparty…“
„Jakože k tobě domů??“
„Přesně tak.“
„Pošli mi adresu.“
L se proti své vůli usměje tím nejširším úsměvem, co jeho obličej zvládne. Pomyslí na hromadu nádobí, které musí rychle uklidit, i na Watariho, kterému určitě noční návštěvník vadit nebude, ale i tak by bylo možná moudré ho upozornit, že budou mít společnost. Všechno jsou to maličkosti.
„Pošlu ti taxíka.“