Work Text:
Jindra se skrčil za mezí a opatrně vyhlédl ven. V mírném větru stromy ševelily a otíraly se o sebe větvemi. Přesto měl dojem, že ve tmě před sebou zaslechl tlumené hlasy.
Naučil se znát les nazpaměť. Dokázal přejít přes mýtinu, aniž by tam zanechal jedinou stopu. Věděl, kde rostou byliny, které mohou v závislosti na dávce léčit i zabíjet, a věděl, jak je správně utrhnout, aby neztratily šťávu. Věděl, kudy chodit ráno a kudy v noci. Znal vyšlapané stezky zvěře i tajné kruhy hřibů, o kterých báby z vesnice vyprávěly, že se tam v noci zjevují víly.
Pokud to byla pravda, Jindra je dosud nepotkal. Zato viděl několik divokých prasat s pruhovanými boky, mladé nevyběhané jelínky a zajíce otírající si hřbety o ostrou trávu. Dokázal poznat jestřába od krahujce podle hlasu, a zapískáním včas varovat rejsčí rodinku, která bydlela pod vykotlaným pařezem na palouku s muchomůrkami.
A stejně tak teď věděl, že vepředu před ním jsou tři nebo čtyři banditi. Čtyři. Ten poslední musel sedět na stromě.
Jindra se opět přikrčil a napjal sluch. Brzy k němu po větru dolehlo několik opatrně odměřených slov.
„-říkám, Pešku, měli jsme ho podřezat a ne utopit.“
„Fakt?“ Zahučel druhý, o poznání obhroublejší hlas. „Tak si to dělej sám, ty chytráku.“
„Jenže…“
„Nechte toho, sakra,“ vložil se do toho rázně o něco mladší, ale rozhodný hlas. Ostatní hlasy okamžitě utichly. Velitel, pomyslel si Jindra. „Musíme vymyslet, kam ho dáme. Někdo by nás podle něj mohl najít.“
„Stejně nás každej najde, když půjde podél potoka,“ namítl podrážděně první hlas.
„Řekl jsem ti, abys držel hubu, Marku!“ Osopil se na něj velitel. „Jestli vy tři zavřete tlamy a necháte mě i přemejšlet, tak možná na něco přijdu.“ Odmlčel se.
Jindra využil příležitosti a zahoukal jako sýček. Vepředu se rozhostilo hrobové ticho.
„Slyšeli jste to?“ Zašeptal Pešek. „To byl určitě hejkal!“
„Kolikrát ti mám říkat, ty debile, že žádnej hejkal ne-“
HÚÚÚÚÚ.
Lesem se rozlehl tak strašlivý zvuk, že i Jindrovi spadlo srdce do kalhot. Přikrčil se a zvažoval svoje možnosti. Když vyleze ven, tak vběhne přímo do náruče banditům…
Zvuk se ozval znovu, tentokrát o něco blíž. Marek zavřeštěl a zřejmě se po něčem ohnal, protože byla slyšet tupá rána a pak pád těžkého těla na zem.
„Pešku? Pešku, seš v pohodě, brácho?“
Zakřupaly větvičky na zemi a Jindra opět napjal uši. Musela to být lidská postava, ať už člověk, nebo něco jiného. Pohybovala se neobratně a nepatrně supěla. Na výšku musela mít o něco víc než on, a zřejmě byla oděná v nějakém plášti, který táhla za sebou, podle šustění listí.
„Chlapi, žádnou paniku,“ ozval se velitel s vyděšeným podtónem v hlase , „teď se kurva všichni uklidníme, a Pešek – Pešku? Proč se tu sakra válíš, vstávej-“
Pak se ozval pískavý zvuk a něco proletělo vzduchem. Dopadlo to na zem, objevil se záblesk zeleného dýmu a ozvala se rána. Světlo na okamžik osvítilo mýtinu, několik vystrašených mužů a postavu v tmavé kápi.
„Pomoc!“ Zařval ten nejvytáhlejší a rozběhl se pryč. Ostatní ho s jekotem následovali. Podle ran a křupání větví se nezastavili, dokud nezmizeli v rokli, a zřejmě ani tehdy, co se jim postavil do cesty potok. Jeden z nich se začal brodit a ostatní utíkali podél něj, dokud konečně nezmizeli Jindrovi z doslechu. Nachystal si do ruky dýku a právě se chystal vyskočit z dolíku, kde seděl, když vtom uslyšel přidušený smích a následně dobře známý hlas.
„Ty vole – nečekal jsem, že to vyjde – málem jsem se posral strachy -“
Jan Ptáček byl ohnutý v pase a otřásal se přerušovaným hysterickým smíchem.
Jindra byl vmžiku na mýtině, popadl ho za ramena a zatřásl s ním. „Zbláznil ses?“ Zašeptal. „Kde se tu do prdele bereš?“
Jan stále nemohl popadnout dech. „Kdy-kdybys viděl, jak se t-tvářili…“
Jindra to nevydržel a vlepil mu pohlavek. To mladého pána probralo natolik, že zmlkl a zatvářil se uraženě. „Hledal jsem tě,“ odsekl šeptem.
Jindra se rozhlédl. „Tak teď honem pryč. Jestli běželi pro svoje kamarády, tak se jim moc neubráníme. Nemám tu meč.“
„Jak to myslíš, že nemáš-“
„Ticho,“ zasyčel Jindra a uchopil ho za ruku. „Tady ne. Pojď.“
Táhl mladého šlechtice za sebou. Šlo to těžko, protože Jan se v lese neorientoval tak jako on a zakopával o kořeny. Navíc mu v chůzi bránil tlustý vlněný plášť, který se zachytával o větve stromů. Jan si ho nakonec přetáhl přes hlavu a stočil do podpaží. Jindrovu ruku však nepustil a nechal se vést poslušně jako beránek.
Konečně došli na pěšinu, kde mezi stromy prosvítalo nebe a táhlo se dozadu do tmy. Mezi mraky na okamžik vyšel měsíc. V jeho světle vypadal Jan nezvykle bledě.
„Co to bylo? Ta věc, co jsi hodil,“ oddechoval Jindra, zatímco pokračoval v cestě.
„Taková srandička. Něco, co mě naučil Musa.“
„A nenapadlo tě, že bys mohl něco zapálit-“
„Sakra, Jindro, zníš jak moje stará. Uklidni se, jo? Vím, co dělám. A hrát si na hejkala byla ta největší sranda, co jsem si užil za poslední dobu.“ V jeho hlase zaznívala podivná hořkost.
Jindra neustal, dokud nezačal Ptáček klopýtat víc a polohlasně si stěžovat. „No tak, počkej. Tak zpomal přece, píchá mě v boku. Ženeš jak namydlenej.“
Jindra se na něj nasupeně otočil. „Nezůstanu s tebou někde, kde mám velkou šanci, že mi tě přes noc někdo vykuchá. Seber se a polez.“
Jan zvedl ruce a ztěžka oddechoval. „Vždyť jo, jenom mi dej malou chvilku.“ Opřel se rukama o kolena a předklonil se.
Jindra si založil ruce na prsou. „Co to vlastně celý mělo znamenat?“
Jan jen zavrtěl hlavou. Když se trochu vydýchal, napřáhl k Jindrovi znovu ruku. „Kde v Ratajích bydlíš?“ Zeptal se místo odpovědi.
„Nikde. Mlynář u potoka mě nechává přespat ve stodole na seníku.“
Jan kývl, stiskl mu prsty a nechal se vést dál bez řečí.
Ticho bylo snad ještě horší, než když mluvil.
Zastavili se až u stodoly. Jindra opatrně sundal těžký zámek, vklouzl dovnitř a zavřel za oběma těžké dveře. „Počkej tady.“
Jan zůstal stát u dveří ve tmě a snažil se, aby si jeho oči přivykly. Cítil pach nahnilého sena a teplo. Někde tu muselo být zvíře, nic ale neslyšel. Pak zaslechl kroky po pravé straně.
Jindra se vynořil ze tmy a osvětloval si tvář malou lampou. Pokynul k žebříku vedoucímu nahoru na seno, počkal, až Jan vyšplhá, a teprve potom ho následoval.
Jan si lehce znechuceně prohlížel uzlíček hadrů a kus chleba zabalený v kůži. „Tak tady teď jsi? Hanuš říkal, že jsi odešel.“
„Proto jsi mě šel hledat?“ Zeptal se Jindra, i když znal odpověď, a postavil lampu na dřevo.
Jan si prstem cosi nepřítomně bubnoval na lýtko. „Ani ses nerozloučil,“ obvinil ho.
Jindra si povzdechl. „Neměl jsem čas se s někým loučit. Navíc, neodcházím napořád. Jen co zjistím něco víc o těch banditech a jejich plánech, vrátím se pro posily.“
„A? Co jsi zjistil?“
Jindra nabral hrst slámy a začal si odírat z bot bláto. Když přestal, přitáhl si k sobě jednu Janovu nohu a stejnou pozornost věnoval jeho botám. Jan ho přitom nepřestával pozorovat.
„Je jich asi třicet,“ odpověděl Jindra, přitáhl si čutoru s vodou a trochu jí Janovi na botu kápl. Pak pokračoval v práci. „Jejich tábor nebyl problém najít. Horší je, že se tam nezdržují pravidelně a já tudíž nevím, kdo všechno k nim patří. Zřejmě se scházejí z okolních vesnic. Jejich vybavení není nejlepší, ale jejich vůdce mluvil o nějakém pokladu, pro který se v nejbližší době chystá vyrazit.“
„A ty myslíš, že bysme mohli-“
„Ulehčit jim? Jo,“ kývl Jindra a přesunul se k druhé botě. Když byl hotov, kriticky si ji prohlédl. Chystal se odtáhnout, ale Jan si namočil prst do bláta na slámě a přejel si s ním po obličeji. Vzdorovitě na Jindru pohlédl, jako by čekal, co udělá. Jindru však nebylo snadné vykolejit. Ne po té době, co Ptáčka znal. Teď si polil lem rukávu vodou, jednu ruku položil Janovi na zátylek a rukávem mu začal utírat zablácené čelo.
V okamžiku, kdy to udělal, si uvědomil svoji chybu. Jan ztuhl a téměř nedýchal, jen na něj upíral pohled. Jindra cítil, jak se mu rozbušilo srdce. Janova kůže ho pod prsty pálila a cítil nepopsatelné nutkání vjet mu rukou do vlasů. Jakou měly strukturu? Byly by hebké, drsné? Jak asi vypadaly rozložené na neposkvrněně bílé látce, zatímco se jejich majitel prohýbal a krk se mu napínal v -
Jindra se otřásl. Rychlým pohybem setřel zbytek bláta a Ptáčka pustil. Už nějakou dobu se nemohl zbavit pocitu, že ho jeho pán záměrně zkouší a napíná jeho trpělivost. Mohl snad něco vědět o těch hříšných představách, které se Jindrovi občas honily hlavou? Těžko. Ty nejtajnější myšlenky nesděloval často ani sám sobě. Byly pohřbeny hluboko v něm. Přesto však, když pohlédl na přítelovy pootevřené růžové rty a pramen vlasů, který se mu přilepil na čelo, neodolal a odhrnul pramen stranou. Jen rychlý pohyb. Jen na okamžik. Víc si ani dovolit nemohl.
Pak uhnul pohledem a začal si rozkládat lůžko.
Jan vydechl. Vypadalo to, jako by zadržoval dech delší dobu.
„Můžu – můžu přespat tady?“
„Jestli nebudeš chrápat,“ zamručel Jindra, podal mu deku a pak se svalil do sena. Za chvíli zaslechl, jak se Jan uložil o kus dál.
Spánek se přihnal jako velká voda a pohltil ho.
Ráno za svítání si sbalili věci a mlčky slezli dolů. U studny se opláchli a Jindra naštípal mlynáři dřevo. Byl překvapen, když viděl Jana, který ho od špalku nosil a skládal pod okno, ale nijak to nekomentoval.
Hospodyně, která vyšla ven nakrmit slepice, je pozdravila kývnutím hlavy. Nedala najevo překvapení nad tím, že má dalšího nocležníka, pootevřela dvířka kurníku a začala dovnitř vhazovat zrní.
„Paňmámo,“ ozval se Jindra, „tohle je Jan, můj kamarád. Pomůže, pokud bude třeba, ale nezdrží se dlouho. Má práci jinde.“ Jan mu věnoval krátký zkoumavý pohled.
Hospodyně se na ně usmála smutnýma očima a zašla do domu. O chvíli později se vrátila s chlebem, kusem sýra a dvěma krajáči mléka.
„Její děti tuhle zimu zemřely,“ pošeptal Janovi Jindra, když k nim byla otočená zády. „Dvojčata, chlapec a dívka. Slyšel jsem ji v noci plakat.“
Jan se díval na její záda a vypadal, že přemýšlí. „Myslíš, že někdy slyšela dvorskou poezii?“
Okolo špalku stáli mlynář s mlynářkou, který ji držel kolem ramen, a Jindra, který si utíral čelo do košile, a všichni tři pobaveně pozorovali Jana, který stál nahoře a přednášel dlouhou oslavnou báseň o hrdinném reku Jonášovi, který se v hospodě připil a pak si myslel, že bojuje s obry.
Dvorská poezie to rozhodně není, pomyslel si Jindra. Díval se na Jana, který byl zjevně ve svém živlu, a snažil se nemyslet na to, kdy ho naposledy viděl stát na špalku. Když skončil, mlynářka zatleskala a zasmála se zvonivým smíchem. „Komedianty jsme tu ještě neměli,“ prohodila, ale v hlase jí zazníval upřímný úsměv. Jan se přehnaně uklonil, div nespadl na zem. Jakmile mlynář s mlynářkou zašli dovnitř, zašklebil se na Jindru.
Jindra ho pozoroval. V ranním chladu měl zrudlé tváře a modré oči se mu leskly jako vždy, když měl nějaký nápad. Vlasy mu po noci na seně trčely kolem hlavy, a košile, už zdaleka ne tak bílá, se mu lepila k tělu.
Díval se, dokud nezačala být bolest v hrudi příliš palčivá. Pak natáhl k Janovi ruku a pomohl mu seskočit ze špalku. „To od tebe bylo hezký,“ poznamenal neurčitě.
Jan pokrčil rameny. „Co máš dneska v plánu?“ Zeptal se.
Jindra si oprášil ruce. „Původně jsem chtěl jít špehovat ty lapky, ale teď musím v prvé řadě dopravit tebe na hrad. Hanuš si bude dělat starosti.“
„Hanuš si myslí, že jsem na lovu,“ opáčil nezaujatě Jan, ale v hlase mu zazněla trpkost.
„Tak to bysme mu měli něco ulovit. Nechceš vypadat podezřele.“
„Taky by si mohl myslet, že jsem zas balil nějakou holku,“ Jan na Jindru opět pohlédl tím zvláštním vyzývavým pohledem.
Jindra se odvrátil. „Ulovíme mu králíka,“ řekl pak. „Obleč se a vyrazíme.“
Jak pokračovali do kopce, nepřestával Jan mluvit. Začal historkou o dívce, se kterou strávil několik nocí nazpět – nepamatuju si jméno, ale uměla věci s jazykem, však víš – a pokračoval popisem okolní krajiny, když mu došly nápady. Působil dojmem někoho, kdo se snaží vyplnit ticho.
Jindrovi naopak ticho nevadilo. Bylo mu vítaným společníkem ve chvílích, kdy se musel vzdálit od ostatních lidí. Teď přispíval občasným hm a hleděl si cesty. Měl v úmyslu se vrátit na hrad do večera. Tam odevzdá Ptáčka, ideálně přímo do rukou Hanišovi, a opět se vytratí. Ne že by s přítelem nerad trávil čas, ale poslední dobou - s tou vzrůstající dírou v hrudníku - to bylo těžší a těžší, být s ním o samotě. Potřeboval čas, aby se dal zase do pořádku.
„No a co ty a ženský?“ Zeptal se Jan a přidal trochu do kroku, aby mu stačil. „Mluvil jsi o nějaký Tereze.“
„Ty si nepamatuješ jména holek, cos měl, ale pamatuješ si Terezu?“ Podivil se Jindra.
Jan pokrčil rameny. „Tak říkal jsi, že je pěkná.“
„Vážně? Na to už si ani nevzpomínám.“
„No a jaká teda je?“ Vyzvídal Jan dál. Mezitím vešli do lesa. Uvítal je chlad a zelený příkrov stromů. Jindra se zhluboka nadechl a nasál do plic mechovou vůni.
„Jaká by byla. Je to moje holka,“ odpověděl automaticky.
Janovi to očividně nestačilo. „Jo, ale je, nevím, plavovlasá? Bruneta? Hezká jako obrázek? Prsatá?“ Udělal rukou oplzlé gesto.
„Nech ji na pokoji,“ ohradil se Jindra. Připadalo mu nespravedlivé o Tereze takhle mluvit. Obzvlášť od té doby, co nebyla jeho holka.
Jan zvážněl. „Až tak, jo?“ Prohodil spíš k sobě. „Dobře.“ Zmlknul a dál se nevyptával.
Zabočili doprava, opačným směrem, než odkud přišli předešlé noci. Jindra tam věděl o několika norách. Jak se blížili, zpozorněl a zastavil Jana zvednutou rukou.
„Co je? Myslel jsem, že-“
„Pšt,“ sykl Jindra. O vteřinu později hodil šipku do nejbližšího křoví. Jan nadskočil a vytasil meč, ale uklidnil se, když se Jindra vynořil se zmítajícím se králíkem v náručí.
„Ty seš fakt lesní muž,“ zamumlal Jan nevěřícně.
O něco později, s králičím tělem ve vaku a několika pytlíčky plnými ostružin, které nasbíral Jan (zřejmě ve snaze dát najevo, že něco dělá), se nachystali k odchodu.
„Zastrč si meč,“ upozornil ho Jindra a utáhl uzel na vaku.
„Jo, sak- Jindro! Teče ti krev!“ Jan se zarazil a hleděl na tržnou ránu na hřbetu ruky. Jindra si ji nepřítomně prohlédl. „Jo, to bude od těch trnů. Nic to není.“
„Dovol. Nemůžu dopustit, aby mi páže po cestě vykrvácelo.“
„Polib mi,“ opáčil Jindra, ale pousmál se, když viděl, jak Jan vytahuje z batohu kus plátna a jak mu opatrně, téměř mateřsky zavazuje ruku. Když skončil, vypadal spokojen se svým dílem. Ještě chvíli držel Jindrovu ruku ve své.
„A teď pusinku,“ ušklíbl se Jindra.
„Jdi do prdele, blbečku!“
Cesta na hrad proběhla opět v tichosti, ale tentokrát to byl spíše soulad, určitá nepsaná dohoda; zůstanou spolu, dokud se nebudou muset rozdělit. A jejich přátelství, utuženo mnoha bitvami a nezdary, vykvétalo jako vlčí mák z popela. Jindra se podíval na Ptáčkův noblesní profil a věděl, že v tom nikdy nebude víc, ale už ho to tolik nebolelo. Věci, které chtěl, se většinou nevyvíjely podle představ – to mu však nebránilo v tom snít.
*************************************************************************************************************************************************
Podzimní chlad se vtíral do zdí hradu jako neodbytný žebrák. Ráno už nikdo nevstával z postele, pokud neměl na sobě několik kožešin a u zdi roztopený krb. Z okolí hradu se plíživě vytrácelo babí léto – nejprve zežloutly listy stromů, pak ztmavla tráva a nakonec přestala vycházet ven zvířata. Ptačí zpěv se nad věží proháněl už jen jako ozvěna pěvců mířících někam za teplem.
Jan Ptáček je pozoroval z okna a přál si, aby mohl odletět s nimi.
Byly tomu dva dny, co Jindra vyrazil do lesa zjistit něco nového o banditech. Dva dny. Od té doby od něj nepřišla žádná zpráva. Ve mlýně nespal – věděl to, protože tam navzdory Hanušově zákazu vyrazil a ptal se na něj. A teď měl domácí vězení. Tedy, Hanuš tomu říkal doba vhodná ke studiu, ale oběma bylo moc dobře jasné, o co šlo.
Předchozího večera se pohádali, když mu Hanuš oznámil svůj úmysl oženit ho a Jan mu na to dramaticky sdělil, že ho nejdřív bude muset zabít. Od té doby byly vztahy na mrtvém bodě. Pro večeři si Jan poslal služebnou, a když se s Hanušem minuli v lázních, jen cosi zabručeli a šli si každý po svém. Na Hanušovi bylo vidět, že je mu hádky líto, ale že ustoupit nehodlá.
Dobře mu tak, pomyslel si Jan pomstychtivě. Jen ať se trápí.
Nudil se jako málokdy. Přecházel po pokoji a házel nožem do pelesti postele. Když ho to přestalo bavit, začal demolovat knihy, které mu tam Hanuš nechal přinést. První z nich ohnul rohy, jako by byl žákem sedícím u školních škamen a třesoucím se před učitelovou rákoskou. Do druhé nakreslil obrázek čerta, ale pak se sám zalekl a rychle ji zavřel. Třetí v návalu náhlého vzteku utrhl desky.
Když se trochu uklidnil, začal přemýšlet. Z pokoje se nedostane jenom tak, ale možná by mohl umluvit tu holku, co mu sem nosí jídlo. Počkal si, dokud ve dveřích nezarachotil klíč a ve vchodu se neobjevila její copatá hlava, a nasadil ten nejsladší úsměv.
„Beruško, co ty tady tak brzy?“ Opáčil co nejmedovějším hlasem a jemně ji za ruku vtáhl dovnitř.
Dívka na něj zmateně pohlédla. „Můj pane, nesu ti jídlo, tak jako vždycky. Nezlob se na obyčejnou holku-“
„Ale kdepak, ty moje sedmikrásko,“ usmál se na ni Jan a musel se přemáhat, aby se nekousl do jazyka, „ale zapomněl jsem ti donést kytici. Jen tu chvíli posečkej, srdce moje, zaběhnu pro ni.“
„Ale-“ zablekotala dívka, zjevně vyvedená z míry.
Jan nečekal na odpověď, prosmýkl se kolem ní a zmizel za rohem. Dole na nádvoří se na poslední chvíli zastavil a schoval se za roh jedné z budov. Počkal, až přejde Bohuta, který zřejmě mířil do sklepa, a rozběhl se do stáje.
Nasednout na koně a pobídnout ho k trysku mu trvalo jen chvíli. Brána byla naštěstí otevřená, jelikož Hanuš očekával návrat Musy se zbožím z města.
Vítr ve vlasech mu připomněl šťastnější doby, kdy s Jindrou jezdívali na lov. Bodlo ho u srdce při myšlence na to, co dělá jeho přítel. Teď je možná dosud v jeho službách, ale nebude to tak napořád. Obzvlášť jestli ho chtějí oženit… A Jindra tu také nebude věčně. Podle toho, co naznačoval, si vezme Terezu a někde se s ní usadí.
Jan potlačil bolest, které se mu usadila v žaludku. Všechny ty myšlenky, které se mu občas honívaly hlavou, hrozily tím, že vyplují na povrch. Zadoufal, že se Jindra alespoň usadí někde v Ratajích. Věděl, že by přítelův odchod trvale nesnesl. Už tak ho bolelo každé jejich odloučení.
Brzy vjel do lesa. Věděl, že ho od Hanuše čeká trest za útěk, ale v tu chvíli ho to nezajímalo. Důležité bylo najít Jindru. Vzpomněl si, jak mu popisoval polohu tábora banditů, a držel se potoka, dokud nedojel k zkřivené rokli.
Po levé straně se ze země vztyčily skály a pokračovaly podél koryta potoka. Když ujel několik dalších metrů, uviděl nad sebou výklenek s jeskyní. Podle několika poházených těl před ní tu muselo dojít k boji. Rychle sesedl a přivázal koně ke stromu.
Nahoru na skalní ochoz vedla úzká nakloněná pěšina. Když se tam konečně vydrápal, naskytl se mu pohled na masakr. Několik probodených těl leželo nakupených na hromadě. Z jeskyně se ozývalo těžké oddechování, jako by tam ležel medvěd.
Jan si připravil do ruky dýku. Srdce měl až v krku. Když se nakonec odvážil pohlédnout do jeskyně, spatřil pouze Jindru, který ležel na skalní podestě, rukou si přidržoval zakrvácený bok a měl pevně sevřené oči.
Jan upustil zbraň a vrhnul se k němu. „Jindro!“
Nezdálo se, že by ho jeho přítel vnímal. Rána na jeho boku vypadala ošklivě. Jan marně zapátral v paměti, co ho Jindra učil. Vymýt, přiložit listy jitrocele, pevně zavázat…. Vzpomněl si, že Jindra nosí jitrocel v torně, a strhl mu ji z ramene.
Jindra zasténal a slabě se pohnul.
„Už bude dobře, Jindro,“ zašeptal Jan horečně, vytáhl několik pomačkaných listů a čutoru a třesoucíma se rukama vyhrnul Jindrovi tuniku. „Jsem tady, pomůžu ti. Budeš v pořádku.“
„J-Ja-“
„No tak, nenamáhej se.“ Jan rozdrtil listy v ruce a namačkal je na ránu, dokud nebyla zcela zakrytá. Pak přiložil Jindrovi ruku na čelo. Lomcovala s ním horečka. „Proboha, Jindro, co se tady stalo…“
Na otázky však nebyl čas. Bylo potřeba rozdělat oheň, nanosit pokrývky ze zadní části jeskyně, která zřejmě sloužila banditům jako noclehárna. Pak bylo potřeba zavázat Jindrovi bok, zakrýt ho a přitáhnout blíž k ohni.
Jan se činil tak jako nikdy v životě. Když skončil, prohrabal ještě jednou Jindrovu tornu a vytáhl z ní lektvar, na kterém bylo neupraveným rukopisem napsáno NA ZRANJENÍ. Křečovitými prsty láhev odšrouboval a nadzvedl Jindrovi hlavu, aby mu mohl do úst vpravit nažloutlou tekutinu.
„Jindro, no tak…“
Jindra opět zasténal a pootevřel oči. Slabě se na Jana podíval. „-ebi,“ zachraptěl.
„Cože?“
„Už jsem v nebi,“ vypravil ze sebe Jindra se značným úsilím, „už nic nepotřebuju.“
„Kurva, přestaň takhle mluvit!“ Zařval Jan a cítil, jak se mu do očí hrnou slzy. „Máš na prahu čtyři mrtvý těla, kde jsou ostatní, to netuším, sám seš těžce raněnej a já tě musím dostat do hradu, než se sem přiženou banditi! Budeš v pořádku, ale musíš se snažit!“
„-las.“
„Tak už se napij,“ přemlouval ho Jan a snažil se nerozetřást.
„Mám rád tvůj hlas,“ zamumlal Jindra, a pak se konečně napil.
Jan si nikdy nepamatoval, jak se mu podařilo dostat polomrtvého přítele do ratajského hradu. Věděl jen, že ho držel před sebou, a dokud z jeho těla cítil horko, věděl, že žije, a to ho hnalo kupředu. Když si ho potom převzal Hanušův felčar, uvědomil si teprve, že prakticky necítí dolní partie. Svezl se z koně jako žok a vyčerpaně se opřel o zeď strážnice.
Hanuš se přiřítil bílý jako stěna. „Co se mu stalo?“ Vyštěkl, a pak uchopil Jana za ramena a zatřásl s ním. „Jsi v pořádku? Tak mluv přece!“
Jan se rozplakal jako dítě a zabořil Hanušovi hlavu do ramene. Toho to zřejmě vyděsilo natolik, že chvíli jen popleskával plačícího mladíka po zádech.
„No tak, hochu – seber se přece, jsi dědic ratajského panství a muž – co kdyby tě někdo viděl-“
Jan popotáhl, utřel si obličej rukávem a pokusil se sebrat. Šlo to špatně, protože přes škvírky místo očí špatně viděl.
„Však nebude tak zle,“ zahučel Hanuš. „Starej Pavel je nejlepší felčar široko daleko. Udělá, co bude moct, a my se za něj budem modlit. A ty,“ podíval se na svého svěřence a vypadal, že toho má hodně na srdci, ale pak jen vydechl a zavrtěl hlavou. „Ty se běž vyspat.“
Jan se odebral k hradu, místo do své ložnice však zamířil do Jindrovy. Byl to starý pokoj po kastelánovi, který zemřel předloni a kde teď přebýval Jindra, když byl na hradě.
Pokoj byl ve stejném stavu, v jakém ho Jindra zanechal, než odjel.
Jan si svlékl zbroj a pak se položil na postel. Zakryl se kožešinou a vlastními výčitkami a usnul.
*************************************************************************************************************************
Trvalo měsíc, než se Jindra zcela uzdravil. Poslední týden už ležel v posteli spíš z donucení. Jan mu nosil do pokoje knihy a občas i snídani, ale jakmile bylo patrné, že se příteli udělalo lépe, začal svoje návštěvy omezovat s odůvodněním, že přece nebude dělat svému zbrojnoši sluhu. (Jindra si všiml, že sám Jan nemá jasno v tom, jestli o něm bude mluvit jako o pážeti nebo jako o zbrojnoši, ale nahlas neřekl nic.)
Konečně mohl vstát z postele a volně se projít po hradě. Během měsíce se toho událo hodně – především Hanuš s Rackem vyslali oddíl, který dopadl zbylé bandity a odvezl je na královský dvůr k výslechu. Jediná zpráva, která jim kalila radost, byla ta o pokladu – žádný se totiž nenašel.
Neuvědomil si, kam jde, dokud ho nohy nezavedly přímo k Janovu pokoji. Zůstal stát před jeho dveřmi a pomalu se o ně opřel čelem. Dřevo příjemně chladilo. Zevnitř nebylo slyšet nic kromě praskání ohně, a Jindra zavřel oči a představil si, jak Jan spí na posteli, s rukama rozhozenýma tak, jak dopadl. Při té představě se musel pousmát.
Odešel dřív, než ho tam mohl někdo vidět.
Navštívil Bohutu v hradní kapli. Bylo to vůbec poprvé, co tam vkročil.
Bohuta v reakci na jeho příchod pozdvihl překvapené obočí. Právě rozléval do několika kalichů mešní víno. „Čemu vděčím za tu vzácnou návštěvu?“ Zeptal se beze špetky ironie.
„Přemýšlel jsem, že bych se vyzpovídal,“ pokrčil Jindra rameny.
„Chceš, aby se mi udělalo zle? Ale přijď večer do jídelny, připijeme si a ty mi povíš, co tě trápí.“
Jindra neodpověděl. Očima přejížděl po dlážděné zemi. Padnout na kolena a uctívat Boha, tak se to dělalo. Možná se ještě mohl zachránit.
Když Bohuta odešel do sakristie, poklekl na jednu z lavic, rozevřel Bibli v odřených deskách a četl.
„Shromažďujte si své poklady v nebi. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“
U večeře panoval živý hovor. Bohuta s Hanušem klábosili o ženách a Jindra házel pohledem po Janovi, který ukusoval kuře a předstíral, že ho nevidí. Když si byl jistý, že si ho Hanuš nebude všímat, naklonil se k příteli blíž. „Dlužím tě poděkování. Zachránil jsi mi život.“
Jan jen ztuhle přikývl. „Není za co. Teď jsme si kvit.“
Jindra si přál, aby mu mohl vyhladit rukama všechny vrásky na obličeji a vytvořit z nich úsměv. Ten samý úsměv, jaký měl tehdy u mlýna. Kam se poděl ten laskavý člověk, který se snažil rozesmát mlynářovu ženu?
„Povíš mi, co je s tebou?“
Jan se na něj teď nedíval. „Hanuš mě chce oženit.“ Koutky úst se mu stáhly jako přešlé mrazem.
Jindra opět pocítil, jak se ta stará rána v hrudi otevírá. „To mě mrzí. Ale- Nedívej se na to tak zle, třeba bude hezká.“
Jan na něj teď upřel pohled, jako by se díval na blázna. „Nechci se ženit. Copak ty nevíš proč?“
Jindra ztuhl a krátce zavrtěl hlavou.
Jan si povzdechl, odložil kuřecí kost a otřel si prsty do ubrusu. „Já vím, ty si vezmeš Terezu a budeš šťastnej. Prokaž mi laskavost, ano? Usaďte se v Ratajích. Víš dobře, že bez svého společníka nevydržím ani den. Tak nesamostatnej jsem.“ Vstal a odešel ze síně.
Jindra se za ním díval. Nějaké kolečko zapadlo na správné místo a cinklo o kovadlinku. Něco někde začalo dávat smysl.
Zaklepal na dveře Janova pokoje. Chvíli trvalo, než se otevřely.
Ptáček vypadal, že se už chystal ke spánku. Byl oblečen jen v tunice a bruchách a nijak se nesnažil skrýt zívání. „Nu?“ Zeptal se netrpělivě.
Jindra kolem něj prošel dovnitř a zavřel za nimi na zámek. Jan ho nechápavě sledoval.
„Jestli mě jdeš zavraždit, kamaráde, vybral sis blbou dobu. Jsem po jídle,“ nadhodil.
Jindra se nadechl, pohlédl na něj a zapátral v paměti. „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, a lásku bych neměl, jsem jako dunící kov nebo zvučící činel.“
„-a navíc mám v plánu umřít sta- Cože?“
Jindra si znovu rychle nabral vzduch do plic. „A kdybych měl proroctví a znal všechna tajemství a měl všechno poznání a kdybych měl veškerou víru, takže bych přemisťoval ho-hory, ale lásku bych neměl, nic nejsem.“
Jan se pomalu posadil na postel. „Co to meleš?“ Zeptal se nechápavě.
„Láska je trpělivá, dobrotivá, láska nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nerozčiluje se, nepočítá zlo.“ Tady se zastavil. Nedokázal si vybavit zbytek.
Jan přimhouřil oči. „Jestli tě k tomu navedl Hanuš-“
„To je z Bible,“ vysvětlil Jindra. Cítil, že mu došel dech. Byl na konci sil. Padl na kolena a přitiskl hlavu Ptáčkovi na břicho.
„Jindro,“ vydechl nad ním tichý hlas.
„Jane.“
Jindra klečel na dřevěné podlaze a vnímal prsty, které se mu něžně probíraly ve vlasech. Uctíval svého boha.