Chapter Text
„Tebe snad neserou? Mně je u prdele, čím se ti dva ve volným čase baví, ale koukat se na to nemusim,“ řekne Hynek, zvaný Suchý Čert. Přihne si piva, jak už to tak dělává, když mu něco leze na nervy. A vzhledem k tomu, jak frekventovaným lezištěm jeho nervy jsou, se nikdo nemůže divit, že Hynek podstatnou část svého života tráví naložen v lihu. Kdyby líh dovedl lidem prodlužovat životnost stejně jako to dělá s mnohými nakládanými potravinami, Hynek by se mohl snadno dožít prapraprapraprapravnoučat.
„Já na to mám trik,“ odpoví Žižka.
„Trik?“
Žižka nenápadně ukáže směrem, kde se momentálně nachází Jindra s Ptáčkem. Klidně by si své snahy o nenápadnost mohl odpustit, protože zmiňovaní mladí pánové by si ho nevšimli, ani kdyby kolem sebe začal střílet píšťalou a navázal koncertem na loveckou trubku. Ptáček se na Jindru pitomě usmívá, jako by pro něj byl ochoten snést modré z nebe a k tomu modrému klidně ještě i všechny hvězdy, mraky, měsíc a slunce. Jindra na něj na oplátku hledí, jako by Ptáček byl královská svatební hostina o dvanácti chodech doplněná tím nejlepším pivem, vínem a stovkami koláčků.
„Momentálně jsou ti dva napravo od nás,“ povídá Žižka. Uchopí pásku přes oko a přesune ji tak, aby zakrývala jeho zdravé pravé oko namísto levého. Na Hynka nyní slepě shlíží prázdným očním důlkem. „Tak. A teď už je nevidím. Pro mě za mě se tam klidně můžou začít svlíkat, já budu v blažené nevědomosti.“
Hynek hejtmanovi zkusmo zamává rukou před obličejem, ten nereaguje. „Hele,“ řekne, když koutkem oka zahlédne, jak se k sobě Jindra s Ptáčkem nebezpečně blízko naklánějí. „Nechceš mi taky jedno to oko vystřelit? Jsou věci, který fakt vidět nepotřebuju. Ale víš, co je na tom všem nejhorší? Oni si myslí, že jsou nenápadný, a že si nikdo z nás nevšimnul, že si rádi navzájem leštěj meče. Sakra, vždyť už o nich snad ví i Kuběnka, kterej tráví polovinu života v bezvědomí a tu druhou polovinu všechno kolem sebe vidí pětkrát.“
„Ty si precitlivený,“ zareaguje Hans Uher, na jehož přítomnost by Hynek málem zapomněl. „Či si nikdy nezatiahol kamaráta za klobásu, keď okolo nebolo žien?“
„Ne, to teda nezatahal,“ odsekne Hynek. Nebo si to aspoň nepamatuju, nedořekne už nahlas.
„No tak to si na hovno kamarát,“ zhodnotí Hans. Hynek si pomyslí, že každý z nich má zjevně velmi odlišnou představu o přátelství. „To ja a Komár sme raz…“
Žižka, jehož vůbec nezajímá, co Hans s Komárem raz vykonali, si zacpe uši. Je nyní vůči všemu kolem sebe slepý i hluchý a jeho duše si může užívat naprostého odpoutání smyslů od svých idiotských přátel.
Jak jen mu Hynek v tu chvíli závidí.